Transkulturní fenomén s místními specifiky na celém světě, svého vrcholu dosáhl na Sibiři. Podle některých autorů jsou kořeny šamanismu ve střední a severní Asii, podle jiných odborníků v arktické oblasti (šamanismus Arktiku). Název zřejmě pochází z védského „shram”, asketa, které přešlo do hindského slova „sharamana”, stejného významu či ze sanskrtu „sramana”, žebrající mnich. Svou konečnou formu však získalo až u sibiřských Evenků, Tunguzů, kde jazykový význam odpovídá obsahu „léčitel-čarodějný doktor”. Védské kořeny slova „s’a-man” mohou též být interpretovány jako „jeden v extasi, na cestě pryč” či „spálit”, „zapálit”, což ukazuje na schopnosti šamana či jógina pracovat a ovládat energii tepla a zvládat zimu sebezahříváním.
Šamanismus má jisté prakořeny sahající možná až do období úsvitu lidstva, kdy vznikaly první představy člověka o světě. Jeho integrální součástí na celém světě se stal animismus, popřípadě animatismus a nomádský způsob života lovců, pastevců a sběračů. Během celé té doby se lidem do nepřístupných center mozku ukládaly informace, které nejsme schopni vyvolat a použít, zato šamani svými technikami a schopnostmi ano. Proto nás občas překvapí nezvyklé až nadpřirozené fenomény z duchovního světa, jako je například „deja vu”. Studovat, porovnávat a hodnotit šamanismus není jednoduché, neboť vlastně každý šaman je jedinečný, neopakovatelný, neboť vkládá do svých magicko-duchovních praktik svoji vlastní osobnost, vlastní mnohdy narušenou nervovou soustavu a mozek. Už pouze z těchto důvodů nemůžeme šamanismus považovat za náboženství jako takové.
Podle Á. Hultkranze je ústřední ideou šamanismu ustanovení prostředků ke kontaktu s nadpřirozeným světem extatickou zkušeností šamana.
Čtyři složky šamanismu podle něj jsou:
1) ideologická premisa neboli nadpřirozený svět a kontakt s ním,
2) šaman jako činitel jednající ve prospěch skupiny lidí (tedy jeho existence je vázána na kmenové společenství),
3) vnuknutí, jemu poskytnuté pomáhajícími duchy,
4) výjimečné, extatické zkušenosti.
Šamani na sebe někde občas brali i funkce kněžské, protože řídili rity, ceremonie a oběti, ale s rozvojem společnosti byli zcela vytlačeni oficiální profesionální skupinou kněží, zatímco třeba v Karibském okruhu či v některých částech Sibiře si statut kněží přiřadili a podrželi. U severoamerických indiánů v této souvislosti často používáme název medicinman, což představuje člověka, který má znalosti léčení a moc, ale je již součástí náboženských spolků a bratrstev, což už za šamanismus nepovažujeme. Je to počátek vzniku nové společenské vrstvy kněží (šamanismus Jihozápadu). Šaman se totiž nikdy neorganizoval a byl vždy jen sám za sebe. Mnozí z nich byli mágové a mystikové, někdy se z nich stali i proroci a političtí vůdci (šamanismus Ainů). Existuje množství teorií a názorů na šamanismus. Šamanismus není žádné dogma ani doktrína, nýbrž se jedná o záležitost praxe, interpretace a inspirace, říká L. E. Luna. Je založen na hodnotách a představách šamana samého, který se identifikuje s Matkou přírodou, potažmo s celým kosmem a považuje se vlastně za jakéhosi jejich ochránce. To souvisí i s celou řadou loveckých obřadů a tabu, kterými sleduje stavy zvířat a zabezpečuje jejich nevyhynutí. Samy indiánské mýty totiž vypráví, že zvířata byla dříve lidmi, takže veškeré pojídání jejich masa je vlastně kanibalismus a bez intervence šamanů a obřadů by se duše zvířat postavily proti lidem. Do rukou šamana se dostávají váhy života a smrti. Šamanismus proto není žádné náboženství, jak se domnívají například J. Halifax či i M. Eliade, ale kvete v rámci duchovních představ raných náboženských představ. Podle Eliadeho je šamanismus komplex archaické techniky extase, mystiky, magie a „náboženství” dohromady.
Šamanismus je stav mysli, způsob nazírání na svět, je to vlastně nejstarší duchovní disciplína obsahující poznání světa i snahu o ovlivňování přírodních sil ve svůj prospěch pomocí styků se světem duchů. Je to i nejstarší obecně rozšířená magická a mystická tradice lidstva. Šamanismus je nejstarší způsob vnímání tajemství a záhad přírody, vyvěrající ze specifických podmínek geografických, klimatických a kulturních. Šamanismus je také prastará duchovní, lékařská a filosofická praktika na světě vycházející z přesvědčení, že kromě našeho reálného světa existuje ještě svět duchovní, pro obyčejné profánní lidi neviditelný, ale pro šamany přístupný pomocí celé řady metod. Tato přesvědčení jej přivedla i k psychologickým a psychoterapeutickým způsobům léčení, čímž o několik staletí předběhl vznik západní psychiatrie. Šamanismus udržuje a obnovuje posvátný vztah lidí k přírodě, potažmo k neviditelnému světu duchů, souborem extatických a terapeutických metod. Šamanismus je podle R. Nolla extatická léčivá technika, mediátor mezi posvátným a profánním, kdy i mentální snění v bdělém stavu je důležitou technikou. Šamanismus je založen na úctě k přírodě a její oslavě. Lze tvrdit, že základní obecné představy se objevovaly již v době paleolitických nomádů bez ohledu na geografickou, ekologickou, jazykovou či etnickou rozdílnost, v čemž opět můžeme vidět charakter transkulturního fenoménu.
Podle znalce šamanismu M. Eliadeho je šaman prostředník mezi živou populací a nebeskými i pekelnými bohy. Šamani jsou limitovaná mystická elita, vůdcové duchovního života komunity a ochránci jejich duší a udržují psychomentální rovnováhu jejích členů. Přesto nejsou nepostradatelní a řada obřadů funguje i bez jejich přítomnosti. Šamanský rituál je vlastně kolektivní potvrzování sociokulturní jednotky, klanu, kmene.
Šamanismus je velké dědictví lidstva s kolektivní zkušeností mnoha tisíciletí, které se od pradávna přenášelo z generace na generaci, z kmene na kmen, i z národa na národ. Vyvěrá z hlubokých zapadlých úrovní pamětí děděných po předcích a nese si svoji symboliku, kosmologii, tajemné bytosti a božstva. Šamanismus po tisíciletí udržoval mytologické znalosti, které se mnohdy zachovaly v pohádkách všech národů. Základním principem bylo hledání harmonie a spojenectví s přírodou. Šamani byli či jsou lékaři, věštci, kněží, -proroci pracující v rámci mytologických tradic, a jak někteří badatelé věří, vytvářející určitý druh naturistického náboženství se svými esoterickými bratrstvy. Typickým příkladem prý byli keltští druidové, indičtí brahmíni či perští mágové, které někteří autoři považují za dědičné šamany, z nichž později vznikla kasta kněží. V každém případě, když přímo oni nebyli šamany, byli šamanismem silně poznamenáni, vycházeli z něj či na něj navazovali. Jejich názory byly téměř totožné. Příroda byla pro ně posvátná. Veškerá moudrost se nachází v přírodě. Právě z těchto důvodů se prvky šamanismu zachovaly ve všech institucionalizovaných náboženstvích světa, i když náboženští vůdci proti nim tvrdě vystupovali. Šamanské vlivy najdeme v náboženství starého Suméru a Akkádu, v Odyssei nebo v řeckém náboženství, speciálně v extatických bakchanáliích. L. Krader je přesvědčen, že šamanismus se v určitých formách včlenil do charismatických osobností křesťanství, judaismu, islámu, buddhismu a dalších kultů nebo sekt. V. Voght dokonce uvažuje, že většina náboženství může být vysvětlována prostřednictvím šamanských analogií. I. M. Lewis uvádí, že posedlost duchy, jedna ze základních forem šamanismu, má své nezastupitelné místo ve všech náboženstvích. Jedná se prý o samotné kořeny mysticismu včetně konceptu Svatého Ducha, dervišovských tanců, transvestismu nebo mesiášských kultů (Země bez Zla). Šamanismus probouzí možnosti pro obyčejné lidi neznámé ve formě metapsychiky. Naopak sám šamanismus byl výrazně poznamenán buddhismem a především lamaismem (šamanismus Sibiře a Vnitřní Asie).
Šamanismus je umění s potřebnou znalostí technik a triků, znalostí magických popěvků, hymnů a melodií („ícaro”), invokací (vzývání), zaříkávání, tajné řeči, břichomluvectví, magie, snů, půstů a transu, kdy šamani odlétají do jiných světů. Podle Eliadeho se jedná o magický let, podle M. J. Harnera jde o takzvaný SSC („shamanic statě of consciousness”), šamanský stav vědomí, většina autorů se však kloní k ASC. Díky výcviku praktikuje šaman v ASC takovou představivost, že zablokuje normální vnímání a tělesné pocity. Šamanovo imaginární tělo může být tak vyvinuto, že šaman má opravdu fyzický prožitek z jiných světů a dimenzí. Cítí zimu, pachy, tvrdost skal, vlhkost vody, slyší zvuky. Jíbarové jsou dokonce přesvědčeni, že pravý svět je ten, do kterého vstupuje šaman při svém ASC, a naopak ten náš běžný život považují za iluzi, za lež. Stav transu, posedlosti, extatické cesty do jiného bytí, bájný, magický let, je středobodem šamanismu. Zjednodušeně můžeme tvrdit, že trans, extase a posedlost duchy představují ve většině forem šamanismu jedno a to samé. Jedná se o transcendentální stav vědomí, což tvoří podstatu šamanismu. Šaman je na rozdíl od profánních osob, které duchům mohou podléhat, ten, kdo je ovládá a při komunikaci s nimi se nestává ani jejich nástrojem. Šamanismus je podle Harnera léčebný systém s technikami způsobování, udržování a interpretování SSC.
Jedno z údajně původních center šamanismu, arktická oblast, zajišťuje už jen svými klimatickými podmínkami stav transu. Mnozí hovoří o pravém šamanismu (šamanismus Arktiku). V ostatních oblastech světa jsou k dosažení transu zapotřebí podpůrné metody (drogy, fyzické vyčerpání, bičování, hudba, zpěv atd.), takže se někdy hovoří o nepravém šamanismu. Nejčastěji to byly pravidelné a dlouhotrvající rytmy bubnování či chrastění řehtačkou a tance, které otevíraly cestu šamanovy duše do světa duchů a mrtvých, ale i půsty alimentární a sexuální, halucinogenní drogy či jiné psychotropní rostliny považované za posvátné. V pradávné Evropě to byly například muchomůrka červená, durman nebo blín černý, v Americe tabák, „peyotl”, „ayahuasca”, „yopo”, v Asii opět muchomůrka červená nebo též konopí seté.
Důležitý byl i oděv imitující určité zvíře, s jehož duchem chtěl šaman komunikovat, aby se s ním co nejvíce ztotožnil (symbolika šamanského oděvu). Svými spojeními s nadpřirozeným světem manifestovali své nadpřirozené schopnosti a moc. Mnozí k šamanismu přišli cestou osobních traumat, šílenství, považovaného za dotek božstev, mnozí byli epileptici, schizofrenici (disociace), mentálně i fyzicky „ujetí”, slabí na srdce či žaludek („machi”), někteří homosexuálové. A právě ztráta jejich zdraví jim dávala jiné schopnosti. Někteří badatelé jako E. Ackerknecht, jsou přesvědčeni, že šamani jsou vlastně mentálně nemocní a šamanskými praktikami docházejí k určité duševní rovnováze, dočasnému uzdravení. M. Eliade píše: „….šaman není jenom nemocný člověk, on je především vyléčený nemocný.” Zato C. Devereux je naopak přesvědčen, že „šaman je mentálně narušený” a že šamanismus je neurotická obrana, která nikdy nedosáhne sublimace (tedy nevědomého duševního pochodu, kterým se pudová hnutí odvracejí od svých původních cílů a zaměřují se na náhradní, společensky schvalované cíle) a dříve nebo později se šaman dostane do trvalého patologického stavu. G. H. Wilken byl dokonce přesvědčen, že šamanismus má svoji psychopatologickou podstatu v nemoci a následně začali lidé trans jen napodobovat. A. Métraux označil šamanismus snad nejlépe, když napsal, že neurotici a mentálně postižení lidé se cítí přitahováni důvěrným stykem s nadpřirozeným světem, kde mohou vydávat i svoji vlastní energii. Nacházejí zde prostě své uplatnění. Šamanismus však právě proto chápeme jako jistou přirozenou sociální praktiku zařazování postižených osob, ať již mentálně nebo fyzicky, do společnosti zdravých jedinců, nalezení takové profese, která by je zrovnoprávnila s ostatními, či dokonce by jim dala i jisté vyšší postavení. Neznamená to však, že šamani byli pouze mentálně či fyzicky postižení, například v oblasti jihovýchodní Asie, Oceánii a Austrálii o tom nemáme žádné poznatky.
Kvalitní doporučená literatura
Zdroj:
ZELENÝ, Mnislav. Malá encyklopedie šamanismu. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 287 s. ISBN 978-80-7277-276-6.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay, commons.wikimedia.org