Slunovrat (latinsky solstitium) je astronomický termín pro okamžik, kdy Slunce má vůči světovému rovníku největší (v případě letního slunovratu), respektive nejmenší (v případě zimního) deklinaci. Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní 21. prosince, přičemž jejich přesný čas se může mírně měnit.
Letní slunovrat – kouzelná noc jménem Letní slunovrat
Ve dnech kolem jednadvacátého a dvaadvacátého června dosahuje Slunce při svém realativním pohybu vůči Zemi své nejsevernější polohy – severní konec zemské osy je nejvíce přikloněn ke Slunci. Nadchází letní slunovrat; začíná léto. Sluneční paprsky v tento den dopadají v poledne kolmo na obratník Raka. Letní slunovrat však vždy byl opředen mnoha tajemstvími a této astrologické konjunkci lidé přikládali velký význam po mnoho staletí. Letní slunovrat je zkrátka magickým obdobím.
Den magické noci letní slunovrat – v den letního slunovratu je nejdelší den a nejkratší noc
Na severní polokouli je v den letního slunovratu nejdelší den a nekratší noc. Slunce bude vstupovat do trojice letních znamení – Raka, Lva a Panny. Poté, co Slunce dospěje k nejsevernějšímu bodu východů a západů, začne se z pohledu pozorovatele na Zemi vracet po obzoru na jih. Na nejjižnější bod své pouti dospěje za zimního slunovratu. Přestože by se v tomto období roku měly dny zkracovat, a tedy i celkově ochlazovat, začíná teprve jeho nejteplejší část. Délka dnů a nocí se v průběhu června mění pouze nepatrně. Slunce stále vychází před pátou hodinou letního času a zapadá po dvacáté první hodině. Dle tradic starých Keltů se den letního slunovratu nazývá Alban Heruin neboli sabat Litha. Keltové pořádali slavnosti zasvěcené bohyni Matce. Podobně jako v noci na ” čarodějnice ” se na nejvyšších kopcích o půlnoci pálily posvátné ohně – tentokrát na počest vrcholícího Slunce. Lidé kolem nich tančili a zapálenými bylinami žehnali dobytku. Žhavé uhlí ze slunovratových ohňů naši předkové rozhazovali po polích, aby zajistili dobrou úrodu.
Letní slunovrat byl i pro naše předky nocí, která měla kouzelnou moc a proto za letního slunovratu prováděli magické rituály
Uzavíraly se tak zvané čarodějnické svatby – novomanželé po oddání přeskakovali koště. K zajištění štěstí a blahobytu se z různých důvodů dávaly v noci do oken zapálené svíce. Dveře příbytku se za letního slunovratu zdobily malým věncem s letními květy a magickým znakem. Sbírali léčivé byliny – byliny sbírané v den letního slunovratu mají nejvyšší účinnost, neboť léčivá síla Slunce vrcholí.
Léčivou sílu Slunce Keltové celkem přirozeně spojovali s uzdravující mocí vody. Proto oltáře zasvěcené Slunci často stávaly u léčivých pramenů i studní. Vodním zdrojům vzdávala čest rituálem “oblékáním studny” – studny pokrývali rozkvetlými květinami a mladými větývkami. Součástí oblékání studní byl i rituál přivolávání deště, kdy lidé nabírali vodu do mis a rozstřikovali ji po polích a zahradách – podobně pak i v rámci křesťanského ritu kněží žehnali svěcenou vodou polím, aby požehnali polím pro dobrou úrodu.
Letní slunovrat byl v životě našich předků vždy významným dnem
Letní slunovrat nastává 21. června. Slunce v tento den dosahuje na obloze svého vrcholu a má také největší sílu. Od tohoto dne pak postupně zase slábne. Na tomto poznatku je také založena původní pohanská oslava, pocházející z keltsko-germánské tradice. Církev se snažila oslavu letního slunovratu vymýtit, což se jí samozřejmě nepodařilo, proto ji přejala a pojmenovala Svatojánská noc podle Jana Křtitele, jehož narození se v tuto dobu slaví.
Moc a síla letního slunovratu
Lidé se vždy snažili získat ze Slunce sílu a moc, která po letním slunovratu začíná přicházet. To nejčastěji činili tím, že v tento den zapalovali ohně. Věřili, že teplo a světlo pomohou slunci doplnit sílu. Také se domnívali, že ožívají tajemné síly, které střežily poklady země. Byly to zejména bludičky a divoženky, ale také čarodějnice a čerti a různé jiné více či méně mystické bytosti. Magické obřady měly v tento den neobyčejnou sílu.
Svatojánská noc a význam letního slunovratu
Svatojánská noc je noc z 23. na 24. června a podle starých pověstí je plná kouzel a magie, ožívají v ní nadpřirozené síly a otevírá se brána mezi světy. je možné vyvolat duchy zemřelých a spojit se s tajemnými mocnostmi. Země se otevírá, skály se rozestupují, je možné najít poklad. O Svatojánské noci se provádějí různé rituály, které sahají až do starověku. Jde třeba o skákání přes oheň, házení věnců do vody, nebo hledání zlatého kapradí. Na trzích se v minulých dobách prodával kořen mandragory, který sloužil k milostné magii.
Bludičky o Svatojánské noci a letní slunovrat
Kdo chtěl o Svatojánské noci najít poklad, mohl narazit na bludičky, které by ho nalákaly do bažin nebo mohl také překročit bludný kořen a zabloudit. Na zahnání bludiček prý neplatily modlitby a přání, ale nadávky a kletby. Ale i tak bludičky provázely dotyčného domů a dlouho se prý ještě dívaly do jeho oken. Říkalo se, že tato světýlka jsou duše zemřelých, nepokřtěných dětí, tzv.nekřteňátek, které tančí o Svatojánské noci po lesích, loukách a bažinách. Člověk dobrého srdce se však bludiček nemusel bát, bludičky pronásledovaly pouze zlé a nepoctivé lidi – říékalo se, že dobrým lidem bludičky pomáhaly najít poklad.
Divoženky o Svatojánské noci a jejich vztah k letnímu slunovratu
Divoženky neboli divé ženy, bosorky, lesní ženy, byly postrachem lidí o Svatojánské noci. Věřilo se, že se o Svatojánské noci dívají do oken aby lidské děti vyměňovaly za svoje. Svým zpěvem, tancem a sliby lákaly divoženky o Svatojánské noci mládence ven. Ten, který se nechal zlákat, dopadl velmi špatně, neboť divoženky ho utancovaly k smrti a jeho tělo roztrhaly na kusy a roznesly po lese – proto tedy, když se někdo v hlubokých lesích ztratil ( kdy často končil v bažinách ) a jeho tělo se nenašlo, samozřejmě, že divoženky byly jedním z hlavních viníků. Najít o Svatojánské noci poklad nebyl podle pověstí našich předků žádný lehký úkol. Nejdříve musel člověk najít kvetoucí kapradí, které rozkvétalo přesně o půlnoci. Zlatý květ kapradí měl chytit do bílých šatů, když zrovna opadával, avšak toto kapradí samozřejmě střežily zlé síly. Pokud se někomu podařilo květ zlatého kapradí získat, byl obdařen magickými schopnostmi. Mohl být neviditelný, rozuměl řeči zvířat i stromů a rostlin a bylo téměř jisté, že poklad najde. Poklad byl nejčastěji ukrytý ve skále nebo hluboko v zemi. Květ kapradiny pomáhal zem i skálu otevřít. Z objeveného pokladu se člověk mohl vzít jen tolik, kolik unesl – jinak by jej zlé síly potrestaly.
Zimní slunovrat – magická noc jménem Zimní slunovrat
Zimní slunovrat pro nás pozemšťany znamená, že 21. nebo 22.prosince dosáhne naše rodná hvězda Slunce své nejjižnější polohy na mapách noční oblohy označované jako obratník Kozoroha , tedy 270° ekliptiky. Jedná se o jeden z astrologických úkazů, který naši předkové sledovali prokazatelně nejdříve – místo písemných záznamů jsme často svědky unikátních kamenných kalendářů či náboženských staveb, které mají k zimnímu slunovratu, jako unikátnímu astrologickému a astronomickému úkazu zřetelný vztah.
Zimní slunovrat pro člověka znamená okamžik, kdy je nejdelší noc a nejkratší den na severní polokouli
Na severní polokouli je den nejkratší a noc nejdelší, přichází tajemný zimní slunovrat, začátek zimy a znamení Kozoroha. Slunce se obrací na sever a po třicetidenní pouti vstupuje do znamení Vodnáře. Za další měsíc pak vstoupí životadárné Slunce do posledního znamení Ryb, aby o prvním jarním dnu opět celý cyklus započal s železnou pravidelností znamením Berana.
Slunovrat (solstitium) ZIMNÍ je astronomický termín pro okamžik, kdy Slunce má vůči světovému rovníku nejmenší deklinaci
Zimní slunovrat nastává v době, kdy je síla životodárného Slunce nejslabší, kdy noc a s ní spojené síly temna dosahují vrcholu svého působení na Zemi. Náš svět je právě v tomto období nejblíže temnu a v době zimního slunovratu dokonce mizí hranice mezi naším světem a silami podsvětí. Podle pradávné tradice došlo ke zrození boha Slunce při ranním svítání, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na předvečer dne 25. prosince, tedy na Štědrý večer. Tím ovšem zimní slunovrat nekončí. Dalších dvanáct dní, které jistě zastupují dvanáct měsíců v roce, je označováno jako nečisté dny, které v podstatě končí svátkem Tří králů. Lze předpokládat, že těchto dvanáct dní představuje období, kdy našemu světu vládne bůh podsvětí Veles, jako náhrada za dvanáct měsíců, po kterých světu vládne sluneční bůh Dazboh. I to je důvod, proč má období zimního slunovratu i svou další stránku – tedy svátek spjatý s bohem Velesem, čehož obratně využili křesťané, zejména v oblasti stanovení data Narození Ježíše Krista.
Zimní Slunovrat znamenal a doposud zimní slunovrat znamená významnou událost pro jakoukoliv lidskou kulturu
Oslavy zimního slunovratu byly i u Slovanů nahrazeny křesťanskými Vánocemi, kdy oslavy zrození slunečního božstva byly nahrazeny svátkem narození Ježíše Krista. Řekové slavili dne 25. prosince zrození boha Slunce Hélia, Římané zimní slunovrat pojali jako svátek hojnosti zasvěcený Saturnovi a zrození Nepřemožitelného Slunce, v pozdním období římské říše se také na toto datum hojně rozšířily oslavy původem íránského slunečního boha Mithry, což byl bezprostřední předstupeň zařazení tohoto svátku do křesťanského ritu.
Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu pochází z 10. století
Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu se nachází v tzv. Euchologiu sinajském, staroslověnské památce z Makedonie z 10. století, kde stojí: „Jašte kto vъ prъvyi denъ idetъ na kolędǫ enuarja, jakože prъvěe pogani tvorějachǫ…“, teditizování ti, kteří prvního ledna chodí slavit koledu, jako dříve pohané činili.
Zvyky starých Slovanů se za zimního slunovratu prováděly oslavy předků a Přírody
Za zimního slunovratu je hranice mezi naším světem a světem zemřelých otevřena, proto se duše mrtvých svobodně pohybují po světě. U Slovanů zvykem při štědrovečerní večeři prostírat i zemřelým členům rodiny, jež bývají před večeří pozváni a na jejichž počest pak bývá připíjeno. Předkové se za zimního slunovratu mohou objevit i v podobě neznámých příchozích, proto každý i neznámý příchozí musí být řádně pohoštěn.
Zimní slunovrat byl nejen pro Slovany, ale pro všechny kultury významným svátkem na celé planetě.
V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše zesnulých příbuzných, kteří jsou nám obvykle příznivě nakloněni, ale také různí podsvětní duchové, kteří mohou být lidem nebezpeční. Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně, hojně byl rovněž využíván ochranný účinek česneku. Žádná nečistá síla však nemůže uškodit tam, kde panuje přátelství, bujarost a nevázané veselí, což byl také způsob jakým se trávila noc v předvečer Dazbohova narození. Velesova čarovná moc byla vhodná pro různé druhy věštění, které se při zimním slunovratu provozovalo a dodnes provozuje.
Indoevropská tradice zimního slunovratu a zimní slunovrat v indoevropské tradici
V indoevropské tradici je při zimním slunovratu oslavováno zrození slunečního božstva, neboť postupné ubývání dne a tím i světla, tepla a životní síly je v těchto systémechj obrazem stárnutí slunečního božstva. Přibývání dne a slunečního jasu po zimním slunovratu nakonec vede k obnovení života v přírodě. V překladu Kroniky Jana Malaly z 10. století je jako Svarohův syn a bůh Slunce uváděn právě bůh Dazboh – lze tedy předpokládat, že právě Dazboh je oním slunečním bohem, jehož zrození při zimním slunovratu oslavujeme.
Zdroje:
https://www.presny-cas-online.cz/
Obrázky: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.