Hřbitov a kostel sv. Máří Magdalény ve Velharticích

Hřbitov u kostela sv. Máří Magdaleny kdysi inspiroval básníka Karla Josefa Erbena k sepsání balady Svatební košile, v níž hlavní hrdinku unáší na hřbitov její zemřelý milý. Spisovatel zřejmě svůj námět čerpal z místních pověstí. Je na nich alespoň zrnko pravdy? Faktem je, že i dnes se na velhartickém hřbitově dějí zvláštní věci!

Osobní zkušenost

Dne 30. 9. 2016 jsem (Dóv) ještě z jedním ze členů Lóže u Z.·.S.·. (Leonk) na hřbitově přespal. Záměrem bylo podrobit informace z níže uvedeného článku praktické zkoušce a na vlastní kůži se přesvědčit o pravdivosti či lži. Vyzbrojeni dlouholetou zkušeností v oblastech magie, geomantie, komunikace s daemony, ochranných i vyvolávacích formulí, odvahou, chutí, spacákem a čelovkou jsme se utábořili téměř za zdí hřbitova, tak abychom nebyli vidět všímavými mudly.
Ještě pod rouškou světla jsme samozřejmě celou oblast prošli, zkoušeli se napojit na případné síly, a meditovali na (prý) obzvláště “zlých” místech a v noci, kolem půlnoci jsme se vydali celou oblast, a hlavně hřbitov, prozkoumat znovu. Na hřbitově v noci nebyla tma, jak by se zdálo, ale svítilo tam nespočet svíček (stovky). Celek působil poměrně vlídným dojmem. Oblast jsme prošli, na daných místech se zkoušeli “vymístit” a zjistit informace z druhé strany, na hodinu jsme se s kolegou také rozdělili abychom se vzájemně neovlivňovali a každý z nás si prožíval své na opačných koncích hřbitova.

Výsledek: místo má určitě sílu a jsme si téměř jisti, že tu kdysi dávno něco bylo – pohanské shromaždiště, obětiště, posvátný háj, něco silného. Hřbitov je poměrně novodobý. Obličej na fasádě nebyl vidět ani při opravdu silné fantazii, zlo jsme žádné necítili (na rozdíl od jiných míst, která jsme navštívili). Při pokusech o komunikaci s géniem loci nám vycházela pouze jakási rezidua něčeho z minulosti. Hroby a pohřbení lidé jsou tu v míru (pokud křesťanské pohřbívání lze považovat za mír), hřbitov byl za dne velmi navštěvován.
Žádné zlo jsme tu rozhodně necítili, spíše naopak. Ani jednomu z nás nebylo špatně, tak jak psal někdo na moskyt.net.
Opravdu doporučujeme si informace ověřovat a nevěřit kde čemu. Fotky z našeho výletu na konci článku.

A teď zmiňovaná legenda, pověst, historie, spekulace, Erben a další.

Zlo na velhartickém hřbitově

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

“Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil.”

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. 

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně – i vzkřikla panna zděšeně; lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Možná, žeť větru tažení, možná i – zlé že znamení! A slyš! na záspí kroků zvuk, a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! “Spíš má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? a zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?”

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec! “Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž – má milá, nic se nebojíš?”

Divná místa

Vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde měl podle pověsti umrlec svou dívku táhnout na hřbitov. Dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče (Bizarně pokroucené větve jakoby celý život s něčím bojovaly a byly svědkem zlých věcí). Strom jakoby uhýbal před nějakou mocou energií. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

“Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!”

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější.

Podle pana Kozáka je velmi zajímavým místem kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. V jeho horním rameni je silový bod (překvapivě nenachází ve středu kříže). Někdy za dob velké Moravy začalo být toto místo užíváno jako pohřebiště. Nedlouho na to bylo znesvěceno černou magií a došlo tu k ohrožení života jakési ženy, která však byla zachráněna vyšší mocí. Negace tu nicméně zůstala a bylo proto brzy několikrát po sobě odstraňována vysokou duchovní bytostí, zřejmě při zjevení. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

K obrázku vlevo pan Kozák píše: Jestliže nemusíte navštívit některý hrob v jihovýchodní části hřbitova, kde jsou za zdí modříny, nikdy tam nechoďte. No, je fakt, že v levé části snímku jsou při zvětšení a zesvětlení vidět podivné mlžné útvary, které v tomto případě nevznikly reflexy protisvětla v čočkách.

Dívčí tvář

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. 

Pověsti a legendy

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. 

– Kdysi dávno zde měli obřadní pohřebiště Keltové, kteří zde vykonávali kultovní oběti svým pohanským bohům a vyvolávali duchy zesnulých předků. Dále se tu satanisté pokoušeli o vyvolávání dábelských legií a Satana.
– V dobách, kdy bylo v Čechách křesťanství teprve v počátcích na místě stál dřevěný kostel božího těla. Tehdy velhartickým údolím projížděla karavana, kterou přepadli zbojníci ze šumavských lesů. Zatím co se muži bránili, jejich ženy a děti se ukryly ve zdejším kostele. Zbojníci kostel uzamkli, podpálili a nešťastníky nechali uhořeli zaživa. Na spálených základech byl postaven nový, kamenný kostel, zasvěcený svaté Maří Magdaléně.
– Zdejší Kostel je údajně propojený s velhartickým hradem podzemní chodbou, který v 17. století vlastnil španělský šlechtic a dobrodruh Martin de Hoeff Huerta, který prý zdejší obyvatele obracel na katolickou víru velmi krutými způsoby a umučil desítky lidí.
– Podle pamětníků se roku 1896 pozdě v noci vraceli domů z hospody dva sedláci a když procházeli kolem hřbitova je náhle přepadli Nemrtví. Jeden ze sedláků tomuto smrtelnému zápasu podlehl.
– Na hřbitově se má také nacházet neoznačený hromadný hrob, kam byly naházeni mrtví sudetští Němci, kteří byli zabiti během divokého odsunu po druhé světové válce.
– Nejznámější pověst však vypráví, že někdy mezi 15. a 16. stoletím procházelo velhartickým údolím vojsko a na nějaký čas zde rozbilo ležení. Detaily byly sice ztraceny v čase, ale pravděpodobně se události odehrály takto:
Jeden z vojáků se tu zamiloval do místní dívenky, siroty, která byla údajně velmi krásná a vznikla mezi nimi veliká láska. Po čase vojsko táhlo dál na jih do bitvy, kde voják padl. Jeho kamarád se sem později vrátil, dívku vyhledal a oznámil jí smutnou zprávu. Protože byl do oné dívky sám zamilovaný, navrhl, aby si ho vzala. Dívka jej ale odmítla s tím, že už do smrti nebude milovat nikoho jiného. Jelikož byl ješitný, údajně pronesl větu: “Když ho tolik chceš, tak ho měj!”
– Zdejší husté lesy, sloužili tamním keltským pohanům jako azyl. Kamarád vyhledal mocnou keltskou kněžku, pověděl jí o svém trápení a také, jak se hodlá té dívce pomstít. Odešli na místo u kostela, kde se stále nacházel keltský posvátný kámen. A právě na tomto kameni vyvolali údajně ducha mrtvého vojáka (popravdě spíše zatracenou duši nebo démona), který dívku posedl a ta z toho velmi těžce onemocněla. Teprve až po exorcismu se jí podařilo vyléčit, ale od té doby, se na stěně kostela začala objevovat ženská tvář. Lidé si to vyložili jako zlé znamení a chtěli kostel zbourat. Nedostali ale povolení, tak alespoň osekali z kostela starou omítku a dali novou. Tvář se ale objevila znovu i na čerstvě ohozené zdi. A je tu vidět pořád, pouhým okem.
Touto pověstí se údajně nechat inspirovat Karel Jaromír Erben při psaní balady Svatební košile sbírky Kytice.

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

Fotky z osobní návštěvy místa. Autor: Dóv

Zdroj:
moskyt.net/zlo-na-velhartickem-hrbitove
extrastory.cz/velharticky-hrbitov-dodnes-desi-navstevniky-sve-o-tom-vedel-i-karel-jaromir-erben.html
www.velhartice.cz/velhartice/fr.asp?tab=snet&id=8565&burl=&pt=RE
druidova.mysteria.cz/TAJEMNO/HORROR_VELKY.htm
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay.com, wikipedia.org



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události