Magie a synchronicita

V životě někdy dochází k velmi zvláštním shodám okolností. Tyto shody se materialisticky orientovanému pozorovateli zdají být náhodné, avšak jejich nepravděpodobnost leckdy přiměla hloubavější jedince k zamyšlení nad tím, zda se v pozadí těchto událostí neskrývá nějaká zákonitost či řád. 

Tak došlo k objevení akauzálního principu. Jedním z prvních průkopníků v této oblasti byl Paul Kammerer, přední lamarckovsky orientovaný (zastánce teorie dědičnosti získaných vlastností) biolog své doby; zemřel v roce 1926 sebevraždou. V biologii se proslavil hlavně svými pokusy s ropuchami. Nás zde však zajímá spíše jeho přínos na jiném poli. Kammerer ve své knize Das Gesetz der Série (Stuttgart/Berlín 1919) formuloval teorii seriality. První polovina knihy je vě-nována popisu a klasifikaci koincidencí, které jsou dle své povahy roztříděny do různých skupin: koincidence čísel, jmen, situací atd. Pak následuje kapitola o morfologii sérií, jež jsou klasifikovány podle svého řádu (počtu shod), po-tence (počtu paralelních shod) a parametru (počtu společných atributů). Kammerer definuje sérii jako zákonité opakování stejných nebo podobných věcí a událostí – opakování (shlukování) v času nebo v prostoru -, jejíž jednotlivé případy nemohou být na základě pozorování spojeny toutéž společnou příči-nou. V druhé, teoretické části knihy rozvíjí Kammerer myšlenku, že zároveň s kauzalitou působí v Universu i nekauzální princip. Je to jakási přitažlivá síla, afinita, která selektivně působí především na formu a funkci a přitahuje k sobě spřízněné konfigurace v času a prostoru.
Dalším významným krokem v této oblasti bylo formulování teorie syn-chronicity. Psycholog Carl Gustav Jung a fyzik Wolfgang Pauli navrhli, aby kauzalistické pojetí dění bylo doplněno principem akauzálních souvislostí, principem synchronicity. Evidentně totiž existují smysluplné souvislosti kau-zálně nespojených událostí, které poukazují na jejich transcendentní relace a smysl. Jung si existenci tohoto principu uvědomil, když prováděl analýzu snu jedné pacientky, v němž figuroval skarabeus. Analýza vázla. V tom vletěl do místnosti druh chrobáka, který se v naší zeměpisné šířce nejvíce podobá skarabeovi. Na pacientku tato „náhoda” silně zapůsobila a analýza mohla pokračovat. Jung začal synchronní jevy studovat. Známý je jeho astrologický experiment. Nelze předpokládat žádnou kauzální souvislost mezi konstelací planet ve zvěrokruhu a lidskými osudy. Kdo se však seznámil s astrologií, ví, že jistá souvislost zde existuje. Jung statisticky vyhodnotil větší počet nativních horoskopů manželských párů, přičemž porovnal matematickou pravděpodobnost výskytu určitých aspektů v horoskopech obou partnerů se skutečností a zjistil, že skutečný výskyt těchto aspektů mnohonásobně převyšuje matema-tickou pravděpodobnost jejich výskytu. Čím početnější byl zkoumaný vzorek, tím méně byly výsledky průkazné, ale vždy hovořily ve prospěch astrologie. Jungův přínos spočívá v tom, že fenomén synchronicity popsal, i když k němu – stejně jako Kammerer – v podstatě nenabídl žádné vysvětlení. Nicméně z existence tohoto jevu vyvodil velmi důležité závěry:
„Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné po-dobnosti v heterogenních, kauzálně nespojených procesech, jinými slovy sku-tečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní. Totéž platí i pro časové určení psýché nebo pro čas. Netřeba dále zdůrazňovat, že takové zjištění má dalekosáhlé konsekvence.”

Tradiční vysvětlení působnosti magie se opíralo o tzv. magickou kauzalitu: magický rituál byl příčinou, která vyvolala určitý důsledek. Toto vysvětlení se však modernímu člověku jeví jako neuspokojivé, neboť kauzální souvislost mezi provedeným magickým rituálem a jeho reálně se projevivším výsledkem nelze dost dobře předpokládat. Přesto se takové „výsledky” někdy dostavují.
Při interpretaci mechanismu jejich vzniku přichází ke slovu právě výše po-psaná teorie, podle níž jde o časové shody nekauzálních událostí, které mají společný smysl, o „smysluplné náhody”, které mají sklon nastávat, pokud člo-věk magicky pracuje. Stručně řečeno, jde o projevy principu synchronicity. K. Wolffová zastává názor, že mezi magickým experimentem na jedné straně a jeho výsledkem na druhé straně existuje souvislost, která není příčinná, nýbrž synchronní. Magik se v důsledku svého rituálního konání dočasně mění ve druh archetypu a tímto způsobem „zapříčiňuje” synchronicitu. J. H. Brennan dokonce navrhuje nahradit výraz „magik” označením „synchronicista”, což ovšem pokládám za přehnané. Kauzální spojení zde existuje mezi magikovým záměrem a výsledkem magické operace, nikoli však mezi samotnou operací a jejím výsledkem. Magik vytváří pro synchronicitu předpoklady. Pokouší se zapříčinit událost, aby tato musela nastat a byla principem synchronicity spo-jena s magickým rituálem, přičemž jedná podle pravidla, že podobné přitahuje podobné. Poté, co se rozhodl vyvolat prostřednictvím magie změnu reality, zvolí nebo sestaví vhodný rituál. Až sem vládne zákon kauzality. Příčina (magikovo rozhodnutí) vede k následku (rituál, magické konání). Teprve pak vstupuje do hry princip synchronicity. Znamená to, že konkrétní provedení magického rituálu není příčinou toho, že magik může docílit požadovaného výsledku, ale že rituál vytváří podmínky pro vznik synchronní situace, která je významově spojena se smyslem rituálu. Rituál a jeho výsledek nejsou na-vzájem ve vztahu příčiny a následku. Lze na ně do jisté míry pohlížet jako na paralelní následky téže příčiny. Magikova vůle je příčinou rituálu, ale rituál není příčinou výsledku, nýbrž je druhem duchovního magnetu, který přitahuje odpovídající událost, která je s rituálem spojena prostřednictvím synchronicity. Magik tedy vytváří příčinu toho, že nastanou dvě události, které vzájemně nejsou svázány principem kauzality. Dělá to tak, že provede magický rituál, který je první synchronní událostí. Principem synchronicity je pak přitažena i druhá synchronní událost, tj. zamýšlený výsledek v rovině fyzické reality.
Ale ať už vstupuje do hry magická kauzalita nebo synchronicita, každopádně existuje mezi magickou operací a jejím výsledkem nějaký vztah, ať už kauzální či nekauzální. Synchronicita dnes sice usnadňuje pochopení toho, jak magie funguje, ale třeba ve středověku, kdy magikové věřili na magickou kauzalitu, nefungovala magie o nic hůře. Nový a komplexnější pohled na celou problematiku nabízí teorie holotropního vědomí.

Zdroj:
VESELÝ, Josef. Příručka vysoké magie. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Vladimír Kvasnička, Nakladatelství Vodnář, 2009. 816 stran. ISBN 978-80-86226-35-4.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·. a Pixabay


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události