Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic” byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. Lévimu se připisuje oživení magie po celém světě ve 20. století a hlavně jejího základu v teoretické rovině
Francouzští hermetikové nazývají Eliphase Léviho “rénovateur”, obnovitel, rozumí se poznávání ztraceného vědění, tj. poznatků hermetických nauk a kabbaly. Tyto poznatky byly, až na malé výjimky, do doby Léviho šířeny v malých, přísně uzavřených skupinách a teprve Lévi je ve značné míře zpřístupnil širšímu okruhu hledajících. Proto je poněkud nepřesně také označován za zakladatele moderního okultismu. Doménou Léviho díla byla magie a kabbala; k okultismu patří také spiritismus, který Lévi ostře potíral.
Alphonse-Louis Constant, syn chudého ševce, se narodil v Paříži roku 1810. Teprve později si osvojil nové jméno: Éliphas Lévi. Byl chytrým, tvrdě pracujícím studentem a zbožným katolíkem s mystickými sklony; do semináře vstoupil v Saint-Sulpice, kde se připravoval na kněze a děkanem byl jmenován v roce 1835. Nejdříve měl jako člen kléru na starosti výklad katechismu v dívčím semináři. Záhy se zamiloval do Adèle Allenbachové, jedné ze svých žákyň. Ačkoliv jejich vztah zůstal platonický, změnil Léviho život navždy.
V protikladu k některým případným nepřesným zprávám se nikdy nestal knězem; jako jediný odmítnul vysvěcení a následně opustil seminář. Krátce nato spáchal jeho ovdovělá matka sebevraždu, zanechají ho šíleného žalem.
Několik historických dat
1835 se stal katolickým děkanem.
1841-42 sloužil osm měsíců ve vězení za napsání a publikování knihy, která oslavuje „bezbožnost a podvracení“.
1854 evokuje legendárního prastarého mága Apollonia z Tyany ve fyzickém projevu podle svých vlastních slov.
1854-55 publikuje klíčové dílo Dogma a rituál vysoké magie.
1860 publikuje Dějiny magie.
Radikál, umělec, spisovatel, milenec
Nicméně Lévi si musel vydělávat na živobytí. Po krátké herecké epizodě učil na katolické škole a paradoxně se převlékmul za politického radikála, když napsal kontroversní knihu La Bible de le liberté [Bible svobody] (1841). V reakci na to jej soud shledal vinným z hlásání bezbožnosti a podvracení, za což strávil tvrdých osm měsíců ve vězení.
Po svém propuštění krátce pracoval jako umělec v Choisy a později se stal asistentem kněze diocése v Evreux, byl však donucen ji opustit, když vešlo ve známost, že je autorem Bible svobody.
Tím nadobro přetrhnul své svazky s klérem, vrátil se do Paříže, kde se oddal psaní, příležitostně otiskovanému, a věnoval se své milence Eugénii C (její příjmení zůstává neznámé). Poprvé ji potkal v Evreux, kde byla asistentkou ředitelky dívčí školy. Zápletka se komplikovala, když si pětatřicetiletý Lévi tajně začal s jednou z Eugéniiných studentek, sedmnáctiletou Noémi Cadiot. Nakonec Eugénii opustil a roku 1846 si Cadiot vzal. O tři měsíce později mu Eugénie, Constantovi odcizená, porodila syna, s nímž se nikdy nesetkal.
Lévi pokračoval v psaní knih, jakož i náboženských textů. Jenže život v manželství a jeho předcházející pobyt ve vězení neoslabil jeho radikální politické názory. Brzy byl dobře znám pro svá kontroversní socialistická pojednání a když jej soud znovu uznal vinným za pohrdání a podněcování nenávisti mezi sociálními třídami a proti vládě, trávil dalších šest měsíců ve vězení.
Přesto po svém propuštění pokračoval Constant v psaní polemik a vydal Bibli svobody v roce 1848, v revolučním roce, který otřásl Francií a mnoha dalšími evropskými zeměmi. Zaujal v něm revoluční postoj a naznačil budoucí směr svých náboženských a metafysických idejí: „Přejeme si obnovit a zevšeobecnit náboženské cítění syntézou a racionálním vysvětlováním symbolů, aby tak vznikla pravá katolická církev universálního svazku lidí.“
Zde je několik základních témat, jež se pevně uchytily v Léviho životě: „pravá katolická církev“ (tj. universální náboženství a jeho spojení s lidstvem) a racionální povědomí o syntetickém symbolismu. Jediná věc, kterou tu postrádáme, je veřejná zmínka o magii.
Když byl požádán svými přáteli Ch. Fauvetym a Caubetem, kteří oba náleželi k francouzské lóži Grand Orient, Eliphas Lévi se stal svobodným zednářem. Zasvěcen by 14. března 1861 v lóži Růže dokonalého ticha, kde byl Caubet ctihodným mistrem. Ceremoniál se odehrál v přítomnosti početného zástupu bratrstva. V krátké přijímací řeči učinil Éliphas Lévi následující tvrzení k velikému údivu těch málo, kteří měli zálibu v hádankách: „Přicházím k vám, abych vám vrátil vaše ztracené tradice, přesný význam vašich znamení a symbolů, a následně vám ukázal cíl, pro který byl váš svazek ustanoven.“
Poté se pokusil demonstrovat svým spoluvěřícím, že zednářský symbolismus je odvozen z kabaly. Bylo to mrhání časem a úsilím; nikdo mu nevěřil. Ch. Fauvety byl ctihodným mistrem lóže Renaissance par les Emules d’Hiram.
Po svém návratu z Londýna mistr pravidelně docházel na zednářská shromáždění v ulici Cadet. Avšak 24. května byla lóže Růže dokonalého ticha uzavřena na protest svého ctihodného mistra Caubeta proti intrikám prince Murata, tehdejšího velmistra řádu.
Později, když byla lóže znovu otevřena, byl Éliphasi Lévimu 21. srpna 1861 udělen stupeň zednářského mistra. Následující měsíc byl Lévi požádán, aby vypracoval klíčovou myšlenku k mystériím zasvěcení (jeho řeč je pravděpodobně kapitola pod názvem: L’Etoile Flamboyante vložená do Knihy světel [Le Livre des Splendeurs, str. 169]); bratr pan Ganeval (profesor L. M. Ganeval byl členem lóže La Renaissance par les Emules d’Hiram) chtěl, aby presentoval některé objevy, o který tam právě mluvil, Eliphas Lévi protestoval a opustil shromáždění. Caubet (Jean-Marie Lazare Caubet se stal městským radním v okrsku Ve a vicepresidentem městské rady v Paříži. Uveřejněno v Le Monde Maçonnique z let 1873 až 1879.) se pokusil následujícího dne přesvědčit, aby znovu uvážil své rozhodnutí; Lévi odmítl a v lóži se již neobjevil. (Ve světle odmítnutí dalšího docházení do lóže byl Éliphas Lévi bez dalších formalit z bratrstva vyloučen (viz: Pinon, Annuaire Maçonnique de tous les Rites 1861-1842, str. 121). Lóže Růže dokonalého ticha byla od roku 1885 obestřena temnotami.)
„Přestal jsem být svobodným zednářem, a to najednou, protože svobodní zednáři exkomunikováni papežem nevěřili v tolerující katolicismus; proto jsem se od nich oddělil, abych si uchoval svobodu svědomí a vyhnul se jejich represáliím, možná odpustitelným, pokud ne legitimním, ale jistě bezvýznamným, protože základem svobodného zednářství je tolerance všech věrouk.“ (Éliphas Lévi: Kniha Moudrých, posmrtně vydaná práce. Chacornac, Paris 1912.)
Nová životní dráha, nové jméno – 1861
V roce 1852 Constant potkal slavného polského matematika a okultistu Josefa Hoëné de Wronski (1778-1853), který silně ovlivnil již k mystice inklinujícího dřívějšího duchovního. Následkem toho vzrostl Léviho zájem o okultismus. V tu dobu upadla velká západní magická tradice, která sahá až do období renesance a dále, do všeobecného opovržení; i ti nejvzdělanější Evropané se jí vysmívali. Nicméně Lévi studoval magii, zamiloval se do ní a začal používat hebrejskou podobu svého jména (pod nímž je nejvíce znám): Éliphas Lévi.
V roce 1853 Lévi opustil manželku kvůli jinému muži. Částečně možná proto, aby odvrátil pozornost, vycestoval Lévi následujícího roku do Londýna, kde – podle něj – evokoval legendárního starého mága Apollonia z Tyany. Aby se mu to podařilo, strávil mnoho dnů přípravami, vzal si na sebe magické roucho a vstoupil sám do místnosti vybavené jako chrám. Zapálil vonná dřeva na oltáři a evokoval dávno mrtvého mága. Celou scénu popisuje ve své nejvýznamnější knize Dogma a rituál vysoké magie (1854-55), která byla tak populární, že se dočkala mnohých vydání. Dosáhl v ní syntézy (jeho odpůrci by řekli mišmaš) západní magie, kabaly, divinace (např. tarotu), astrologie, alchymie, talismanů, proroctví a mnohého dalšího. Nadšeně vynášel magii do nebes jako legitimní duchovní cestu a mocnou všezahrnující disciplinu.
Sebevědomě také umisťuje magii mezi discipliny slučitelné jak s vědou, tak i s křesťanstvím, a schopnou usmířit je obě.
Na druhé straně jeho spis Dogma a rituál, ale také i jinde trpí začasté senzacechtivostí, zveličováním, laciným učenectvím a faktickými omyly.
Mág se navrací k tarotu – 1874
Nedílnou součástí Léviho syntézy byl tarot, který dogmaticky popisoval jako prastarou egyptskou „Knihu Hermovu“. Nadšeně přijal tarot jakožto „universální klíč k magickým dílům“ a, jako takový, je to i „klíč ke všem prastarým náboženským dogmatům“, dokonce včetně i Bible. Jak už tomu bylo vícekrát, Lévi selhal v tom, že neposkytnul ani jeden důkaz pro své tvrzení. Nicméně, mág sebevědomě velebil tarot jako „pravý filosofický stroj“ a „pravdivé orákulum“ a přesvědčil i ostatní, že tomu tak je.
Nadto integroval do tarotu kabalu a čtyři elementy. Ačkoliv nebyl prvním, kdo propojil tarot s hebrejskou abecedou, byl určitě první, kdo přesně napsal, že Kejklíř (později nazvaný Mág) = Alef, Papežka (později nazvaná Velekněžka) = Bet, atd.
Třebaže Lévi otiskl jenom jednu moderní tarotovou kartu, Válečný vůz, jeho vliv na návrháře balíčků karet byl významný. Například jeho verze Válečného vozu (viz ilustrace Léviho kresby z Dogmatu a rituálu [1854-55]) poprvé obsahovala dvě sfingy v egyptském stylu (jedná světlá, druhá temná) na místě tradičních koní. Oswald Wirth a A. E. Waite použili na svých kartách podobné sfingy, podobně jako mnozí další tehdejší návrháři. Navíc jeho kresba Bafometa v knize Dogma a rituál, což byl idol, z jehož uctívání byli ve středověku templářští rytíři nespravedlivě obviněni, často sloužil jako základ pro návrh trumfu Ďábla.
Poslední léta – 1864 Vydáním Dogmatu a rituálu si Lévi vydělal na slušné živobytí, psaním knih o magii a dalších aspektech okultismu, poskytováním soukromých instrukcí o magii a všeobecným způsobem vedení života coby aktivního mága, tj. např. výrobou talismanů nebo vykonáním určitých operací na žádost klientů. V roce 1860 vydal svoje Dějiny magie [Histoire de la magie], které mu pomohly konsolidovat jeho pozici jednoho z hlavních okultistů své doby.
Jak stárnul, jeho zdraví se podlamovalo a blížil se chudobě; avšak jeden z jeho oddaných žáků jej uchránil od naprosté zkázy. Na jaře roku 1875 se jeho stav zhoršil, přijal rozhřešení z rukou katolické církve a o pár hodin později 31. května zemřel. Mág, který se až do konce snažil o usmíření magie a náboženství. Syn, jehož nikdy neviděl, doprovázel jeho ostatky na poslední místo odpočinku.
Jeho význam
Léviho příspěvek k modernímu okultismu či západnímu esotericismu býl význačný, měl vliv na tarot a zejména na magii. „Léviho nejpřekvapivější inovace se váže ke spojení kabaly s tarotem. Moderní okultisté mají toto spojení ve velké úctě, takže se zapomíná, že neexistuje vůbec žádný historický důkaz, že by obě discipliny měly vůči sobě nějaký vztah,“ poznamenává správně historik Christopher McIntosh ve svém díle Eliphas Lévi and the French Occult Revival.
Všeobecněji vzato, Lévi byl významný, protože pomohl změnit pohled některých lidí na magii. Lévi, jak McIintosh si správně povšimnul, prezentoval magii „jako způsob, jak převádět vůli určitými kanály a proměnit mága v mnohem uvědomělejší lidskou bytost.“
Aleister Crowley jej považoval za zasvěcence na stupni Adeptus Major, stejně jako za svoji předchozí inkarnaci. Crowley přeložil jeho Klíč k velkým tajemstvím [La Clé des Grandes Mystéres, 1861], což Crowley chápal jako svoji vlastní tézi pro stupeň Adeptus Exemptus. Léviho Dogma a rituál [Dogme et Rituel de la haute magie (1855-56 a 61)] přeložil do angličtiny A. E. Waite pod názvem Transcendentální magie) a je obsažena v Crowleyho Liber E, což je seznam titulů, které by si měl žák přečíst, a jejich znalost je vyžadována pro stupeň novice řádu A .’. A .’.
„Dějiny magie, které následují a jež po teorii vědy podané v Dogmatu a rituálu vypravují a vykládají realizaci této vědy během věků. Vysvětlují rovněž tvrzení obsažené v Dogmatu a rituálu; Klíč k velkým tajemstvím doplňuje a vysvětluje dějiny magie takovým způsobem, že pozornému čtenáři neunikne – jak doufáme – nic z našeho odhalení tajemství židovské kabaly a vysoké magie Zarathustrovy či Hermovy,“ píše sám autor.
Teorie magie
Lévi zaznamenal tři základní principy magie:
- Materiální svět je pouze malou částí celkové reality, která zahrnuje mnoho jiných rovin a stavů vědomí. Úplné poznání a síla mohou být dosaženy pouze uvědoměním si těchto dalších aspektů reality. Jedním z nejdůležitějších je “astrální světlo”, kosmické fluidum, které může být silou vůle přetvořeno do fyzické formy.
- Lidská vůle je skutečná síla, schopná dosažení absolutně čehokoliv, od obyčejného až po zázračné.
- Lidské tělo je mikrokosmem, miniaturou makrokosmického světa, a tyto dva jsou navzájem propojeny. Změny na jedné úrovni mohou mít účinek na druhou úroveň.
Dílo
Transcendental Magic (Transcedentální magie):
Chansons et poésies (Písně a verše)
La Bible de le liberté (Bible svobody – 1841)
Dogme de la Haute magie (Dogma a rituál vysoké magie – 1854)
Dogme et ritule de la haute magie (1857)
Histoire de la magie (Dějiny magie – 1860)
Le Clef des grands mystéres (Klíč k velkým tajemstvím – 1861)
La science des esprits (1865)
Le mystéres de la kabbale (1910)
Le Livre des Splendeurs (Knihy světel – 1979)
Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
NAKONEČNÝ, Milan. Magie v historii, teorii a praxi. 2., podstatně přeprac. a rozš. vyd. Praha: Vodnář, 2009. 546 s. ISBN 978-80-7439-004-3.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay.com, wikipedia.org