osvátná houba muchomůrka červená se nejčastěji spojovala s rituály sibiřských šamanů. Nové výzkumy ale ukazují, že psychotropní účinky muchomůrek byly známy již od doby kamenné v celé Asii i Evropě, odkud se znalost rituálního použití muchomůrek rozšířila do mnoha oblastí Ameriky. Podle legendy Korjaků vznikly muchomůrky ze slin nejvyššího boha, a proto je prý na místě je jako boží dar přijímat. Po požití čerstvých, sušených nebo vařených muchomůrek upadne šaman do jasnovidného transu během kterého je schopen cestovat jinými světy, komunikovat s duchy předků nebo navázat kontakt s těmi entitami, jejichž pomoc potřebuje. Může nahlédnout do budoucnosti nebo minulosti, najít východisko z ohrožující situace a podobně.
V americkém prekolumbijském kultu hub byly muchomůrky považovány za posly podsvětí a bránu ke světu mrtvých. Používaly se v nekromantických rituálech, ale také při zasvěcování adeptů nebo při šamanském léčení.
Také v germánské mytologii se vyskytuje legenda o božském původu muchomůrky. Zde je tato houba darem boha poznání a extáze Wotana. V novopohanských rituálech se používá muchomůrkový nápoj při oslavě svátku Samain. V noci za úplňku před Samainem je třeba v lese vyhledat muchomůrky a několik nepoškozených exemplářů sebrat. Jako obětina Zemi se na místě zanechá trocha tabáku a jablko. Z klobouků hub se sloupne pokožka, rychle se usuší, zabalí do červené lněné látky a na tmavém místě uschová do Samainu. O samainové noci se sušená slupka vyluhuje ve studené vodě a na konci rituálu účastníci výluh vypijí. Pak se uloží ke spánku a sledují své sny. Všechny sny jsou považovány za významné a následujícího rána jsou vykládány.
Historie
Sóma, tedy božské narkotikum starověké Indie, zaujímala důležitou úlohu v magicko-náboženských obřadech Árijců, kteří před 3500 lety osídlili Indoganžskou nížinu. Reliéf z chrámu Kailasanathar v Indii se zobrazením SómyTito staří dobyvatelé vyznávali kult Sómy spojený s uctíváním posvátného narkotika, jehož extrakt pili jen při nejvýznamnějších obřadech. Lidé většinou považovali halucinogenní rostliny za pouhé prostředníky mezi člověkem a bohy, avšak Sóma byla pro své věřící ztělesněním samotného boha. Nejvyšší božstvo védského pantheonu, Indra, získal sílu k hrdinským činům teprve požitím této tajemné drogy. Proto není divu, že sóma je zbožněna, a to dokonce tak vysoko, že zaujímá třetí místo za samým Indrou a Agnim (ten je božským zpodobněním ohně). Staroindická Rgvéda (jedna ze čtyř véd, tvořících nejstarší indickou náboženskou literaturu), zabývající se “znalostí chvalozpěvů” zpívaných při obětních rituálech obsahuje přes tisíc posvátných hymnů. Z nich 120 je zasvěceno výhradně Sómě, a mnoho dalších se o této rostlinné svátosti alespoň zmiňuje. Člověk získal sómu pomocí orla, jak o tom píše čtvrtá kniha Rgvédu:
“Ó Marutové, před ptáky má tento pták stát,
před orly orel rychloletý,
protože on, Suparna, ze své vlastní vůle přinesl člověku převzácný obětní pokrm …”
“S sebou přinášel orel Sómu,
současně tisíce darů s ní,
pak opustil, štědrý, nepřátelské síly,
opustil, moudrý, pošetilce v opojení Sómy.”
Hlavními oběťmi védského náboženství bylo hovězí maso a sóma, přičemž tato oběť mohla být konána jen třikrát za život. Prvním krokem k oběti byl nákup Sómy od obchodníka. Sóma nebyla nijak laciná, stála nejméně jednu krávu, protože se podle dostupných informací vyskytovala až v horách, daleko od indických rovin, zřejmě na území dnešního Afganistanu. Víme, že šlo o rostlinu, která neměla listy, kořeny, květy ani plody. Popisy uvádějí jen stonek a hlavu. Verše se zmiňují o červené barvě Sómy a srovnávají ji s ohněm či sluncem. Příprava oběti trvala v nejjednodušším případě tři až čtyři dny, samotná oběť den. Častější byly obřady dvanáctidenní, ale známe i zprávy o obřadech trvajících několik měsíců.
Postup přípravy začínal očištěním drogy vodou, rozdrcením mezi kameny a zalitím drti vodou. Tento postup se několikrát opakoval. Potom byla kapalina odlita, zbytek vymačkán a takto získaná tekutina přidána k dříve získané. Nyní nastával vrcholný okamžik. Surový macerát byl filtrován přes plátno. Jasně žlutý filtrát představoval při svém objevení zjevení samotného božstva. Získaná tekutina byla před požitím ředěna mlékem, vodou nebo rozpuštěným máslem a medem.
O účinnosti nápoje se dovíme z dalších veršů Rgvédu:
“Pili jsme Sómu, stali jsme se nesmrtelnými,
dospěli jsme ke světlu, našli jsme bohy,
co pro nás znamená nepřátelství, co zášť smrtelníka,
nesmrtelná Sómo!”
O identifikaci Sómy se pokoušela řada vědců asi ad poloviny 19. století. Shrneme-li morfologické znaky plynoucí ze zachovalých textů, zjistíme, že sóma je rostlina mající jen stonek a hlavu červené barvy. Roste v horách daleko od indických tropických oblastí. Má silný psychotropní efekt s pocitem létání, “nesmrtelnosti” a euforie.
V prvních dobách bádání bylo užíváno jako vodítko především popisu psychotropního efektu. Podle stavu současných znalostí vědy v té době se předpokládalo, že sóma je totožná s hašišem, semeny Peganum harmala, nebo s některým druhem rodu Ephedra.
Až v roce 1968 se díky důkladnému mezivědnímu výzkumu podařilo získat přesvědčivé důkazy, které potvrzují, že záhadným posvátným narkotikem byla muchomůrka červená. Za tímto objevem stojí především R. G. Wasson, který na muchomůrku červenou soudil podle vzhledu, jak se zachoval v popisech Rgvédu, zaznamenaného psychotropního efektu i skutečnosti, že muchomůrka červená roste v horách Afganistanu, kudy zřejmě Árjové procházeli.
Sibiř
Cennou podporou této teorie byly zprávy o rituálním požívání muchomůrky červené z oblasti Sibiře, kde národnostní skupiny Vogulů, Osťjaků, Kamčadalů a Korjaků zpracovávaly houby podobně jako Árjové sómu: sušená houba byla macerovaná vodou a macerát byl míchán se šťávou druhů Epilobium angustifolium nebo Vaccinium uliginosum. Denní dávku představovaly jedna velká nebo dvě tři malé houby. Požívač byl euforický, s touhou po pohybu, se změnami vnímání, ale při zachované komunikaci s okolím. Pokud se houby jedly sušené, nechaly se v ústech nejprve důkladně zvlhnout. Tuto úlohu někdy obstarávala žena, která houbu převalovala v ústech tak dlouho, až z ní vytvarovala malou kuličku, kterou mohl muž snadno spolknout. Domorodci věděli, že obsažené psychotropní látky se z těla vylučují v nezměněné podobě či ve formě aktivních metabolických produktů, a proto ve svých obřadech zavedli rituální pití moči.
Zprávy o užívání muchomůrky sibiřskými kmeny potvrdil náhodný nález skalních kreseb na Čukotce v oblasti řeky Pegtymel z roku 1965. Jde o nesevernější lokalitu skalních kreseb, daleko za polárním kruhem, kde se teplota pohybuje mezi +4 °C až -40 °C. Ráz krajiny se neliší od pravěké tundry. Nejstarší z rytin jsou datovány do prvního tisíciletí před naším letopočtem, nejmladší by mohly pocházet z prvního tisíciletí našeho letopočtu, kdy zde sídlili předchůdci Čukčů, kteří jsou považováni za autory rytin. Mezi unikátní skupinu vyobrazení patří ženské postavy se hřibovitými tvary na hlavě. Některé vypadají, jako by zachycovaly rotační pohyb. Nelze vyloučit, že jde o ženy, šamanky, požívající muchomůrku červenou a posléze o pokus zachytit jejich stav.
Sibiřské kmeny používaly muchomůrku červenou až do doby, kdy se mezi nimi rozšířil ruský alkohol; předtím žádný jiný opojný prostředek neznaly.
Stěhováním národů se kult muchomůrky červené rozšířil i na další oblasti. Jeho stopy se nalézají v ságách severských Vikingů stejně jako v překrásných kresbách v jeskyních Francie.
V norské mytologii jsou zprávy o Berserkovi, vnuku osmirukého Starkaddera, který byl oděn do medvědí kůže a stal se symbolem bezohledné statečnosti. V době islandských a skandinávských ság (830-1030) byli beršerkové válečníky a záškodníky, před bojem požívali houby a jimi se uváděli do stavu prudkého vzteku. V něm se vrhali na vše živé v okolí, nerozeznávali přítele od nepřítele, člověka od zvířete. Po boji se u nich dostavoval pocit únavy a vyčerpání. Po 12. století je církev zlikvidovala jako čarodějníky.
Halucinogenní účinky muchomůrky sehrály svou roli i v kultuře některých severoamerických indiánských kmenů, asijské národy a první osídlenci, pronikající přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky při svém putování za sebou zkrátka zanechaly silné kulturní dědictví, jehož součástí je zcela jistě i používání této houby.
Účinků této houby se zřejmě občas využívalo i ve Střední Americe. Muchomůrka červená roste v horských oblastech jižního Mexika a Guatemaly. Např. Mayové, žijící v guatemalských horách, dobře znají zvláštní vlastnosti muchomůrky. Můžeme tedy bez obav říci, že muchomůrka červená byla pravděpodobně nejstarším a nejrozšířenějším halucinogenem, které kdy lidstvo poznalo.
V západním světě byly halucinogenní vlastnosti muchomůrky červené znovuobjeveny roku 1730, kdy jeden švédský důstojník, který strávil dvanáct let v sibiřském zajetí, o svém pobytu vypověděl, že šamani primitivních sibiřských kmenů používají muchomůrku červenou jako narkotikum.
Účinky muchomůrky popisuje ve své knize Alenka v říši divů (1865) i Lewis Carroll.
Muscarin
Výzkum obsahových látek muchomůrky červené byl zahájen již v roce 1869 Schmiedebergem a Koppem. Ti získali jedovatou látku, která dostala později jméno muscarin. Při podkožní injekci 1-3 mg působila slinění, pocit tlaku v hlavě, změny srdeční činnosti, nevolnost, červenání v tváři, závratě, úzkost, pocení a křeče. Halucinogenní efekt se však neprojevil ani při zvýšení dávek na 100-200 mg, kdy vznikala už nebezpečná otrava (smrtelná dávka je vyšší než 300 mg). Teprve v roce 1968 popsali Eugster se spolupracovníky ve Švýcarsku a Takemoto s kolektivem v Japonsku objev další účinné látky z muchomůrky červené. Byla to kyselina ibotenová a její rozkladný produkt muscimol. Farmakologický účinek obou látek je velmi blízký. Po dávce 10-15 mg popisovali dobrovolníci zmatenost, dezorientaci v prostoru i čase, zvětšené vidění předmětů, zrakové i sluchové halucinace, třes až svalové křeče. Nakonec usínali. Tímto byly téměř o sto let později objeveny psychoaktivní složky muchomůrky červené.
Popis
Muchomůrka červená – Amanita muscaria je nápadný zjev, zejména sytě červenou barvou svého klobouku. Mladé plodnice houby jsou tupě vejčité, brzy s odškrcenou vrcholovou částí (pozdějším kloboukem), a jsou celé zahaleny tlustou bělavou plachetkou, která velmi brzy začíná bradavkatě rozpraskávat na horní části plodnice; na podélném průřezu mladou plodnicí je pod plachetkou v horní části plodnice patrný citrónově žlutý horní proužek pokožky klobouku. Při dalším vývoji plodnice dochází k rychlejšímu vzrůstu horní části plodnice (klobouku) a současně i k prodlužování dolní části plodnice (třeně) do délky; plachetka v tomto období již neroste: její větší část, která zprvu zakrývala povrch klobouku, se rozčleňuje v útržky, které se oddalují a zdobí povrch klobouku. Menší část plachetky zbývá na spodině třeně v podobě drobných, pásovitě uspořádaných bradavek. Lupeny na spodní straně klobouku jsou zprvu odděleny od povrchu třeně vrstvou pletiva, tzv. závojem; když se klobouk rozevírá, jsou lupeny nějakou dobu zakryty tímto závojem, který se pak odděluje od okraje klobouku a zůstává šikmo zavěšen na horní části třeně jako tzv. prsten. Dospělá houba má plodnici rozlišenu v klobouk a třeň. Klobouk je 10 – 15 (25) cm široký, zprvu klenutý, později plochý, u okraje mělce brázděný, s pokožkou loupavou, živě červenou (šarlatově, krvavě nebo rumělkově) nebo oranžovou (až žlutěoranžovou), zdobený bělavými bradavkami, které mohou zčásti odpadnout. Lupeny břichaté, u třeně zúženy, měkké a křehké, bělavé. Třeň vznosný, oblý, na spodině rozšířeny v kuželovitě ukončenou vejčitou hlízu, zdobenou pásy drobných bradavek, až 25 cm dlouhý, bělavý; prsten vatovitě blanitý, šikmo svěšený, bělavý. Dužina šťavnatá, v ose třeně později prořídlá, bílá, pouze pod sloupnutou pokožkou klobouku sytě citrónově žlutá. Pach nevýrazný, chuť škrabavě nasládlá. Průměrná váha plodnic o průměru klobouku 10 – 15 cm je 60 – 70 g. Výtrusy v prášku bílé, pod mikroskopem bezbarvé, vejčitě elipsodní, 10-12×6-8µm.
Způsob použití
Muchomůrka získala jméno proto, že se v minulosti někde používala k trávení much. Uříznutý klobouk se položil na talíř a na červeně zbarvené straně se posypal cukrem. Mouchy olizovaly sladkou šťávu a uhynuly. Pro člověka je sice jedovatá, ale jen zřídka dochází k těžším otravám.
Drogou je sušený klobouk této houby s množstvím bělavých strupů. Právě pokožka klobouku a zbytky plachetky, které jsou prezentovány strupy, obsahují nejvíce účinných látek. V čerstvém stavu mohou být houby nebezpečné nebo člověka “zhoubují” jen nedostatečně. Korjaci považovali čerstvé muchomůrky červené za jedovaté a konzumace se zdržovali, dokud nebyli plodnice usušené na slunci nebo nad ohněm. V heroickém hymnu lidu Vogul, kde se hrdina, obrací na svou ženu se slovy: “Ženo, přines mí sem mé tři sluncem sušené muchomůrky!”. Klobouky muchomůrky se suší na slunci nebo v kouři ohně; a takto usušená droga se buď přímo užívá, nebo se z ní připravuje macerát, případně nálev pomocí vody nebo mléka. Někdy se k ním přidává ještě šťáva z vlochyně (Vaccinium uliginosum) nebo vrbky úzkolisté (Chamaenerion angustifolium). Užívání drogy je u většiny národů záležitostí pouze mužů, ženy mohou klobouk pouze rozžvýkat a vytvarovat do tvaru kuličky nebo roubíku.
Při orální aplikaci je muscimol aktivní v dávce 10-15 mg, zatím co kyselina ibotenová v dávce nad 90 mg. Kyselina ibotenová je považovaná za mírně toxickou, a čerstvá houba ji obsahuje v množství 0,03-0,1 %. Správné dávkování závisí na mnoha proměnných. Údajně má potenciál klesat například ke konci vegetačního období. Hodně rozdílné mohou být i plodnice z různých lokalit.
Účinky
Některé obsahové látky muchomůrky červené mají, jak již bylo řečeno, výrazný toxický účinek na organismus. Muskarin je silným dráždidlem parasympatického nervstva, halucinogenně se uplatňují především kyselina ibotenová, muscimol nebo muskazon (viz část Chemie).
Intoxikace muchomůrkou červenou, respektive jejími obsahovými látkami dráždícími centrální nervovou soustavu, je provázena nejprve málo výraznými příznaky zahrnujícími snížené slzení a slinění (postižený cítí vysychání v hrdle a v ústech, špatně s mu polyká), pocit zatajení dechu, tlak v žaludku jako při přejedení, nevolnost až bolesti v břiše, nechutenství a zvracení. Srdce začíná silně bušit.
Průběh otravy, jako důsledek působení toxických látek na CNS, lze rozdělit do dvou údobí:
První údobí – excitační – se začne projevovat 1 až 4 hodiny po požití (s variací od 30 minut do 7 hodin) a je charakterizováno pocity intenzivního horka (intoxikovaný touží po ochlazení) a mravenčení na celém povrchu těla intoxikovaného, později necitlivostí. Končetiny se intoxikovanému jeví téměř nehmotné, zdá se mu, že je nadnášen nebo hnán neznámou silou, dostavuje se touha po pohybu, otáčivá závrať a pocit létání. Současně s tím dochází ke ztrátám síly. Pohyby, především pak chůze, se stávají brzy nekoordinovanými, intoxikovaný neudrží v rukou ani lehké předměty. Stav je podobný silné alkoholové opilosti. Objevují se poruchy hmatu až hmatová necitlivost. Stupňuje se psychické vzrušení, dochází ke ztrátě kontaktu s okolím a objevují se halucinace. Stupňuje se též hybný neklid provázený bezúčelnými pohyby, dochází ke křečovitým záškubům a grimasám obličeje. Poruchy vnímání se mimo jiné projevují spíše černobílým, žlutým, modrým nebo fialovým viděním. Do dálky je vidět nezvykle ostře, jasně, a to i při slabém osvětlení. Zdá se, že blízké předměty se zvětšují. Obraz je zdánlivě plastický. Dochází též k zvukovým halucinacím a hyperakusii (intoxikovaný se například domnívá, že slyší tikot hodin z vedlejší místnosti). Otrávený je stále v kontaktu s okolím, uvědomuje si skutečnost svého stavu, má vzrušenou náladu, je mnohomluvný, častokrát opakuje slova nebo celé věty, které uslyšel v okolí. Vzrušení se stále stupňuje, postižený ztrácí vědomí a kontakt s okolím. Toto stádium otravy končí někdy delirantním obrazem, ve kterém může intoxikovaný agresivně vystupovat vůči svému okolí. Po vybití sil zmalátní, a pak upadne do stavu podobnému spíše bezvědomí než spánku (viz druhé údobí). Co prožívá od tohoto okamžiku ve formě snů, dovede obvykle popsat jen zčásti, nebo vůbec ne.
Jeden intoxikovaný vyprávěl, že “existoval ve formě dvou osob, z nichž jedna pozorovala, co dělá druhá”. Další postižený si v tomto stádiu připadal umístěn ve velké bílé koulí závratnou rychlostí se otáčející mezi rotujícími červenými koulemi.
Když na člověka toxické látky působí ve spánku, mívá halucinační sny spojené s pocitem přechodu do posmrtného života nebo s pocitem depersonalizace.
Druhé údobí – komatózní – je provázeno různě hlubokým kómatem, zvýšenou nervosvalovou dráždivostí a poklesem krevního tlaku. Postižený klidně leží, tělesná teplota klesá, dýchání je rychlé a ztížené. Objevuje se modrání. Velmi zajímavé jsou relapsy excitačního syndromu v průběhu komatosního stadia.
Celá otrava trvá asi 24 hodiny. Období uzdravování začíná probuzením, postižený si většinou nic nepamatuje, nebo si je vědom, že přestál těžký snový stav. Po probuzení z kómatu mívá postižený často pocit reinkarnace. Pociťuje bolesti hlavy, ochablost, často se dostavují depresivní stavy. V období odeznívání intoxikace často přetrvávají i několik dní poruchy koordinace pohybů, poruchy vidění a poruchy řeči. Nejčastější příčinou smrti při otravě muchomůrkou červenou je, vedle řady dalších komplikací, selhání srdce a zástava dechu. Náhodná otrava končí smrtí podle statistik v 2-5% případů, hlavně u dětí a starších osob (u muchomůrky tygrované 5-10%).
Obraz otravy muchomůrkou je výsledkem spolupůsobení muskarinu, kyseliny ibotenové s muscimolem i fyzickém a psychickém stavu organismu, na který houba působila. Proto nemůže být otrava zcela přesně navozena pokusným podáním zmíněných čistých izolovaných látek.
V lidovém lékařství byla tato houba používána jako diuretikum, proti otokům a jako halucinogen. Pozdějšího využití se ji dostalo v novověké homeopatické praxi k léčení celé řady nemocí a fyziologických poruch.
Chemie
Muchomůrka červená je po chemické a toxikologické stránce jednou z nejvíce prozkoumaných hub. Výzkum halucinogenně významných látek muchomůrky červené ukázaly, že centrální nervová soustava je ovlivňována především kyselinou ibotenovou, muscimolem a muskazonem. Obsahové látky můžeme rozdělit na dvě skupiny:
Do první skupiny lze zařadit látky toxické povahy, obsahující kvarterní amoniovou skupinu substituovanou třemi methyly. Patří sem cholin, acetylcholin, muskarin a muskaridin. Toxikologicky nejúčinnější je muskarin (trimethylamoniová báze 2-methyl-tetrahydrofuranu). Je to látka stabilní, vyskytující se především ve formě solí (hydrochloridu),ale v relativně malém množství (0,0002 % v čerstvě sklizené plodnici). Muskarin byl vůbec prvním stanoveným houbovým jedem (1869). Vedle zmíněného muskarinu se v houbě nachází i muskaridin, mající ve své molekule otevřený furanový kruh.
Druhou skupinu toxických látek muchomůrky červené tvoří deriváty heterocyklických sloučenin isoxazolu a oxazolonu. Jsou to především kyselina ibotenová a značně potentní muscimol.
Kyselina ibotenová (dříve též nazývaná premuscimol), je hlavní účinnou látkou této skupiny. Je přítomna v množství asi 0,05 – 0,1 %, převážně v klobouku houby, přičemž její množství kolísá podle sezóny (letní plodnice houby obsahují více kyseliny ibotenové než plodnice podzimní). Znatelný rozdíl v účinku čerstvých a sušených muchomůrek má na svědomí přeměna (dekarboxylace) kyseliny ibotenové na potentnější a poměrně stabilní muscimol, probíhající během sušení. Psychoaktivita se 5-6x zvýší, zatímco nevítané vedlejší účinky čerstvých plodnic se redukují. Práh projevu účinku kyseliny ibotenové je 30-60 mg, u muscimolu je to 6 mg. Obě tyto látky v organismu působí jako falešné neurotransmitery (kyselina ibotenová je konformačně limitovaný derivát kyseliny glutamové, muscimol je derivátem GABA). U člověka se většina perorálně přijaté kyseliny ibotenové do 90 minut od konzumace vyloučí močí. Muscimol se vyloučí do 6 hodin. Z dalších látek s psychotoxickými účinky lze uvést muskazon (oxazolonyl-5-glycin), který je však účinkem podstatně slabší.
Zdroj:
http://www.biotox.cz/enpsyro/
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay.com, wikipedia.org