Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)
Konec XIX. stol. je pokládán také za “la Belle epoque” francouzského okultního esoterismu. Ve skupince jeho pařížských představitelů vyniká triáda Papus (Gérard Encausse), Sédir (Yvon Leloup) a markýz Stanislas de Guaita. Říkalo se jim “les compagnons de la hiérophanie”. Ke skupince, která se scházela zejména v Chamuelově knihkupectví v ulici de Trévise, patřili dále F.-Ch. Barlet, Marc Haven (E. Lalande), A. Chabosseau, V.-E. Michelet a krátký čas také excentrický básník a bohém Joséphin Péladan, který se sám pojmenoval Sar Mérodac. Poz ději z nich vznikla Groupe independant d’études ésoteriques, která se stala střediskem pěstování hermetických nauk a kabaly a základnou nejprve “hermetické školy” (l’École hermétique) a později “hermetické fakulty” (Université libre des Hautes études – Svobodná univerzita Vysokých studií). Těmito “školícími středisky” prošla řada významných evropských a také prvních českých hermetiků (baron Adolf Leonhardi, J. Adamíra, P. Dražďák, J. Řebík, O. Griese, O. Kopp). Pěstování hermetismu zde bylo úzce provázáno zejména s pěstováním theosofie (hermetikové byli nejprve sdruženi v pařížské theosofické lóži Isis, zal. 1887), svobodného zednářství esoterního druhu, s iluminátstvím a neognosticismem. Avšak již r. 1888 založil a až do své smrti vedl S. de Guaita významný esoterní řád, l’Ordre kabbalistique de la Rose-Croix (Kabalistický řád Růže a Kříže). Zatímco Papus byl spíše popularizátorem téměř všech odvětví okultismu a Sédir se později stal mystikem, byl S. de Guaita uznávaným znalcem kabaly, v jejímž jazyce se pokusil, používaje současně symboliku velkých arkán Tarotu, podat celý systém “prokletých věd”, tj. okultně-esotericky založenou ontologii či metafyziku. Stal se tak autorem monumentálního díla, které může být také označeno za dosud nejsystematičtější zpracování esoterně pojatého tématu magie, které je ve světové literatuře zcela ojedinělé. Tím se de Guaita stal jedním z největších představitelů novodobého hermetismu.
Celé toto vymykající a zcela ojedinělé dílo bylo podle tarotového klíče rozvrženo do následujících částí, které nesly společný název Essais de sciences maudites (Esej o prokletých vědách); Le Serpent de la Genese (Had Genese):
I. první sedmice: Le temple de Satan (1891 – Chrám Satanův);
II. druhá sedmice: La clef de la magie noire (1897 – Klíč k černé magii);
III. Le probléme du mal (posmrtně 1976 za redakce O. Wirtha Problém zla).
Celé této trilogii předcházel neméně vynikající úvodní esej nazvaný: Essais de sciences maudites: Au seuil du mystérie (1890, druhé, podstatně rozšíené vydání 1895 – Na prahu tajemství). V českém překladu k nám bylo toto dílo uvedeno následovně: Na prahu tajemství (1921 – překlad prvního vydání), Chrám Satanův (1921), Klíč k černé magii (I. sv. 1921; II. sv. 1934).
Markýz Stanislas de Guaita se narodil 6. dubna 1861 na zámku d’Alteville v departmentu Lorraine a zemřel tamtéž 19. prosince 1897 ve věku 36 let. Pocházel ze starého aristokratického rodu. Jeho předky byli Němci, kteří s Karlem Velikým přišli do Itálie a usadili se v Lombardii, posléze však přesídlili do Francie. Byli mezi nimi vynikající vojáci, diplomaté a kněží. Otec François-Paul de Guaita a matka Marie Amélie byli majiteli panství, jehož střediskem byl výše zmíněný zámek postavený ve velké romantické zahradě. Otec, majitel velké knihovny, byl svobodomyslný a velkorysý aristokrat, matka byla přísná katolička. Mladý S. de Guaita studoval nejprve na jezuitské koleji v Dijonu a pak v Nancy s vynikajícím prospěchem v literatuře, latině a řečtině, ale s problémy v přírodních vědách. Posléze se na pařížské Sorboně zapsal na studium práv, ale věnoval se více poesii a vydal tři pozoruhodné sbírky symbolisticky pojatých básní (Oiseau de passage, 1881; La muse noire, 1883; Rosa mystica, 1885). Velký vliv na jeho tvorbu měl básník Ch. Baudelaire a malíř a grafik F. Rops: de Guaitovy básně přinášejí témata pohanských orgií a extatických rozkoší, ale i dobových nálad nicoty a zhnusení, velmi blízkých. dekadentní poezii M. Rollinata (Les névroses). Mnoho času trávil mladý de Guaita v kroužcích umělců-bohémů na pařížském Montmartru a byl silně ovlivněn dílem Joséphina Péladana Le vice supreme (1884), které bylo úvodem k jeho románovému cyklu La décadence latine, éthopée. Péladan, vystupující v póze zasvěceného mága, spojoval ve svém díle, více mnohomluvném než hlubokém, pohanství s katolicismem. Stal se spoluzakladatelem řádu Rose-Croix-kabbalistique, ale již v červnu 1890 z řádu vystoupil a založil sám řád Rose-Croix-catholique, z něhož se posléze stal řád Le Rose-Croix-esthétique, k němuž kromě jiných patřil básník Sain-Pol-Roux. Péladanovými excesy byl předurčen k brzkému zániku. Mezi přáteli de Guaity byla řada básníků zabývajících se také studiem hermetismu (Gustave Kahn, Paul Adam, Edouard Dubus a další). Jak se básník de Guaita dostal ke studiu hermetických věd, svěřil ve svém dopise alchymistovi F. Jollivet-Castelotovi (z 30. srpna 1893 – přetištěno v čas. l’Initiation č. 4, 1979). Spisovatel Catulle Mendés ho v r. 1882 seznámil s dílem Eliphase Léviho, které nejprve četl, jak píše, “pro krásu formy”, ale pak náhle dospěl ke zjevení a od té doby se plně oddal studiu hermetických věd a kabaly (jeho učitelem v kabale byl Albert Jounet, píšící pod pseudonymem Jhouney).
Krátce potom se seznámil s Papusem a Barletem. Spolu s nimi a s dalšími založil nejprve výše zmíněný řád Rose-Croix-kabbalistique a potom také l’Ordre Martiniste (1891). Papusovým a de Guaitovým žijícím Mistrem se stal Saint-Yves d’Alveydre, bohatý soukromník ponořený do studia západních a východních esoterních systémů, ale provždy nepřekonatelným duchovním mistrem se stal v tu dobu již řadu let mrtvý Eliphas Lévi, kabalista a velký “obnovitel hermetismu” . S. de Guaita je pokládán za jeho největšího duchovního žáka. V roce 1887 se de Guaita setkal s mladým švýcarským esoterikem Oswaldem Wirthem, který se stal jeho vynikajícím žákem a osobním sekretářem.
Mladý de Guaita brzy získal pověst vynikajícího znalce hermetismu a kabaly, jímž skutečně byl. Avšak stal se i středem pozornosti pro své střetnutí s neblaze proslulým abbém A. Boullanem, které popisuje v knize Chrám Satanův, a pro své podezření z černomagických prak tik. K tomu patrně přispěla pověst o fantomu, který se zjevoval a byl vícekrát spatřen několika de Guaitovými přáteli v jeho bytě na avenue Trudaine čís. 20. Byl to přízrak mladé dívky, která byla v domě zavražděna, a de Guaita popsal jeho chování v interview s G. Mérym, které vyšlo již po jeho smrti (L’Echo du Merveilleux z 1. ledna 1898). S pomocí svého sekretáře Wirtha, ale i z korespondence se samotným Boullanem de Guaita brzy odhalil, že “spolek pro povznesení duší” praktikující “jednotu milosrdenství”, který Boullan vedl, je ve skutečnosti sektou, sloužící k ukájení sexuálních deviací, především “Mistra” samého. Zvrhlý abbé byl pařížskými rosekruciány odsouzen a de Guaita se jej údajně pokoušel zahubit “černomagickými fluidy”. Když pak Boullan náhle zemřel, podezření, že to magicky způsobil de Guaita, zesílilo, neboť Bullan se údajně svěřil své přítelkyni, že de Guaita na něj magicky útočí a ta to potvrzovala svými jasnozřivými vizemi. Na podporu “ubohého abbého” vystoupil též spisovatel J. K. Huysmans, v jehož díle La bas (1891 – česky Tam dole. 1919) vystupuje idealizovaný Boullan jako dr. Johannés. Aféra rozdělila francouzské hermetiky na zastánce a odpůrce de Guaity, a když ten sám náhle v mladém věku zemřel, bylo to interpretováno jako důsledek zpětného odrazu, k němuž došlo v magickém souboji s Boullanem. Ve skutečnosti de Guaita, jak potvrzuje i Ch. McIntosh ve svém historickém dile (Eliphas Lévi and the french occult revial, New York 1972, str. 1 994), zemřel v důsledku nadměrné dávky morfia.
Nicméně de Guaitova básnická minulost, v níž lze najít stopy literárního satanismu (M. Praz, 1968), a jeho aféra s Boullanem vedly k tomu, že jej někteří historikové “tajných věd” řadí mezi satanisty. Např. K. R. H. Frick (Die Satanisten, 1985, str. 174) nazývá de Guaitu přímo satanistou a “rosekruciánem levé ruky”. Avšak celé de Guaitovo dílo takové hodnocení vyvrací. M. Barrés (1898), významný francouzský spisovatel a de Guaitův přítel z dob již studentských, píše, že “de Guaita žil stále v kategorii ideálu” a že se vyznačoval “ušlechtilým náboženským cítěním” ; vše, co bylo mimo pravdu, krásu a morální dobro, mu bylo cizí. De Guaitovo básnické pohanství bylo odpozorovanou dobovou pózou. Když přilnul ke studiu kabaly a hermetismu, stal se v podstatě panteistou a antik lerikálem – v tomto směru se u něho projevoval zřejmě vliv jeho otce. Jiný jeho přítel a sektretář, O. Wirth (1935), charakterizuje de Guaitu jako “člověka srdce” (l’homme de coeur). Úmrtní oznámení de Guaity obsahuje následující slova, vyjadřující patrně mínění jeho matky, která těžce nesla jeho náboženské bloudění: “Hledal Boha v bdělosti a v práci, v upřímnosti své duše a v poctivosti své inteligence.” V tomto smyslu byl de Guaita velký a výrazný neorosekrucián vyjadřující své hermetické krédo symbolickým jazykem kabaly.
Bezprostředně po Guaitově smrti jeho dílo jako jeden z prvních zhodnotil jeho blízký spolupracovník F.-Ch. Barlet (1898) jako “harmonii protiv”. Chtěl tím zejména poukázat na to, že de Guaita vyjadřoval vznešené ideje rosekruciánského esoterismu v relaci k fenoménům černé magie, která mu byla nebezpečným dotykem “larev světa asijah” a “koagulacemi mrtvého světla provokujícího nevědomé perverzity”, ale současně mu byla příležitostí konfrontovat Temnoty se Světlem. “Co chtějí synové Slova,” ptal se sám de Guaita a odpovídal, že chtějí spatřit Světlo, aby poznali zákony harmonie. Slovo (božské světlo) a myšlenka (intelektuální světlo) jsou semenem forem tohoto světa, který je věčným kolbištěm protiv, a již samo pátrání po prameni zla je cestou světla. “Evolutivní život” je pln protikladů a každá reálná věc bytuje také svým rozporem. Proto nemůžeme překročit hranice antinomií; ale můžeme v nich tušit řád jako jednotu protikladů. Život člověka, nahlíženo esoterně, je drama pádu a reintegrace. Bůh nestvořil individuálního člověka, nýbrž univerzálního Adama Kadmona, “individuum tvoří sebe samo”. Zlo neexistuje samo o sobě, ale jako kontrast dobra vytvořený člověkem a pro jeho dobro samo. F. Jollivet-Castelot (v čas. l’Hyperchimie, červen 1897) charakterizoval stěžejní de Guaitovo dílo Klíč k černé magii, které je zatím nejlepší studií astrálu ve světové literatuře, jako dílo, jež “je věnováno astrálnímu světu, jeho konstituci, jeho mechanisnuu, jeho energiím, jeho rozličným aspektům a jeho ustavičným reakcím na naši vlastní fyzickou pláň”. Nazval je “velkolepým dílem” a jeho autora “dokonalým umělcem, precizním učencem a neobyčejným hermetikem”. O. Wirth (1935) prezentuje de Guaitu jako výrazného antipozitivistu a soudí, že jeho dílo “kompenzuje přehánění materialistů jeho doby” a že “jeho knihy jsou protijedem” rozpínají cího se pozitivismu a naturalismu. V tomto smyslu je de Guaitovo dílo nejvýraznějším a nejdokonalejším pokračováním renesance hermetismu.
Literatura o S. Guaitovi a jeho díle
* Barrés M.: Un renovateur de 1’occultisme Stanislas de Guaita, Paris 1898.
* Billy A.: Stanislas de Guaita, Paris b.l. (asi 1970).
* Lettres inédites de Stanislas de Guaita au Sar Joséphin Péladan, une page inconnu de l’histoire de l’occultisme a la fin du XIX siécle, (Paris 1952).
* Matgioi: Stanislas de Guaita, Paris 1909.
* Papus: Stanislas de Guaita, In l’Initiation č. 1, 1898 (znovu In l’Initiation č. 4, 1970).
* Wirth O.: Stanislas de Guaita: Souvenirs de son secrétaire, Paris 1935 (L’Occultisme vécu).
* Michelet V.-E.: Les Compagnons de la Hiérophanie: souvenirs du mouvement hermétiste a la fin du XIX siécle, Paris 1937.
Zdroj:
GUAITA, Stanislas de. Had Genese. Kniha I, Chrám Satanův. Překlad Miloš Maixner. Vyd. 3., V nakl. Volvox Globator 2. Praha: Volvox Globator, 2001. 305 s. Alef; 7. ISBN 80-7207-442-3.
GUAITA, Stanislas de. Had Genese. Kniha II, Klíč k černé magii. Překlad Bohumil Janoušek. Vyd. 3., V nakl. Volvox Globator 2. Praha: Volvox Globator, 2001. 406 s. Alef; 8. ISBN 80-7207-443-1.
GUAITA, Stanislas de a WIRTH, Oswald. Had Genese. Kniha III, Problém zla. Překlad Zdeněk Frýbort. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1998. 132 s. Alef; 17. ISBN 80-7207-148-3.
NAKONEČNÝ, Milan. Magie v historii, teorii a praxi. 2., podstatně přeprac. a rozš. vyd. Praha: Vodnář, 2009. 546 s. ISBN 978-80-7439-004-3.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay.com, wikipedia.org