Šamanismus v Evropě

Obecně, ale chybně spojován se stereotypem létající čarodějnice založeným na fenoménu datura-letu, tedy magického letu pod vlivem nápojů z durmanu, blínu černého, mandragory (Mandragora officinarum) či rulíku zlomocného. Evropské čarodějnice cíleně hledaly hlavně cestu k dosažení orgiastických setkání sabatů s démony včetně obcování. Používaly k tomu zejména lektvary a masti (jedy procházejí i kůží) z lilkovitých halucinogenů, které jsou příliš jedovaté, takže halucinaci nelze řídit, jak činí šamani. Uživatel není schopen ovládat a kontrolovat svoje vědomí a tělo, provádět při tom rituální aktivitu a komunikovat s reálným světem, protože upadá do velice hlubokého spánku. Šamani proto tak silných jedů k transu nepoužívali.

Kdo se chtěl u Keltů stát šamanem, trávil noci u hrobů zemřelých předků, aby do něj vstoupila duše mrtvého a zasvětila ho, vyvolila si ho za šamana. Tato úloha duší zemřelých je jedna z forem vybírání nového šamana a je obvyklá i mezi Eskymáky, v Austrálii i v jižní Americe. Evropský šamanismus zde byl oproti euroasijskému, který vychází z loveckých a pasteveckých společenství, založen více na zemědělských společnostech. V Evropě byl šamanismus spojován s deviacemi, utajováním, vyděděním a s chudými, slabými a znevýhodněnými osobami. Naopak v Americe a na Sibiři šaman představoval někoho, kdo disponuje něčím mezi lidmi žádoucím, o což se se všemi dělí. V Maďarsku se šamani nazývali „taltos” a jejich hlavním duchem-pomocníkem byl duch koně. Zvlášť šamanky byly dobré léčitelky, věštkyně a nekromantky (nekromantie). Duch koně byl maďarským šamanům velkým pomocníkem. Kůň však měl v mnoha kulturách Sibiře, Indie nebo Řecka pohřební význam, byl mytickým symbolem smrti: nesl mrtvé do světa nového bytí.

Skalní kresby naznačují i v Evropě šamanské praktiky. Scénu raněného zubra v Lascaux se zdánlivě mrtvým mužem vysvětluje H. Kirchner jako šamanskou seanci. Muž je před posvátným zubrem v transu a jeho duše putuje do zásvětí. Na jeho tyči sedí pták, duch-ochránce, typický motiv sibiřského šamanismu. Šaman v extasi chce žádat božstva o požehnání k úspěšnému lovu a paličky jsou možná určeny k bubnování. Extatická zkušenost, stejně jako sny, představy a vidění v paleolitu zřejmě musely existovat a osobností, která tento duchovní svět ovládala, byl šaman. K stopám vedoucím k šamanismu vedou i skalní kresby postav z doby magdaleniénu (13 000-6 000 před Kr.) ukazující jakoby pod rentgenovými paprsky kostry postav. Nacházejí se ve Francii a Norsku, podobně jako v Indii, Malajsii, Nové Guinei, Austrálii, v Severní Americe.

Šamanismus u Indoevropanů nalézáme pouze ve zbytcích, reliktech určitých praktik v různých náboženstvích. V křesťanství nacházíme prvky samotné iniciace šamana, kdy například svatý Antonín je démony pokoušen, trýzněn, rozřezáván na kusy a vynášen vzhůru. Vlastní podstata takového pokušení světců je v jakémsi zasvěcování, čímž se odlišují od laiků. Extatické výstupy světců a proroků v křesťanské mystice na nebesa sice nemají s šamanismem nic společného, nicméně ukazují na stejné duchovní principy a techniky. Můžeme říct, že se sice jedná o prapůvodní šamanské schéma, ale s jiným obsahem.

U starých Germánů postava Nejvyššího vládce Ódina měla řadu šamanských znaků včetně jakéhosi iniciačního rituálu, kdy se na devět dní a nocí zavěsil na strom, ke kterému si navíc přivážel osminohého koně. Podobný motiv najdeme na Sibiři. Také jeho transformace v různá zvířata odpovídá schopnosti lykantropie šamanů. Navíc dva Ódinovi havrani, „Myšlenka” a „Paměť”, mohou být duchové-pomocníci, které využívá v podobě ptáků jako šamani. Kelti a Germáni měli představy o devíti podsvětích a devíti vrstvách nebe, což je sibiřské kosmologické schéma. Jejich mytologie je plná sestupů do podsvětí k záchraně duší nemocného či doprovodů duše zemřelého, jasnovidek, věštění, rituálních oděvů, mágů, hudby a extase.

Starověké Řecko převzalo mnoho archaických technik extase a magie, které jsou součástí jeho mytologie a náboženských představ, ale jejich dionýský charakter je přesně na opačném konci než šamanismus. Také známá eleusinská mystéria v Řecku nemají se šamanismem nic společného. Naopak mýtus o Orfeovi a jeho sestup do podsvětí je srovnatelný s technikami šamanů. Můžeme se domnívat, že Orfeus byl šaman. Jistý šamanský vliv v Řecku byl zprostředkován prostřednictvím orficko-pýthagorejských mystických škol. Podobu Orfea má i finský hrdina epických zpěvů Váinámóinen, který také sestupuje do podsvětí, kde musí proplavat přes sítě v podobě hadů. Hadi měli i v Evropě důležitý, i když dávno zapomenutý význam. Nacházíme jej dnes už jen buď v lidové tradici (had hospodáříček) či v dávné terminologii (pýthijský orákul mluvící ve znameních, z řeckého „python”, had – pythická odpověď je nejasná, dvojsmyslná odpověď, jako by to byl odraz dvouhlavých hadů).

Trákové a Skytové užívali kouř z konopí setého jako jednoduchou formu k dosažení extase. Jejich znalost výstupu do nebes je pro šamanismus také typická. U Skytů byly doloženy i pohřební slavnosti s očišťovacími kouři z konopí, což navodilo i jistý stav extase a možnost doprovodu duše zemřelých do jejich nového bytí. Herodot zaznamenal u Skytů transvestismus u věštců zvaných „enaries”, ženští muži. Také v starém Íránu se používalo kouře z konopí k navození extase, a je tedy pravděpodobné, že praktikovali i magický let s výstupem do nebes (dále šamanismus v Arábii a v islámském světě).

0 mocných šamanech mezi Saamy (více šamanismus Sibiře a Vnitřní Asie) v Norsku se traduje hodně vyprávění od dob Vikingů až do 20. století. Sami Norové nazývají Saamy slovem Finn, což také znamená šaman, a provincie Finnmark na jihu byla země šamanů. Zvlášť mocní šamani Saamů „noaide” byli schopni lykantropie, tedy nejen transformovat se ve vlky, ale dosáhnout této proměny i u zemřelých lidí. Byli to vlkodlaci přinášející lidem hrůzu, zlo a škody. Takový šaman či spíš zlý čaroděj se nazýval „vzkříšitel mrtvých”. Když se „noiade” vydával na svůj magický extatický let a zanechával své tělo jako mrtvé na zemi, nesměl se ho nikdo dotknout, jinak by se už nikdy nevrátil. Jejich výraznou pomůckou byl buben.

Zdroj:
ZELENÝ, Mnislav. Malá encyklopedie šamanismu. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 287 s. ISBN 978-80-7277-276-6.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay, commons.wikimedia.org


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události

Říj
26
Út
celý den 25. Mezinárodní festival dokumen... v celá Jihlava
25. Mezinárodní festival dokumen... v celá Jihlava
Říj 26 – Říj 31 celý den
Událost, která dnes nese název Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, se zrodila v hlavách několika studentů jihlavského gymnázia v roce 1997. Od té doby se do Jihlavy každý podzim začaly sjíždět nejprve desítky, posléze stovky a nyní již tisíce[...]
Lis
6
So
10:00 LXXVI. LUZS Jihlava v Jihlavské pirátské centrum
LXXVI. LUZS Jihlava v Jihlavské pirátské centrum
Lis 6 @ 10:00 – 16:00
PROGRAM: DOPOLEDNE: – Úvodní rituál – Organizační okénko – Přednáška “František Antonín Špork” ODPOLEDNE: – Pokračování v cykle přednášek a praxe severských Run – Společná práce s kultickým předmětem Dopolední[...]