Lexikon osobností

Velmi rozsáhlý lexikon známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. U každé osoby jsou uvedena základní data (často jediná známá). Jména jsou řazena abecedně, pro vyhledání konkrétní osobnosti můžete využít dialogové okno CTRL-F.

A

ABANO, PETRUS DE (asi 1250-1350)
Lékař a autor klasického díla Heptameron seu Elementa magica (vyšlo až 1559 jako část 4. kn. Okultní filosofie H. C. Ag-rippy z Nettesheimu; jako lóžový tisk edice Eulis 1938).

ADAM, VILLIERS DE L´ISLE (1838-1889)
Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l’Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu. Narodil se v aristokratické rodině. Jeho zřejmě nejznámějším předkem byl velmistr johanitů Philippe Villiers de L’Isle-Adam, velitel Rhodu v době jeho dobytí Turky roku 1522. Villiersův otec promrhal velké sumy peněz při pátrání po pokladu johanitů, údajně ukrytém během Francouzské revoluce.

ALBERTUS MAGNUS (Albert Veliký, Doctor universalis; hrabě Albrecht von Bollstaedt; 1193-1280)
Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor – mimo jiná díla – Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

ABRAHAM VON WORMS (Abramelin)
Autor učebnice magie, jejíž rukopis pochází údajně z r. 1387 a která vyšla r. 1458 pod názvem Die ägyptischen grossen Offenbarungen des Juden Abraham von Worms Buch der wahren Praktik in der uralten göttlichen Magie… Později dílo vycházelo pod názvem Abramelinova kniha o posvátné magii (v.). (Abramelin mělo být jméno egyptského mága, který Abrahamovi z Wormsu sdělil tajemství magie.)

AGRIPPA VON NETTESHEIM, HEINRICH CORNELIUS (1484-1535)
Německý učenec všestranného vzdělání, žák opata Trithemia (v.), autor slavného a klasického díla De occulta philosophia sive magia (1510 -původně ve 3 sv., pozdější vydání v 5 sv. s přílohami dalších spisů různých autorů). Pronásledován inkvizicí mnoho cestoval, působil též v Paříži a jinde a ve spise De incertudine et vanitate scientiarum (1527,0 nejistotě a lichosti věd) se svých názorů na magii jako vrcholnou vědu zřekl. Nicméně jeho dílo o okultní filosofii čili magii se stalo klasickým pramenem všech pozdějších pojednání na toto téma.

AKIBA, RABBI BEN JOSEPH (50-135)
Významný znalec tóry a kabalista, který měl mnoho žáků, mezi nimi i údajného autora Zoharu (v.) rabbiho Simeona ben Jo-chaie; je pokládán za jednoho z redaktorů knihy Sefer Jecirah (v.). Jeho jmenovcem byl rabbi Akiba, legendární postava kabaly a talmudu.

AKSAKOV, ALEXANDER (1832-1903)
Ruský dvorní rada a významný badatel v oblasti spiritismu, autor díla Animismus und Spiritismus (1890, čes. Animismus a spiritismus, 1903), v němž proti spiritistické pozici zastával animistickou hypotézu.

ALAN, LEO (W. F. Allen; 1860-1917)
Významný anglický astrolog viktoriánského období, jehož učitelem byl neméně známý astrolog Seraphiel (Walter Richard Old); autor sedmisvazkové encyklopedie (něm. překl. Astrologische Werke, 7 sv., 1926-1928).

ALBUMASAR (nar. 805)
Arabský astrolog, autor spisů o astrologii a výkladu snů, které sloužily jako klasické prameny těchto nauk.

AL-FARABI (t 950)
Arabský filosof a mystik žijící v Damašku a pokoušející se o spojení islámu s neopy-thagorejskými a neoplatonskými tradicemi.

AMADOU, ROBERT (nar. 1924)
Současný významný francouzský parapsycholog a znalec okultismu, autor řady významných publikací, zejména La parapsychologie (1954, něm. Das Zwischenreich 1957).

ALLEAU, RENÉ (nar. 1917)
Nejvýznamnější současný francouzský alchymista, žák E. Canselieta, známý svými styky se surrealisty, autor řady významných děl o alchymii, symbolech, tajných společnostech (mimo jiné
Hitler et les sociétés secrètes, 1969), jeden ze spoluautorů encyklopedie divinačních technik, uznávaný znalec starověkých pramenů alchymie. (Čes.: Aspekty tradiční alchymie, 1992.)

AMBELAIN, ROBERT (součas.)
Významný francouzský esoterik mnohostranného zaměření (magie, kabala, spirituální alchymie, gnose atd.), autor četných spisů, patriarcha neognostické církve, velmistr řádu Elus Cohen. Napsal mimo jiné: Le martinisme (1946), La kabbale pratique (1951), L Alchimie spirituelle (1961), Traité d’Astrologie ésoterique (2 sv. 1937, 1938), La tal i smanie pratique (1950), La Magie sacrée ou Livre d’Abra-melin le Máge (1959 – překlad a komentář), Le cristal magique ou la magie de JehanTrithéme (1962), Introdu-ction à la theurgie (b. 1. ).

ANDREAE, JOHANN VALENTIN (1586-1654)
Německý učenec, přední pansofista své doby, údajně též rosekrucián a vydavatel rosekruciánských spisů Fama Fraternitatis a Confessio fraternitatis Rosae Crucis, autor problematické Chemické svatby Christiana Rosen-creutze (čes. 1992), která je některými znalci pokládána spíše za satiru.

ARNALDUS DE VILLA NOVA (Arnauld de Villeneu-ve, též Villanovanus; 1235/40-1312)
Španělský lékař a alchymista, působící převážně v Paříži, obžalovaný z provozování magie, údajný tvůrce homunkula, autor Rosaria philosophorum, Specula a dalších alchymistických traktátů. Jeho Opera omnia vyšla latinsky v Lyonu (1504), jeho nejdůležitější spisy pak ve sbírce Arnaldus von Villanova Chymische Schriften (1683).

ASHMOLE, ELIAS (1617-1692)
Vynikající anglický učenec, zejm. archeolog, svobodný zednář a jeden z několika pravých rosekruciánů, zvaný Mercuriophilus anglicus. R. 1646 založil po vzoru Baconovy Nové Atlantidy „Šalamounův dům”, který se stal střediskem esoterických studií. Jeho cenná knihovna je nyní součástí jeho muzea v Oxfordu.

AVERROES (Mohammed ibn Rušd; 1126-1198)
Významný arabský filosof (pocházející ze Španělska) proslavený svými komentáři k Aristotelovi, pokoušející se o spojení aristotelismu s islámskou teologií, ale působící svým dílem i na teology katolické a hermetiky – a tak „má své místo i v pantheonu okultistů” (H. Masson 1970).

AVICENNA (Abdallah ibn Siná; 980-1037)
Arabský lékař a filosof perského původu, pokoušející se o integraci aristotelismu a neoplatonismu, široce orientovaný esoterik. Autor rozsáhlého díla Kniha o uzdravení duše (něm. 1907-1909). Sporné je jeho autorství spisu De ani-ma in alchimiae. Alchymistické pasáže o transmutaci kovů, elixírech atd. obsahuje však výše zmíněná Kniha o uzdravení duše. (Čes.: Kniha definic, 1954.)

B

BURCKHARDT, TÍTUS (1908-1984)
Historik umění a významný znalec západního i východního esoleris-mu. Autor vynikajících spisů o arabské astrologii, sufis-mu a alchymii (Alchemy science of the cosmos, science of the soul, 1974).

BULWER-LYTTON, EDWARD LORD (1803-1873)
Známý anglický spisovatel (romány Zanoni, Dům černého mága, Poslední dnové Pompejí a další), svobodný zednář a rosekrucián. R. 1861 se stal velmistrem řádu Socieías Rosicmciana in Anglia, r. 1964 se v Londýně setkal s Eliphasem Lévim (v.). Esotericky cenný je zejména jeho román Zanoni.

BRUNO, GIORDANO (1548-1600)
Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů”. V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. Zabýval se mimo jiné studiem hermetických textů a kabalou. Mezi jeho slavnými dialogy je i Kabala pegasovské růže s dodatkem O Cylenickém oslu a O heroické vášni. Podle Bruna je materie matkou všech věcí, která ve svém lůně chová formy všech věcí; síla jí imanentní je její duše a tak má podíl na duši světa. O přirozené magii napsal dílo De magia physica, v němž navazoval na esoterismus starého Egypta. V díle Sigilli sigillorum podává pojetí magie jako transcendentálně psychologické fenomenologie (C. Kuhlenbeck 1888). Magie je založena na znalosti sympatií a antipatií mezi věcmi a na určitých mohutnostech duše člověka, která je pudová a inteligibilní současně, a tak je poutána současně k přírodě i k bohu. Je-li svět duševní podstaty, existují nutně možnosti transcen-dentálního působení člověka na přírodu. Ve spise De tri-plici animo (II., 6) pak aplikuje tyto úvahy na vysvětlení nekromancie a jiných magických praktik. Na svých útěcích před inkvizicí žil G. Bruno asi půl roku také v Praze, kde císaři předložil 160 tezí proti současným matematikům a filosofům. Něm. výbor z jeho filosofických spisů vydal v 6. sv. L. Kuhlenbeck (1904-1906). (Brun-nhofer F.: Giordano Bruno: Leben und Lehre, Leipzig 1882.)

BOULAN, JOSEPH ANTOINE (1824-1893)
Proslulý „abbé Boulan”, výrazná postava dějin černé magie, původně katolický kněz a teolog, posléze z církve exko-munikovaný. Spolu s bývalou jeptiškou a svou milenkou Adélou Chevalierovou sloužil černé mše (při jedné z nich údajně obětovali vlastní novorozeně). V Lyonu jako nástupce jiného černokněžníka, Vintrase (v.), založil spolek praktikující v rámci „mystického osvobozování duší” zvrhlé sexuální interakce. Fémovým soudem řádu Rose-Croix-Cabbalistique byl posléze odsouzen k smrti a zahynul údajně důsledkem magické operace, kterou měl vykonat de Guaita. Pod jménem dr. Johannes vystupuje jako postava románu J. K. Huysmanse Tam dole (čes. 1919), ale jako kladný hrdina (Huys-mans se s ním přátelil).

BOUCHER, JULES (součas.)
Francouzský praktikující magik, který pod zkratkou J. B. publikoval stručnou, avšak vynikající učebnici magie (Manuel de magie pra-tique, 1941). Některé z uvedených poznatků prý získal evokacemi Eliphase Léviho (v.), S. de Guaity (v.) a Pa-puse (v.)

BÖHME, JAKOB (1575-1624)
Jeden z největších německých mystiků-panteistů, „zhořelecký švec”, „Phi-losophus teutonicus”, autor řady pozoruhodných spisů, které měly vliv na pozdější generace hermetiků (Aurora oder die Morgenröthe im Aufgang, 1634, a další). Pro hermetismus je nejvýznamnější jeho dílo o signaturách (Boehme J.: De la signatuře des choses, 1908). (Matoušek J.: Jakub Boehme, Praha 1924.)

BOGUET, HENRI (1550-1619)
Významný středověký francouzský démonolog, autor spisu Discours des sorciers (1610), který konkuroval proslulému Kladivu na čarodějnice a který v závěrečných sedmdesáti článcích předpisuje postup proti čarodějnicím.

BEKKER, BALTHASAR (1634-1698)
Holandský duchovní, autor významného díla Očarovaný svět – vyšlo nejprve holandsky a potom německy (Die verzauberte Welt, 1693) -, které je pozoruhodným přehledem fenomenologie čarodějnictví a černé magie.

BODIN, JEAN (1530-1596)
Významný francouzský právník, který však také neblaze proslul jako démono-log a nesmiřitelný pronásledovatel čarodějnic. Autor obsahově bohatého inkvizičního kompendia De la démo-nomanie des sorciers (1580, latin. 1581, něm. 1581).

BASILIDES (žil ve 2. stol.)
Syřan žijící v Alexandrii, zakladatel gnostické sekty a jeden z nejznámějších představitelů pokřesťanského gnosticismu.

BARDON, FRANTIŠEK (1909-1958)
Okultista a léčitel ze slezské Opavy, který svou esoterickou trilogií, vyšlou nejprve německy (napsanou však v Praze) a později také anglicky, získal světovou proslulost. Žák německého okultisty W. Quintschera (Rah-Omir). Autor autobiografického románu pochybné kvality Frabato (zkr. jeho křestního jména Franz a příjmení). (Čes.: Praxe magické evokace, 2 sv., 1993; Brána k opravdovému zasvěcení, 1992; Klíč k opravdové kabale, 1993; Frabato, magický román, 1992.)

BARRETT, FRANCIS (žil pravděpodobně na přelomu 18. a 19. stol.)
Záhadný londýnský učitel magie, o jehož životě není nic známo, autor proslulé učebnice magie sestavené z klasických pramenů (The Mágus or Celestial Intelligencer, being a complete systém of occult philosophy, 1800; řada dalších novějších vydání).

BAADER, FRANZ XAV. VON (1765-1841)
Významný představitel německé romantické filosofie a esoterik, který měl blízko k dílům M. de Pasquallyho (v.) a L. C. de Saint-Martina (v.). Původně přírodovědec byl ve své filosofii ovlivněn také mystikou J. Böhmeho a kabalou. Je autorem množství filosofických spisů blízkých esoterním naukám (Sämtliche Werke 1851-1860, 16 sv.). (Ciaassen J.: Franz von Baader Leben und theo-sophische Werke…, 2 sv., Stuttgart, 1887.)

BACON, ROGER (1214-1294)
Františkánský mnich anglického původu žijící v Paříži, kde se zabýval také alchymií. Uvězněn pro obvinění, že se zabýval magií, kterou definoval jako „praktickou metaíysiku”. Autor řady přírodovědeckých a filosofických spisů a traktátů Speculum alchimiae. (B. R.: Mirror of alchemy, 1597, a zejm.: Lettre sur les prodiges de la nature et de 1’art, 1893.)

BRUNTON, PAUL (1898-1981)
Anglický publicista a cestovatel, autor řady okultistických a „mystických” spisů, velmi přeceňovaných, a představitel jedné ze škol tzv. praktické mystiky, opírající se o povšechné znalosti indického esoterismu a o údajné styky se zasvěcenci. U nás proti němu – poté, co se spolu v nepřátelství rozešli – vystupoval známý K. Weinfurter velmi nevybíravým způsobem. Rada jeho spisu vyšla v českých překladech již koncem třicátých let (Tajnosti indické, Tajnosti egyptské, Poutník v Himalájích, Hledání Nadjá, Skrytá nauka za jógou, 2 sv., a další). Nyní vycházejí jeho spisy znovu.

BO-YIN-RA (Joseph Anton Schneider-Franken; 1876 až 1943)
Německý okultista, povoláním inženýr, působil jako teosof a rosekrucián. Kolem r. 1920 založil lóži Gross-Orient von Pathmos, údajně podle předpisů Asijských bratří. Napsal kolem čtyřiceti knih různé kvality. (Čes.: Kniha o živém Bohu, b. 1., s cennou předmluvou G. Meyrinka.)

BLAVATSKÁ, HELENA PETROVNA (Blawatsky; 1831-1891) I.
Proslulá spoluzakiadatelka teosofického hnutí a „matka teosofie”, světoběžkyně ruského původu (za svobodna údajně hraběnka Hahn-Rottensterno-vá), autorka řady spisů (The key to theosophy; Isis un-veiled; The occult doctrine a další; čes. Základy tajných nauk, b. 1.; Hlas ticha, b. 1.) psaných údajně ve spojení s vysokými zasvěcenci (mahátmy). (Ransome J.: Madame Blawatsky as occultist, 1931.)

C

CANSELIET, EUGENE (1899-1982)
Francouzský alchymista a jeden z mála žáků pověstného alchymisty Fulcanelliho (v.), k jehož dílům psal předmluvy. Sám napsal mimo jiné knihu L Alchimie (1962).

CARO, RABBI JOSEFU (1488-1517)
Významný kabalista, autor díla Magici Mischorim (O viděních a odhaleních, resp. Hlasatel práva), jakož i výtahu z talmudu Šulchán áruch (čes. Talmud a Sulchan Aruch v nežidovském zrcadle, 1942; vydání bylo používáno k antisemitské propagandě).

CARDANO, GIROLAMO (1501-1576)
Italský lékař a astrolog, ale také autor knihy o snech (De somniis, 1585), jakož i rozsáhlé sbírky astrologických kazuistik (Metoposcopi a, 165 8).

CASTANEDA, CARLOS (nar. 1925)
Americký antropolog, kterému se dostalo zasvěcení do starého indiánského kultu, jenž byl zpočátku spojován s užíváním mes-kaíinu, drogy měnící po použití výrazně vědomí. Své zkušenosti pak publikoval v řadě knih, které se staly světovými bestsellery, ale vyvolaly také zásadní pochybnosti o věrohodnosti jejich obsahu (čes. Učení dona Juana. 1992).

CORDOVERO, RABBI MOŠE (1522-1570)
Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu” (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

COURT DE GÉBELIN, ANTOINE (1725 až 1784)
Francouzský učenec, člen francouzské Akade¬mie, autor rozsáhlého díla (vyšlo jen devět svazků původně plánovaného rozsahu) Le monde primitif, analyse et composé avec le monde modeme (1773-1782). Seznámil v něm mimo jiné tehdejší svět s tarotem. Základním posláním tohoto díla bylo objevení prařeči, jež po¬skytne klíč ke studiu mýtů. Původ tarotu spatřoval ve starém Egyptě.

CROLLIUS (Oswald Croll; 1580-1609)
Osobní knížecí lékař, později rádce císaře Rudolfa II., proslulý znalec signatur a korespondencí, autor díla Basilica chimi-ca… (1609; něm. Alchimistisches königliches Kleinod, 1623) a zejména pak Traicté des signatures ou vraye et vive anatomie du grand et petit monde (1976).

CAGLIOSTIO, ALEXANDER (1743-1795)
Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Caglioslro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliosíro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Groše Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi”.

CROWLEY, ALEISTER (1875-1947)
Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita The-lema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666″ (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.). Původně básník s literárními ambicemi se seznámil s okultismem, stal se členem řádu Golden Dawn, k jehož rozpadu přispěl svými intrikami. Vyhošťován ze zemí, kde působil, cestoval po světě, uzavíral manželství, vedl si obskurní deník, způsoboval četné skandály, ale intenzívně se zabýval také magií, psal pozoruhodná pojednání na různá esoterní témata a byl nepochybně znalcem, velmi vzdělaným a zkušeným, okultního esoterismu. K jeho nejznámějším dílům patří: Magick in theory and praxis (1929; později řada vydání pod názvem Magick); 777 and other qa-balistic writings of Aleister Crowley (1973); The confessions of Aleister Crowley (1969); Magical record of the best 666 (1972); Book ofThoth (1944; česky 1994); Magick without tears (1973). Z řady monografií o Crow-leym vyjímáme: Grant K.: Aleister Crowley: The hidden god (New York 1974); Symonds J.: The king of the Shadow Realm: Aleister Crowley, his life and magic (London 1989).

D

DEE, JOHN (1527-1607)
Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 – v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

DORNEUS, GERARDUS (Dom Gerhardt; žil v 16. stol.)
Německý lékař a alchymista, jeden z předchůdců tzv. spirituální alchymie, následovník Paracelsův, autor slov¬níku jeho termínů (Dictionarium Paracelsi, 1584) a ko¬mentáře k jeho spisu Archidoxa magica (Commenta-rium in Paracelsi libros Archidoxorum, 1584). Alchy¬mii chápal jako proces paralelní transmutace látek a alchymisty (Clavis philosophiae chemicae, 1594). Další spisy: De Lapide philosophico (1570); De naturae luce chemica (1568); Lapis metaphysicus aut philosophicus (1569). Řada jeho spisů je obsažena ve sbírce Thea-trum Chemicum, sv. I., a v Mangetově sbírce Biblio-theca chemica curiosa, sv. II.

DEL RIO, MARTIN ANTOINE (1551-1608)
Pro¬slulý středověký démonolog, španělský jezuita, autor díla Disquisitionum magicarum libri sex (1593; řada dalších vydání ve franc, a něm.). Věhlas získal také jako teolog, profesor na Salamance, ale i jako krutý proná¬sledovatel čarodějnic.

DU PREL, CARL (1839-1899)
Významný německý okultista, filosof mystiky a tvůrce konceptu transcen-dentálního subjektu. Hlavní spisy: Magie als experi¬mentelle Naturwissenschaft (2 sv., 1899); Philosophie der Mystik (2. vyd. 1910); Die Mystik der alten Grie¬chen (1888). (Čes.: Záhada člověka, b. 1.)

E

ECKHART, JOHANN (mistr, též Eckehart či Ekhardt; 1260-1327)
Německý dominikán, jeden z největších středověkých mystiků; pro svůj panteismus odsouzen jako kacíř. Z jeho četných spisů se zachovaly jen některé. Měl velký vliv na J. Böhmeho (v.). (Čes.: Mystická nauka mistra Eckeharta z Hochheimu, sv. 1., 1934; Mystické učení mistra Eckeharta z Hochheimu, sv. 2., 1935.)

ECKHARTSHAUSEN, KARL VON (1752-1803)
Mnichovský dvorní rada, autor vynikajících spisů o duchovním životě, mystice a magii (významné je zejména jeho třísvážkové dílo Aufschlüsse zur Magie aus geprüften Erfahrungen, 1788-1790, a pojednání o esote-rismu čísel). (Čes.: Tajné počty přírody, b. 1.; Kostova cesta zasvěcením do bílé magie, 1924; Mystické noci, b. 1.)

ELIADE, MIRCEA (1907-1986)
Jeden z největších světových srovnávacích religionistů, znalců mytologie a esoterních systémů, zejména jógy a alchymie, ale také šamanismu. Původem Rumun, působil na řadě světových univerzit, naposled v Chicagu. Z jeho významných spisů: Schamanismus und archaische Ekstasetechnik (1954); Schmiede und Alchimisten (1966); Yoga (1977); Ewige Bilder und Sinnbilder: Über die magisch-religiöse Symbolik (1958) a řada románů s esoterickým kontextem. (Čes. – kromě několika románů – Mýtus o věčném návratu, 1993.)

ELIÁŠ, OLDŘICH (1895-1941)
Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. Byl zakládajícím členem Universalie a rovněž navštěvoval Společnost pro psychická studia, pražskou martinistickou lóži a Rotary klub. Později vstoupil i do Lasenicova Horev-klubu. Ovládal dokonale hebrejštinu a četl jako jeden z mála kabalistické spisy v originále, z čehož pramení i jeho vynikající teoretické znalosti. V Universalii velmi často přednášel a jeho Úvod do magie” sloužil jako učebnice pro kursy magie. Jeho nejrozsáhlejším dílem je Magie a démonologie ve staré Babylonii”, které je nejobsáhlejší publikací na toto téma v češtině. Kromě dalších knih publikoval v několika časopisech pod různými pseudonymy. Hodnotným je rovněž jeho výklad problematiky golemů. Velmi významným je jeho pokus o vybudování systému české kabaly. Pokusu o přiřazení číselných hodnot písmenům české abecedy věnoval značnou část své knihy o magii. Tato práce však zůstala nedokončena. Rukopis jeho obsáhlé učebnice kabaly byla za války zničen. Své zatčení gestapem sám předpověděl, stejně jako smrt v koncentračním táboře.

ESPAGNET, JEAN (též Jeanď Espagnet; žil v 17. stol.)
Francouzský alchymista, který ve svém díle Arcanum philosophiae hermeticae (in: Manget, Bibliotheca Che-‘ mica curiosa) podal esotemí učení o pralátce. Kromě toho napsal La philosophie naturelle restituée en sa pu-reté (1651).

ETTEILA (vl. jm. Allietta; žil na konci 18. stol.)
Jeden z prvních autorů zabývajících se studiem tarotu, tvůrce zvláštního pojetí tarotových karet, které vedlo k podstatnému zkreslení jejich symboliky; sada pak byla používána k věšteckým účelům.

F

FABRE D’OLIVET, ANTOINE (1767-1825)
Autor monumentálního díla La langue hébraique restituée (1815), v němž podal kabalistický výklad knihy Genese Starého zákona a které silně ovlivnilo novodobý západní esoterismus. Kromě toho napsal: Histoire philoso-phique du genre humaine (1822) a Les vers de Pythagore (1813; překlad a komentovaný výklad Pythagorovi připisovaného díla).

FICTULD, HERMANN (Johann Heinrich Schmidt; žil v 18. stol.)
Německý alchymista, který byl patrně ve styku s rosekruciány, autor řady významných pojednání shrnutých ve sbírce Hermann Fictulds Chymische Schrifter*… (1734), jakož i spisu Cabbala mystica Na-íurae, oder Vom dem ewigen und einigen Eins (1741); Azoíh et ignis, das i st Das wahre elementische Feuer (1749) a dalších.

FILON ALEXANDRIJSKÝ (Philo Judeus, Filon Žid; žil v 1. pol. 1. stol)
Významný představitel alexandrijské školy, který spojoval judaismus s Platónovou a Pythagorovou filosofií (Philo, 2. sv., 1948; Kovář F: Filosofické myšlení hellenistického židovstva, b.l.).

FULCANELLI, JEAN JULIEN (1877-1932)
Slavný, ale neznámý francouzský alchymista, který údajně znal tajemství kamene mudrců a tím i transmutace kovů ve zlato, kterou před několika svědky údajně provedl v Paříži. Jeho dvěma žáky byli E. Canseliet (v.) a J. Boucher (v.). Fulcanelli byl, zřejmě neprávem, ztotožňován s malířem J.-J. Champagnem, ale také s alchymistou F. Jolivet-Castelotem. V roce 1932 záhadně zmizel, ale J. Bergier byl přesvědčen, že muž, který ho r. 1937 žádal, aby varoval prof. A. Helbronnera před nebezpečím experimentů se štěpením uranu, byl Fulcanelli. Proto po druhé světové válce nesmírně vzrostla jeho popularita a obě jeho díla (Le mystère des cathédrales, 1926, a Les demeures philosophâtes, 2 sv., 1929) byla znovu vydávána. (Čes.: Tajemství katedrál 1933.)

FORTUNE, DION (Violeta M. Firthová; 1891-1946)
Americká spisovatelka; napsala řadu knih s různou okul-tistickou tematikou; bývalá členka řádu Golden Dawn, původem Angličanka, založila po příchodu do USA kroužek Fraternity of the inner light. Mimo jiné napsala: The Esoteric orders and their work (b. 1.); Sane occultism (1977); Applied magie (1976); The cosmic doctrine (1957); The training and work of an initiate (1955); The mystical quabbalah a další.

FAUST, JOHANNES (1480/1485 – kol. 1530)
Dnes již prokázané historická osoba, vl. jm. Gregořius Sabe-licus, a také legendární postava dějin magie, které je připisována řada čarodějnických skutků, spojení a smlouva s ďáblem Mefistem a také autorství řady magických grimoárů sloužících k „donucení pekla”, zejména klasický spis Magia naturalis et innaturalis (čes. Magia innaturalis, 1970). Podle pověsti se již jako student stal žákem Agrippy z Nettesheimu a z touhy po poznání se oddal magii. Upsal se však ďáblu a nakonec bídně zahynul. Faust je nepochybně archetypický symbol neukojitelného hledání životního smyslu a poznání. Faustovský problém byl proto předmětem četných literárních, dramatických a filosofických zpracování (Marlowe, Goethe, Lessing a další). Pověstný opat Tri-ťheniius jej považoval za šarlatána, jiní za velkého čaroděje. Historii jeho života jako jeden z prvních zpra-coval Spies (Historia von Dr. Johann Fausten, 1587 -íoto dílo bylo pak pramenem dalších spisů a lidových her o Faustovi). Jeho polskou obdobou byl mistr Twar-dowski, českou kouzelník Žito. (Česky zpracoval historii Fausta poprvé M. Carchesius r. 1611; nové vyd. red. J. Kolár: Historia o životu doktora Fausta Jana, Praha 1989, předtím Č. Zíbrt v Praze r. 1903.)

FLAMMARION, CAMILLE (1842-1925)
Nicolas Camille Flammarion (26. února 1842 v Montigny-le-Roi – 7. června 1925 v Juvisy u Paříže) byl francouzský astronom, přírodovědec a spisovatel.
Camille Flammarion, žák pařížské hvězdárny, se jako jeden z prvních zasadil svými díly o popularizaci vědy, a to nejen astronomie, ale také například meteorologie či geologie. Většina jeho děl byla záhy po francouzském vydání přeložena do češtiny, Flammarion se dokonce stal na nějaký čas jedním z nejpřekládanějších autorů u nás (většinu jeho spisů do češtiny přeložil literární a divadelní kritik Jindřich Vodák. Dvě okolnosti však zapříčinily, že na něj vědecká obec téměř zanevřela (zmínka o něm se již neobjevuje ani v současné Všeobecné encyklopedii Diderot). Tou první byly jeho fantastické romány, které zpracovával podobně jako svá vědecká díla, a protože se sám nikdy nepovažoval za spisovatele, nedokázal či nechtěl přísně oddělovat své fantastické romány od vědeckých děl. Druhou okolností, jež vedla téměř k zatracení jeho jména i díla, byl jeho zájem o posmrtný život a projevy duše, tomuto vědeckému bádání se ke konci života věnoval se stejnou vervou jako bádání přírodovědeckým dříve.
Flammarion byl neobyčejně nadaný od svého zrození. V pěti a půl letech uměl číst a psát, v deseti letech začíná studovat latinu, v patnácti letech píše své první dílo Cosmogonie universale, přírodopisnou studii o původu světa. Ve svých devatenácti píše svoji první tištěnou knihu O mnohosti světů obydlených, která již dosáhla čtenářského úspěchu a byla přeložena do téměř všech evropských jazyků.Nesmírně aktivní byl nejen ve své astronomické literární tvorbě, kterou probudil zájem o astronomii i u lidových vrstev. Ve svých dvaceti letech se stal pomocnýcm počtářem v Bureau des longitudes, o tři roky později vědeckým spolupracovníkem redakcí Cosmos, Magasin pittoresque a Siecle. Od r. 1882 ředitelem hvězdárny v Juvisy u Paříže (kde o 43 let později zemřel), ve stejném roce založil “Měsíčnou revui astronomie, meteorologie a fysiky zeměkoule”. V roce 1887 založil Francouzskou astronomickou společnost (Hvězdářský spolek francouzský).

FLUDD, ROBERT (Robertus de Fluctibus; 1574-1637)
Anglický přírodovědec a nepochybně jeden z největších adeptů hermetických věd, jakož i jeden z mála pravých rosekruciánů. Kromě hermetismu se věnoval i studiu kabaly. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří: Clavis phi-losophiae et alchimiae (1617); Philosophia moysaica (1638); Tractatus apologeticus integritatem Societatis de Rosae Crucis defendens (1617) a zejména Utriusque Cosmi historia ( 1619) a Summum bonům (1629).

G

GARDNER, GERALD BROSSEAU (1884-1964)
Od mládí žil na Dalekém východě, v r. 1936 se vrátil do Anglie a stal se novodobým teoretikem čarodějnictví, zakladatelem muzea čarodějnictví a prvním veleknězem hnutí Wicca, které založil. Vycházel z teorií egyptoložky a antropoložky Margarety Murrayové (The witchcult in western Europe, repr. 1962, a The god oť the witches, repr. 1960), která prohlásila čarodějnictví za starověký pohanský kult. Gardner se pak věnoval hlavně rozpracování novodobého kultu čarodějnictví a je považován i za autora jeho „bible” The Book of the Shadows. Napsal mimo jiné: Witchcraft today (1954); The meaning of witchcraft (1959). Také on vyslovil názor, že čarodějnictví je starověké pohanské evropské náboženství -uctívání přírodních sil, resp. „přírody jako matky všeho živého” -, v němž se výrazně uplatňuje ženství jako tajemné vyjádření přírodních sil. Proto mají některé směry kultu Wicca (v.) více či méně výrazné sexuální aspekty.

GEBER (Džábír ibn Hajján; žil v 9. stol.)
Nejslavněj-ší z arabských alchymistů, suťista a matematik, jehož dílo mělo velký vliv na laborující alchymisty. Nicméně autorství řady spisů vycházejících již ve XIII. stol., které je mu přisuzováno, je sporné. /Geberi philosophi ad al-chimistae maximi; De alchimia libri tres (1529); De alchemia (1541) a další díla./

GILLES DE RAIS (také Gilez de Rays, Raiz, Retz či G. de Lával; 1404-1440)
Nejděsnější postava dějin černé magie, bretoňský vévoda, maršál, který z touhy po penězích a pod vlivem satanisty Prelatiho sadisticky umučil kolem dvou set dětí ze svého panství jako oběť ďáblu, který mu měl za to zjevit tajemství výroby zlata. Posléze byly jeho zločiny odhaleny a kající se vévoda byl popraven. Je to skutečná historie, mnoho-krát románově a jinak zpracovaná. (Bossard E.: Gilles de Rais, maréchal de France etc, Paris 1885.)

GOVINDA, ANAGARIKA (nar. 1898)
V Německu narozený znalec buddhismu a tibetské mystiky, který pobýval řadu let v buddhistických klášterech ve Srí Lance (tehdejším Ceylonu) a Barmě. Autor řady významných publikací, mezi jinými: Kompendium buddhistischer Philosophie und Psychologie (1931); Grundlage der tibetanischen Mystik (1966; čes. 1944); Schöpferische Meditation und multidimensionales Bewusstse-m (1977).

GREGORIUS, GREGOR A. (Eugen Grosche; 1888 až 1964)
Německý okultista sexuálně magického zaměření, zakladatel řádu Fraternitas Saturni, autor řady vlivných publikací, mezi nimi: Magische Einweihung (1930); Satanische Magie (1983); interpret díla A. Crowleyho (Aleister Crowley’s magische Rituale, 1980).

GUAITA, STANISLAS DE (1861-1897)
Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na pře-dávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vě-dách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle taroto-vého klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

GUAZZO, FRANCESCO MARIA (Guaccius; žil na přelomu 16. a 17. stol.)
Autor důkladného démonolo-gického spisu s podrobným popisem čarodějnických fenoménů, sabatu atd. (Compendium maleficarum, 1608; angl. překl. 1929 a 1970.)

GUÉNON, RENÉ (1886-1951)
Francouzský esoterik širokého záběru se zaměřením na symboliku esoterních systémů. Zpočátku martinista, usadil se posléze v Egyptě a konvertoval k islámu. Napsal zejména: Initiation et réalisation spirituelle (1952); Le symbolisme de la croix (1931); Les états multiplex de l’être (1932); La grande triade (1946).

GÜLDENSTUBBE, LUDWIG VON (1820-1873)
Jeden z prvních předchůdců spiritismu, průkopník „styku s duchy zemřelých” zkoumající „přímé písmo duchů” a jejich projevy u řady významných historických osobností v jeho době již mrtvých. Autor spisů Positive Pneumatologie (1870).

GURDJEV, GEORG IVANOVIC (též Gurdieff; 1873 až 1949)
Záhadný ruský exulant, světoběžník, který získal cenné esoterické zkušenosti v přímém kontaktu s eso-terními řády, údajně též s tajnými tibetskými a íránskými sektami. R. 1922 založil v Paříži, resp. ve Fontainebleau, kde žil, Institut harmonického rozvoje člověka, v němž aplikoval originální syntézu svých technik se sufistickými a jinými metodami. Údajně byl také ve styku s pověstnou německou tajnou společností Thüle. Jeho významným žákem byl P. D. Ouspensky (v.). Mimo jiné napsal obsáhlý spis Beelzebubs Erzählungen (1958). (Pauwels L.: Gurďjev der Magier, München 1956.)

H

HÁJEK Z HÁJKU, TADEÁŠ – Thaddaeus Hagecius ab Hayek či Thaddeus Nemicus (1525-1600, Praha)
Český astronom, matematik a osobní lékař císaře Rudolfa II.
Tadeáš Hájek jako syn Šimona Hájka (asi 1485 – 1551) pocházel ze staré pražské rodiny. Roku 1554 jej Ferdinand I. povýšil do šlechtického stavu, Maxmilián I. jej roku 1571 pasoval na rytíře. Třikrát se oženil a měl tři syny a jednu dceru.Tento muž byl lékař a renesanční přírodovědec, astronom a také alchymista. V Praze se roku 1525 narodil a roku 1600 zemřel. Hájek bydlel v dnes již zbořeném domě U zlatého koníčka dnes zvaném U červeného srdce.
Rudolf II. potřeboval na svém dvoře někoho, kdo by se stal arbitrem elegance a váženosti a kdo by podával reference, doporučení a také odmítnutí alchymistům, kteří pracovali v pražských laboratořích. Nestal se jím nikdo jiný než Tadeáš Hájek. Jako řiditel alchymistických dílen musel čelit Hájek různým podvodníkům a starat se o správný chod práce. Mimo to také napsal pár velmi slavných děl. Mezi ně hlavně patří spis „O kometách“, ve kterém Hájek poměrně moderním způsobem píše o jejich vzniku, letech…
Jako zajímavost můžeme uvést učené pojednání O pivu (De cerveceria), které vyšlo v roce 1554 a Hájek v něm dospěl k jedné z prvních teorií oxidace.
V letech 1548 až 1549 přednášel medicínu a astronomii ve Vídni, magistrem umění se stává roku 1551. Roku 1554 studuje v Bologni medicínu a přechází do Milána, kde poslouchá přednášky Girolama Cardana. Záhy se však vrací do Prahy, kde přednáší na univerzitě matematiku a astronomii až do roku 1558. Později se věnoval lékařské praxi. Byl osobním lékařem císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. Na Hájkův popud byl do Prahy pozván Tycho Brahe, se kterým Hájka poutalo přátelství. Hájek byl ve vědecké korespondenci s předními evropskými učenci své doby.
Hájek jako první uveřejnil v tisku způsob, jak určit polohu hvězd stanovením přesné doby jejich průchodu poledníkem. Je autorem řady astronomických a lékařských spisů. Do dějin české matematiky se vepsal svojí zahajovací univerzitní přednáškou, která vyšla pod názvem De laudibus geometriae. Jedná se o první spis českého původu, který si všímá minulosti matematických věd v našich zemích. Vyměřil oblast kolem Prahy a je spoluautorem mapy z roku 1563, která se ale ztratila. Roku 1572 uveřejnil svá pozorování supernovy v souhvězdí Kasiopeja. Působil též jako překladatel do češtiny (přeložil několikasetstránkový herbář).

HAUNER, EMANUEL (1875-1943)
Zpočátku svobodný zednář, martinista, který redigoval první český hermetický časopis Sborní pro filosofii,mystiku a okkultismus. Postupně se názorově odklonil od dekadentního hnutí a přibližoval se premonstrátskému řádu až roku 1924 při pohřbu opata želivského kláštera Kosmase definitivně zanechal hermetismu a veškerý čas trávil v želivském klášteře.
V roce 1905 se Hauner stává funkcionářem Jednoty přátel filosofie, ale pokračuje předevšim v publikační činnosti v tehdejších různých okultístíckých časopisech, jako bylo Janečkovo Nové Slunce (kde publikoval od roku 1904), v němž mimo jiné uveřejňuje pozoruhodný článek “Julius Zeyer a okultismus” a vyníkající studii “Doktor Faust”.
V této době je pro něj určující přátelství s moravským hermetíkem a martinístou Otokarem Griesem, s nímž sní o vydávání velké hermetické revue a založení české hermetické školy .Čile koresponduje v bezvadné francouštině s Papusem a v rozporech mezi martinistou Janem Maštaliřem a iluminátem Karlem Dražďákem se kloní k prvnímu z nich. Marně shání peníze na vydání prvního čísla “dobrého českého hermetíckého časopisu”. Nakonec Griese sám zakládá a financuje vydávání časopisu Isis, kde Hauner publikuje pod jménem Platon. A však přispívá i do Myslíkovy Volné myšlenky a jinam. Vrchol Haunerovy publikační činnosti však spadá až do období po první světové válce, kdy se stává poradcem nakladatele Bohumila Jandy , který v Praze vydává okultistickou edici zvanou Sfinx a kde vedle spisů čistě konjunkturálních vychází i řada významných spisů hermetíckých (S. de Guaita Na prahu tajemství, Chrám satanův; du Potet Odhalená magie a další, také zde sám publikuje druhé vydání svého Spiritualistíckého slovníčku). K některým zde vydaným knihám píše předmluvy a úvody a vydání některých rediguje. Kromě toho se stále zabývá spiritismem.
Pro Haunerův duchovní vývoj je důležitý rok 1912, kdy vstupuje do katolické mystické literární společnosti Sursum (z hermetiků je zde také Josef Šimánek), neboť je to počátek jeho konverze ke katolictví, které je později dovršeno příklonem k řeholnímu životu a znovupůsobením v premonstrátských klášterech na Strahově a zvláště v jihočeském Želivě. Literárním výsledkem této konverze je kniha Volání do kosmu z roku 1919, kterou Hauner pod jménem Aurel Vlach vydává v Dankově Stříbrném kruhu s dřevoryty Josefa Váchala. “Jdeme cestou, tmavou cestou hledajících duší. Hledáme cíl, třeba bychom si říkali, že cílem je nám Bůh. Leč Bůh se nám dosud nezjevil… Neznámy jsou nám i temné krajiny našeho putování.” (Volání do kosmu, s. 27.)
Velikou vášní E. Haunera bylo sběratelství: sbíral knihy , staré mince a medaile; byl jedním z nejvýznamnějších tehdejších pražských numismatiků a bibliofilů. Měl krásnou sbírku starých tisků, nikoli jen okultního obsahu, ale byl nucen ji z finančních důvodů během první světové války prodat, když potřeboval peníze na výživu rodiny.
V roce 1911 vydal poprvé svůj stručný, ale informativni Spiritualistický slovniček. Jeho největším literárnim příspěvkem novodobému hermetickému hnutí byl však především jeho překlad Dogmatu a rituálu vysoké magie od Éliphase Léviho, nejdůležitějšího díla novodobého hermetismu. Přeložil je spolu s B. Janouškem a vydal poprvé v roce 1918 a 1919 (vyšlo ve dvou svazcích) u 0. Grieseho v Přerově. Griese byl nucen text díla z finančnich důvodů dosti redukovat. Toto dílo sehrálo rozhodující úlohu ve vývoji přednich českých hermetiků, stalo se jejich jakousi hermetickou biblí. Ke knize pražského rabína S. Arjeho Pojednáni o židovské mystice (Praha Sfinx 1922) napsal na svou dobu velmi informativni úvod o kabbale.
Haunerův význam v dějinách novodobého českého hermetismu, jak již bylo naznačeno, je především organizační: organizoval české hermetické hnutí. Protože velmi dobře ovládal francouzštinu, udržoval také, zejména pomocí korespondence, kontakt s pařížským Papusovým centrem. Jeho velkorysé plány na organizaci hermetického hnutí v Čechách a na šířeni hermetických idejí však ztroskotaly .Trpěl nejen nedostatkem financí, kterých bylo k uskutečnění těchto plánů třeba, ale i typickou českou malostí a řevnivostí, která jeho nadšení a obětavosti zasadila nejednu bolestivou ránu.
Hauner je pohřben na šáreckém svatomatějském hřbitůvku.

HELMONT, JOHANN BABT. (1577-1644)
Belgický lékař a významný alchymista,jehož dílo mělo vliv na J.W.Goetha, autor díla Die Morgenerothe (1683). Je pokládán za nejvýznamnějšího nástupce Paracelsa; údajně měl být jedním z mála držitelů kamene mudrců.

HERMES TRISMEGISTOS
(Hermes Třikrát mocný, řecké pojmenování egyptského boha Thovta – v.) Legendární postava staroegyptského esoterismu; z jeho jména je odvozen název hermetismus, označující učení tohoto esoterismu. Autor proslulé Smaragdové desky (v.) a řady spisů shrnutých do souboru nazvaného Corpus Hermeticum (v.). V řecké mytologii vystupuje jako „průvodce duší” (psychopompos), v mytologii římské jako Merkur, posel bohů. Fyzická existence Herma je ovšem sporná a je pravděpodobné, že spíše symbolizuje skupinu egyptských hierofantů, resp. skupinu esoteriků různých dob.

HOME, DANIEL DOUGLAS (1833-1886)
Jedno z nejslavnějších spiritistických médií z období rozkvětu spiritismu na konci minulého století, muž anglického původu, cestující po Evropě a produkující levitace předmětů i vlastního těla, materializace duchů a další jevy fyzikální mediumity. Eliphas Lévi se nicméně o jeho osobnosti vyjadřoval velmi kriticky. Home o svých zkušenostech napsal knihu Incidents of my life (1863).

HUTIN, SERGE (nar. 1929)
Přední francouzský okultista, martinista, autor řady významných spisů na nej-různější esoterická témata, mimo jiné: L’Amour magi-que (1971); Historie de l’alchimie (1971). V knize Des mondes souterrains au Roi du monde (1976) vyslovil přesvědčení, že dějiny lidstva jsou ovládány skrytě působící skupinou spiklenců usilujících o nadvládu nad lidstvem.

I

IZÁK SLEPÝ (žil na rozhraní 12. a 13. stol.)
Tento muž z Nimes v Provenci je označován za „otce kabaly” a zakladatele významné kabalistické školy v této oblasti Francie. Byl autorem učení o metempsychóze a sefirách a je mu připisováno i autorství knihy Bahir (v.)

J

JAMBLICHOS (zemř. kolem 300)
Výrazný představitel ne-oplatonismu a znalec staroegyptského esoterismu. který měl mnoho žáků a byl nazýván „božský”. Autor vynikajícího íeurgického spisu O mystériích egyptských (česky 1922).”

K

KARÁSEK ZE LVOVIC, JIŘÍ (1871-1951)
Jiří Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Jiří Karásek, (24. ledna 1871 Smíchov, Praha – 5. března 1951 Praha) byl český básník a spisovatel, představitel české dekadence.Byl členem české společnosti hermetiků Universalia.
Přídomek ze Lvovic ke svému připojil na základě svého tvrzení, že je potomkem hvězdáře ze 16. století, Cypriána Lvovického ze Lvovic, což souviselo se zálibou dekadentů ve vzývání aristokracie.

KELLEY, EDWARD (Kelly; 1555-1597)
Vlastním jménem Edward Talbot, anglický alchymista, průvodce slavného Johna Deeho (v.), jemuž dělal také médium při magických evokacích a s nímž pobýval také v Praze. Podváděl údajně nejen své mecenáše, ale i Deeho a byl již v Anglii trestán pro podvody. Nakonec byl uvězněn na hradě Křivoklátě, odkud se mu podařilo uprchnout, ale při útěku se vážně zranil a po požití jedu zemřel. Je mu připisováno, zřejmě neprávem, několik alchymistických spisů. Kelley byl spíš jen pouhý suflér, který své alchymistické znalosti více či méně zdařile předstíral.

KUNCKEL (též Kunkel, Johann von Lowenstern; 1630 až 1703)
Německý alchymista, který se proslavil také jako sklář (Kunckelovo rubínové sklo), autor díla Philosophiez chemica (1694). Odpůrce Paracelsova učení o třech základních alchymistických principech, které ovšem chápal fyzicky.

KRIŠNAUMURTI, JIDDU (1895-1986)
Prostý Ind, vydávaný teosofy za vtělení Ježíše Krista. Do r. 1929 se nechal paní A. Besantovou vozit po světě, pak přerušil s teosofy styky , popřel své vtělení a osamostatnil se jako náboženský vůdce. Napsal řadu nábožensko-mystických spisů.

KREMMERZ, GIULIANO (Ciro Formisano; 1861 až 1939)
Vynikající italský hermetik, zakl. sexuálněma-gického řádu Myriam, pěstujícího „mužskou magii”, autor vynikajícího monumentálního díla o magii (La scienza dei Magi, 3 sv., nové vyd. 1974). Toto obsáhlé kompendium magie bylo jedním z pramenů italské hermetické společnosti Ur, která se mimo jiné zabývala studiem magických fenoménů. Dílo nebylo dosud přeloženo do jiného jazyka.

KRAFT, KARL ERNST (1900-1945)
Švýcarský astrolog, který vypracovával pro Hitlera horoskopy příznivých vojenských akcí. Angličané, kteří to objevili, pak používali pro identifikaci nacistických vojenských záměrů vlastního astrologa Louise deWohla (1903-1961), který pocházel z Německa a o Kraftově činnosti je informoval. Kraft byl posléze zatčen gestapem a zemřel v koncentračním táboře.

KNORR VON ROSENROTH, CHRISTIAN (1636 až 1689)
Jeden z nejvýznamnějších představitelů tzv. křesťanské kabaly, autor jejího klasického pramene Kabbala denudata (1677), v němž podal řadu důležitých pasáží ze Zoharu.

KIESEWETTER, CARL (1854-1895)
Největší znalec historie okultismu a jeho všech odvětví, autor řady specifických monografií (Faust in der Geschichte und Tradiíion, 2. sv., 2. vyd. 1921; John Dee, ein Spirit!st des 16. Jahrhunuerts, 2. vyd. 1977) a především monumentálního díla, trilogie o dějinách okultismu (Der Occultis-mus des Alterthums, 1891; Geschichte des neueren Occultismus, 1891; Die Geheimwissenschaťten, 1894). Kiesewetter pracoval s řadou nepřístupných rukopisů, které byly v knihovně jeho dědečka rosekruciána. Spoluzakladatel vynikajícího časopisu Sphinx.

KHUNRATH, HEINRICH (1560-1605)
Jeden z ne-významnějších esoterikň své doby, lékař, Paracelsňv žák, údajně též rosekrucián, autor vynikajícího díla syntetizujícího hermetickou filosofii a křesťanskou kabalu (Amphitheatrum sapientiae aeternae…, 1609; nověji Amphithéátre de la sagesse éternelle, 1900).

KIRCHER, ATHANASIUS (1602-1680)
Učený jezuitský páter, autor četných, zejména přírodovědeckých pojednání a také první, kriticky pojaté encyklopedie hermetických věd, opírající se o znalost původních pramenů, především staroegyptských (Oedipus Aegyptiacus, 3 sv., 1652, 1653).

KHAN, HAZRAT INAYAT (1882-1927)
Představitel sufismu, který ze Švýcarska řídil novodobé centrum In-ternational Sufi Movement, autor rozsáhlého díla o různých problémech sufismu, mimo jiné Das Erwachen des menschlichen Geistes (1982).

KERNING, JOHANN BAPT. (J. B. Krebs; 1774-1861)
Německý svobodný zednář, autor a propagátor praktické mystiky. Většina jeho významných děl vyšla v českých překladech: Klíče k duchovnímu světu (1927); Křesťanství (1924); Misionáři (1924); Základy bible (1924); Listy o královském umění (1934); Cesta k nesmrtelnosti (1924); Zednář (1936); Moudrost Orientu (b. 1.); Testament (jako 2. sv. Weinfurterova Ohnivého keře, 1925). V Čechách představitel tzv. „praktické mystiky”, resp. „mystických cvičení”. Z Kerningova systému cvičení -ale špatně pochopeného – vycházel K. Weinfurter (v.) (O. Griese 1924).

KELLNER, KARL (1850-1905)
Vídeňský průmyslník a chemik-vynálezce, který se intenzívně zabýval okultismem a na svých cestách po Dálném východě se seznámil s tantrou. Spolu s Th. Reussem a F. Hartmannem založil roku 1896 proslulý řád Ordo Templi Orien-tis. Zemřel náhle a za záhadných okolností.

KARDEC, ALLAN (Hyppolyte Leon Denizerd Rivail; 1803-1869)
Francouzský lékař, neúnavný, rozhodný propagátor spiritismu a autor dvou klasických děl z této oblasti – Knihy duchů a Knihy médií (1859; čes. 2. vyd. 1992). Údajně bylo toto dílo napsáno médijně ve spolupráci s duchy několika tehdy již mrtvých historických osobností.

L

LEON, MOSE DE BEN ŠEM TOV (ben Šemtob, žil na přelomu 13. a 14. stol.)
Rabbi a významný španělský kabalista, podle některých pramenů tvůrce Zoharu, ačkoli je spíše jen jeho vydavatelem. Sám tvrdil, že autorem Zoharu je rabbi Simeon ben Jochai. Za pronásledování židů uprchl do Lyonu, kde také zemřel.

LIBAVIUS, ANDREAS (1550-1616)
Profesor dějin v Jeně, lékař a přesvědčený alchymista, který však kritizoval „paracelsisty” zabývající se pouhým suflérstvím. Napsal mimo jiné: Alchimia recognata, emendata et auc-ta (1606), jakož i obsáhlou učebnici Alchimia (1597).

LURIA, ISAAK BEN SALOMON, zvaný ARÍ (1534 až 1572)
Slavný kabalista a vizionář z palestinského Safetu v horní Galilei, kde byla významná kabalistická škola. Autor učení o emanaci a putování duší, který podle G. Scholema (1967) žil ve „stálém kontaktu se skrytými světy”. Své učení šířil ústně.

LUDIKAR, PAVEL (1882-1970)
Pavel Ludikar, vl. jménem Pavel Vyskočil, (3. března 1882, Praha – 20. února 1970, Vídeň) byl český pěvec – basista.
Zpěv studoval nejdříve u své matky, altistky Františky Ludikarové – Vyskočilové, poté v letech 1903 -1904 na pražské konzervatoři u prof. z Doetscherů, v roce 1905 se zdokonaloval u slavného francouzkého barytonisty Jeana Lassala.
Po absolutoriu vystupoval v Národním divadle v Praze, dále ve Dvorní opeře v Drážďanech, Lidové opeře ve Vídni, v Itálii v Teatro alla Scala a v Buenos Aires. Vrchol jeho kariéry byl v letech 1926–1932, kdy působil v Metropolitní opeře v New Yorku (1926-1932).
Ludikar byl neobyčejně hudebně všestrannou osobností. Byl vysoce ceněn jak na operních jevištích, kde mistrně ztvárnil basové i barytonové postavy v operách Richarda Wagnera, Scarpii, Mozarta (Figarova svatba), Mefista, Kecala, Borise Godunova aj., Richard Strauss mu v roce 1911 svěřil roli Ochse v italské premiéře Růžového kavalíra.
Na koncertních pódiích přednášel národní písně (písňové cykly v 7 jazycích), byl i úspěšným pedagogem v letech 1941-1943 v Praze, profesorem salzburského Mozartea 1944_1973, ředitelem Opernschule ve Štýrském Hradci. V roce 1949 byl jmenován profesorem vídeňské hudební akademie. Ludikarův průrazný a přesto sametový basbaryton měl krásnou barvu a neobyčejný rozsah od nejhlubších tónů basso-profonda až barytonovému g1.
Pavel Ludikar měl vřelý vztah k Vamberku, který byl rodným městem jeho otce a kam často rád zajížděl.

LÉVI, ELIPHAS (též Éliphas Lévi Zahed, vi. jrn. Adolphe Louis Constant; 1810-1875)
Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic” byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a her-metisinem. Vystupoval později v Paříži jako „profesor magie” a měl řadu významných žáků, jakož i styky s anglickými a německými rosekruciány. Po velmi dra-matickém životě zemřel opuštěn a v bídě v Paříži. Napsal řadu vynikajících děl, která se stala základním pramenem novodobého hermetismu, zejména pak trilogii Dogma a rituál vysoké magie (poprvé ve dvou svazcích r. 1856, 1860; čes. 1919 v poněkud zkrácené podobě), Dějiny magie (1861; čes. 1935 jen část původního rozsahu) a Klíč k velkým tajemstvím (1861; čes. 1937 bez ilustrací). V českém překladu vyšla i řada jeho dalších spisů, z nichž nejdůležitější je nepochybně Věda duchů (čes. 1936), jejíž podtitul „Zjevení tajného dogmatu ka-balistů, skrytý smysl evangelia a vysvětlení nauk a fenoménů spiritistických” napovídá o jejím obsahu. Lévi zanechal i významné kabalistické dílo – Le Livre des splendeurs: études sur les origines de la kabbale (psáno v r. 1870, v době těžké nemoci autora, vyšlo pak až posmrtně v r. 1894). Posmrtně byly editovány i další Léviho spisy, Le dernier mot des sciences occultes (1898), Le grand arcane ou L’occultisme dévoilé (ces. Veliké tajemství čili Odhalený okultismus, 1922) a Le livre des sages (1911). Kromě toho vyšly Léviho za-svěcovací dopisy baronovi Spedalierimu (Cours de Phi-losophie occulte – Lettres au baron Spedalieri,1932). Nejvýznamnějšími duchovními žáky Léviho byli Pa-pus (v.) a S. de Guaita (v.). (Chacornac R: Éliphas Lévi, rénovateur de l’occultisme en France, Paris 1926; Mcln-tosh Ch.: Eliphas Lévi and the french occult revival, New York 1972.)

LULLUS, RAYMUNDUS (též Lullius, Ramón Lull; 1235-1315)
Jeden z největších středověkých hermeti-ků, zejména alchymistů, španělského původu, zvaný Do-ctor illuminatus. Autor řady alchymistických spisů, ale autorství některých z nich je sporné, stejně jako hodnověrnost řady jeho podivuhodných životních příběhů. Je mu připisován spis De Mercuriis (1333), Ars magna a další (celkem na pět set spisů), z nichž vyjímáme: De secretis naturae sive quinta essentia (1518); Liber de al-chimia (1546); Magia naturalis (1546); Testamentům (1566). Mnohé jeho další spisy byly vydány v díle Man-geti Bibliotheca chemica curiosa (zvi. sv. I., 1702). (Péčí O. Zachara vyšla čes. Praktyka Testamentu z r. 1500, Praha 1904.)

LENORMANDOVÁ, ANNE MARIE (1772-1843)
Pověstná pařížská kartářka, která se proslavila svými splněnými předpověďmi.

LASENIC, PIERRE DE (Petr Kohout; 1900-1944)
Největší český hermetik, znalec esoterních doktrín starého Egypta a jejich skutečný zasvěcenec, praktikující magik a spagyrik, člen řady významných esoterních řádů (New Eulis, Société égyptienne secrète a dalších), mar-íinista, autor řady vynikajících spisů, které nyní vyšly v nových vydáních (Hermetická iniciace universalismu, 1937; Hermes Trismegistos a jeho zasvěcení, 1936; Sexuální magie, 1933; Egyptské hieroglyfy a jejich filosofie, 1935; Alchymie, její teorie a praxe, 1936; Ta-rot, klíč k iniciaci, 1938). Reprezentant tzv. universa-lismu, názoru o možnosti syntetického studia esoterních systémů.

LANGRE, PIERRE DE (1553-1631)
Krutý inkvizitor pronásledující čarodějnice ve Francii; údajně byl však sám čaroděj. Démonolog, autor velmi informativního díla, přinášejícího mimo jiné barvité líčení sabatu (Tableau de l’inconstance des mauvais anges, 1612). S. Przybyszewski zpracoval pověst o jeho spojení s ďáblem a s krásnou čarodějnicí de la Raldeovou v románě Království bolestné (Il regno doloroso; čes. 1923).

M

MAILÄNDER, FEIEDEICH (?-1901)
Významný novodobý německý mystik, zvaný „tkadlec Mailänder”, který měl v blízkosti Darmstadtu mystickou školu, jejímž žákem byl mimo jiné G. Meyrink (v.). Sám byl údajně zasvěcen na Blízkém východě a byl členem vysoce esoterního řádu neznámého jména. Pravděpodobně byl inspirátorem řady Meyrinkových spisů.

MAIER, MICHAEL (1568-1622)
Tělesný lékař císaře Rudolfa II., významný alchymista a patrně jeden z mála pravých rosekruciánů své doby, autor vynikajícího al-chymistického díla Atalanta fugiens (1618), které obsahuje vedle řady mědirytin obrazových alegorií i padesát hudebních skladeb (musica alchemica). Připisuje se mu též podnět k vydání díla Musaeum Hermeticum (1625), sbírky důležitých alchymistických traktátů.

MAIMONIDES, MOŠE BEN MAIMON (1135-1204)
Židovský lékař a rabín, jeden z nejvýznamnějších židovských filosofů středověku, který měl blízko ke kabale (spis Moreh Newuchim, Vůdce zbloudilých).

MATHERS, SAMUEL LIDDELL MCGREGOR (1854-1918)
Anglický důstojník, jedna z vůdčích osobností hermetického hnutí na přelomu našeho století, spoluzakladatel a velmistr pověstného řádu Golden Dawn. Od r. 1894 žil převážně v Paříži, kde zřídil chrám Ahathoor Tempel a kde překládal do angličtiny Abra-melinovu knihu o magii (v.). Kromě toho připravil k vydání Šalamounovy klíčky a grimoár Armadel a napsal knihu The kabbalah unveiled (1887), která je v podstatě překladem díla Kabbala denudata Ch. Knorra von
Rosenrotha (v.). Osobními spory s A. Crowleym (v.) přispěl k rozpadu řádu Golden Dawn.

MERLIN (žil v 5. stol.)
Postava legendárního čaroděje, který žil na dvoře krále Artuše; žák čarodějnice Munte, zvaný Merlinus Britannicus. Působil v západním Walesu; jeho postava se objevuje v mnoha rytířských románech. Podle pověsti byl zplozen ze spojení inkuba a jeptišky. Hrdina řady románů a her a básní (např. Uhlando-vy balady Merlin der Wilde). (Vielhauer: Das Leben des Zauberers Merlin; Geoffrey von Monmouth Vita Merlini, Amsterdam 1964.)

MESMER, FRANZ ANTON (1734-1815)
Rakouský lékař, objevitel „živočišného magnetismu” (v. Mesme-rismus). Působil jako léčitel v Mnichově a Paříži (pod ochranou Marie Antoinetty) v nepřízni lékařů své doby. (S. Zweig mu věnoval kapitolu ve své knize Léčení duchem, Praha 1981.)

MEYRINK, GUSTAV (Gustav Meyer; 1868 až 1932)
Původně pražský bankéř a spisovatel německého původu, který se proslavil svým románem Golem (1915, čes. v několika vyd.). Mnohostranný okultista, který měl styky s řadou vysoce esoterních společností, autor řady iniciačních románů (které vyšly také v českém překladu: Zelená tvář; Bílý dominikán; Valpurži-na noc; Anděl západního okna), Goldmachergeschich-ten a dalších. Údajně byl členem řádu Asijských bratří. Posléze se stal žákem mystika Mailändera. Prakticky se zabýval magií a spiritismem a patřil nepochybně ke skutečným zasvěcencům. (Fritsche H.: August Strindberg, Gustav Meyrink, Kurt Aram, drei magische Dichter und Deuter, Prag 1925.)

MIRABELLI, CARLOS (1889-1951)
Proslulé brazilské médium, povoláním úspěšný obchodník, skromný, velkorysý milionář, který zahynul při autonehodě. Mé-dijní schopnosti vykazoval již jako třináctiletý. V Säo Paulu založil Akademii psychických studií Cesare Lom-brosa, kde sám – za nejpřísnější kontroly a často v přítomnosti až několika desítek nezávislých pozorovatelů – produkoval výrazné fyzikální fenomény, včetně materializací.

MOLITOR, ULRICH (1442-1507)
Středověký démono-log a autor proslulého díla o čarodějnicích, o nichž věřil, že jsou ve skutečném spojení s ďáblem (De lamiis et pythonicis mulieribus, 1489).

MORIENUS (žil v 7. stol.)
Pověstný arabský alchymista, zaměňovaný někdy s italským lékařem téhož jména. Autor traktátu De transmutatione metallisum, který je obsažen v díle Artis auriferae (1572). (Morienus: A testament of alchemy, přel. a vyd. L. Stavenhagen, 1970.)

MORIN (též Morinus; Jean Bapt. Morin de Villefran-che; 1583-1656)
Francouzský lékař a astrolog na dvoře krále Ludvíka XIII., podporovaný kardinálem Ma-zarinem, se proslavil řadou splněných prognóz. Posmrtně vyšla jeho Astrologia Gallica (1661), obsahující kromě řady horoskopů slavných osob (kardinál Richelieu a další) také základní principy astrologie, které jsou dodnes respektovány.

MUSSALAM (Franz Sáttler; 1884-?)
Německý orientalista a okultista, autor řady knih o „čarodějnictví” (Magie oder die Kunst der Zauberei, b. 1.), zakladatel nechvalně známého adonismu (homosexuální varianty qua-sisexuální magie), učení, které bylo podle Mussalama vytvořeno v klášteře Bit en Nur (Dům světa), jehož lokalitu tajil.

N

NAGLOWSKA, MARIA DE (1883-1936)
Ruská emigrant-ka žijící v Paříži a známá v určitých kruzích jako „kav-kazská kněžna” a jako „velekněžka” sexuálně založeného satanismu (sekta praktikující tzv. „zlatou mši” a sexuálně založenou iniciaci). Působila v létech 1934-1939 na pařížském Montparnassu, uváděla do Francie Ran-dolphovu Sexuální magii a napsala řadu spisů satanistic-kého obsahu (Le lumiěre de sexe; La Messe d’or; L’ini-tiation satanique, posledně uvedený vyšel znovu r. 1978).

NOSTRADAMUS (Michel de Notre Dame; 1503 až 1566)
Nejslavnější astrolog-věštec, francouzský lékař, po otci snad židovského původu, údajně z věštecky nadaného rodu. Zcestovalý a velmi učený muž, který zbavil provensálské město Aix moru. Posléze byl pro svůj věhlas pozván králem z podnětu Kateřiny Medicejské ke dvoru do Paříže, kde se stal královým osobním lékařem a dvorním radou. Je znám jako autor proslulé sbírky předpovědí světových událostí od r. 1555 do r. 2000. Sbírka nese název Centuriones nebo Les Centuries (Les vrayes centuries et propheties de maistre Michel Nos-tradamus, 1668; první předpovědi zveřejnil již r. 1555). Sbírka zahrnuje 942 čtyřverší, která ve velmi zastřené formě obsahují předpovědi světových událostí. Proto jsou tato čtyřverší předmětem intenzivních studií a je v nich objevována řada již naplněných proroctví, nezřídka ovšem až poté, co se předpověděné události skutečně staly. K interpretaci těchto čtyřverší a k hledání klíče k jejich interpretaci existuje již rozsáhlá literatura, jakož i překlad těchto čtyřverší ze staré francouzštiny do řady světových jazyků. (WilloquetG.: La vérité sur Nos-tradamus, Paris 1967; Drude K.: Nostradamus, Mun-chen-Passing 1962 a další.)

O

OLYMPIODOROS (žil v 5. stol.)
Alexandrijský neo-platonik a významný alchymista řeckého původu, autor komentáře ke královskému umění, který je snad totožný s komentátorem Platónových spisů.

OSTANES (519-465 př. n. 1. )
Kněz, divotvorce, eso-terik, autor hermetických spisů, z nichž nejznámější je Chrysopoeia (umění zhotovovat zlato). Podle pařížského čarodějnického papyru byl „mistrem všech mágů” a pocházel snad z Persie.

OUSPENSKY, PIOTR DAMIANOWICH (1878 až 1947)
Ruský filosof a matematik, Gurdjevův (v.) žák, který žil převážně v Anglii. Pokusil se vytvořit ve spojení s esoterními naukami nový noetický model, tzv. „třetí organon”, a nový model světa, zahrnující antro-pologická a kosmologická hlediska. Hlavní spisy: Terti-um Organon: The third canon of thought, a key to the enigmas of the world (1930); A new model of the Uni-verse: Principles of the psychological method in its ap-plications to problems of science, religion and art (1946).

P

PAPUS (Gérard Encausse; 1865-1916)
Francouzský lékař, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), který je právem označován za největšího popularizátora téměř všech okultních nauk. Věnoval se prakticky magii a napsal její obsáhlou učebnici (3. vyd. Traité méthodique de magie pratique, 1937; čes. již 1905, podruhé ve 2 sv. 1920 jako Základové praktické magie). Zabýval se herme-tismem, ale také teosofií a jinými esoterickými doktrínami. Je autorem obsáhlého pojednání o celém systému okultních nauk (Traité méthodique de science occulte, 1891; řada zkrácených verzí; obsahově podobné je také jeho ABC illustré de 1’occultisme, 1922). Z dalších děl vyjímáme: La science des mages (4. vyd. 1956); La cabbale (1892); Le Trot des Bohémiens (1908); Les arts divinatoires a další. R. 1884 rekonstituoval v Paříži martinistický řád, v jehož cele stál až do své předčasné smrti (později byl velmistrem tohoto řádu po léta jeho syn Phillipe Encausse). V Paříži založil dále vysokou školu hermetických studií a spolu se S. de Guaitou (v.) řád Rose-Croix-Cabbalistique. Okultismus propagoval neúnavně také přednáškami a staral se o rozšíření martinismu po celém světě. Spolu s de Guaitou a Sédirem (v.) tvoří nejvýraznější trojici okultistů z konce minulého století, kdy se Paříž stala centrem okultis-tického hnutí.

PASQUALLY, MARTINEZ DE (1727-1774)
Francouzský esoterik portugalského původu, svobodný zednář, zakladatel hermetického řádu Elus Cohen (Chrám vyvolených kohenů, tj. vyšších kněží) a především praktikující teurg. Po roztržkách s některými zednářskými lóžemi odešel do San Dominga, kde zemřel. Měl řadu žáků, mimo jiné Willermoze a Saint-Martina, který byl jeho osobním tajemníkem, ale posléze jeho učení pro riziko teurgických praktik opustil a vytvořil učení vlastní (v. Martinismus). Řád Elus Cohen existuje dodnes, jeho nynější velmistr Ivan Mosca jej však „uspal”. Posmrtně vyšlo Pasquallyho nedokončené dílo Traité de reintegration des êtres (1899), v němž podal své učení o reintegraci.

PATANJALI (žil ve 2. stol.)
Indický filosof-teosof, autor známých Suter o józe, díla, v němž je ve 194 výrocích podána nauka o józe. Soudí se však, že toto dílo, jak je dnes známo, není jen prací Patanjaliho. (Patanjali: Die Wurzeln des Yoga. Die klassische Lehrspriiche des Pa-tanjali – die Grundlage aller Yoga-Systeme, Miinchen 1976; čes. Patadžaliho výroky o jogu, 2. díl spisu Swami Vivekananda Radža joga, Praha 1925.)

PHILIPPE (Niziér-Anthelme Vachod, zvaný Mistr Phi-iippe; 1849-1905)
Prostý francouzský léčitel, původním povoláním řezník, který měl úzké styky s Papu-sem, s nímž byl pozván k carskému dvoru (ruský car mu při té příležitosti propůjčil titul doktora medicíny). Papus jej pokládal za svého „mistra”.

PERNETY, ANTOINE DOM (1716-1801)
Původně učený benediktinský mnich, který po studiích hermetických věd založil r. 1766 spolek Illuminé ď Avignon, pěstující hermetismus. Musel však emigrovat do Pruska, kde se stal v Berlíně členem Pruské akademie věd, zaměstnán jako císařský knihovník. R. 1783 se vrátil do Francie. Napsal velmi informativní Dictionnaire my-tho-hermétique (1758), který vychází i v novějších vydáních.

PÉLADAN, JOSEPHIN (Sar Mérodac; 1850-1915)
Francouzský spisovatel-dekadent, autor cyklu La déca-dence latine, v němž exaltovaně odsoudil moderní dobu. Vydával se za zasvěcence zaujímaje excentrickou pózu „mága”, založil řád Rose-Croix-Catholique, který měl jen krátké trvání (tento kroužek umělců vznikl po roztržce s řádem Rose-Croix-Cabbalistique). (Česky vyšlo jeho Umění stati se mágem, 1920, a několik románů.)

PARACELSUS (Theophrastus Philippus Bombastus von Hohenheim; 1493-1541)
Německý lékař švýcarského původu, který též o medicíně v Basileji přednášel a usiloval o nové formy léčení; přírodovědec, filosof a her-metik, zejména alchymista. Jako lékař důsledně zaměřený na příčiny chorob, nikoli jen na potlačování jejich symptomů, používal četné spagyrické přípravky jako léčiva. Člověka chápal v úzké souvislosti s přírodou a v rámci astrologických korespondencí. Napsal četná lékařská pojednání, ale i řadu traktátů o alchymii, magii a dalších hermetických naukách. Syntetický význam má jeho Astronomie magna oder die ganze Philosophie sa-gax der grossen und kleinen Welt (1536), v níž rozpracoval základní hermetickou tezi o analogii mikrokosmu (člověka) a makrokosmu (vesmíru) – astronomií mínil v podstatě okultní kosmologii. Existuje řada vydání jeho sebraných spisů, jakož i spisů týkajících se okultistických témat. Mimořádný význam má jeho spis Magische Unterweisungen (1923 jako bibliofilie), jakož i Paracelse: Les sept livres de LArchidoxe magique (1909; čes. značně zkr. vyd. Základy magie /Ar-chidoxa magica/, 1933). Česky vyšla dále jeho Filosofie okultní (1932). (Z četných monografií o Paracelso-vi lze vyzdvihnout zejm.: Peuckert W.-E.: Paracelsus, 3. vyd. Stuttgart-Berlin 1944; Spunda R: Das Weltbild des Paracelsus, Wien 1941.)

PICO DE LA MIRANDOLA, GIOVANNI (1463 až 1494)
Italský renesanční filosof, který se jako znalec orientálních jazyků dostal v rámci neoplatonských vlivů ke studiu kabaly a hermetismu. Obhajuje nauky „pohanských filosofů” musel uprchnout do Francie, ale na přímluvu Lorenza de Medici se vrátil do Florencie, kde pak působil na Platónské akademii. Byl především znalcem kabaly a magie, kterou pokládal za „nejvznešenější přírodní vědu”, ale rozhodným odpůrcem astrologie.

PLOTIN (205-270)
Řecký filosof pocházející z Egypta, kde v Alexandrii byl žákem proslulého Ammonia Sakka. Výrazný představitel neoplatonismu. Rozvinul učení o světové duši jako emanaci světového ducha. Jeho život se vyznačoval krajním spiritualismem. Jeho hlavním dílem jsou Enneady (něm. vyd. Plotin, Enneaden, 2 sv. 1905).

POSTEL, GUILLAUME (1510-1581)
Francouzský učenec a znalec kabaly a hermetismu. Z pověření krále cestoval po Orientě, aby vyhledával vzácné rukopisy. Je autorem významného díla Absconditorum a constituti-one clavis (1546 – nové vyd. Clef des choses cachées, 1975).

PORTA, GIAMBATTISTA DELLA (1538-1615)
Velký italský renesanční učenec, jeden z teoretiků fyziognomie a znalec přírodní magie. Své znalosti o tomto oboru uložil do čtyřsvazkového díla Magia naturalis (franc, překl. 1571). Dále se zabýval teorií korespondencí a signatur a v tomto rámci také výše uvedenou fyziognomií lidského obličeje, který srovnával s výrazem různých druhů zvířat. Napsal dále Phytognomoni-ca (8 sv. 1608).

PRZYBYSZEWSKI, STANISLAV (1868-1927)
Polský spisovatel, píšící také německy, autor charakteristických dekadentních románů (z nichž mnohé vyšly v čes. překl.), který měl velmi blízko k satanismu a okultismu. Pověstná v tomto smyslu byla zejména jeho díla Totenmesse (1893; čes. Černá mše, 1919) a Vigilie (1894). (Čes.: Království bolestné, 1923; Satanova synagoga, 1911.)

PSELLOS, MICHAEL KONSTANTINOS (1018 až 1079)
Byzantský polyhistor, dějepisec, autor klasického démonologického spisu o druzích a činnostech démonů, který byl velmi rozšířen v období renesance (Tra-icté par dialogue de l’énergie ou opération des diables, 1577, totéž lat. De operatione daemonum, 1838).

PYTHAGORAS (kolem 580-500 př. n. 1. )
Řecký filosof a matematik, založil v Krotonu v jižní Itálii spolek pro mravní a náboženskou obrodu, který tvořil komunitu žijící podle přísných pravidel, zabývaje se současně geometrií, matematikou a hudbou (v. Pythago-reismus). Podle Pythagora, který byl údajně zasvěcen v Egyptě, jsou čísla principy bytí a vztahy mezi nimi vyjadřují jeho harmonii: svět je harmonicky uspořádaný celek (kosmos). Pythagorovi je připisováno, zřejmě neprávem, autorství Zlatých veršů (jakýchsi životních maxim, které vydal Fabre ďOlivet: Les vers dorés de Pythagore expliqués, nov. vyd. 1923).

R

RODOVSKÝ, BAVOR MLADŠÍ Z HUSTIŘAN (1526-1600)
Nejvýraznější představitel české alchymie se narodil v roce 1526 v rodině nemajetného zemana. Kvůli nedostatku peněz nemohl jít studovat na pražskou univerzitu, jak si přál. Sám se tedy naučil jazyku tehdejších vzdělanců latině a studoval alchymii, astronomii, filozofii, matematiku, lékařství a další obory. Do češtiny přeložil některá základní alchymistická díla, např. proslulou Smaragdovou desku Herma Trismegista a některé spisy Paracelsovy jako Hermetická filozofie a Kniha dokonalého umění chemického. Z věna své manželky Voršily koupil statek Radostov u Nechanic, kde si zřídil laboratoř. Na své alchymistické pokusy věnoval všechny prostředky, až se v roce 1573 ocitl v Černé věži na Pražském hradě ve vězení pro dlužníky. Odtud mu nakonec pomohl příznivec alchymie Vilém z Rožmberka. Rodovský byl nucen svůj statek prodat a živil se pak jako nájemný alchymista mimo jiné i ve službách císaře Rudolfa II. Závěr svého života strávil na zámku Budyně nad Ohří u svého přítele Jana Zbyňka Zajíce z Hazmburka, kde napsal jednu z prvních českých kuchařek nazvanou Kuchařství, to je knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají. Zemřel v roce 1600.

RÁDHAKRIŠNAN, SARVAPALLI (1888-1975)
Významný indický filosof, profesor dějin indické filosofie v Kalkatě a Londýně; r. 1936 byl profesorem východních náboženství a etiky v Oxfordu. Autor monumentálního díla Indián Philosophy (2 sv., 1956; čes. překl. Indická filosofie, 2 sv., 1961, 1962).

RAJNEESH, BHAGWAN SHREE (zvaný též Osho; 1931-1990)
Indický profesor filosofie, který založil sektu Life awaking centres vyznávající specificky upravenou „východní moudrost” a pěstující určité meditač-ní techniky. R. 1981 bylo centrum sekty přesunuto z Indie do USA a má řadu přívrženců v celém světě. Jeho spisy vycházejí i v českém překladu.

RANDOLPH, PASCAL BEWERLY (1825-1871)
Americký mulat, zabývající se sexuální magií, zakladatel esoterní společnosti Eulis (1870) a Hermetic bro-therhood of Luxor. Randolphova teze „Sex je největší magickou silou přírody” a jeho spis Magia sexualis (franc. překl. M. de Naglowska 1931,2. vyd. 1952) vedly k obnovení zájmu o sexuální magii západního druhu. (Čes. vyšel jeho rosekruciánský román Dhoula Bel /1925/ s předmluvou G. Meyrinka a ve sborníku Penta-gram jeho Anseiretická mystéria.)

REGARDIE, FRANCIS ISRAEL (1907-1983)
Americký lékař a poslední sekretář A. Crowleyho, člen řádu Ordo Templi Orientis a Golden Dawn (?). Je považován za předního znalce magie, kterou v podstatě chápe psychologisticky. V r. 1939 vydal čtyřsvazkové dílo The Golden Dawn, v němž uveřejnil i řadu dosud utajovaných poznatků, které tento řád vlastnil a přísně střežil (něm. vyd.: Das magische System des Golden Dawn, 3 sv., 1987). Je autorem řady dalších děl, z nichž uvádí-me: The tree of lile: a study in magie (1969); The eye in triangle: an interpretation of Aleister Crowley (1970); Foundations of practical magie (1979).

REICHENBACH, KARL VON (1788-1869)
Německý chemik, autor pojmu od (v. Od a ob), jímž je označována energie blízká elektřině a chápaná jako „živočišný magnetismus”. Napsal: Der sensitive Mensch und sein Verhalten zum Od (1854); Odisch-magnetische Briefe (1856; čes. Odicko-magnetické listy, 1923).

REMIGIUS, NICOLAUS (Nicolas Remy; 1530-1612)
Francouzský démonolog a inkvizitor, autor rozsáhlého kompendia o čarodějnictví (Daemonolatriae libri tres, 1595; něm. Daemonolatria, das i st von Unholden und Zauber-Geister…, 1598; angl. překl. 1930). Remy dal údajně upálit na osm set čarodějnic a čarodějů (mezi nimi byly i děti), ale r. 1612 obvinil z čarodějnictví sám sebe a skončil také na hranici. (Dintzer L.: Nicolas Remy et son oeuvre démonologique, Lyon 1936.)

REUCHLIN, JOHANNES (1455-1522)
Německý humanista a jeden z nejvýznamnějších představitelů tzv. křesťanské kabaly, kterou hájil proti útokům dominiká-nů. Jeho nejdůležitějšími spisy jsou: De verbo mirifico (1494) a De arte cabbalistica (1517).

RIPLEY, GEORGE (1415-1490)
Anglický alchymista, který od papeže získal povolení ke studiu okultních věd, což činil v rámci své příslušnosti k řádu kar-melitánů v jednom z jeho klášterů. Napsal mimo jiné: Medulla alchimiae (1476). (V něm. překl. vyšla jeho Opera omnia, 1649.)

RHINE, JOSEPH BANKS (1895-1980)
Americký biolog a parapsycholog, jeden z nejvýznamnějších průkopníků této vědy, spoluzakladatel a ředitel první parapsychologické laboratoře na Dukeově univerzitě v Severní Karolíně (1935). Založil a vydával Journal of parapsychology a prosazoval experimentální výzkum mi-mosmyslového vnímání a psychokinéze a užívání statistických testů průkaznosti dosažených výsledků, vylučujících jejich náhodnost. Úzce s ním spolupracovala jeho manželka Louisa Rhineová. Rhine mimo jiné napsal: Extrasensory perception (1934); New world of the mind (1953) a spolu s J. G. Prattem klasickou učebnici parapsychologie – Parapsychology: frontier science of the mind (1957).

RIJKENBORGH, JAN VAN (1896-1968)
Přední holandský hermetik a neorosekrucián, zakladatel společnosti Lectorium Rosicrucianum. Autor řady spisů o gnó-zi, rosekruciánství, a zejména obsáhlého díla Die ägyptische Urgnosis (5 sv., 2 vyd.1982, 1983), které je pokusem o nový výklad spisů přisuzovaných Hermu Trismegistovi.

ROSENBERG, ALFONS (1902-1985)
Přední švýcarský znalec okultního esoterismu a autor řady významných publikací z této oblasti. Mezi jeho hlavní díla patří: Engel und Dämon (1967); Praktiken des Satanismus… (1965); Die Seelenreise (2. vyd. 1972).

ROSENKREUTZ, CHRISTIAN VON (1378-1484)
Legendární zakladatel rosekruciánství jako druhu eso-terního křesťanství. Údaje o jeho dobrodružném životě pocházejí z pověstného spisu Fama Fraternität i s (1614), ale zda skutečně žil a byl autorem spisů, které jsou mu přisuzovány, je sporné. Podle legendy přivezl z cest do Svaté země a Egypta, kde byl údajně zasvěcen, mnohá tajemství, která se pak stala majetkem přísně tajného ro-sekruciánského řádu.

RUYSBROECK, JAN VAN (1323-1381)
Jeden z nej-větších středověkých mystiků, žil v mládí jako kněz v Bruselu, později ve flámských lesích. Podle něho člověk nachází boha v největších hlubinách své duše. Napsal mimo jiné De vera contemplatione; Das Buch von den zwölf Beghinen; Buch der höchsten Wahrheit; Die Zierde der geistlichen Fíochzeit (dílo pokládané za nej-lepší); Von sieben Stufen der Minne. (Ces.: Zrcadlo věčné blaženosti, 1946.)

S

SABATHAJ, ZÉBI (Šabtaj Cvi; 1616-1676)
Žid ze Smyrny, který se v období vypjatého židovského mysticismu na začátku 2. poloviny 17. stol. prohlásil za mesiáše svého lidu, jejž opět shromáždí v „zemi vyvolené”. Měl dosti přívrženců, ale i odpůrců; jeho učení je označováno jako sabatianismus (obsahuje mimo jiné teze o „prvním hybateli” či „svatém Praotci”, posvátné trojici Otce, Syna a Matky a další) a ortodoxními judaisty je pokládáno za kacířství. Posléze byl Sabathaj tehdejším sultánem uvězněn a pod nátlakem přistoupil se skupinou svých věřících k islámu, musel však odejít do vyhnanství do Albánie, kde zemřel. Nicméně sabatianismus měl své pokračování v Sabathajově údajném synu Jakobu Queredovi a sektě, která se udržela až dodnes.

SAINT-MARTIN, LOUIS CLAUDE DE (1743-1803)
Původně francouzský důstojník, který se později plně věnoval studiu esoterismu, stal se svobodným zednářem a sekretářem M. de Pasquallyho (v.). Posléze však z organizace svobodných zednářů vystoupil, shromažďoval kolem sebe posluchače a žáky vlastního esoterického učení (v. Martinismus), kteří jej nazývali „Neznámý filosof. Na jeho ideje měli kromě de Pasquallyho vliv J. Bohme (v.) a E. Swedenborg (v.), ale také zejména studium tarotu a starověkých mystérií. K jeho nejvýznam-nějším spisům patří: Tableau naturel des rapports qui existent entre le dieu, l’homme et l’univers (1782); Des erreurs et de la vérité (1775); L’homme de désir (1790) a další. (Čes. Ejhle, člověk /Ecce homo/, 1925.) Martinismus, jak bylo učení L. C. de Saint-Martina po jeho smrti nazváno, je rozšířen po celém světě jako druh eso-terního křesťanství.

SAINT-GERMAIN, DE (1685-1784?)
Jméno legendárního hraběte, světoběžníka a s největší pravděpodobností i podvodníka, který se pohyboval v kruzích vysoké aristokracie v různých zemích Evropy, vydávaje se za znalce tajných věd a tvrdě, že je stár již dva tisíce let, protože zná tajemství kamene mudrců, resp. jeho formy životního elixíru. V r. 1762 prodléval i v Rusku. O identitě tohoto dobrodruha existují různé hypotézy, jsou mu připisovány i určité alchymistické traktáty. V Paříži se vydával i za rosekruciána, který se snaží odvrátit blížící se revoluci. (Lhermier P.: Le mystérieux Comte de St. Germain, Paris 1943; Volz G. B.: Der Graf von Saint–Germain: Das Leben einesAlchimisten, Dresden 1925.)

SENDIVOGIUS, MICHAEL (Michal Sendziwój, Sendivoj; 1566-1636)
Polský alchymista, který údajně osvobodil z vězení Sethonia (v.), jiného alchymistu, od kterého za to dostal kámen mudrců, s nímž pak v Praze před císařem Rudolfem II. provedl transmutaci olova ve zlato (na památku toho pak byla ve zdi Pražského hradu zasazena deska, která to oznamovala, později však byla odstraněna). Mezi jeho velmi oceňované spisy patří: De Lapide philosophorum (1613); Aenigma philosopho-rum ad filios veritatis (1606); Novum lumen chymi-cum (1624 – pod pseudonymem Cosmopolita; nové vyd. Sendivogius: Nouvelle lumiěre chymique obsahuje: Traité de la Nature, Traité de Souphre, Traité du Sel, b. i). Souhrnně: Michaelis Sendivogii Chymische Schriften (Wien 1770).

SETHONIUS (též Setonius, Seton, Setonius Cosmopo-lita, Alexander; žil v 16.-17. stol.)
Alchymista skotského původu, který měl v držení kámen mudrců a údajně provedl několikrát transmutaci olova ve zlato (např. roku 1603 v Basileji). Téhož roku byl však saským kurfiřtem uvězněn, když odmítal prozradit tajemství Kamene, ale se Sendivogiem (v.), který ho osvobodil, uprchl do Krakova, kde svému zachránci věnoval své spisy a Kámen ve formě tinktury, s níž pak Sendivogi-us provedl sám transmutaci v Praze.

SHAH, IDRIES (nar. 1924)
Angličan afghánského původu, ředitel Institutu pro výzkum kultury v Londýně, člen Římského klubu, pokládaný za největšího znalce suli srnu (The Sufis, 1964) a orientální magie (Orientalmagic, 1956), jakož i za znalce ceremoniální magie vůbec (The secret lore oř magie: books oř the sorcerers,1958).

SCHOLEM, GERSHOM (1897-1981)
Významný znalec židovské mystiky a kabaly, který se po odchodu z Německa stal profesorem jeruzalémské univerzity. Přeložil do němčiny a vydal knihu Bahir (1923); napsal mimo jiné: Die jüdische Mystik in ihren Hauptströmungen (1957); Zur Kabbala und ihrer Symbolik (1960); Ursprung und Anfänge der Kabbala (1962); Alchemie und Kabbala (1994). Nebyl esoterik a kriticky posuzoval ka-balistické dílo Eliphase Léviho. Scholemovy spisy však patří k nejvýznamnějším studijním pramenům kabaly.

SCHRÖPFER, JOHANN GEORG (také Schrepfer; 1739-1774)
Tragická postava dějin černé magie, lipský kavárník, proslavený svými nekromantickými operacemi, které prováděl na přání několika vysoce postavených osob. V touze po bohatství se oddal satanické magii (evokacím Aciela) a skončil náhlou sebevraždou. (Kurz W.: Johann Georg Schroepfer, Zürich 1957.)

SIMON MÁGUS (Šimon Mág; žil v 1. stol.)
Nejstarší z gnostiků křesťanské éry; jeho život je opředen pověstmi o jeho divotvorectví. Svatými Otci byl pokládán za arcikacíře a později za „prototyp zlého čaroděje” a ztělesnění gnostického kacířství. Byl současníkem apoštolů a hlásil se původně ke křesťanství; jeho ústně šířené učení vedlo k založení gnostické sekty simoniánů. Pocházel ze Samaří a zprávu o něm podává Justinus Mučedník (Apologie I, 26), další zprávy jsou ve výrocích církevních Otců (patristů), zejm. v homiliích sv. Irenea (Contra haereses I.) a u Klementa Alexandrijského (Stomateis II., 11) a jinde. Připisuje se mu dílo Velké zjevení. Simon Mágus se údajně vzdělával v Alexandrii, kde byl i zasvěcen do magie, poté působil v Palestině, kde se stal gnostikem, členem sekty, která údajně pěstovala „čarodějnictví” (Ireneus). Podle pověstí se vznášel ve vzduchu, vytvářel oživené obrazy, prováděl nekromantické operace atd. Měl družku Helenu, která byla simoniány uctívána jako bohyně. Diskutoval prý s apoštoly Petrem a Pavlem a zahynul prý v Římě za časů císaře Nerona, když se pokusil vznést do nebes. Vytvořil učení o „skrytém ohni” jako podstatě univerza a skrytých silách v člověku: skrytý oheň je „moc, která plodí sebe samu, sebe samu zmnožuje, sebe samu hledá a sebe samu nachází”. To odpovídá idejím „chaldejských orákulí” a pojetí „astrálního světla” (v.). (Hülfen F.: Simonis vita doctrinaque, Berlin 1868.)

SCHÜRE, EDOUARD (1841-1929)
Francouzský esoterický spisovatel se značnou básnickou licencí, snažící se ve svých románech a spisech popsat tradice západního a východního esoterismu, iniciační procesy a objevovat jejich souvislosti. V českém překladu vyšlo jeho největší dílo Velcí zasvěcenci (1926) o Rámovi, Krišnovi, Hermovi, Mojžíšovi, Orfeovi, Pythagorovi, Platónovi a Ježíšovi a román Kněžka Isidina (1927).

SPARE, AUSTIN OSMAN (1886-1956)
Anglický grafik a malíř, údajně jako chlapec vychovaný čarodějnicí, která ho seznámila se starými čarodějnickými kulty a inspirovala ke studiu magie. Na základě této iniciace a vlastních zkušeností pak Spare vypracoval vlastní systém sexuální magie (v. Zos-Kia) spojený s originálním pojetím působení sigilií. Je autorem řady spisů s vlastními ilustracemi, z nichž nejznámější je Book of Plea-sure (1913). Něm. překl. jeho sebraných spisů: Austin Osman Spare Gesammelte Werke, Wien 1990. (Jungkurth M. M.: Zos Kia: Der Magier Austin Osman Spare und die Magie des Voodoo, Bergen a. d. Dumme 1988.)

SINISTRÁRI, LUDOVICO MARIA (1622-1701)
Italský františkán a profesor teologie, autor díla De démoni alitale et ineubis et suceubis (rukopis byl objeven až r. 1875 v jednom londýnském knihkupectví a téhož roku vyšel tento spis v Paříži latinsky a s franc. překl. a r. 1879 tamtéž latinsky a s angl. překl.; čes. výbor z tohoto spisu vyšel jako bibliofilie pod názvem O in-kubech a sukkubech víry, 1926). Sinistrari je nazýván „posledním démonologem” klasické inkvizitorské tra-dice.

STOLCIUS, DANIEL (1600-1660)
… byl žákem Michaela Maiera. Byl to lékař a alchymista, jehož osobou skončilo slavné období v dějinách alchymie na českém území.

SCOTTO, ALESSANDRO
Alessando Scotto nebo také Odoardus či Hieronymus Scotus je jednou z nejzáhadnějších postav rudolfinské Prahy. V kronikách bývá označován za čarodějníka, který dokázal proměňovat měď ve zlato a lazurit ve stříbro. Tvrdí se o něm, že pocházel z Itálie, ale žádné bližší podrobnosti o něm nejsou známé. Jeho jménem je podepsán mysticko-alchymistický spis Speculum Alchemiae, který byl věnován přímo císaři Rudolfovi a obsahuje jako úvod oslavnou ódu na Habsburky jako strážce posvátného mystéria. Historik O. Zachar se domníval, že ve skutečnosti žádný Alessandro Scotto neexistoval a jde pouze o záměnu s německým mágem Michaelem Scotem. Britský historik R. J. W. Evans zase nadhodil, že by mohlo jít o pseudonym Edwarda Kelleyho, který o sobě rád tvrdil, že je skotský šlechtic, odtud latinské příjmení Scotus.

SPEE, FRIEDRICH VON LANGFELD (1591-1635)
Německý jezuita, který byl v Bambergu a Wúrzburgu zpovědníkem k smrti odsouzených čarodějnic a který, nepopíraje existenci čarodějnictví a nutnost jeho pronásledování a vymýcení, se postavil proti krutosti in-kvizičních procesů. Pokud by byl podroben mučení, přiznal by se k čarodějnictví i sám papež, prohlásil Spee. Je autorem díla Cautio criminalis, seu de procesibus contra sagas liber (1631, něm. 1647), které je především příručkou pro právní aspekty čarodějnických pro-cesů.

STAUDENMEIER, LUDWIG (1865-1933)
Bavorský chemik a gymnaziální profesor, který se zabýval „experimentální magií” tak, že určitými cviky vyvolával vize různých astrálních bytostí, což bylo kvalifikováno jako schizofrenie. O svých zkušenostech napsal knihu Magie als experimentelle Naturwissenschaft (1912).

STEINER, RUDOLF (1861-1925)
Německý lékař, přední teosof, zakladatel tzv. antroposofie (v.), učení, které se rozvíjelo po celém světě jako hnutí za všeobecnou duchovní obrodu, mimo jiné jako tzv. alternativní pedagogika apod. Napsal množství spisů popularizujících antroposofii a okultismus, mimo jiné: Wie erlangt man die Erkenntnis der höheren Welten (1904); Theosophie (1904); Die Geheimwissenschaft (1909); Theosophie des Rosenkreuzes 1907); Vom Seelenrätseln (1917); Welt, Erde und Mensch (1930). (Čes. vyšla řada jeho spisů, mezi jinými: Tajná věda, 1922; Theosofie, 1937; Poměr duchovní vědy k životu, 1919; Znovuvtělení a osud, 1919; Mystéria starověku a mystická podstata křesťanství, b. 1., a další.)

SURYA, G. W. (Demeter Georgijevitz Weitzer; 1873 až 1949)
Německý okultista, zabývající se zejména tzv. okultní medicínou a léčebnou spagyrií. Napsal mimo jiné: Hermetische Medizin, Stein der Weisen, Lebenselixiere (2. vyd. Berlin-Pankow 1924); Sympathie, Mumien, Amulette, okkulte Kräfte der Edelsteine und Metalle (2 sv., 1927, spolu s E. W. Clarencem).

SUZUKI, DAISETZ TEITARO (1870-1975)
Japonský znalec zenu, uvedený do tohoto učení v zenovém klášteře, ale žijící téměř Čtyřicet let v USA jako profesor columbijské a yaleské university, kde přednášel in-dologii a sinologii. Mimo jiné publikoval: Der westliche und der östliche Weg (1960); Die grosse Befreiung: Einführung in den Zen-Buddhismus (1978).

SV. JAN OD KŘÍŽE (Juan de la Cruz; 1542 až 1591)
Největší katolický mystik, karmelitánský mnich španělského původu. Jeho dílo obsahuje prvky neoplatonské mystiky a úchvatný obraz „temné noci smyslů”, stavu, který je podmínkou mystického vývoje („cesty k Bohu”). Jeho básnická řeč je označována jako „podivuhodná směs osobní a metafyzické řeči obrazů”. Jeho spisy vyšlé r. 1618 španělsky byly přeloženy do češtiny a editovány ve 4 svazcích (Spisy sv. Jana od Kříže, učitele církevního, 1940-1947).

SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE (Teresa de Jesus, vi. jm. Teresa de Cepeda y Ahumada, také Tereza z Avily; 1515 až 1582)
Španělská mystická, jedna z největších postav katolické mystiky, karmelitánka z Avily, autorka spisů Hrad v nitru, Kniha o vlastním životě, Výlevy duše k Bohu, Pomysly o lásce Boží a dalších (její spisy vycházejí nyní znovu v čes. překl.). Berniniho socha sv. Terezie s charakteristickým extatickým výrazem, nacházející se v kostele S. Maria della Vittoria v Římě, byla psychoanalyticky interpretována jako výraz orgas-mu (E. Fuchs), což je zlovolná záměna se stavem mystického vytržení. Naopak A. Hello, který ji nazývá „nejsi av něj ší z rozjímavých”, má pro ni jen slova obdivu a prohlašuje ji, sv. Jana od Kříže a sv. Petra z Alkantry za „tři hvězdy” katolické mystiky.

SWEDENBORG, EMMANUEL (1688-1772)
Švédský přírodovědec, teolog a vizionář, který byl přesvědčen, že komunikuje s duchy řady slavných osob a s anděly. Nacházeje se v Londýně, měl vizi velkého požáru ve Stockholmu, který v té době skutečně toto město zachvátil, přičemž jakákoli zpráva o tom došlá do Londýna byla v té době nemožná. Nicméně I. Kant o něm napsal kritický spis Sny duchovidcovy vyloženy prostředkem snů metafysiky (čes. b. 1.). Swedenborg sám je autorem osmisvazkového díla Arcana coelestia (1749 až 1756) a spisu De coelo et eius mirabilibus et de inferno (1758). (Čes.: Nebe a peklo 12. vyd. 1932/, Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka /1918/ a další.)

T

TASSO, TORQUATO (1544-1599)
Torquato Tasso, italský básník, se narodil ve šlechtické rodině v Sorrentu poblíž Neapole 11. března 1544. Jeho otcem byl Bernardo Tasso, rovněž básník, který napsal podle španělského vzoru romantický epos Amadis se Gaula. Mladý Tasso studoval práva v Bologni a v Padově a již v té době se pokoušel o epos s rytířským příběhem lásky Rinaldo (1562), v duchu Aristotelovy Poetiky soustředěný na jednoho hrdinu. Už tehdy ale pomýšlel na sepsání eposu z křižáckých dob a píše báseň o Jeruzalému. Psal i pojednání o podstatě eposu. Od 1563 působil ve službách ferrarského rodu d’Este. Pro dvůr složil v roce 1573 veršované pastorální drama Aminta. V roce 1575 dokončil po desetileté práci své hlavní dílo, hrdinský epos Osvobozený Jeruzalém, s námětem první křížové výpravy, které však musel na příkaz inkvizice přepracovat (v roce 1593 vydává Dobytý Jeruzalém, který byl katolicky pravověrnější, ale nedosahoval kvalit původního díla).
Ve třiceti letech se u něj poprvé objevují známky duševní poruchy, první těžký záchvat šílenství u něj propuká v roce 1576. Musel být držen v izolaci pro svou nebezpečnost pro okolí. I přes toto své utrpení zůstal básnicky činný. Významná je jeho lyrika, dochovalo se kolem 2 000 milostných, příležitostných a náboženských básní (česky vyšel Vrchlického Výbor z lyriky, dále výbory Šeptání noci a Lyrika, v antologiích Italská renesanční lyrika, Navštívení krásy, Kéž hoří popel můj). Literárněkritické studie zdůvodňují novou poetiku, jež ovlivnila vývoj italské i evropské literatury. Jeho dílo inspirovalo malířství, hudební i filmovou tvorbu a Goethovu tragédii Torquato Tasso. Zemřel v Římě 25. dubna 1595.

TAXIL, LEO (Gabriel Antoine Jogand-Pagés; 1854 až 1907)
Hlavní aktér tzv. „Taxilova švindlu” byl francouzským žurnalistou, který se vydával za bývalého svobodného zednáře, kajícně se vrátivšího do lůna katolické církve. Pod jménem Bataille vydal jeho společník Hacker knihu Le diable au XIX. siěcle (1892) a on sám další spisy, v nichž „odhaloval” satanistické základy svobodného zednářství. Pro své podvody, jimž nejvyšší katolický klérus dlouho věřil a Taxila vyzdvihoval, získal i Dianu Vaughanovou, která se na oko rovněž zřekla svobodného zednářství a „dosvědčila”, jaké zvrá-cenosti se odehrávají v jeho lóžích. Když Taxilova „konverze” vyvolala v katolických kruzích dostatečné nadšení a opovržení vůči svobodným zednářům (k audienci přijal Taxila i sám „neomylný” papež Lev XIII.), Tax i 1 r. 1897 náhle vystoupil na tiskové konferenci, kde přiznal, že katolickou církev klamal tím, že si vše vymyslil.

TRÄNKER, HEINRICH (1886-1956)
Německý okultista, vystupující také jako Recnartus (což bylo jeho lóžové jméno). Berlínský antikvář a okultistický aktivista založil 1921 Pansofickou lóži, napsal několik spisků a byl vůdcem německého neorosekruciánského hnutí, které se koncentrovalo kolem mnichovské lóže Panso-phia, jiný proud pak měl své centrum v Lipsku (H. Vollrath).Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

TREVISANUS, BERNARDUS (hrabě Bernhardt de Treviso; 1406-1490)
Hledaje tajemství kamene mudrců, procestoval tento italský aristokrat celou Evropu, Palestinu, Persii, Egypt a severní Afriku, ale nalezl je až na ostrově Rhodos. Napsal Peri chemeias, opus his-toricum et dogmaticum (1576, něm. Von der Hermetischen Philosophie, 1574, 1586).

TRITHEMIUS (Johannes von Heidenberg, opat z Triťheimu; 1462-1516)
Největší středověký znalec hermetických nauk a zejména magie, opat z kláštera Sponheim u Kreuznachu, benediktinský mnich, žák Alberta Velikého a učitel Agrippy z Nettesheimu (v.). Řada jeho vzácných rukopisů nebyla dosud vůbec publikována. Z jeho děl je nejznámější Steganographia (1505), De septem sekundeis (1567; nové vyd.: Traité des causes se-condes, 1974). Napsal též řadu historických a teologických pojednání.

TRISMOSINUS, SALOMON (vl. jm. Pfeifer; žil na přelomu 15. a 16. stol.)
Německý alchymista, učitel Pa-racelsův, autor spisu Splendor solis (1589; čes. Splen-dor solis aneb sluneční záře: sedm traktátu o Kamenu mudrců, 1994).

THOVT
Thovt byl bůh moudrosti a učenosti nebo také písma a řeči. Thovt, někdy označován jako Thot (z řečtiny), byl také bohem lékařství i kouzelnictví ztělesněný v podobě ibise nebo paviána. Můžeme se také setkat s vyobrazením muže s ibisí i paviání hlavou, někdy s královskou korunou a srpem měsíce. Podle některých staroegyptských legend byl prvním vládcem na světě a opravňoval mrtvé ke vstupu do podsvětí. Někdy se také můžeme setkat s jeho spojením s jinými bohy. V Memfidě byl často spojován s bohem Ptahem a podle kněžích boha Re byl Reovým jazykem, srdcem i rozumem. Podle učení některých kněží vznikl svět z vejce, které snesl Thovt do hnízda. Hnízdo bylo postavené na keři vyrostlém z vesmírného pravodstva.
Jaké měl Thovt funkce
Thovt prošel dlouhým vývojem, čemuž nasvědčuje množství jeho podob a různých funkcí. Původně byl ctěn v podobě ibise v Dolním Egyptě – řada měst měla už ve starověku ve znaku právě ibise a byla plně oddána Thovtovi.
Podobu měsíce přijal ve starověkém městě In, což je dnešní Tell Hasan – předměstí Káhiry, kde ho Inuští kněží začlenili do svého Devatera bohů a pro jeho význam ho povýšili na protějšek boha Re, tedy na „Stříbrné slunce“.
Thovt je pokládán za vynálezce písma a slov, bůh obdařil lidstvo řečí a odlišil je tak od němých zvířat. Thovt je bůh všech intelektuálních činností a znalostí. Byl také ochránce všech písařů. Jako vynálezce slov byl bůh Thovt pokládán za mluvčího nejvyšších bohů, jejich jazykem a poslem. Měl také velice důležitou funkci – byl zapisovatelem při posledním soudu. Zapisoval u vah spravedlnosti kdy a jak se ručička vychýlila. Poté spočítal kladné a záporné body a ohlásil výsledek.
Thovt byl také písařem nejvyšších bohů, zaznamenával jejich příkazy a výroky, rozesílal jejich dopisy a vedl jejich kancelář. Byl také nejvyšším soudcem a dozorcem nad božskými zákony. V této práci mu pomáhala bohyně spravedlnosti a čisté pravdy Maat. S písmem souvisí kroniky a knihy, byl tedy pánem i spisů. Byl archivářem činů králů – technickou stránku této činnosti měla na starosti jeho dcera Sešeta, bohyně psaní a počítání.
Thovt byl spravedlivý bůh a vždy objektivní. V mýtu O boji Hora se Sutehem se postavil i proti bohu Re, který údajně nadržoval Sutehovi. Reovi tak zabránil vynést rozsudek, který hovořil v Horův neprospěch, dokud se vše důkladně neprošetří a nezjistí se čistá pravda.
Kde Thovt působil
Střediskem boha Thovta a jeho kultu byl Chemen. Jeho chrám zde byl zasvěcen i jeho manželce Nehmetě, bohyni práva. Chrám stál na severní části města a podle pověsti se vynořil při stvoření světa jako první souš z Nunova pravodstva. Posvátné místo měřilo 570 x 450 metrů, obehnán velkou zdí, která byla široká 15 metrů. Chrám boha Thovta je bohužel zničený.
S Thovtem se setkáváme v Knize mrtvých, na reliéfech i na původních místech. Najdeme ho i v hrobkách, zejména v hrobce Nefertari v Údolí králů, manželky Ramesse II.
Jeho sošek se zachovalo bezpočet, můžeme je najít v mnoha egyptologických sbírkách a ve známých muzeích. Dvě jeho největší sochy se nacházejí na původním místě u posvátného okrsku v Ešmúnénu před budovou archeologické správy. Jsou opatřeby kartuší faraona Amenhotepa III.

V

VALENTINUS, BASILIUS (žil patrně v 15. stol.)
Záhadný benediktinský mnich, který snad žil kolem r. 1413 v Peterském klášteře v Erfurtu a jehož pravé jméno nebylo nikdy zjištěno. Patřil však k největším alchymistům středověku. Mezi jeho vynikající spisy se řadí zejména: Currus triumphans antinomi (1602; něm. Triumphwagen des Antimoni, 1646) a Practica cum duodecim clavibus (něm. Tractat vom Stein der Weissen mit den zwölf Schlüsseln, 1599)

VAUGHAN, THOMAS (zvaný Philalethes; 1622 až 1665)
Alchymista, patrně anglického původu, autor velmi oceňovaného spisu Introitus apertus ad occlusum régis palatinae (1667; něm. Eröffnung der Tür zum königlichen Palast, 1667).

VIGENËRE, BLAISE DE (1523-1596)
Francouzský historik a alchymista, který se zabýval i dalšími „tajnými vědami”, autor spisů Traicté du feu et du sel (1618), Traité des chifres, ou secrète manière d’écrire (1587). Je považován za klasika tzv. kabalistiky, kterou však pravověrní hermetikové opovrhují jako pouhou hříčkou (v. Kabalistika).

VILLARS (Nicolas Pierre Henri de Montfaucon de Villarceaux či abbé Montfaucon de Villard; asi 1638 až 1673)
Francouzský spisovatel, autor knihy Comte de Gabalis ou entretiens sur les sciences secrètes (1670; ces. překl. zkr. Hrabě de Gabalis, b. 1., s komentářem K. We-infurterà), v níž mimo jiné popsal svět elementárních duchů (živlových bytostí). Kniha silně ovlivnila dílo G. Wellinga (v.), ale u mnoha hermetiků vzbudila také pochybnosti, zda tu nejde o pouhé smyšlenky či ironizování hermetického obrazu světa. Později vydal Villars další dva díly této knihy, v jednom z nich se podrobně zabýval říší gnómů. Protože byl zavražděn – patrně lupiči -na cestě z Paříže do Lyonu, říkalo se, že byl zabit gnó-my.

VINTRAS, PIERRE MICHAEL EUGÈNE (1807 až 1875)
Francouzský vizionář a kazatel, mlynář, který založil vlastní sektu Elias-Karmel a podával při „mších”, které sám sloužil, krvácející hostie opatřené zvláštními symboly, v nichž Eliphas Levi, jeho současník, rozpoznal „ďábelská znamení”. V sektě, kterou vedl, byla praktikována perverzní sexuální magie, Vintras sám byl stíhán a žil nějakou dobu v exilu v Anglii. Po něm převzal vedení sekty abbé Boulan (v.). Vintras je autorem spisu L’Évangile éternel (1859).

VIVEKANANDA, SWAMI (Narenda Nath Datta; 1862 až 1902)
Indický esoterik a zakladatel Vedanta-So-ciety. Údajně studoval v Himálaji řadu let buddhismus, o němž tvrdil, že je základem křesťanství, ale uznával hodnotu každého náboženství. Napsal pojednání o rad-ža-, karma- a bhakti-józe a další díla. (Ces.: Eadža jóga čili ovládání vnitřní podstaty, 1925.) zpočátku oblíbencem jezuitů. Z řady jeho spisů vyniká: Das verbesserte System der Illuminaten mit seinen Einrichtungen und Graden (1787); Kurze Rechtfertigung meiner Ansichten (1787).

W

WAITE, ARTHUR EDWARD (1857-1941)
Všestranný anglický okultista, člen řádu Golden Dawn, uváděl do Anglie klasiky hermetismu a dílo Eliphase Léviho (jeho Dogma a rituál vysoké magie přeložil jako Transcendentní magie). Sám napsal zejména: The book oř black magie and of pacts (1898; později pod názvem The book of ceremoniál magie, 1961); The oceult sciences (1974); The holy kabbalah (1960); The brotherhood of the Rosy Gross (b. 1.). Spolu s P. C. Smithovou sestavil novou sadu tarotových karet (Ridder-Waite-Trot-Deck) a napsal Pictorial key to the Tarot. Lze ho považovat za jakéhosi anglického Papuse (v.).

WATTS, ALAN (1915-1974)
Americký psycholog a filosof, autor řady populárních spisů, v nichž se snaží na bázi křesťanství integrovaného s východními esoterismy odpovídat na aktuální problémy doby se silně kritickým přístupem k současnému životu na Západě. Vydal mimo jiné: Psychotherapy east and west (1969); Myth and rituál in christianity (1970); The book on the taboo against knowing who you are (1970); The supreme identity (1972).

WEINFURTER, KAREL (1870-1942)
Český okultista a mystik, autor četných spisů většinou kompilač-ního rázu, který je v zahraničí znám především jako zakladatel české školy praktické mystiky a autor díla Ohnivý keř, odhalená cesta mystická (2. rozš. vyd., 3 sv., 1930; 2. sv. obsahuje vedle Praktické mystiky také Testament J. B. Kerninga; 3. sv. nese podtitul Praktická mystika). Dále: Cesta královská: Zlatá brána k mystice (1936).

WEINREB, FRIEDRICH (1910-1988)
Holandský profesor statistiky a ekonomie židovského původu, který se později plně věnoval studiu židovské mystiky a Starého zákona, astrologie a kabaly. Napsal mimo jiné: Der göttliche Bauplan der Welt: Der Sinn der Bibel nach den ältesten jüdischen Überlieferungen (4. vyd. 1973); Die Symbole der Bibelsprache: Einführung in die Struktur des Hebräischen (1970); Geistige Erfahrung und Le-benspraxis: Die ursprüngliche Bedeutung des Yoga (1983).

WEISHAUPT, ADOLF (1748-1830)
Bavorský profesor práva; jako zakladatel řádu iluminátů (v.) v r. 1776 musel čelit perzekucím ze strany katolíků, ačkoli byl zpočátku oblíbencem jezuitů. Z řady jeho spisů vyniká: Das veresserte System der Illuminaten mit seinen Einrichtungen und Graden (1787); Kurze Rechtfertigung meiner Ansichten (1787).

WELLING, GEORGIUS (žil v 18. stol.)
Autor významného hermetického spisu syntetizující povahy Opus Mago-Cabbalisticum et Theosophicum (1735). Toto ve své době značně rozšířené dílo inspirovalo i J. W. Goetha.

WESCOTT, WILLIAM WYNN (1848-1925)
Londýnský lékař a spoluzakladatel řádu Golden Dawn, autor řady významných děl: An introduction to the Qua-balah (1910); The Isis tablet of cardinal Bembo (1887) a řady dalších. Do Anglie uvedl svůj překlad díla Sefer Jecirah (1877).

WIERUS, JOHANNES (též Weier, Weyer; 1515-1588)
Brabantský lékař a žák C. Agrippy z Nettesheimu, neohrožený odpůrce čarodějnických procesů. Napsal, kromě řady lékařských pojednání, De praestigiis daemo-num et incantationibus et veneficiis libri V (1563; něm. Von Zauberern und Hexen, 1571); De lamiis (1582).

WIRTH, OSWALD (1860-1943)
Ve Francii žijící Švýcar, jeden z největších znalců esoterní symboliky a taro-tu. Býval sekretářem S. de Guaity (v.) a s jeho pomocí se zasloužil o rekonstrukci symboliky íarotových listů, zejm. izv. velkých arkán (Wirlhův tarot). Napsal mimo jiné: Les 22 clefs cabbalistiques du Tarot, restitué à leur pureté idéographique sur les indications de Stanislas de Guai-ta. Jeu et cartes (1889); Le Tarot des imagiers du moyen âge (1927); Le symbolisme hermétique dans ses rapports avec L’alchimie et la Franc-Maçonerie (1931); Les mystères de l’Art royal (1931).

Z

ZOROASTER (též Zarathustra; žil v 6. stol. př. n. 1.)
Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). Patří k velkým postavám světových náboženství podobně jako Ježíš, Buddha, Konfucius či Mohamed. Staroíránský prorok, zakladatel zoroastrismu. Jeho učení je založeno na dualismu dobra a zla, které spolu neustále bojují. O životě Zarathuštry se toho ví velmi málo. Ani význam jeho jména není bezpečně znám. Zarathuštra je složené slovo ( uštra znamená velbloud), význam slova zara není znám, ale jméno se obvykle vykládá jako “pán plavých velbloudů” nebo někdy jako “pán starých velbloudů”. V řečtině zní jeho jméno Zoroaster, což se vykládalo jako “živá hvězda”. Oč méně je věrohodných zpráv, o to více jsou život a skutky Zarathuštry opředeny legendami. Žil přibližně v sedmém až šestém století př. n. l., ale jiné prameny uvádějí dokonce léta 1400 až 1200 př. n. l. Údajně pocházel ze staroíránského kmene Spitamovců a byl potomkem mytického krále Manuščihra. 
ZOROASTRISMUS 
Podle náboženství, které Zarathuštra hlásal, je svět neustálým bojem dvou zcela rovnocenný principů – dobra a zla. Mravní povinností člověka a podmínkou spásy a posmrtné odměny je podpora dobra a boj se zlem. V zoroastrismu je zlo odvěké, aktivní a na dobru nezávislé. 

ZACHAIRE, DENIS (1510-?)
Francouzský alchymista, jeden z těch, kterému se podařila transmutace olova ve zlato (v Pau 1542) a „živého stříbra” ve zlato (v Pâques 1550). Pobýval ve Francii, Německu a Švýcarsku.

ZOSIMOS (žil ve 4. stol. př. n. 1.)
Nejznámější řecký alchymista alexandrijského období, identický patrně se Zosimem z Panopolisu. Jeho velmi ceněné spisy obsahují neoplatonské a mýtické prvky a jsou podány řečí „snových vizí” (C. G. Jung se v r. 1954 tyto obrazy pokusil identifikovat v jazyce analytické psychologie). Zosimovo dílo obsahuje již prvky spirituální alchymie. Jeho cenné rukopisy O božské vodě, O posvátném umění a další, uložené v pařížské a vídeňské knihovně, jsou přetištěny v Berthelotově díle Collection des anciens alchimistes grecs (3. sv., Paris 1887).

Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
Obrázky: Pixabay


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události

Úno
4
So
10:00 LXXXVII. LUZS Jihlava v Luka nad Jihlavou
LXXXVII. LUZS Jihlava v Luka nad Jihlavou
Úno 4 @ 10:00 – 17:00
LXXXVII. LUZS Jihlava – výjezdní setkání  ! Pouze pro členy či pozvané hosty ! PROGRAM: Odvozy z Jihlavy zajišťují @Sopor a @Gebo – s nimi se domlouvejte individuálně, ideálně tak,[...]
Bře
4
So
10:00 LXXXVIII. LUZS Jihlava (přednášk... v Nasypaný čaj
LXXXVIII. LUZS Jihlava (přednášk... v Nasypaný čaj
Bře 4 @ 10:00 – 16:00
LXXXVIII. LUZS Jihlava PROGRAM: 10:00 – 12:00 = ! Pouze pro členy či pozvané hosty !  – 10:00 Organizační okénko – 10:30 Invokace VI. genia Šémhamforáše (vede Dóv) – 11:00[...]
14:00 Přednáška: Mgr. Zuzana Marie Kos... v Nasypaný čaj
Přednáška: Mgr. Zuzana Marie Kos... v Nasypaný čaj
Bře 4 @ 14:00 – 16:00
Přednáška pro veřejnost: Mgr. Zuzana Marie Kostićová, Ph.D. – Konspirační teorie jako moderní mýtus aneb co spojuje rozdělenou společnost anotace bude doplněna
Dub
14
celý den Ekologické dny Olomouc 2023 – be... v Sluňákov - centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.
Ekologické dny Olomouc 2023 – be... v Sluňákov - centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.
Dub 14 – Dub 16 celý den
Tradiční Ekologické dny Olomouc Program bude doplněn. https://slunakov.cz/ekologicke-dny-olomouc/