Šamanismus Sibiře a vnitřní Asie

Podle některých autorů nejen zdejší autochtonní praktika zacházení s posvátným světem, ale přímo kolébka šamanismu. K Sibiři v tomto výjimečném případě počítáme nejen prostor od Uralu po Čukotku, ale i jižní okraj Sibiře, kteří někteří autoři nazývají Vnitřní Asie (Inner Asia), kdy se vlastně jedná o Mongolsko a Střední Asii. Podle S. M. Shirokogoroffa je nejzákladnějším znakem sibiřského šamanismu ovládání duchů.

Šaman v transu kontroloval duchy svým tělem, které se stalo místem, kam vstoupili a z kterého byli ti zlí z nich vymítáni. Mezi sibiřskými etniky, ať již altajskými, paleoasijskými či uralskými, se pod tlakem lamaismu a tvrdých represálií v době carismu a hlavně stalinismu udržel šamanismus sice minimálně, ale zato psychedelické prožitky a ztráta vlastního ega mu cizí nejsou. Ostatně slovo šaman, i když původně pochází ze sanskrtu, svoji konečnou podobu získalo u Evenků. Zdejší obyvatelé věřili, že duše šamana opouští tělo, ale necestuje jen do nebe, nýbrž i do podsvětí. Svět se sestával z řady vrstev a šamanovi dalo mnohdy mnoho úsilí pronikat z jedné vrstvy do druhé pomocí axis mundi. Vrchní část světa tvořilo sedmnáct vrstev. Říše světla byla osídlená různými druhy božstev a duchů, Nejvyšším stvořitelem, ochráncem lidí, Matkou Sluncem, Synem (Otcem) Měsícem. Devět vrstev tvořilo podsvětí, říše tmy se zlými duchy, zlovolnými skřítky, zločinci, hříšníky, kdy původce všeho zla byl zdejší vládce „Erlig-Chan”. Zasvěcování šamanů bylo velmi kruté. Duchové jejich těla rozkouskovávali, aby je později zase složili v jeden celek. Procházeli tedy svou smrtí a znovuvzkříšením, stejnými principy jako v ostatních částech světa. Zvláštností však bylo sebepozorování vlastního těla neboli rozmontování, zvané ettenie, a následného složení. Učili se zacházení s bubny či bubínky-tamburínami k vyvolávání duchů, poznávali jména a funkce duchů, mytologii a genealogii svého klanu, tajnou řeč šamanů. Existovaly různé funkce šamanů, asi jako v Amazonii, kde je šamanismus velmi podobný: léčitelé, stopaři zvěře, odháněči zlých duchů, psychopompové. Navíc se rozeznávaly dva směry šamanského umění: jedni se umí transformovat do podob zvířat a cestovat do nebes, druzí se soustřeďovali na reprodukci a zajišťování rodiny. Ti druzí neupadali do transu, věnovali se více modlitbě a obětování. Každá sibiřská kultura měla své zvláštnosti získané částečně z íránských a čínských vlivů v průběhu 1. tisíciletí před Kr. a částečně z místní inovace. Například propracované věznění medvěda v kleci, jeho krmení a ceremoniální zabíjení u paleoasijských Nivchů a jejich sousedů byl zcela autochtonní rys.

Vlastní sibiřský šamanismus byl nejtypičtější v oblasti altajské jazykové rodiny, mezi mongolskou, tunguzsko-mandžuskou a turkickou skupinou etnik, kde se šamanismus dědil. Má se za to, že šamani byli reinkarnací zemřelých šamanů, takže existovaly celé šamanské rody. Jedná se tedy o tzv. kvazi-dědičnost, podle M. A. Czaplické o dědičnou nemoc, jejich psychické, neurotické zvláštnosti ukazovaly na božský výběr, což neustále zdůrazňovali. Existovala také možnost spontánního výběru, kdy jedinec cítil výzvu duchů a bohů. Výjimečně se šamany stávali z vlastní iniciativy nebo z potřeb klanu, ale byli považováni za šamany nižší kategorie. V každém případě však museli předvést svou extatickou zkušenost a získat tradiční znalosti technik, mytologie, jmen duchů, tajného jazyka. Novic za pomoci šamana-instruktora získával kontrolu nad duchem-ochráncem, zvířecím dvojníkem a řadou podřízených duchů, učil se potřebné techniky včetně ovládání bubnu a následně procházel zasvěcením jak didaktickým, tak i extatickým. Teprve tato dvojí iniciace z obyčejného neurotika či jinak duševně narušeného člověka udělala šamana uznávaného celou komunitou. Formální investiturou byl šaman veřejně přijat. Sibiřský šaman byla tedy zpravidla dědičná funkce, ale svým způsobem jen zdánlivě, neboť to byl vždy dar bohů či duchů. Často byl postižen duševní chorobou či jinou zdravotní anomálií, kterou si svým poznáním vlastní smrti a vzkříšením vyléčil. Vyvolení šamana bylo tedy vždy doprovázeno vážnými onemocněními, například hysterií, zpravidla na počátku dospívání. Kandidát se naučil ovládat duchy a vykonávat v transu extatické lety do jejich světa.

Obecně šaman vyhledával pomoc při léčení u duchů nemocí, oproti šamanům indiánským, kteří se obracejí spíš na duchy rostlin. Stav transu nebyl nutně spojen s požíváním halucinogenních drog jako v Americe, přesto někteří šamani využívali halucinogenních účinků muchomůrky červené. Intoxikace tabákem a alkoholem (vodka), ke kterému v poslední době docházelo, byla pozdní inovace. Ostatně je možné, že i k samotnému používání muchomůrek začalo v sibiřském šamanismu docházet až později pod vlivem myšlenek přicházejících především z Íránu. Napovídá tomu samo označování halucinogenních hub staroíránským názvem „bangha” a jeho odvozeninami („pánkh”, „panga”, „pongo”) pro konopí seté, používanými v praktikách staroíránských. K vystoupení bylo potřebné základní vybavení: buben, oděv spojující šamana s ptačími duchy a připomínající kostru, symbol smrti a jeho zmrtvýchvstání. Často bývali sibiřští šamani „pouze” posedlí duchy, kteří hovořili jejich ústy. Zdejší šamani byli také schopni telepaticky komunikovat a telepaticky přenášet své myšlenky pouhým soustředěním na druhou osobu.

Dědičným šamanům byl přisuzován božský původ a věřilo se, že člověk od narození má šamanské schopnosti, které zdědil. Chceme-li hodnotit, tak právě sibiřský a amazonský šamanismus má nejčistší formu i obsah a také jsou si vzájemně, napříč vzdálenosti, velmi podobné. Jejich šamanismus také nejlépe splňuje tu nejjednodušší charakteristiku šamana: je to chodec mezi světy.

Šamanismus u mongolské skupiny etnik byl vždy velmi silný kulturní znak. Mezi Burjaty z východního Mongolská a menšími národy v severním Mongolsku se šamanismus udržel dodnes. Burjatská šamanka „udagan” je dědičná profese projevující se už u dětí duševními krizemi, divokými sny a křečemi nebo v důsledku volby bohů a duchů, což se může ukázat třeba zásahem vybrané osoby bleskem. Takto předurčený mladík se začne vzdělávat u „otce-šamana”, svého mistra, v mytologii a genealogii svého klanu, v tradicích a šamanských znalostech. Šamanský předek často také přinese poselství novicovi o jeho vyvolení a následně odnese jeho duši do nebe, aby mu tam mohl předat zkušenosti. Během cesty navštěvují božstvo plodnosti a bohatství „Teche Šara Manžalaje” žijící s devíti dcerami boha Venuše „Uchá-Solbona”, s kterými budoucí šaman naváže milostné pletky. Součástí předávání zkušeností je i získání nebeské manželky. Po návratu na zem se připravuje na vlastní iniciační proces, který přichází až za několik let. Tehdy projde sousední osady a komunity, kde dostává dary k svatbě se svou nebeskou manželkou. I zasazený strom v jeho jurtě sloužící k iniciaci je podobný, jaký sázejí příbuzní pro novomanžele. Je spojen provazem se stromem budoucího šamana stojícím před jurtou, což symbolicky vyjadřuje jeho manželský svazek s nebeskou ženou. Iniciační slavnost je vlastně imitace svatebního obřadu nového šamana s duchem. K vlastnímu zasvěcení je však nutný obecný proces utrpení, rozkouskování jeho těla, tedy usmrcení a vzkříšení a následně první extatická cesta do nebe jako nového šamana. Jeho nebeská manželka je jakýsi druh ducha-pomocníka zvaný „ájami”. Důležitou součástí vybavení burjatského šamana je vedle bubínku i hůl s koňskou hlavou používanou k extatickým tancům a magickým letům do nebe a nemůže chybět ani posvátný nápoj „tarasun”, směs vína a mléka.

Při zasvěcování budoucího burjatského šamana mu starý „otec šaman”, zastupující Nejvyššího nebeského boha, zvaného někdy „Tenderi”, dává rady, které jsou vlastně součástí etické výchovy a sociálního cítění: „Jestli se na tebe obrátí chudák, nežádej od něj mnoho, ale jen to, co ti sám dá. Měj péči o chudé, pomáhej jim a modli se k bohu, aby je ochránil před zlými duchy. Když se obrátí k tobě o pomoc bohatý, nežádej za své služby mnoho. Jestli se na tebe obrátí chudák a boháč ve stejnou dobu, jdi nejdříve k chudému a pak k bohatému.”

Vyskytují se jak bílí tak i černí šamani, ale oba pracují ve prospěch svých lidí. Nebesa jsou podle jejich předpokladů jak bílá, tak černá a obojí ochraňují lidi. Černá nebesa představují odvahu a ochraňují lidi před nepřáteli, a proto jim dodávají statečnost v jejich boji. Bílé nebe reprezentuje mír a soucit.

Mongolští šamani „búge” či „bóge” mívali v Mongolsku silné postavení až do 14. století, kdy nejuctívanější bylo Věčné Modré Nebe „Koke Mongke Tenegri”, stvořitel všeho viditelného i neviditelného a vládce nad osudy lidí. Vystupovalo tu občas i nejvyšší božstvo „Baj Úlgen” sídlící na nebesích. Vládcem podsvětí byl „Erlig”, nositel zla, neštěstí, smrti a nemocí. Třetí střední svět, Zemi, nazývali „Etfigen”. Vedle těchto klíčových postav mongolského šamanismu zde samozřejmě vystupovala celá plejáda duchů a božstev. Šamanismus se však ještě před příchodem tibetského buddhismu smísil v době chaosu desátého století s manicheismem a nestoriánstvím (východokřesťanská sekta). Šamanismus pak prorostl s lamaismem, který jej částečně zatlačil do ústraní a na druhé straně způsobil, že jeho zbytky se zinstitucionalizovaly. Navíc je poznamenal novými dogmaty jako představou pekla umístěného do podsvětí. Zřejmě nejznámější mongolský šaman byl Teb Tengri, „dvorní” šaman samotného Čingischána. Vnuk velkého chána Móngke, který se ujal vlády nad dědečkovým dědictvím roku 1251, řekl francouzskému velvyslanci u jeho dvora v Karakorumu, františkánskému mnichu Vilému Rubrukovi: „Místo Písma svatého dál Bůh Mongolům svaté osoby, šamany. V běžném životě děláme, co nám řeknou, a žijeme v míru.” Šamani v době mongolské rozpínavosti podle dokumentů výrazně přispívali k válečným úspěchům. Je zajímavé, že v dnešním Mongolsku lamaismus poněkud ztratil vliv, zatímco šamanismus napříč veškerému pronásledování žije dál ve formě lidové víry, což je i případ řady postsovětských republik. Například zaklínání v čisté, smíšené či plně lamaizované formě je zde stále živé.U Kalmyků, západních Mongolů, se jako u ostatních sibiřských národů smísil šamanismus s lamaismem, ale šamani „emci” mají mezi lidmi stále určitý vliv.

Tunguzsko-mandžuská skupina etnik, například Evenkové, Evenové, Tunguzové, Mandžuové uctívali jako nejvyšší božstvo „Nebe” (evencky „Buga”, srovnej se staroperským názvem pro boha „baga”). Shirokogoroff považuje za jediný písemný materiál dokládající mandžuský šamanismus báseň Nišan šaman vyprávějící o šamance Nišan z období dynastie Ming. U Evenků a Mandžuů docházelo k nabytí šamanských schopností buď z vůle klanu anebo byl budoucí šaman zcela nezávislý, nepodléhající žádným představám a potřebám komunity. Silnější formou šamanismu bylo zdědění této funkce či následování výzvy duchů a bohů. Šaman/ka byl/a prostředníkem mezi světy, léčitelem, věštcem a ochráncem před zlými duchy, nosil/a velmi bohatý oděv s kovovými přívěsky a čapku se sobími parohy z kovu. U zabajkalských Evenků může sice kdokoliv prohlásit, že se mu ve snu zjevil duch zemřelého šamana a vybral si ho za svého nástupce, ale musí to být doprovázeno silnou mentální hysteroidní poruchou, aby byl pro komunitu přijatelný. Navíc musí adept prokázat své prorocké nadání, vykládat svému mistrovi sny a při extasi popisovat zjevení duchů zvířat, aby si podle nich mohl vyrobit bohatý šamanský oděv. Podle A. F. Anisimova má sibiřský šamanismus patologické rysy, kdy například Evenkové často upadali do neurotického spánku doprovázeného čilými živými vizemi („daydreaming”, angl.). Novicové šamanů rozvoj svých mentálních snů a vidění v bdělém stavu trénují a své nervy stimulují k vyvolávání představ, které následně jsou schopni i kontrolovat. Další ze zdejších forem šamanismu je jeho dualismus, což však u indiánských šamanů je zcela normální a je součástí jejich rovnováhy. Nejčastějšími duchy-pomocníky bývaly kukačka a divoká labuť.

Zvláštností mezi tunguzskými a mandžuskými skupinami byl doprovod duší zemřelých členů klanu psychopompy do světa mrtvých, protože zdejší šamanismus má i výraznou funkci klanovou. Evenkové žijící u Jeniseje vidí kosmos jako velkou řeku, a proto i jejich šamani doprovázeli duše zemřelých dolů po řece na šamanském bubnu, který sloužil jako člun. Tunguzští Evenkové sice vybírali za budoucího šamana už malé dítě, kterého k funkci vychovávali, ale když se neosvědčilo a nebylo schopno získat své vlastní extatické zkušenosti, vzdali se ho. Posledním bodem dlouhodobého procesu iniciace byl veřejný iniciační obřad, při kterém adept předváděl své schopnosti. Například mandžuský novic musel přecházet přes rozžhavené uhlí nebo plavat pod ledovými krami mezi devíti vysekanými a vzdálenými otvory, tedy dokázat svou odolnost jak vůči vysokému žáru tak i dlouhodobé zimě (sebe-zahřívání). K dosažení extase používali nejčastěji zpěv a tanec, při kterém byl šaman schopný až stavu levitace, ztrácel cit a ovlivňovala jej i arktická hysterie. Jeho hlavním úkolem bylo chránit členy klanu, předpovídat počasí a léčit také samotnou arktickou hysterii. Kupodivu byli většinou velmi chudí a klan jim pomáhal s jídlem i šitím oděvu. Nestříhali si vlasy, neboť věřili, že v nich sídlí duch klanu. Zabíjení medvěda bylo u těchto národů velkou ceremonií k usmiřování medvědího ducha. Evenkové a Evenové, více než okolní národy, věřili ve význam duchů, nejen těch v záhrobí, ale i těch přírodních. K šamanově cestě do podsvětí k hledání ztracených duší nemocných či doprovázení zemřelých osob bylo zapotřebí obětování soba. Šamani během stalinismu byli velmi pronásledováni, takže v současné době se věnují pouze věštění, interpretaci snů a znamení.

Turkická skupina etnik, například Kazaši, Kirgizové, Ujguři, Uzbeci, Tataři, Altajci, jakuti či Tuvinci byli vyznavači tradičního šamanismu s kultem Nebe a Ohně. Věřili, že důvodem nemocí je ztráta duše, a patogenní substance, které pronikají do těla. Šaman cestoval do světa, kde svítí sedm sluncí a skály dosahují nebe. Šaman „kam” tam cestoval na zádech soba, díky bubnování na tamburínu potaženou sobí kůží, aby komunikací s posvátnem zjistil způsoby léčení. Altajci věřili, že dítě trpící epileptickými záchvaty dostalo tímto způsobem znamení od nějakého svého předka šamana „kama” nastoupit jeho cestu. Šamanství přecházelo jako dědičná nemoc. Kdo se snažil získat tuto profesi z vlastní snahy a úsilí, byl považován za slabšího, druhořadého „kama”. Šamanem u Tuvinců se mohl stát člověk zasažený bleskem, což bylo zjevnou známkou nebeského původu jeho schopností, a proto byl blesk obvykle znázorněn i na jeho oděvu. K časté výstroji dosud patří i měděná zrcátka, plíšky, které jsou jeho hlavní duchové-ochránci. V zrcátkách lze také pozorovat všechno včetně cizích světů. Je pozoruhodné, že v Tuvě ještě v 30. letech 20. století převažovali šamani nad lamy. S. I. Vajnštejn uvádí dobrého ducha Tuvinců „erena”, který pomáhá nejen šamanům, ale i lidem profánním. Zdejší šaman také léčil silnými údery svého bubnu, kdy vystřeloval ocelové šípy proti duchům nemocí. U Kazachů se funkce šamana „baqči” dědila, i když se původně adepti vybírali mezi mladíky s určitými mentálními predispozicemi, jako je tomu v Amazonii. „Baqča” byl i věštec, hudebník, básník, léčitel, kněz a vlastně ochránce duchovního světa svého etnika. Výraznou zvláštností kazašských šamanů je užívání strunného nástroje, větších houslí, místo obvyklé tamburíny. Jakutský šaman „ojun”, chtěl-li vyhnat z nemocného zlého ducha, nechal si jej vstoupit do sebe a trpěl za pacienta.

Léčení u Ujgurů bylo hledání ztracené duše pacienta. Bubnováním se šaman dostal do extase a jeho duše se vydala hledat duši chorého člověka. V případech, když duše byla v zajetí u samotného „Erliga”, bylo nutné přinést mu oběť či výměnou jinou duši, kterou musel šaman někde ukrást. Při zkoumání příčin nemocí Altajci obětovali koně a jeho duši přinesl šaman „kam” přímo k „Baj Úlgenovi”, božstvu plodnosti a počasí, nebo jiné Nebeské bytosti. Šaman v této úloze nahradil původního kněze-obětníka, protože mohl nabídnout mnohem víc: svou extatickou zkušenost. Obyčejný obřad oběti se tak proměnil v psychoforii, dramatický rituál spojený s extatickým stavem šamana.

Termín „baksa” vyskytující se mezi Tatary z Jeniseje, je podle V. Radlova degenerovaný původní šaman, vzniklý kvůli útisku islámem. Těmto „baksa” zůstalo pouze pár nejnižších technik z původních magicko-duchovních praktik, jako břichomluvectví a zaříkávání. Perzekuce šamanismu probíhala navíc v letech carismu a pak stalinismu. Islám tuto oblast a s tím i samotný šamanismus velice ovlivnil. Šamanské léčení bylo již spíš vymítáním zla začínajícím vzýváním Alláha, do voláváním džinů a vyhrožováním zlým duchům. „Baqča” se zpíváním dostával do transu. Chozením po rozžhaveném železe a jeho dotýkáním jazykem, zasazováním ran dýkou do vlastního těla se znecitlivoval a dosahoval takového stavu, kdy mohl zahánět démony nemoci. Šaman mezi Tatary na horních tocích Jeniseje se nazývá „kam”, což je termín, který se poprvé písemně vyskytuje v textu Kudatku Bilik z roku 1069. Tataři uctívali kult Nebeského boha jako v Mongolsku od 8. století. Šaman získával znalosti od svých předků, od starších šamanů. Učil se břichomluvectví (zřejmě nejvýraznější a nejrozšířenější šamanská technika na Sibiři), zatajování únavy, hraní na tamburínu, vyvolávání duchů písněmi, a s jejich pomocí odděloval svou duši od těla a posílal ji do nebeských „království” či temných podsvětí. Připravoval oběti, čistil dům od duchů mrtvých, léčil, předpovídal počasí, věštil. „Kam” byl dědičný, nevěřilo se, že šamanem se stane někdo z vlastní vůle, ale přijde to jako „dědičná nemoc”. Velice důležitá byla symbolika šamanského oděvu. Hlavním znakem tatarského, ale i obecně sibiřského šamanismu je uctívání předků. Pod tlakem institucionalizovaných náboženství (lamaismus) a politického násilí carismu a stalinismu se rozšířil podle W. Bogoraseho takzvaný rodinný (soukromý) šamanismus, který kvete až do dnešních dnů na celé Sibiři včetně Eskymáků, Korjaků a Čukčů. Mezi rodinnými šamany jsou však pouze bílí a ne černí šamani. Bogoras dodává, že jde jen o velmi chabé vnější napodobování šamanských obřadů asi v tom smyslu, kdo má buben, je šaman.

Pacienti o jakutských šamanech „ojun” či šamanek „udagan” říkají, že s nimi hráli pro jejich dobro psychologické hry, které i když jim nerozuměli, fungovaly. Jakuti však říkají, že mocnější šamany měli Evenkové, Čukčové, Jukagiři. Jakutové uctívali také Velkého Boha Nebe zvané „Tangara”, jehož přítomnost je mnohdy jen těžko postřehnutelná. Podle M. Eliadeho je trans mezi Jakuty a Altajci „nepatrně intensivní”, či dokonce jen imitovaný. U Jakutů sice postavení šamana nebylo dědičné, ale po smrti starého šamana se jeho duše a jeho duch-ochránce snažili vtělit do člena rodiny nebo rodu. Takový jedinec propadl zuřivosti, odcházel do lesů, živil se kořínky a kůrou stromů, válel se ve sněhu. Byl z něj pomatenec, kterého bylo třeba některým šamanem vychovat. Někteří Jakuti se stali šamany po nemoci, když marně hledali lékařskou pomoc, až se uzdravili sami, třeba zpíváním a za pomoci duchů, kteří se stali jejich ochránci. Buben u nich reprezentoval šamanského koně, jehož bubnováním se šaman přenášel do transu. Jakuti věřili, že ptačí oděv šamana (symbolismus šamanského oděvu) dával moc létat kdekoliv na světě. Dnes jsou u Jakutů „ojun” hlavně léčitelé a věštci, i když v 17. století ještě zajišťovali pomoc ve válkách, při chovu dobytka a praktikovali čarodějnictví. Někteří z nich měli schopnost rentgenového vidění. Oční choroby léčili plivnutím slin do očí pacienta, čímž zahnali zlé duchy. Podobně Ježíš vyléčil nevidomého. V slinách šamanů je velká magická síla. Už staří Asyřané věřili v „sliny života”, ale i v „sliny smrti”. K posvátným nápojům turkických etnik původně patřil kumys, fermentované kobylí mléko, které v průběhu minulého století ztratilo svoji posvátnost a stalo se tradičním pitím.

Jak asi vypadalo vystoupení jakutského šamana? Zpěvem, hudbou a pak i tancem postupně vtahoval přihlížející diváky svého klanu do kolektivní akce. Začal opakovat refrény písní a chór přítomných mu odpovídal (podobnost s křesťanskou mší). Tempo rostlo a šaman už nebyl pouhým obyčejným mužem, ale stával se místem pro vstupujícího ducha-ochránce. Sám duch pokračoval ve společném výstupu s ostatními. Dokumentace jeho přítomnosti se odrážela v rituálních písních, v liturgické řeči, zvucích zvířat, které ho charakterizovaly. Začalo docházet k masové extasi, přicházely psychofyziologické emoce, vidění, halucinace. Šaman se svou maskou a tancem i vizuálně vciťoval do podoby ducha-ochránce, napodoboval jeho pohyby a zvuky.

Uralská jazyková rodina je zastoupena samojedskou, ugrickou a ugrofinskou skupinou. U Něnců ze samojedské skupiny je šamanismus, který se přes pronásledování udržel, dědičný, nicméně syn šamana musí být přijat a uznán duchy. Adept se musí především naučit správně bubnovat, což mu umožní vidět nadpřirozený svět. Universální motiv smrti se uskuteční sestupem duchů, kteří rozkouskují jeho tělo, aby jeho duše mohla dosáhnout nebe či podsvětí, a pak dojde k jeho zmrtvýchvstání. Adept se teprve tím stává šamanem. Často je extatická cesta realizována jen ve vidění. Mladí adepti přebírají postavení šamana po svých otcích, ale musí být uznáni duchy. Musí tedy získat svou vlastní extatickou zkušenost. Často trénují stimulaci nervů a vyvolávání obrazotvornosti. Při léčení si nejdřív zjistí, jestli nemoc není vyslána samotným Nejvyšším bohem „Numem”. V tom případě musí před zahájením léčení požádat přímo o jeho pomoc cestou duchů. Sám šaman málokdy podniká cesty v transu, spíš za sebe posílá duchy-pomocníky. Šaman Nganasanů říká, že jeho iniciační vize ducha „kováře” mu při trhání těla vyměnila i oči, a když praktikuje šamanství, vidí těmato mystickýma očima. Podle Něnců v jiných světech tečou řeky od ústí k pramenům, stromy rostou korunami do země a kořeny vzhůru, slunce vychází na západě a život začíná ve stáří. Šaman ugrických Chantů před léčením vykouřil dům nemocného, Nejvyšší nebeské bytosti „Sánkemu” obětoval kus látky, postil se, snědl několik muchomůrek červených a upadl do visionářského spánku. V něm poznal příčiny nemocí a způsoby léčení. Šamani Mansů „nait-khum” východně od Uralu byli léčitelé i obětníci nosící speciální šamanské oděvy s čapkou. K léčení používali kořen sarsaparilly (Smilax sp.), plody vřesů a borůvky. Řídili také největší Slavnost medvěda a věřili v reinkarnaci šamanů. Ještě v 50. letech 20. století měli Mansové přes velkou nepřízeň řadu aktivních šamanů. U ugrofinských Saamů vymizel šamanismus někdy v 19. století pod vlivem křesťanství a skandinávské mytologie. Dříve jejich šamani „noaide” praktikovali své obřady zcela nazí, což je jev běžný mezi paleoasijskými a eskymáckými šamany. Obdobně jako v Arktiku Ameriky se dostávali do kataleptického transu, kdy mohli doprovázet duše zemřelých osob nebo hledat duše nemocných. Nedílnou součástí transu bylo bubnování a zpívání. Bubínky Saamů byly velmi dekorativní, pomalovány symboly včetně lovců, mužů v lodích, mytických bytostí, zvířat, ptáků, hor či jezer, které vysvětloval šaman při svém obřadním výkonu.

Po šamanismu i po rozšířeném kultu předků u paleoasijských národů nezbylo téměř nic, nicméně na Sachalinu mezi Čukči a Nivchy dosud ctí duchy lesů, vod a lovu. Původně jejich šamani bubnovali na své tamburíny a zpívali hymny, recitovali, tančili a jedli muchomůrky červené, aby získali kontakt s duchy-ochránci a s duchy předků. Šamani uměli velmi dobře imitovat zvuky zvířat, ptáků, větrů, bouří a ozvěn, hlasy lidí, nadlidí a duchů, takže do chýše, kde provozovali své praktiky, dostali celou přírodu, celý svět. Zajímavostí šamanismu mezi Čukči, Korjaky, Itelmeny a asijskými Eskymáky je skupina šamanů proměněných v ženy. Zvlášť mezi Čukči se vyskytovali i oboupohlavní, androgynní, mužští a ženští šamani, kteří rituálně a psychologicky změnili pohlaví. Rituální změnu pohlaví a transvestismus nacházíme i v ostatních oblastech Sibiře a Vnitřní Asie a v jiných částech světa. Často byli šamani dědiční, nicméně syn či dcera šamana či šamanky musel být přijat a uznán duchy. Mnohdy adeptka na šamana trpěla mentální nemocí i několik let, a teprve když přijala vyvolení, vnitřní volání stát se šamankou, uzdravila se. Šamanky Nivchů tvrdily, že mohou léčit lidi pouze v extatickém stavu za pomoci živých zvířat, kdy držely třeba černého psa na vodítku. Podle nich jedině pes věděl, kde najít duchy zvířat, které šamanky potřebovaly ke komunikaci. Šamanismus Jukagirů byl úzce vázán na kult předků. Po smrti šamana se jeho tělo stalo cílem uctívání. Jeho maso se oddělilo od kostí, usušilo a rozdělilo s kostmi mezi členy klanu jako amulety. K lebce se přidalo dřevěné tělo a stalo se objektem kultu. Klanový šaman „a’lma” léčil nemoci vysáváním démona „ku’kul” vyslaného zlým čarodějem. Pomáhali mu bubnováním přivolaní duchové-pomocníci, kteří mu odpovídali cestou břichomluvectví. Nejčastější duchové-pomocníci paleoasijských národů byli vlk, havran, medvěd, racek či kulík.

U paleoasijských Ketů byl šamanismus dar nebe, který získalo už novorozeně. Šamani Ketů cestovali do horního světa lodí nebo posílali hledat ztracenou duši nemocného své duchy-pomocníky. Ketové věřili v reinkarnaci šamanů.

Šamanismus těchto národů kvetl po tisíciletí a následně byl velmi ovlivněn čínskými a lamaistickými představami. Těžké období přišlo vpádem carských vojsk asi před čtyřmi sty lety, kdy řada tradic začala pod útlakem mizet. Nejhorší éra však přišla za komunistické nadvlády v třicátých letech dvacátého století, kdy byli šamani tvrdě pronásledováni, utiskováni, zavírání do blázinců a vězení a popravováni. Lidé dodnes vypráví historky, jak někteří šamani unikali perzekuci ve formě svých duchů-ochránců, hlavně v podobě ptáků. V současnosti se šamanismus po sérii perzekucí carismu, ortodoxního křesťanství a stalinismu opět začíná vzmáhat a ukazuje se na veřejnosti, i když je to jen velice slabý odraz původních tradic a schopností. Snaha o rozvoj, a dokonce organizování šamanů v některých postsovětských republikách je něco, co s pravým šamanismem nemá co dělat, i když nelze upřít snahu o konzervaci tradic. Umělá aktivace pro veřejnou prezentaci a pro turisty je spíš hra a součást folklóru. Duchovní praktiky nelze uměle podporovat a šamanismus obzvlášť ne, jde spíš o pseudošamanismus.

Obrázky šamanismu oblasti Ruska

Obrázky šamanismu Mongolska

Zdroj:
ZELENÝ, Mnislav. Malá encyklopedie šamanismu. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 287 s. ISBN 978-80-7277-276-6.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay, commons.wikimedia.org


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události