Faust, Johann Georg (1480-c. 1540)

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

Faust se narodil kolem roku 1480 v německém městečku Knittlingenu (*1) jako nemanželský syn sedláka Jórga Gerlacha. Jeho celé křestní jméno znělo Johann Georg, ale většinou si říkal jen Georg (Jiří) nebo – zkráceně – Jórg. Po matce dostal příjmení Faust. Rod Faustů je v Knittlingenu historicky doložen. V roce 1521 je zmiňován Michael Faust, 1523 Konrád Faust, 1545 Georg Faust. Zda jde opravdu o Faustovy příbuzné nebo o pouhou shodu jmen, nelze ovšem s jistotou říci, neboť matriky z té doby se nedochovaly. Jméno Faust znamená německy pěst, etymologicky však pravděpodobně vzniklo z latinského faustus = šťastný.


O Faustově dětství není nic známo. Nevíme ani, kam chodil do školy. Snad navštěvoval, jak bylo tehdy zvykem, tzv. latinskou školu, která tím, že žákovi umožnila zvládnout mezinárodní řeč učenců, otevírala svému absolventovi cestu k dalšímu vzdělání v jakémkoli oboru. Do školy ve Pforzheimu by to měl Faust tři hodiny pěší chůze a škola cisterciáckých mnichů v Maulbronnu byla od jeho rodiště vzdálena dokonce jen pět kilometrů, což v době, kdy byli lidé zvyklí chodit pěšky, byla jen malá procházka. Dochoval se zápis z heidelberské univerzity, podle něhož tam byl zapsán jistý Johann Faust (actis philosoph. Heidelb., Tom. III., Fol. 36, za univerzitního děkana Mag. Laurentia Wolffa ze Špýru) jako první z těch, kteří byli připuštěni k dosažení bakalářského stupně dne 15. ledna 1509. Zápis je uveden slovy: Johann Faust ex Simern. Kromě něho bylo v téže promoci zapsáno ještě patnáct jiných studentů. Tento zápis se však k „našemu” Faustovi podle všeho nevztahuje. Knittlingen patřil v době Faustova narození k Falcu a dočasně podléhal knížectví Falcko-Simmernskému. (Nebylo nic neobvyklého na tom, že člověk, měl-li označit místo svého původu, uváděl namísto málo známého městečka název knížectví.) Jenže záznam o imatrikulaci dotyčného Fausta z roku 1505 jej označuje takto: Joannes Fust de Symera moguntinensis dyoceseos. Kolísání pravopisu jména ještě nic neznamená; daleko závažnější je fakt, že jako Faustova domovská diecéze je zde uvedena diecéze mohučská. Knittlingen však k mohučské diecézi nikdy nepatřil – spadal do diecéze špýrské. Ani časově to příliš nesedí. V roce 1505 bylo knittlingenskému Faustovi 25 let, což byl na imatrikulaci dost pozdní věk. Bakalářská zkouška se tehdy běžně skládala v osmnácti letech.

Byl však Faust vůbec doktorem, jestliže se k němu výše uvedený zápis nevztahuje? Podle legendy byl doktorem teologie nebo medicíny. Představa, že by se promovaný teolog toulal Německem a živil se kejklířstvím, je absurdní. Lékařskou praxi Faust vykonával, ale podle Begardiho svědectví šlo spíše o činnost mastičkáře nebo léčitele. Každopádně jakékoli doklady o Faustově vzdělání chybějí. G. Mahal se domnívá, že Faust byl autodidaktem. Na doktora byl pasován míněním lidu, pro nějž byl každý inteligentně vystupující člověk, který působil dojmem vzdělance, prostě „doktorem”. O Faustově osobě máme k dispozici několik úředních záznamů a osobních svědectví.
Zakladatel erfurtského kroužku humanistů Conradus Mutianus Rufus v dopise Heinrichu Urbanovi ze dne 3. října 1513 píše: „Před osmi dny přišel do Erfurtu chiromant jménem Georgius Faustus Helmitheus Hedelbergensis (heidelberský polobůh), pouhý vychloubač a blázen. Jeho umění, jako umění všech věštců, je klamné, tvářnost lehčí než vodní pavouk. Hlupáci jsou plni obdivu. Proti němu by se měli obrátit teologové, místo aby se pokoušeli zničit filosofa Reuchlina. (*2) Slyšel jsem v hospodě jeho žvásty; nepotrestal jsem jeho domýšlivost; neboť co je mi po cizím bláznovství?”
Mutianus Rufus, vlastním jménem Konrád Muth (latinské jméno přijal podle dobové módy a s ohledem na své zrzavé vlasy; latinské rufus = ryšavý) se narodil roku 1471. Navštěvoval (společně s Erasmem Rotterdamským) nejprve školu v holandském Deventeru, kde se seznámil s idejemi humanismu. Později studoval na univerzitě v Erfurtu. Roku 1488 získal titul bakaláře a v roce 1492 se stal (historikové zjistili, že s odřenýma ušima) magistrem. V letech 1495 až 1502 pobýval v Itálii a získal doktorát práv na univerzitě v Boloni. (Historikové vypátrali, že ten si pro změnu koupil. Tehdy to ovšem byla běžná praxe, na níž nebylo nic nezákonného nebo morálně závadného.) Po návratu do Německa pracoval krátký čas v kanceláři hessenského lankraběte a od roku 1503 byl kanovníkem v Gotě, kde roku 1526 zemřel. Muth je znám hlavně svými dopisy. Žádné jiné literární dílo po sobě nezanechal, což v době, kdy napsat alespoň jeden latinský traktát bylo pro intelektuála téměř povinností, trochu překvapuje. Muth argumentoval tím, že ani Ježíš nebo Sokrates nic nenapsali. Z Muthova líčení je zřejmé, že Faust vzbuzoval nelibost soudobých humanistů, jejichž ideálem byl střízlivý učenec zdržující se v ústraní své pracovny, ideál, jemuž byl Faust na hony vzdálen. Naskýtá se ovšem otázka, co kanovník Muth dělal v lidové hospodě. Že by se na Fausta schválně přišel podívat?


Dne 12. února 1520 zaznamenal v Bamberku Hans Muller, správce tamější komory, do účetních knih v rubrice „různé”, že „filosof doktor Faustus zhotovil jeho pánovi, knížecímu biskupovi Jiřímu III., horoskop, za což mu bylo vyplaceno deset zlatých”. Georg Schenk von Limpurk je sympatickou osobností. Do úřadu bamberského biskupa byl kolem roku 1500 dosazen přímo papežem. V otázkách víry byl tolerantní, v politice byl pragmatikem. Ze všeho nejvíc jej však asi zajímalo umění, jehož byl velkým milovníkem. Rád se stýkal s kumštýři, mimo jiné i s malířem Albrechtem Durerem. Dodejme, že v 16. století bylo zhotovení horoskopu běžnou věcí, na níž nebylo nic podezřelého či „zavánějícího peklem”, nic, co by mohlo církevní osobu jakkoli kompromitovat. Z toho, že se biskup ve věci svého horoskopu obrátil na Fausta, můžeme vyvodit, že se Faust jako astrolog musel těšit dobré pověsti. Tak ctihodný zákazník by se sotva zahazoval s nějakým diletantem. Také honorář deseti zlatých nebyl právě nízký. Z této částky se tehdy dalo žít několik měsíců.
Zajímavé svědectví zaznamenal v červenci roku 1528 do svých každodenních zápisků o počasí rebdorfský převor Kilián Leib. Podle Faustovy věštby z 5. června prý „až budou Jupiter a Slunce stát na stejném stupni v temže znamení, budou se rodit proroci.” – „Patrně takoví jako on,” dodává pisatel ironicky. Leibovy zápisky o počasí, které převor vedl v letech 1513 až 1531, jsou pozoruhodným kulturně-historickým pramenem. Tehdejší meteorologie byla směsí astrologie a lidových pranostik. Leib se tuto disciplínu pokoušel v rámci možností (teploměr a barometr byly vynalezeny až v 17. století) postavit na vědecké základy. Kromě počasí zaznamenával všechno možné: růst a zrání plodů, den sklizně, viditelnost Alp jako předzvěst brzkého deště, slyšitelnost zvonů z blízké vesnice, pocení kamenných dlaždic a mramoru, registroval kvákání žab, vytí vlků a bzučení včel v neobvyklou dobu, zapisoval údaje o epidemiích, zločinech a úmrtích významných osobností. V jeho poznámkách se zachoval i Faustův výrok.

Kilián Leib nebyl žádný prosťáček. Ovládal řečtinu, hebrejštinu a aramejštinu, takže mohl číst Bibli v originálních jazycích. (Kritizoval překlad Nového zákona Erasma Rotterdamského.) Znalost hebrejštiny jej přivedla ke studiu kabaly. Byl dobře obeznámen s astrologií, ale jeho názor na ni kolísal od panického strachu před kometami až po naprostou skepsi. Astrologické předpovědi počasí mu asi příliš nevycházely. Ze záznamu není
jasné, jestli se Leib s Faustem osobně setkal nebo zda se mu jeho výrok jen donesl. Pravděpodobnější je první verze. Vždyť oba muži měli alespoň zčásti stejné zájmy: astrologii a kabalu. Převor se o „empirika” Fausta mohl zajímat i z akademických důvodů. Pro Fausta mohla být zase žádoucí známost s vlivným člověkem. Intelektuálů bylo tehdy konec konců málo a možnost pohovořit si s někým na úrovni byla tudíž vítaná. Tak či onak je zřejmé, že Faust nepadl převorovi právě dvakrát do oka. Vzdělaný, ale opatrný a konzervativní církevník nenašel pro excentrického světoběžníka pochopení.

Další svědectví o Faustovi pochází z Ingolstadtu, který je od Rebdorfu vzdálen něco přes 30 kilometrů. Ze zápisu do městského protokolu ze dne 17. června 1528 vyplývá, že „věštci bylo přikázáno, aby odtáhl z města a svůj haléř utratil jinde”. Z registru vyhoštěných je dále patrno, že oním věštcem byl míněn jistý muž, „který si říká doktor Jórg Faustus z Heidelbergu”. (Heidelberg je zde podle všeho uveden jako sídlo univerzity, kde Faust údajně promoval.) Faust rád navštěvoval města, kde byla univerzita. Možná jej přitahovalo jejich intelektuální klima a příležitost ke styku s učenci, asi měl rád i veselou společnost studentů, a pravděpodobně zde nacházel i lepší možnost obživy. Nevíme, jak dlouho Faust v Ingolstadtu pobýval, než jej radní vykázali. Ze zápisu také není jasné, jaký druh věšteckých praktik provozoval. Jisté je jen to, že v životě neměl na růžích ustláno.
Ani v Norimberku ho páni na radnici zřejmě neviděli rádi, neboť podle tamějšího zápisu z 10. května 1532 byla Faustovi, takto „velkému sodomitovi a nekromantovi”, zamítnuta žádost o ochranný doprovod. (*3) Nelichotivé etikety, kterých se zde Faustovi dostalo, je třeba chápat ve smyslu „velký hříšník a čarodějník”. Jaká Faustova žádost však byla ve skutečnosti zamítnuta, není ze zápisu tak docela jasné. Pod pojmem glait se ve středověkém Německu rozuměl ozbrojený ochranný doprovod, který si člověk mohl za určitý poplatek najmout, neboť cestování bylo nebezpečné. V roce 1532 však již taková praxe nebyla obvyklá. Koncem středověku znamenal glait průvodní dopis, který poskytoval úřední garanci, že se jeho držitel může bez překážek a bez nebezpečí zatčení vrátit do své vlasti. Šlo tedy o jakousi formu cestovního pasu. V daném kontextu to může znamenat, že Faust žádal buď o právní ochranu nebo o písemnou záruku, že nebude zatčen. Ale proč? Podle názoru některých badatelů může být příčinou to, že mu při nějaké dřívější příležitosti byl v Norimberku zakázán pobyt. Jinak by Faustova žádost nedávala smysl. O žádném takovém zákazu se však v úředních aktech norimberské radnice nic nepíše. G. Mahal dovozuje, že Faust se v době, kdy žádal norimberskou radnici o glait, nacházel v městečku Furthu (v originále psáno furr), odkud se chtěl do Norimberku vypravit. Zřejmě mu to však pro tentokrát nebylo souzeno.


Další svědectví o Faustovi se nachází v dopise tubingenského profesora, filologa a Melanchtonova přítele Joachima Cameraria. Dopis je datován 13. srpna 1536 a pisatel jej adresoval učenému radnímu a soudci ve Wiirzburgu Danielu Stibarovi. Camerarius píše: „Před nedávnem jsem měl velmi špatnou noc, když Luna stála v opozici na Mars v Rybách. Je zásluhou tvého přítele Fausta, že s Tebou hovořím o těchto věcech. Měl by Tě ostatně o této disciplíně poučit důkladněji a ne Ti jen předkládat, aby Tě udržel v napětí, bublinu prázdných pověr a kdoví jakou šalbu. Ale co nám vlastně říká? Co tedy? Vím, že ses na všechno pečlivě vyptal. Zvítězí císař? To se ovšem musí stát.”
Joachim Camerarius (vlastním jménem Kammermeister) byl jedním z největších německých filologů. Za svého života uveřejnil více než 150 děl na různá témata. Z dochované korespondence vyplývá, že si dopisoval s více než 200 osobami. Ve svém výše citovaném dopise se ptá, jaký je Faustův astrologický názor na výsledek války císaře Karla V. s francouzským králem Františkem I. (V oblasti předpovídání výsledků válečných dějů si Faust zřejmě získal jistý věhlas. Podle záznamu waldeckého kronikáře předpověděl Faust v roce 1534, že padne město Münster, dotud v držení novokřtěnců, a tamější biskup hrabě František z Waldecku je také skutečně v červnu roku 1535 dobyl.) Camerarius se na rozdíl od adresáta dopisu dívá na Fausta dost svrchu, ale v oboru hvězdopravectví mu zřejmě jisté schopnosti přiznává. Škoda, že se nezachoval Stibarův dopis Camerariovi, který by byl cenným svědectvím z první ruky a navíc od člověka, jenž se s Faustem dobře znal.
Fámulus Martina Luthera se při líčení jednoho „rozhovoru u večerního stolu”, někdy v letech 1536 až 1537, zmiňuje o tom, že se řeč stočila na „černokněžníka Fausta”. Jindy zase o něm padla zmínka jako o člověku, který „pokládá ďábla za svého švagra a snaží se Lutherovi nadbíhat, ale on ho nechce ani vidět”. Samotný Luther se ve svých Stolních řečech několikrát zmiňuje o jistém čaroději, aniž ho jmenuje, ale jeho narážky se podle souvislostí hodí jedině na osobu Faustovu.


Další významný představitel protestantského hnutí, Philipp Melanchton, nehovoří o Faustovi o mnoho lépe: studoval prý v Krakově, kde se „naučil čarodějnictví”. Tyto vědy pak šířil a říkal přitom prý „mnoho věcí skrytých”. V Benátkách se údajně pokoušel po vzoru svého předchůdce Šimona Mága vzlétnout k nebesům, z Wittenbergu musel za vlády kurfiřta Johanna (1525-1532) uprchnout, aby se vyhnul zatčení, a nejinak se mu vedlo i v Norimberku. Také se chvástal, že k vítězství císařských vojsk za italského tažení došlo jeho přičiněním. Pro své milostné pletky býval často v ohrožení života. Církevní reformátor označuje Fausta též velmi nelichotivým epitetem cloaca multorum diabolorum. Melanchtonovo svědectví je důležité tím, že se v něm uvádí místo, kde se Faust narodil, „městečko Kundling”, nynější Knittlingen nedaleko Pforzheimu. Melanchtonovy výroky o Faustovi zaznamenal v knize Locorum communium collectanea (1563) Johannes Manlius.
Jiná zmínka pochází od papežského legáta Minucciho. Ten ve svém dopise adresovaném vévodovi Wilhelmu Bavorskému ze dne 25. března 1583 píše o kolínském arcibiskupu Herrmannu von Wiedovi, že tento v době svého odpadnutí od církve (arcibiskup byl pro své reformační snahy dán do klatby) vydržoval na svém dvoře Fausta a Agrippu z Nettesheimu, známé znalce magického umění, a dokonce se chtěl stát jejich žákem. Podle všeho jde o pouhou pomluvu, která má podtrhnout kacířství a dokumentovat morální „zkaženost” někdejšího arcibiskupa. Herrmann von Wied je osobou velmi dobře historicky doloženou. Dějepisci však žádný doklad o tom, že by na jeho dvoře pobýval Faust nebo Agrippa, nenašli.

Patrně ještě za Faustova života (1539) vyšla kniha, nazvaná Index sanitatis (Rejstřík zdraví), kde se o něm její autor, wormský městský fyzikus Philipp Begardi, rozepisuje jako o příkladu špatného odborníka v oblasti medicínských věd. Když vypočítává jeho znalosti, zmiňuje se také o věštění z křišťálu. Jinak ovšem Begardi líčí Faustovo působení jako čiré šarlatánství. Nicméně přiznává, že je to osoba všeobecně známá a že se těší velkému věhlasu hlavně mezi prostým lidem. (V této souvislosti budiž připomenut jeden Faustův kanadský žertík, který zaznamenal neohrožený odpůrce honů na čarodějnice a osobní lékař vévody Viléma IV. z Julichu, Cleve a Bergu, Johann Weyer. Z jeho vyprávění se dozvídáme, že slavný mág, který rád holdoval vínu, nabídl jistému kaplanovi, že jej za určité množství tohoto moku naučí zbavovat se vousů bez použití břitvy. Učinil tak pomocí arzeniku, ale ubožákovi při té kouzelnické operaci spálil celou tvář.)


Begardi je dnes v dějinách lékařství téměř zapomenutou postavou. Jeho Rejstřík zdraví je paradoxně znám hlavně svou zmínkou o Faustovi. Pozoruhodné je, že Begardi přirovnává Fausta, co se proslulosti týká, k Thesalovi a Paracelsovi. Thesalos se narodil v první polovině prvního století našeho letopočtu v Lydii v Malé Asii. Za panování císaře Nerona působil v Římě jako lékař. Neronovi také věnoval své lékařské spisy (dnes dochované jen ve zlom-cích), v nichž napadl do té doby nikým nezpochybněné Hippokratovo učení o čtyřech šťávách. Byl znám svým velkým sebevědomím, ale neméně proslul svými znamenitými lékařskými výsledky. Jeho tradicionalisticky orientovaní kolegové jej upřímně nenáviděli, např. Galenus jej nazýval oslem, hlupákem a bláznem. Podobný osud, tedy slávu mezi lidem a zášť ostatních lékařů, sdílel i Faustův současník Paracelsus (1493-1542), jehož však čtenáři, který se zajímá o hermetismus, není třeba představovat. To, že Begardi vyslovuje Faustovo jméno jedním dechem se jménem Thesalovým a Paracelsovým, je důkazem toho, že se Faust musel těšit opravdu velké popularitě.
Mořeplavec Philipp von Hutten ve svém dopise poslaném 16. ledna 1540 až z Venezuely svému staršímu bratrovi Moritzovi sděluje, jak přesně mu „filosof Faust” před šesti léty předpověděl budoucnost, neboť skutečně „měli špatný rok”. Nechci se zde však zabývat dobrodružnými osudy statečného Philippa von Huttena, které ostatně důkladně zmapovali historikové. V kontextu s Faustem se jeví jako zajímavá jedna zdánlivě okrajová poznámka. Philipp ve svém dopise žádá Moritze, aby pozdravoval pana Daniela Stibara. Ano, onoho Daniela Stibara, který si dopisoval s Joachimem Camerariem, a který Philippovi pravděpodobně zprostředkoval Faustovy služby. G. Mahal zjistil, že snad všichni ti, od nichž pochází nějaká zmínka o Faustovi se – s výjimkou Philippa Begardiho – navzájem znali nebo aspoň měli společné známé: Philipp a Moritz von Hutten znali Stibara. Stibar znal Cameraria. Camerarius znal Mutiana Rufa. Mutianus Rufus znal Trithemia. Trithemius znal Virdunga. Virdung znal Melanchtona. Melanchton znal Cameraria. Camerarius znal Moritze von Hutten. Moritz von Hutten znal Kiliána Leiba. Mutianus Rufus znal Reuchlina. Reuchlin znal Kiliána Leiba. Kilián Leib znal Melanchtona. Melanchton znal Luthera. Trithemius znal Agrippu z Nettesheimu (hned o nich bude řeč) atd. 

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:

„Ptáš se mě na člověka jménem Georg Sabellicus. Opovážlivě se nazývá knížetem nekromantů, ale je to jen pouhý tulák, jalový tlučhuba a šejdířský pobuda. Nezaslouží si nic jiného než pořádný výprask, aby ho už nadále přešla chuť šířit nauky hodné opovržení a nepřátelské svaté církvi. Neboť co jiného jsou tituly, které si osobuje, než příznak nejhloupějšího a nejpošetilejšího ducha, který ukazuje, že je jen pouhý blázen a žádný filosof? Ano, vymyslel si pro sebe, a zřejmě ke své plné spokojenosti, následovnou titula-turu: magistr Georg Sabellicus, Faust mladší, studnice nekromantů, astrolog, druhý mezi mágy, chiromant, aeromant, pyromant a druhý mezi hydromanty. – Viz bláznovskou opovážlivost toho člověka; jaké je to šílenství, nazývat se pramenem nekromancie! Kdo je ve skutečnosti ve všech dobrých vědách nevědomý, měl by se raději nazývat bláznem než magistrem. Jeho darebnosti mi nejsou tak docela neznámé. Když jsem se loni vracel z Braniborské marky, potkal jsem ho poblíže města Gelnhausenu. V tamější krčmě mi vyprávěli, co různých ničemných kousků se už navyváděl. A také jakmile se dozvěděl o mém příchodu, okamžitě se vytratil z hostince a marné bylo všechno přemlouvání, aby se mi šel představit. (…) Ve zmíněném městě mi vyprávěli kněží, že se před větším počtem lidí šířil o svých velkých vědomostech a znalostech veškeré moudrosti: dokonce by prý byl schopen jako druhý židovský Ezdráš svým géniem znovu sepsat všechna díla Plató-nova a Aristotelova, včetně jejich filosofie, pokud by upadla v zapomnění, a došel by prý ještě znamenitějších výsledků než oni. Když jsem po čase pobýval ve Špýru, objevil se ve Würzburgu a tam se před mnoha lidmi se stejnou samolibostí honosil, že zázraky našeho spasitele Krista nejsou hodny žádného obdivu: on sám prý je schopen vykonat všechno, co konal Pán Ježíš, kdykoli se mu zamane. O letošním půstu dorazil do Kreuznachu, a tam se s nemenším chvastounstvím chlubil dalšími náramnými věcmi. Vykládal, že je nejdokonalejší ze všech alchymistů, které poznal svět, a že zná a ví všechno, co je komu libo. Tehdy neměli ve zmíněném městě obsazeno učitelské místo; na přímluvu Franze von Sickingen, správce tvého knížete a muže nadmíru lačného všech mystických jevů, mu řečený úřad svěřili. Ale brzo nato počal s chlapci provozovat nejhanebnější smilstva, a když vyšla pravda najevo, uprchl před hrozícím trestem. To všechno je mi tedy bezpečně a podle nepochybných svědectví známo o člověku, kterého tak toužebně očekáváš.”

Faustův přídomek Sabellicus nejspíše souvisel s názvem starořímského kmene Sabinu, známých kouzelníků. Pokud jde o květnatý titul, přiznával Faust první místo v magii patrně staroperskému mudrci Zarathuštrovi a v hydromantii přičítal prvenství zřejmě římskému králi Numovi Pompiliovi, který prý dovedl ze znamení ve vodě předpovídat budoucnost.
Trithemius, který měl sám pověst člověka zabývajícího se „černým uměním” (Luther o něm běžně mluvil jako o čarodějníkovi) se z pochopitelných důvodů od černé magie distancoval. Zabýval se sice, podobně jako řada jiných tehdejších učenců, zkoumáním nadpřirozených sil, ovšem výhradně v mezích tzv. bílé magie. Odtud patrně pramení opatův odpor k Faustovi.
Trithemiův hněv však mohl být motivován i jistým druhem závisti. Opat navzdory své intenzivní spisovatelské činnosti nesklidil žádný vděk: sponnsheimští mnichové ho odmítali a lid ho vůbec neznal. Učený Trithemius byl zatrpklý a v podstatě zneuznaný člověk, zatímco „šarlatán” Faust se těšil značné popularitě, kterou zřejmě dokázal i finančně zhodnotit. Dovedl obratně vystupovat na veřejnosti a uměl vzbudit zájem svými přednáškami – např. když v Gelnhausenu přednášel o Platónovi a Aristotelovi, nebo ve Wurzburgu o zázracích Kristových. Trithemiovi se Faust musel jevit jako vetřelec do sfér, které opat pokládal za posvátné a vyhrazené pouze těm nejvyšším a nejušlechtilejším lidským duchům. Podobně jako Faust pil Trithemiovi krev jeden jeho bývalý žák, mnich Johannes Steinemoel z Mechelnu, který „vynášel tajemství mezi lidi, a sice za peníze”, jak si opat v jenom svém dopise stěžuje. Trithemius to označuje za házení perel sviním. Stejný biblický slovní obrat užívá i renesanční učenec Giovanni Pico della Mirandola, když varuje, aby tajemství nejvyššího božství nebyla zjevována lidu. Magie je zkrátka vyhrazena jen pro hrstku vyvolených. Jak vidět, má elitářství v magii a v hermetismu vůbec úctyhodnou tradici. Opatovo rozhořčení však dává smysl jen v tom případě, že Faust byl něčím víc než jen pouhým tuctovým kejklířem. Znamená to, že Faust musel být držitelem vědění, které by takoví jako Pico della Mirandola a Trithemius rádi vyhradili jen pro prominenty. V tehdejší době – ostatně nejen v tehdejší době – existovala značná propast mezi učenci a prostým lidem. Faust se podle všeho ve snaze tuto propast překlenout pokusil určité vědomosti zpopularizovat a zpřístupnit širším vrstvám.^ Jiní mu za to nemohli přijít na jméno. Je to známá modelová situace, která se opakuje snad co svět světem stojí až do současnosti.


Agrippa z Nettesheimu ve svém dopise z 13. února 1528 píše, že se u francouzského dvora objevil jistý čaroděj, který přišel z Německa. Pověsti, které kolovaly o jeho umění, mohou být připisovány pouze Faustovi. Tato informace je v souladu se Spiessovým tvrzením, že Faust byl ve službách jednoho vladaře, který válčil s Karlem V. Agrippa píše: „Slyš také tuto věc, která je právě tak pošetilá jako bezbožná. Nedávno byl sem objednán z Německa s velikým nákladem jistý čarodějník, kterého prý poslouchají duchové, a od něhož se očekává, že bude císaři klást odpor, jako to kdysi činili Jamnes a Jambres Mojžíšovi. Otec lži (tj. ďábel) namluvil těmto lidem, že tento černokněžník vidí do budoucnosti, že ví o nejtajnějších úmyslech a plánech, že má dost moci, aby mohl královské prince přinést vzduchem zpět, že dovede vyčarovat kopce plné vojska, vozů a koní, poklady vynášet na světlo, manželství a lásku svazovat a rozvazovat a léčit veškeré nevyléčitelné nemoci, jako zastaralé souchotiny, pokročilou vodnatelnost a zanedbanou příjici svými stygickými prostředky.”


Agrippa sice Fausta přímo nejmenuje, ale v té době nežil v Německu žádný jiný slavný magik, na nějž by bylo možné uvedené údaje vztáhnout. Také kouzla, která měl tento nejmenovaný německý čaroděj provádět, se v knihách vesměs připisují Faustovi. Tak např. se vypravuje, že Faust letěl vzduchem do Salzburgu, Mnichova, Erfurtu, Heidelbergu a do Prahy, že přinesl do Německa zpět vzduchem jednoho rytíře ze zajetí v Cařihradě, že postavil proti šlechtici z Hardtů, jenž mu usiloval o život, přízračné zástupy vojska, že v jedné polozbořené kapli u Wittenbergu vyzvedl poklad, že pro potěšení jednoho šlechtického studenta ve Wittenbergu vyvolával magicky lásku a konečně, že vyléčil v Brunšviku jednoho maršála ze souchotin. Rovněž nelze pochybovat o tom, že se Agrippova zpráva vztahuje na francouzský dvůr, neboť tam Agrippa žil až do července 1528. Královští princové, jež měl onen kouzelník přinést nazpět, jsou oba synové Františka I., které dal jmenovaný vladař po uzavření madridského míru dne 14. ledna 1526 Karlu V. jako rukojmí.
Faust zemřel asi v roce 1540. Když o padesát let později přijel do Německa anglický cestovatel Fynes Moryson, ukázali mu ve Wittenbergu dům, v němž prý „pobýval doktor Faustus, slavný mág”, a „v přilehlém lese strom … celý poničený a sežehnutý, neb u něho provozoval své magické umění.”
První kniha o Faustovi vyšla roku 1587 u frankfurtského tiskaře Johanna Spiesse. Podle ní odešel Faust po získání doktorského diplomu do Krakova, kde se pustil do studia magických věd, jež se tehdy přednášely na tamní univerzitě. Faust pilně studoval, ale žil i světským životem a pomohl mnoha lidem svými léky. Zabýval se i studiem astrologie a záhy se u něj objevily – jak bychom dnes řekli – parapsychologické schopnosti. Widmann uvádí jako Faustova učitele magického umění slavného jasnovidce Krištofa Haylingera. Faust potom odešel do Ingolstadtu, kde byl povýšen na doktora medicíny. Pak se vrátil do Wittenbergu a bydlel zde u svého ujce. V okolí Wittenbergu provedl Faust na křižovatce pěti cest svoji první velkou evokaci. Zaklínání trvalo tři hodiny a mělo poměrně dramatický průběh. Hned následujícího dne vyvolal Faust ducha znovu a uzavřel s ním smlouvu, jejíž text, údajně nalezený po Faustově smrti v jeho obydlí, zněl takto:


       Já, doktor Johannes Faust, doznávám svojí vlastní rukou veřejně na potvrzenou a z moci tohoto listu: Když jsem si umínil studovati Elementy a nalezl jsem, že by mně z darů, jež mně byly poskytnuty shůry a milostivě sděleny, nebyla dosažitelná takováto dovednost z mé vlastní hlavy a že se jí nemohu také naučiti od jiných lidí, tu jsem učinil přítomného a poslaného mně ducha, jenž sluje Mefistofiel, a jenž je sluhou pekelného knížete v Orientu, sobě podřízeným, aby mne těmto uměním naučil a podával mně o nich zprávy, a zvolil jsem ho, kterýž se mně zase navzájem zavázal, že mne bude ve všem poslušen a podřízen. Naproti tomu se zase já jemu zavazuji a slibuji, že mne mapo době dvacetičtyř let od data tohoto listu míti dle svého způsobu a vědění a se mnou naložiti dle své libosti, se vším, ať jest to tělo, duše, maso, krev a statky, a to až na věky. Načež odříkám se všech, kteří žijí, svého nebeského Otce a všech lidia tak se staň. K doložení pevné smlouvy a k většímu jejímu potvrzení napsal jsem tento zápis vlastní rukou, podepsal jej a zapečetil svou vlastní krví ze své vůle, při svých myšlenkách a při dobrých smyslech, na svědectví čehož se podepisuji.
Johannes Faust, zkušený v Elementech doktor duchovních věcí

Večer téhož dne, kdy byla smlouva uzavřena, zaklepal někdo na Faustovy dveře a vstoupil mnich dlouhé postavy, dosti starý a se zcela šedivými vousy, který se Faustovi představil jako jeho sluha. Pekelný služebník se vzorně staral o uspokojování Faustových duchovních, materiálních i sexuálních potřeb. Faust žil rozmařilým životem a hodně cestoval. Navštívil prý Itálii, Turecko, Anglii, Španělsko, Francii, Švédsko, Polsko, Dánsko, Indii, Afriku a Persii. Často čaroval pro zábavu korunovaných hlav a šlechticů, ale zřejmě měl i problémy se světskou mocí. Známá je Faustova nekromantická evokace Alexandra Velikého, kterou předvedl před císařem Karlem V. Rytíři z Hardtů prý přičaroval ve spaní jelení parohy, a traduje se, že podnikal i cesty vzduchem na plášti. Pozoruhodná je historka o hraběnce z Anhaltu, pro jejíž potěšení přičaroval Faust hrozny a čerstvé ovoce: vzal několik talířů a postavil je před okno; talíře byly záhy plné ovoce. Na dotaz, odkud se v zimě vzalo čerstvé ovoce, poučil Faust společnost, že „rok je rozdělen na zemi ve dva kruhy, takže když je u nás zima, je na východě a na západě léto”, takže vždy je na zemi nějaké místo, kde se vyskytuje čerstvé ovoce, a on že učinil pouze to, že poslal svého služebného ducha do krajiny, kde toto ovoce momentálně roste, aby je přinesl. Pro knížete z Anhaltu zase vyčaroval pří zračný zámek. V roce 1535 se Faust zdržoval v Gotě a bydlel u hostinského Valentina Hohenweyera, jehož ženu se pokusil jednoho dne svést. Podomek to však řekl svému pánovi, který pak vyhnal Fausta s oštěpem v ruce. Ze msty zaklel Faust hostinskému do sklepa hřmotícího ducha, který lidem zhášel světla a v noci dělal rámus, jako by se kutálelo množství sudů, takže v domě ani v jeho okolí se téměř nedalo spát.

K oblíbeným Faustovým městům patřil zejména Erfurt, odkud se o něm v Kronice kraje duryňského a města Erfurtu dochovala řada zpráv, z nichž čerpal i Spiess. Byly však zapsány teprve kolem roku 1556, tedy až po Faustově smrti. Velký ohlas prý vzbudily zejména doktorovy tamní přednášky o Homérovi a trojské válce. Působivě popisoval studentům hlavně proslulé bájeslovné postavy, Meneláa, Hektora, Priama, Odyssea a další, až si žáci nakonec posteskli, jaká je to škoda, že je sami nemohou na vlastní oči spatřit. K jejich překvapení Faust slíbil, že jim na příští přednášce Homérovy hrdiny předvede. Před přeplněnou posluchárnou se příště opravdu všichni objevili, a dokonce jako v bojovém zápalu „hlavami svými vrtěli”. Na závěr vystoupil i obr Polyfémos, jemuž z tlamy dosud „nohy jednoho pacholka visely” na důkaz jeho lidožroutství. V auditoriu vzbudil velké zděšení, takže Faust mu nakonec kázal odejít. Obr se nejprve zpěčoval, dokonce „svým mohutným kyjem udeřil do země”, ale posléze zmizel i on. Při jedné promoci na téže univerzitě zase padla zmínka o tom, že nejslavnější římští dramatici Plautus a Terentius jsou nám známi bohužel pouze zlomkovitě a že valná část jejich děl se nedochovala. Faust byl také zasedání přítomen a hned se nabídl tato díla „opět vynést na světlo”, aby mohla sloužit trvalému užitku. Nabídky se však zalekli teologové z obavy, že by do nově objevených knih snadno mohl ďábel „vtrousit svůj jed”, a tak nakonec ze záměru sešlo. V Erfurtu se Faust také údajně setkal s františkánským mnichem doktorem Konrádem Klingem. Jde o postavu historicky doloženou, známe i místo, kde byl pohřben, a z náhrobního reliéfu dokonce i jeho podobu. Tento svatý muž se pokoušel Fausta „vysvobodit z moci ďábelské” nejprve po dobrém, potom po zlém, ale nepochodil, neboť se setkal s námitkou, že mág prý už ďáblovi upsal svou duši navždy. Navržené východisko, totiž dát se na pokání, Faust odmítl s tím, že by nebylo „poctivé” ani „chvalitebné” rušit dané slovo, obzvláště když čert ze své strany splnil všechno, co slíbil. Nato se doktor Klinge velice rozhněval, šel podat o rozmluvě zprávu pánům rektorům i radním a ihned potom bylo „D. Faustovi poručeno”, aby opustil město.
Faust dokázal dát za vyučenou i hrubcům a nezdvořákům. Před branami města Brunšviku, kam byl pozván k jistému maršálovi, který byl těžce nemocen souchotinami, požádal Faust jednoho sedláka, aby mu dovolil vsednout na vůz a dojet do města. Sedlák mu to odepřel hrubými slovy. Nato Faust řekl: „Hlupáku a nicotný sprosťáku, poněvadž mi dáváš najevo takovou nepřízeň a zajisté také tak činíš i jiným a jistě jsi již učinil, dostane se ti za to odplaty a nalezneš svá čtyři kola u každé brány městské po jednom!” Hned na to vyskočila všechna čtyři kola vysoko do vzduchu a koně padli k zemi jako mrtví. Vystrašený sedlák prosil Fausta na kolenou za odpuštění, načež mu Faust přikázal, aby hodil pod koně trochu hlíny. Jakmile se tak stalo, vstali koně zase zdrávi. Avšak sedlák musil svoje kola hledat u všech městských bran. Jindy zase Faust očaroval sedláky, kteří povykovali v jednom hostinci, že jim zůstala ústa otevřená, nikdo z nich nemohl promluvit ani slovo a všichni zůstali v poloze, ve které se každý z nich právě nalézal. Když Faust přimražení zrušil, utekli sedláci poděšeně z hostince. Jednou se před Faustovým domem ve Wittenbergu pohádalo dvanáct studentů. Vytasili kordy tak, že jich stálo pět proti sedmi. Jelikož se Faustovi zdálo, že by to byl nerovný boj, omámil studenty, takže se neviděli a bodali a sekali do prázdna. Když byli dovedeni domů, nabyli zase zraku. Když byl jednou Faust v hospodě s několika kumpány, žádali po něm, aby jim ukázal kouzelné stětí člověka a nasadil mu zase hlavu. K tomuto experimentu se nabídl podomek a dal si od Fausta stít hlavu. Když mu ji chtěl Faust zase nasadit, nebylo to možné, z čehož poznal, že mu v tom někdo z hostů čarováním brání. Faust varoval hosty a protože viník kouzlo nezrušil, nechal Faust vyrůst ze stolu lilii, které uťal nožem květ. V tom okamžiku spadla onomu hostu, jehož kouzlo Faustovi bránilo, hlava s trupu. Faust nasadil podomkovi jeho hlavu a záhy se vytratil. O Faustovi se toho vypravuje ještě mnoho, ale těchto několik charakteristických historek pro ilustraci zajisté stačí.
Když Faust viděl, že se jeho lhůta blíží ke konci, snažil se zbytek života vypít plnými doušky. Ďábel mu obstaral sedm sukub v podobě dvou Holanďanek, jedné Maďarky, jedné Angličanky, dvou Němek a jedné Francouzky. V poslední rok svého života rozkázal Faust Mefistofielovi, aby mu přivedl z podsvětí trojskou Helenu. Faust s ní podle pověsti měl syna Justuse, který však po smrti otce zmizel i se svou matkou. Když se blížil ke konci poslední rok lhůty, zavolal Faust svého žáka Wagnera a učinil jej svým dědicem. Mimo jiné mu odkázal „dům se zahradou, který stál vedle domu Ganserova a Víta Rodingera u železné brány, dále 1.600 zlatých, selský dvorec v ceně 800 zlatých, zlatý řetěz v ceně 300 korun, stříbrné nádobí, které přinesl od různých dvorů, zvláště od dvora papežského a tureckého, v ceně až tisíce zlatých.” Kromě toho nebylo v jeho domě mnoho zařízení, neboť nebydlíval doma, nýbrž pil a jedl celé dny a noci v hostincích a u studentů. Pak vybídl Faust Wagnera, aby projevil nějaké přání. Wagner si přál mít Faustovu dovednost. Faust jej nabádal, aby pilně studoval v jeho knihách, a krom toho mu opatřil ještě služebného ducha v podobě opice.


Legenda o Faustově skonu vypráví, že když se blížil poslední den paktu, odešel Faust s několika známými magistry, bakaláři a studenty do vesnice Rimlichu u Wittenbergu, kde je po celý den hostil. Večer jim Faust řekl, že této noci bude od něho ďábel žádat jeho duši. Prosil je, aby odešli na lůžka a nebáli se, když by v noci slyšeli nějaký hřmot. Dále je požádal, aby jeho mrtvolu čestně pohřbili. Po dojemném rozloučení odešli jeho přátelé, ale nikdo z nich nemohl usnout. Mezi dvanáctou a jednou hodinou v noci se proti domu zvedl prudký vítr, takže se dům chvěl, jako by se měl zřítit. Studenti byli jati hrůzou, vyskočili z postelí a počali se navzájem utěšovat, ale nikdo z nich se neodvážil vyjít ze svého pokoje. Hostinský vyběhl z domu a ukryl se u souseda. Studenti, kteří nocovali blízko pokoje, ve kterém byl doktor Faust, slyšeli strašlivé pískání a syčení, jako kdyby byl dům plný hadů. V tom se otevřely dveře Faustova pokoje a bylo jej slyšet volat o pomoc a proklínat, avšak hlasem sotva slyšitelným. Po chvíli vše umlklo. Když se rozednilo, vešli studenti, kteří celou noc nespali, do místnosti, kde byl přes noc doktor Faust, ale neviděli jeho tělo. Celý pokoj byl však postříkaný krví, stěny byly potřísněny mozkem a také zde ležely Faustovy oči a několik jeho zubů. Studenti začali naříkat a plakat a hledali všude, až konečně nalezli Faustovo tělo ležet venku u hnoje. Na mrtvolu byla úděsná podívaná. Tolik praví pověst, která, což je ostatně přirozené, si více všímá vnějších okolností Faustova života než jeho duchovního usilování, o němž zřejmě věděli jen Faustovi nejbližší žáci.

Podle Spiesse pohřbili Faustovu mrtvolu studenti. Z toho, co se uvádí v anonymním díle Das Faustbuch des Christlich Meynenden z roku 1725, můžeme usuzovat, že se Faustovi dostalo – byť za úplatek – řádného občanského pohřbu: „Časně ráno (studenti) spatřili stůl, stěny a lavice potřísněné krví a mozkem, a na zemi ležely zuby. Tělo však bylo nalezeno na nedalekém hnojišti, celé roztrhané, ani jeden úd nebyl celý. Nad touto strašlivou podívanou nemálo užasli a radili se, jak by mohlo být bez rozruchu vyplněno jeho poslední přání (aby jeho tělo, pokud je najdou, nechali pohřbít do země). V tom jim byl za slušný úplatek nápomocen hostinský; zašili tělo do plátěného pytle. Místní farář se také dlouho nezdráhal, když mu vtiskli do ruky zlatý gulden a zároveň mu vysvětlili, že mrtvý je cizí student, jehož doprovázeli, a který nečekaně spadl do řeky a utonul. Také slíbili přemluvit místního rychtáře, aby pohřeb povolil, což bylo odpoledne vyřízeno. Při pohřbu se zdvihl tak strašný bouřlivý vítr, že ti, kdo doprovázeli mrtvého, Usoudili, že jejich konání bylo nanejvýš neblahé.
Vraťme se však od legend k historickým záznamům. Faust, jak již bylo dříve řečeno, zemřel asi v roce 1540. Nikoli však v Rimlichu, který je jako místo Faustova úmrtí jmenován až u Spiesse (1587). První zmínku o Faustově smrti zanechal basilejský protestantský farář Johannes Gast ve svém díle Sermones Convivales z roku 1548, tedy pouhých osm let po Faustově ikonu. Gast mimo jiné píše, že se s Faustem setkal osobně; stále ho prý doprovázeli kůň a pes, nepochybně převtělení démoni. Originální text Gastova záznamu jsem vybral jako motto této knihy. Píše se v něm, že „bídník skončil strašlivým způsobem, neboť jej ďábel zardousil; jeho mrtvola ležela na márách stále obličejem dolů, ačkoliv ji pětkrát otočili.” Gast bohužel nezmiňuje místo, kde Faust zemřel. Nicméně i tak je Gastova zpráva velmi cenná, uvědomíme-li si, že pisatel Fausta ještě osobně znal a o jeho smrti měl zřejmě informace z první ruky. Johannes Gast se totiž narodil v Breisachu, který se nachází v bezprostředním sousedství se Staufenem, který je skutečným místem Faustovy smrti.


O Faustově úmrtí ve Staufenu (město leží v kraji Breisgau v jižním Schwarzwaldu) se píše v tzv. Zimmernské kronice. Jde o rodinnou kroniku pánů z Zimmernu, kterou v roce 1565 nadiktoval svému sekretáři na hradě Wildensteinu hrabě Froben Christoph von Zimmern. Když v roce 1594 rod hrabat z Zimmernu vymřel, přišel rukopis do fiirstenbergské knihovny v Donauschingenu, kde jej teprve kolem roku 1800 objevil svobodný pán Joseph von Lasberg. První knižní vydání Zimmernské kroniky pochází Z roku 1869, druhé vyšlo v roce 1881. Hrabě von Zimmern uvádí, že Faust zemřel „ve velkém stáří” a „způsobem velmi politováníhodným”, to jest „byl Utracen zlým duchem”. Další údaje o Faustově smrti se zcela kryjí s tím, CO píše Johannes Gast. Zmínka o tom, že Faust zemřel ve velkém stáří, nás nesmí překvapit, neboť v 16. století bylo vzhledem k tehdejší průměrné délce života pokládáno šedesát let již za značně pokročilý věk. Doba Faustova úmrtí je v Zimmernské kronice určena i časově, byť ne tak přesně, jak bychom si přáli. Píše se zde, že Faust zemřel někdy kolem té doby, kdy se konal v Regensburgu říšský sněm. Ten byl zahájen 5. dubna 1541. Historikové si ovšem položili otázku, odkud byl hrabě von Zimmern o Faustově smrti tak dobře informován. Odpověď zní, že pánové z Zimmernu byli v příbuzenském vztahu s pány ze Staufenu, takže lze logicky předpokládat, že zde docházelo k výměně informací. Staufenská legenda zná, mimochodem, i přesné místo Faustovy smrti: hostinec U lva, třetí patro, pokoj číslo 5.

Současní faustovští badatelé, kteří vesměs nevěří na démony, hledali také nějaké přirozené vysvětlení Faustovy nepřirozené smrti. Značné poškození Faustova těla a jeho přemístění vzduchem z místnosti ven se totiž ve světle výše uvedených údajů jeví jako historicky doložený fakt. Převládá teze, že Faust přišel o život v důsledku výbuchu (exitus explosivus), k němuž došlo při alchymistickém pokusu. Pokoušel se Faust na stará kolena o přípravu kamene mudrců? Těžko říct. Možné to samozřejmě je. Pokud ano, pak zde spíše než o touhu po penězích (*5) mohlo jít o jakési frajerství, o snahu ještě na sklonku života dokázat to, co se podařilo vskutku jen nemnohým, snad to byl pokus o závěr, který korunuje dílo. „Alchymistická teorie” Faustova skonu je podepřena následující spekulací. W. Weitzel předpokládá, že Fausta pozvali v roce 1539 svobodní pánové ze Staufenu. Země byla zpustošená selskou válkou a pánové ze Staufenu neměli peníze na obnovu hospodářského života svého panství, neboť těžba v jejich stříbrných dolech v Můnsterta-lu se už nevyplácela. Snad doufali, že Faust dokáže vyrobit zlato, (*6) což by je zachránilo před finanční katastrofou. (*7) Anton von Staufen (nar. kolem roku 1520), mladší bratr vládnoucího Johanna Ludwiga, se navíc intenzivně věnoval „černým uměním” a zřejmě toužil mít po ruce dobrého učitele.
Faustův hrob není znám. Lze předpokládat, že zohavená mrtvola nebyla pohřbena do posvěcené půdy, nýbrž byla zakopána někde za městskými hradbami. Možná byla dokonce spálena. (Že touto skutečností trpí dnešní turistický ruch ve Staufenu, není třeba zdůrazňovat.) Navzdory tomu však existuje několik Faustových náhrobních nápisů – samozřejmě jen v knihách. Jeden z nich zde cituji. Pochází z předmluvy k anglickému překladu německého textu, který byl pod titulem The Second Report of Doctor John Faustus, containing his appearances, and the deedes of Wagner publikován toku 1593. Originál nápisu je v latině.

Hic jaceo Johannes Faustus, Doctor divinijuris indignissimus, quipro amore magiae diabolicae scientae vanissime eccidi ab amore Dei: o lector pro me miserrimo damnato hornině ne preceris, nam preces non juvant quem Deus condemnavit: o pie Christane memento mei, et saltem unam pro infiducia mea lachrymulam exprime, et cui non potes mederi, ejus miserere, et ipse cave.


Zde ležím já, Johann Faust, nejnehodnější doktor božských práv, který Z lásky k magii a k ďábelským vědám nejješitnějším způsobem odpadl od lásky Boží. Ó čtenáři, nemodli se za mne, bídného zatracence, neboť modlitby nepomohou tomu, jehož Bůh zavrhl. Ó zbožný křesťane, pamatuj na mne a uroň alespoň slzičku pro moji nevíru, měj slitování s tím, jemuž nemůžeš pomoci, a sám se měj na pozoru.

Faustův vztah k Čechám není spolehlivě prokázán, i když tento slovutný čarodějník prý podnikl do Prahy jednu leteckou cestu na plášti; podle toho, co popisuje Spiess, se však jednalo jen o „vyhlídkový let”. O údajné Faustově návštěvě Prahy se traduje ještě jiný příběh, který začíná v Erfurtu v tamní Zámečnické ulici v domě jednoho bohatého šlechtice, kde se Faust rád zdržoval. Jednou však musel odcestovat do Prahy „ke dvoru Jeho Milosti císařské”. Urozený pán domu i jeho stolovníci velice litovali Faustovy nepřítomnosti, ale náhle se „ozvaly rány na dveře” a k jejich velkému překvapení stál před domem Faust na koni. Tato historka, která se později vyprávěla v souvislosti s Lipskem, končí tím, že po půlnoci kůň třikrát zařehtal a na poslední znamení musel Faust společnost svých přátel opustit. Ráno prý ho bylo vidět opět v Praze. Podobně anekdotický ráz mají i líčení norimberského měšťana Christopha Rosshirta, sepsaná kolem roku 1570. Zajímavá jsou tím, že znovu připomínají Faustův norimberský pobyt. Zatímco Faustův pobyt v mnoha německých městech je poměrně dobře doložen, (*8) je sporné, zda Faust Prahu vůbec navštívil, i když vyloučené to není. Jisté je pouze to, že ve „Faustově” domě nikdy nebydlel. Pověst si zřejmě vymyslel Jirásek, jako ostatně mnoho dalších věcí. Stejně jako v jiných případech, je i zde legenda poetičtější než skutečnost; název Faustův dům zní ostatně lépe, než např. dům Mladoty ze Solopysk, i když ten tam – na rozdíl od Fausta – opravdu žil. Dům získal svoji tajemnou pověst patrně v době, kdy tam bydlel alchymista Edward Kelley. Šebestián Hněvkovský v předmluvě své básně Doktor Faust z roku 1832 uvádí několik faustovských domů, ale dům na Karlově náměstí mezi nimi není. Podle jiné pověsti v tomto domě bydlel jistý Fous, který byl vyhlášeným kořenářem, a připravoval též lektvary napomáhající potratu.
Podle legendy byl Faust menší, hubené a trochu přihrblé postavy. Nosil nakrátko ostříhané vlasy a šedou „kozí” bradku.

Utvořit si obraz o povaze historického Fausta není snadné. Většina jeho současníků pro něj neměla slovo dobré, i když mezi lidmi byl oblíben a dokázal si zjednat přístup i do vyšších kruhů. Faust bývá pokládán právě tak za váženého učence a hledače pravdy, jako za vagabunda, polovzdělance, šarlatána a mluvku. Stejně tak je pro někoho mágem, nadaným vlastním způsobem myšlení a neobyčejnými schopnostmi, kdežto pro jiného je jen pekelným čarodějníkem. Možná v něm bylo z obojího trochu. Myslím, že Faust pohoršoval své okolí hlavně svým rozmařilým a dobrodružným životem. Kdyby trávil své dny v tichu studovny, asi by se o něm mluvilo lépe, nebo by se o něm spíše nemluvilo vůbec. Ale proč by učenec nemohl žít bouřlivým životem světáka?
Podle mého názoru trpěl Faust inflací Ega, častou „chorobou z povolání” praktikujících magiků. Odtud jeho excentrické projevy. Také mu asi šlo o něco jiného než Trithemiovi a Agrippovi, takže docela chápu, proč jím oba dva opovrhovali. Porovnáme-li např. Agrippovu Okultní filosofii (a to ani nemluvím o Trithemiově Steganographii, která se dnes u nás ani ve světě nečte z toho prostého důvodu, že jí nikdo nerozumí) s klíčovými faustovskými texty, zjistíme, že Okultní filosofie je dílem sice znamenitým, nicméně spíše teoretickým (neuvažujeme-li její čtvrtý – apokryfní – díl), zatímco Faustova díla jsou povýtce praktického charakteru.(*9) Je známo, že ti, kteří rádi teoretizují, praktiky bytostně nesnášejí. To ostatně platí v hermetismu dodnes. Rozhodně se však nelze domnívat, že by Faust neměl žádné noetické ambice. Proč by jinak uzavíral pakt s Mefistofielem, který může magikovi poskytnout sice „jen” poznání, ale zato ho tímto darem zahrne vrchovatou měrou. To, co se Faust touto cestou dozvěděl, ale buď psal, nebo se to nedochovalo. Pravděpodobnější je první možnost, neboť transempirické entity jsou na zveřejňování informací, které člověku svěřili, dost háklivé.
Víme toho o Faustovi přece jen málo. (Zůstal po celý život katolíkem, nebo se přiklonil k učení Martina Luthera? Či se snad od náboženství zcela distancoval? Na čí straně stál v průběhu selské války? Jak pohlížel na soudobé myšlenkové proudy – humanismus a renesanci – a co pro něj znamenaly? Jak reflektoval objevení Ameriky?) Známe pár historických Údajů a pár anekdot, máme faustovskou legendu, a zachovala se i některá Faustovi přičítaná díla. Před člověkem, který tato díla studuje, vyvstává portrét mimořádně inteligentního, neobyčejně vzdělaného a velmi pracovitého hermetika.

Poznámky

*1 Nárok být Faustovým rodištěm si činí i některá další německá města, např. Helmstadt. Podobně diskutabilní je i místo Faustova úmrtí, rok narození, ba dokonce i Faustovo křestní jméno. O těchto otázkách existuje dnes už celá rozsáhlá literatura. Není mým cílem ani není v mých možnostech reprodukovat v této krátké studii všechny argumenty svědčící pro nebo proti tomu či onomu názoru. Přidržuji se proto většinou názorů, k nimž se přiklání většina současných faustovských badatelů. Ve prospěch teorie, že místem Faustova narození byl opravdu Knittlingen, svědčí kupní smlouva z roku 1542, která se týká domu, jenž je v ní charakterizován nejen lokálně (vedle kaple), ale mimo jiné i tím, že se v něm „narodil Faust”. V městečku, kde žilo více osob s příjmením Faust, absence křestního jména naznačuje, že se muselo jednat o obecně známou osobu, jíž ovšem nemohl být nikdo jiný než „náš” Faust. Pro zajímavost ještě uvádím, že v roce 1837 byla v Knittlingenu nalezena „Faustova skříňka na jedy”. Byla zakopaná v podlaze u severozápadního rohu stodoly, která patřila k Faustovu rodnému domu. Jde o dřevěnou schránu ve tvaru hexagramu, která má v průměru něco přes metr a je vyzdobena symboly čtyř živlů, tří principů a jménem Elohim. Před uložením do země byla důkladně zakonzervovaná, takže se dobře zachovala. Zakopána byla snad v období třicetileté války. Zda ovšem původně skutečně patřila Faustovi, není jisté. Osobně se domnívám, že tento atypický „kus nábytku” sloužil jako magický oltář.
*2 Johannes Reuchlin (t 1520) byl jedním z nejosvícenějších lidí své doby. Známý je např. jeho spis Augenspiegel (1511), v němž autor ostře vystoupil proti antisemitismu.
*3 Originální text tohoto nejkratšího písemného svědectví o Faustovi zní takto: Doctor fausto, dem grossen Sodomitten und Nigromántico zu furr, glait ablainen. Burg(ermeister) Ju(ni)or.
*4 Touto stránkou své osobnosti připomíná Faust našeho F. Bardona. Tento nepochybně velmi schopný magik vystupoval jako varietní umělec a působil též jako léčitel. Na rozdíl od Fausta však záhy padl do rukou inkvizice – chci říci Státní bezpečnosti – a zemřel ve vězení.
*5 Žádný z historických údajů ani žádná z legend nenaznačuje, že by Faust někdy trpěl materiálním nedostatkem nebo dokonce chudobou.
*6 Pověst praví, že Fausta kolem roku 1516 požádal o pomoc v obdobné záležitosti jeho přítel Johann Entenfuss, který byl v letech 1512 až 1518 opatem ve švábském Maulbronnu. Veliké dílo se však tehdy zřejmě nepodařilo, neboť Entenfuss byl za zpronevěru klášterních peněz zbaven funkce opata a degradován na obyčejného mnicha. Celá kauza je ostatně jen velmi chabě historicky doložena, protože většina písemností se nedochovala. V Maulbronnu je dodnes k vidění tzv. Faustova věž, kde měl slavný mág údajně laborovat. Podle jedné z legend tam prý i zemřel.
*7 Historikové, kteří finanční situaci pánů ze Staufenu podrobně zkoumali, narazili na zajímavé rozpory. Na jedné straně, jak dokazuje dlužní úpis, nebyly peníze ani na zaplacení špitálníkovi, na druhé straně se však prováděly náročné stavební a adaptační práce. Odkud na ně pánové najednou vzali peníze, nikdo neví.
*8  G. Mahal uvádí následující historicky doložená místa Faustova pobytu: Knittlingen (*asi 1480), Würzburg (1506), Gelnhausen (1506), Kreuznach (1507), Erfurt (1513), Bamberk (1520), Rebdofr (1528), Ingolstadt (1528), Fürth (1532), Staufen (tasi 1540).
*9 Mnohé ovšem nasvědčuje tomu, že ani Agrippa se praxi nevyhýbal. Tak např. Martinus Delrio ve svém spise Disquisitiones Magicae z roku 1599 píše, že jak Faust tak Agrippa, když byli na cestách, platili v hostincích zdánlivě pravými penězi, které se však po několika dnech proměnily v odřezky rohů nebo v jiné bezcenné věci.

Zdroj:
VESELÝ, Josef. Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské magie. 1. vyd. Praha: Vodnář, 2004. 180 s. ISBN 80-86226-45-X.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., pixabay.com, wikipedia.org


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události