Slavná Crowleyho báseň “Hymnus Panovi”, která je plně a s úspěchem využitelná v rituální praxi korespondující v záměru s postavou a charakteristikou Πάν (a). Níže celý hymnus a krátké seznámení s Πάν (em).
Pan (řecky Πάν) je řecký bůh lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců, kteří ho uctívali. V římské mytologii byl později ztotožněn s Faunem. Měl polozvířecí podobu: porostlý srstí, měl rohy, kozí kopýtka, bradu a ocas. Uvádí se, že byl synem nymfy Dryopy a boha Herma nebo nymfy Oineis a Dia. Ostatní bohové se na něho dívali s určitým pohrdáním a tak z Olympu odešel do Arkádie. Byl klidný a veselý, hrál na píšťalu zvanou Panova flétna a žil ve společnosti horských nymf, Satyrů a boha vína Dionýsa.
Podle pověsti se Pan zamiloval do krásné nymfy Syrinx. Jelikož Pan byl napůl člověk a napůl kozel, není divu, že sličná nymfa jeho lásku neopětovala. Když se Panův zájem stal pro nymfu nesnesitelný, začala před ním prchat. Pan ji však stále pronásledoval, až se dostali k řece. Syrinx už neměla kam uprchnout, a tak se na vlastní žádost od vládce všech bohů, Dia, nechala proměnit v rákosí. Panova láska k Syrinx byla však natolik silná, že si z onoho rákosí udělal píšťalu a po večerech na ni vyhrával smutné písně.
Zachvěj se rozkoší,
tajemnou mocí mojí modlitby zavolán!
Přijď pádící z hlubin Panovy noci!
Ió Pan! Ió Pan! Ió Pan!
Připluj čile ze Sicílie a z Arkádie!
Jak toulavý Bakchus opilý nymfami, fauny a satyry
na sněhobílém oslu z daleké přijeď země.
Přijď přes moře, přijď ke mně, ke mně.
Přijď s Apollónem, svatební oblec šaty,
přijď s Artemis, měkoučké obuj boty.
(Pastýřky, Pýthie stelou lože,)
omyj svá bílá stehna, krásný bože,
na hoře z mramoru, v háji za svitu luny
u zřídla z jantaru pramenem divuplným!
Do karmínové svatyně, do šarlatových tenat
přijmi mou vášnivou modlitbu, nenech mě marně sténat.
Modlitbu duše, která se bojí
smýt v slunci slzami chlípnost svoji.
Kmen stromu života samý je suk,
však jsou v něm skryty duše i duch,
tělo i mozek, vše co je ve mně,
bože či ďáble, ke mně, ke mně
(Ió Pan! Ió Pan!)
za vřískotu trumpet přijď na konec přes kopec!
Ať dunění bubnů tě provází z mlází!
Přijď s píšťalou a přijď s flétnou!
Což nejsem zralý vzlétnout?
Já, který čekám a se trápím,
s neklidným větrem rvu se zatím,
zemdleným marným zápasem snad.
Tys´ silný jak lev a lstivý jak had
– přijď, ó přijď!
Jsem osamělý a bez pomoci,
jsem spoutaný ďábelskou mocí,
kéž mě svým mečem vysvobodíš,
vše pohlcuješ a vše plodíš;
otevřít oči od tebe chci
a znamenitou erekci
a slovo šílenství a tajemství ať znám.
Ó Pane, Ió Pan! Ió Pan! Ió Pan Pan!
Pan Pan!
Pane, jsem člověk, nuže
učiň jak chceš, velký bože.
Ó Pane! Ió Pan! Ió Pan! Ió Pan Pan!
Je prokletí
budit se v hadím objetí,
orel mě svým spárem drásá,
od bohů však plyne spása:
velké bestie přicházejí,
Ió Pan! Rodím se pro naději,
že smrt nalézt mohu
na jednorožce rohu.
Jsem Pan! Ió Pan! Ió Pan Pan! Pan!
Já jsem tvůj člověk, já jsem tvůj druh,
kozel tvého stáda, jsem zlatý, jsem bůh,
jsem maso tvých kostí, květ tvého stvolu,
od jara k podzimu, nahoru dolu
s kopyty z ocele po skalách ženu se vpřed.
Uháním, běsním, przním a rvu svět,
svět ohromný a neskonalý,
skřítky, menády, muže, panny,
mocí toho, jenž zove se Pan,
Ió Pan! Ió Pan Pan! Ió Pan!
