Ladislav Klíma – Cogitata

Podařilo se nám získati z pozůstalosti jednoho z nejpůvodnějších českých filosofů nové doby, zemřelého Ladislava Klímy několik archů jeho dosud neuveřejněných soukromých literárních zápisků. Vzhledem k tomu, že Klímova filosofie přes jeho naturalistickou originalitu podání, dotýká se metafysických problémů mnohdy více a bezprostředněji, než mnohá z děl hermetické filosofii přímo věnovaných a jako taková titulovaných, domníváme se, že se zavděčíme svým čtenářům, publikováním několika ukázek Klímových poznámek, tak, jak si je autor psal ve formě deníku; jsou, obrazně řečeno, malým’ okénkem do dílny, tohoto průkopníka nového a bezesporně originálního směru a dávají mnoho námětů k  přemýšlení.

9./X. Brojení proti náboženství a církvi jest jen uličnictvím. Někdo — jako já, prodělá si je už jako kluk; většina v dospělých létech. Čech prodělává si je právě teď. Následek bude tím větší plesknutí sebou do náboženství. To měl by papež vědět a nebojovat proti temnu; či snad je tak moudrý, že bojem věc tu podporuje?
Není tak snadno zbabělejšího slova, než klerikalismus. Mut, der angreift. Jak se útočí proti věcem psychickým? Poznáním jejich absurdnosti, hlouposti; vše je absurdní a hloupé. Jinak: poznej to, co tě tísní — únava, mdloba, slabost, zbabělost — a na základě toho najdi si prostředky, jak proti tomu bojovat. Dobře vidět, rychle jednat; v tom je celá síla.

20./X. Všechny dosavadní pojmy ztrácí svůj smysl; smysl mé filosofie. To znamená pro Mne: Úplně se emancipovat od Ty — jemuž se říká lidstvo — které ve mně stále straší. A provésti tuto emancipaci v praxi do krajnosti: nic většího kdy nebylo! Mystika je jen poťencovaný realismus — jest jen vrchol realismu.

21./X. Mezi vůlí a duší je jednou pro vždy antagonismus. Kdo věří v harmonii — teď možnou — mezí obojím, ten nemá ani jednoho ani druhého příliš mnoho. Co je dosud v lidstvu Vůle? V neíjlepším případě umět vstát z postele, když si to vskutku poručím. Ale intelekt ze zájmu sebezachování káže velmi často, aby se to nepřikazovalo… Kde jde o komplikovanější duševní stavy — o jejich řízení — hlavně o chorobné – Vůle zatím selhává. Nesmí to ovšem tak zůstat.

11./l. Je slušno psát jen  o  metafysice. Vše jiné – hlavně psychologické — je au fond, praktickou nízkostí — quasi druhem klepařství. Celý člověk je meta-fysikou proti zvířatům; jako jednotlivé druhy těchto proti jiným. Jest jen subjektivní nazírání všude. Moje metafysika zas jen realitou proti umbrismu. A ten zas. Ale korrela relativity je absolutně má. S realitivního hlediska je vše buď stínem nebo neřádem; nekonečné srážení se éterových paprsků nebo vln atd…. Absolutní absurdita! Éter — psýché — illuse. Vůle jest jen flagelan ství: jen mávání bičem — ale to zastihuje jen mimo já, kde nic není! Člověk buď spí, nebo se mrská. Buď řádný habitus sebemrskání (vůle) — nebo spánek.

18./IV. Co je substancí „substance”, cogitantis? Symbol, tušeni, „nic” —. Co je substanci pojmu substance? Proč užil Spinoza terminu substantia cogitans? Animální, věřící, otrocká krudita, povrchní, nedomýšlející. A protože i On podléhal, jako všichni. Bude jednou nutno řádné přehodnocení psychologie. To nej-větší inklinuje ke ztotožňování sebe s nejnižším. Tak genius s idiotem, tak Bůh s odpadkem. Snad zde jest vysvětlení genese tohoto světa. U nejvyššflio ducha jsou i nejvyšší myšlenky změněny ve stíny; stanou se značkami, jeho myšlení semioptikou.

19./4. Slova jsou neocenitelná, protože při zvuku jejich vystupují bezděky — V pozdějším věku téměř vždy neuvědomené, ryzí, jaré myšlenky dětství, se slovy ne-rozlučně srostlé. Slova otevírají tajemnou říši prvých 5 let… Uměj. spojovat se slovy to, co vskutku v hloubi při nich spojuješ, uměj si to uvědomit, a jsi velký filosof. Malý krůček dělí každého od jeho nej-vlastnějšího, od jeho cíle, a on ho neudělá; chodí jako blázen stále kolem jednoho bodu, všeho kolem něho se stokrát dotkne, jen jeho ne; — ludibriosita, Bohové… (Bohově jsou stejně fikcí jako lidé, proč by neměli být fikcí menší než bohové?) Po smrti se každý praští do hlavy; jaký to byl tak dlouho idiot! Ale za chvíli po té praští se do ní po druhé; jaký jsem to byl teď idiot, když jsem to řekl — sub. spec. aet. viděné — jak dobré to bylo; ale pak praští se po třetí, po čtvrté — a celý věčný život není nic jiného než takovéto říkání si: jaký jsem to byl osel!
Klepaření je altruismus nejnižších lidí; a snad i vysokých.
Všichni inteligenti se staví jakoby všem učenostem jiných rozuměli, někteří — největší hlupci myslí si, že jim rozumějí; a ti, kteří by jim vskutku rozuměli, byli by hlupáky největšími, — bohu díky takoví savants neexistují jejichž savoir spočívalo by jen ve vědění toho, co jiní mysli — každý myslí aspoň trochu pro sebe — a pokud myslí člověk pro sebe, potud platí za ignoranta. Opovržení, nízké slovo! Žádné opovržení, protože čiší z něho nenávist. Verachtung podobně — a mimo to původně slabé;  tatáž mepris,  —  a k tomu negativní ….. ? … ? .. Despektus — výborné … Centemper — ale nevím, co to vlastně znamená – –    

21./4. Žena je doprošování se, aby se mohla obětovat. Všechno v tomto světě je obětováním se; (snad i moje Deoessence?) Vše heroismus vše altruismus. Každý egoismus, jen maskovaný altruismus. Egoismus ici bas je jen snaha uplatniti se pro dobro všeho. Člověk nepřišel na svět aby užíval, ale aby vykonal úlohu, kterou Prozřetelnost naň vložila. Ale tento Altruismus je zas jen forma Egoismu, Nadegoismu, Božskosti — Deoessence.
Ohromná drzost, nestydatost ženy, plynoucí z vědomi, že je obětovaná! Jakou drzostí je ženský pláč! Nestydatě masochistní, muži nemyslitelné, rozměrné vyvalování se v bolesti… Všechny ženské vlastnosti — na př. její specifická veselost — jsou jen formy, produkty, této základní ženské vlastnosti. — Ale co je pak muž? Muž?

17./9. Ego: quid sum? Největší smělost! Zde má cesta a do krajnosti. Rozdíl mezi slabostí a nemocí (na př. alkoholismem). Prakticky nutný, theoreticky nicotný. Každá slabost je nemocí. Ale každá nemoc silou. Vůle vede dál ke štěstí atd. — Ale je nutno tam vésti?
Jak ohromná síla vůle je nutná, restaurovat vůli, když tak trochu zmizela! Sujety k Novellám-Snům: Vytryskne náhle před člověkem ze země dítě (nebo žena atd.), které mu zemřely. 2. Válí se náhle useknutá hlava na stole před hodující společností (nějakou dámou). Intensivní myšlenka dobra, vznesena — dělá vše. Ale její evokace — Achillova pata lidstva. Myšlenka vynucená — dvojnásobně dobytá, dobytá — dvojnásobně nalezená, (instinktivně jen dobytá), nalezena-dvojnásobně přiletěvší padnuvší do klína. Je-li to myšlenka dobrá, t. j. jasná—nebo zmetek myšlenky, t- 3- její embryo, t. j. myšlenka budoucnosti — námitka praktických oslů, t. j. lidstva — lezoucích do říše poznání. — Zde je bestialita lidstva, inkl. všech velkých duchů; praktická bestiálnost (v jistém smyslu) je jen odleskem jejím. Neboť první i časově, třeba tomu zdání odporuje. Otázkou je, co bylo před vznikem ťjvěta, t. j. prašivého koutku světa, zvaného vesmír.

Žasnout nad množstvím hvězd: zcela totéž jako nad množstvím prášku ve slunečním světelném pruhu — nebo nad miliardami mikroskopického prášku v 1 kub. milim. vzduchu. Vše relativní: člověk hovadem, že tato relat. nepřešla mu dosud succum et sanquinem. Může se Bůh dívat na mlhy hvězd jinak, než člověk na ony prášky? ftekne se: on je jimi a oni jím (pantheismus). Ale to je největší zprznění pojmu Boha — může být proň svět jakožto prostor jen kouskem špíny za jeho nehtem. Jako slušný chlap si této špíny nevšímá, tak slušný bůh nevidí vůbec tento vesmír — on leží daleko za ním, pod ním. Bohové o člověku nevědí: Epikur — Bůh neví o vesmíru. Boží vševědoucnost? Ale ta může znamenat jen nadhrdé přimhouření očí před ní — před sebou samým.
Nejlepší ryby vyudí se tam, kde člověk žádné ryby nevidí, (ad. voc. Niet.)
O řeči rozhodovala ponejvíce lůza a arcilůza: profesoři linguistiky.
A vše nejlepší padá v lidském duchu tomu za obět. Ovšem konvence je nutná.
Ale kde konvence přestává, tam teprve začíná duch. Teprve kde se zatají dech, začíná něco cenného.
Krása je ležet. Zmizí, když se duch vztyčí. Intelekt je ležení (žena). Vůle vzpřímenost.
Slušnému člověku jsou rozedrané šaty nejlepší rekomandací. Každá roztrhlina na kabátě mluví o utrpení, každé utrpení  o duševním kroku výš.
Žena a masochismus — zaměněné pojmy! Doslovně — odmyslíme-li je metafysické, k nejvyššímu spějící jádro ženy. — Žena; svět je ve focu; svět je masochismus. Jinak by se nesnesl. Radost z utrpení je tajemství tohoto světa.

Zdroj:
LASENIC, Pierre de a LOUŽECKÝ, Lukáš, ed. Přednášky pro Universalii a Horev-klub: texty z období 1931-1996. 1. české vyd. Praha: Vodnář, 2014. 552 s. Bibliotheca horev; sv. 9. ISBN 978-80-7439-010-4.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·. a Pixabay


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události