O zírání do magického telezrcadla

Když dávní čarodějové a mágové potřebovali zprávy z éteru (astrálu), používali k tomu magických zrcadel. Takové zrcadlo byla vyleštěná černá plocha, například z obsidiánu, skla či uhlí, ze zadní strany napuštěná komplikovanou směsí látek, které podle žaltářů dokázaly kondenzovat astrální fluida. (M.J.V.)

 Videc se před takové zrcadlo posadil, naladil do správného rozpoložení a zíral do černé plochy, která jeho zrak postupně vtáhla do éteru a vyjevila mu žádané obrazy. Takové zření bylo ovšem podmíněno nejen rozvinutou imaginativní schopností, ale také vírou ve smysl a funkčnost vlastního konání. Tato víra, stejně jako dosahování lehce změněného stavu vědomí, byla často podporována rozličnými rituály. Zkušeným jasnovidcům leckdy stačila sklenice vody či hladina rybníka při svitu měsíce (jako například ve známé básni z Kytice; dodejme, že mnoho vesničanů, žijících v mnohem těsnějším sepětí s přírodou a jejími rytmy, mělo jasnozrak přirozeně a spontánně rozvinutý na vysokou mez), ale magické zrcadlo bylo spolehlivý nástroj, což má své výhody. Maso lze také výborně upéci na ohni, ale mít troubu rozhodně není k zahození. Zrcadla mohla být plochá, jako zrcadlo zlé královny ve Sněhurce, ale častěji se používala zrcadla konkávní. Snad proto, aby se v jejich ohnisku lépe koncentrovalo astrální světlo, nebo aby operatérův zrak lépe pohltila a vtáhla do hlubin astrálu.
Ve svém dětství, v 80. a 90. letech 20. století, jsem býval nejdříve svědkem a později i účastníkem pozoruhodného magicko-náboženského rituálu. S úderem sedmé hodiny večerní se celá rodina sešla v obýváku, hlavní sněmovní místnosti bytu, a zasedla do křesel, rozestavených do půlkruhu kolem jakéhosi magického oltáře. Tím byl dřevěný stolek, na kterém, na úpravné dečce či šátku, stálo magické zrcadlo. Jeho lesklá černá plocha nebyla konkávní, ale spíše konvexní (význam této skutečnosti objasním záhy), nebylo zezadu potřené mandragorou a holubí krví, ale přesto tam mělo jakýsi složitý a bizarní systém drátků a udělátek, sloužící ke kondenzaci elektromagnetických fluid (to jsem ovšem tehdy nevěděl, čímž objekt nabýval na tajuplné posvátnosti). Kolem něj hořely svěcené svíce… no, to už vlastně možná ne, ale atmosféra v místnosti taková rozhodně byla. V prvních řadách shromáždění byla křesla určená stařešinům rodu, nám mladším byl určen gauč vzadu. Nejstarší z rodu pak rituálně zmáčknul ovladač (totiž původně, před jeho vynálezem, musel k oltáři pokorně předstoupit po svých), do zrcadla začalo proudit astrální světlo a na jeho povrchu se ihned začaly zjevovat různé obrazy z éteru. Říkalo se jim zprávy. Po celou dobu mše měli dovoleno mluvit pouze starší, když vyhodnotili, že ty které obrazy nejsou zase až tak podstatné. Po skončení zpráv ještě v zírání do zrcadla pokračovali, a jako dítě jsem častokrát postřehl, například cestou na záchod, že v této části rituálu popíjejí víno a pojídají hostie. Později jsem seznal, že skutečné hostie jsou méně mastné a slané, ale to mne tehdy nezajímalo – naopak, ráno, ještě než rodiče vstali, jsem častokrát slídil, zda na dně misky nezbyly nějaké úlomky, transsubstanciované v cosi magického, napuštěné astrálním světlem. Jinak mi tyto hostie byly odpírány, údajně pro svou nezdravost, a do dnešních dnů mi po nich zůstala neukojená touha, takže je čas od času koupím v krámě a celý sáček na posezení sežeru, a potom je mi zle. Asi už nejsou napuštěny tím blahodárným fluidem.

Opusťme nyní romantickou minulost a podívejme se na celou věc kritičtějším okem. Předně na podstatný rozdíl v popisovaných zrcadlech. Zatímco ta tradiční slouží několika jedincům k účelům zření, přičemž každý v nich pozoruje něco jiného, ona moderní zrcadla, která už budu nadále nazývat všeobecně přijímaným jménem televize, ukazují celým národům ve stejný čas tytéž obrazy, které se však od pravého stavu skutečnosti značně liší – ostatně žijeme v době, kdy realistické zobrazování vyšlo z módy i v malbě, a naopak je žádoucí skutečnost zajímavým způsobem modifikovat. Televizní obraz projde na své cestě rukama mnoha jedinců, kteří ho nějak uzpůsobí k obrazu svému – ať je to kameraman, střihač, komentátor či překladatel. Nejpodstatněji však jeho povahu určuje mág, skrytý na začátku řetězce, tj. člověk, který rozhoduje, který obraz do zrcadel poslat, a který nikoliv. Společnost pak obrazy s napětím sleduje a kolektivní vírou v jejich pravdivost je takřka okamžitě zhmotňuje. Velice šikovným trikem, zabezpečujícím dlouhodobou funkčnost operace, je dát společnosti pocit, že obrazy nikdo necenzuruje a že je každý může svobodně kriticky posuzovat. Lidé si pak připadají svobodní (občas se v tom ujistí drobnou pochybností či rebelií) a obrazům věří o to více. Tento jev byl u nás zřetelný zejména po pádu komunismu, kdy lidé začali brát televizní obrazy vážněji. Magickým zaklínadlem, otevírajícím brány efektivního přetváření reality, se stalo slovo demokracie.

Televize je tedy magickým nástrojem par excellence, neboť k působení na realitu využívá vůli a víru celých národů, a může si dovolit skutečně leccos – vytvořit válku tam a onde, nastolit ten či onen režim, povýšit či deklasovat kteréhokoliv jedince. O něco nenápadněji než zprávy a publicistika přetvářejí náš svět fiktivní filmové a televizní výtvory, ale čím nenápadněji tak činí, tím účinněji. Reklama pak je ukázkou nejpokleslejší čarodějnické magie, ovšem ani o její účinnosti není sporu. Zdá se však, že má televize ještě poněkud omezenou moc v přetváření naší každodenní zkušenosti a přírodních zákonů. Například pokud by se všichni shodli, že je tráva oranžová, pak by oranžovou skutečně byla. Zatím není, byť jisté pokusy byly učiněny i v tomto směru, například je známo, že mnoho dětí z velkoměst bylo svého času přesvědčeno, že je kráva fialová. I sebeúčinnější magie má však své hranice – postavit se přírodním zákonům je sice možné, ale jen částečně a na chvilku. Příroda je přece jen nejmocnější čarodějka. Ovlivnit ustrojení společnosti je mnohem snazší.

Skutečným magickým zrcadlem je tedy televize, zatímco tradiční magická zrcadla jsou vlastně mnohem více zrcadly mystickými. Operatér v nich pouze sleduje své vize, případně obrazy astrálu nepozměněné působením jiného individua, a jak s nimi (magicky) naloží, je otázkou jeho pozdější vůle a vědění. Svým konkávním tvarem tuto mystickou, pohlcující ženskou povahu potvrzují. Vypouklá televize nám naznačuje, že jejím úmyslem je aktivně mužsky působit. Stačí ji zapnout a už je připravena vysílat. Tradiční zrcadlo musíme nejprve postupně ohřívat vůlí, podobně jako vodu a ženu, mají-li vydat své plody.

Zajímavý je také samotný název televize. Význam slova vize je znám, zdůrazněme však, že vizí obvykle nazýváme něco významnějšího než libovolný prchavý obraz. Vize je něco vznešeného, je to obraz, za kterým můžeme jít i celý život, obraz, který se snažíme uvést ve skutek. Naproti tomu tele je symbolem nejhmotnější hmoty. Znamení Býka ve zvěrokruhu je zemským znamením, pod jehož patronát spadají veškeré peníze a platidla, a v minulosti byli i příslušníci tohoto zvířecího rodu často jako platidlo využíváni. Kdo měl krávu, měl mléko a máslo a byl boháč, kráva byla materializovanou touhou každého chudého vesničana. Tele je částečně realizovaný hmotný potenciál, který ještě mnohé slibuje. Je to jistota všech jistot, hmota. Televize tak už svým názvem ukazuje své schopnosti. Od dob, kdy Mojžíš přijímal na Sinaji božské vize a dole v táboře se Izraelité klaněli zlatému teleti, se podařilo oba světy účinně propojit.

Závěrem se ještě jednou pozastavím u oněch hostií, které kdysi poutaly mou pozornost mnohem více, než obrazy v televizi, kterým jsem leckdy ani příliš nerozuměl. Nuže, těmto hostiím se říká chipsy, čili česky čipsy, a to jistě není bez významu. Tradiční hostie se vyrábí z moučného těsta proto, že takové těsto velice dobře absorbuje fluidum (astrální světlo, energii, informace, jak tomu kdo chce říkat). Ještě lépe tuto úlohu plní tuk a vosk a nejlépe alkohol (proto pijí kněží víno a proto se většina léků podává rozpuštěna v tuku či alkoholu). Pozřením rituálně impregnované sušenky získáváme jisté napojení na zdroj odpovídajícího fluida, můžeme jeho povahu cítit přímo v sobě a na sobě. Ukazuje se, že mastné čipsy tuto úlohu plní ještě lépe, a stávají se tak vlastně čipem, který až do jeho rozpuštění a strávení nosíme v sobě. Skrze tento čip jsme, stejně jako v případě hostie, částečně napojeni na zdroj fluida. Během televizní mše pozřeme kousek těla jakéhosi pratelevizního božstva, čímž se upevňuje naše napojení a vylaďuje přijímač, podobně jako když běháme po městě s nějakým elektrickým čipem, v centrále náš pohyb monitorují a usnadňují nám orientaci. Možná proto jsem po ranním pozření reliktů mše toužil ještě více koukat na televizi – kdo okusil zážitku božského napojení (lat. religio), nemá již jiných tužeb, než zažívat tento stav neustále.

Samozřejmě víme, že magikové pracující se zrcadly žijí i dnes, ba dokonce zájem o tyto obory v poslední době spíše sílí. Je však otázka, zda v platonském měsíci Vodnáře časem klasická zrcadla nenahradí jiné způsoby čtení v éteru, například magnetické síly mohou časem přenechat více prostoru elektrickým, jak ostatně signalizuje i fenomén televize a internetu probíraný v této úvaze (viz níže).

Přejímáme gesta herců, jejich ošacení, způsoby vyjadřování, scénáře jejich vztahů či souloží atd.

Na druhou stranu musím říci, že jsem se v dětství i později na televizi koukal poměrně málo, nejprve proto, že mi to bylo odpíráno shůry, později proto, že mě to nebavilo. Zajímavější cestou do éteru pro mne byly knihy. Televizi nevlastním, což ale není podstatné, neboť její roli dnes do velké míry převzal internet.

Zdroj:
http://free-in-spirit.blogspot.com/2014/05/o-zirani-do-magickeho-telezrcadla.html?view=magazine

Obrázek: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události