Lékaři a kouzelníci starých slovanů

Staré slovanské a germánské národy měly široké znalosti přírodní medicíny. Ošetřování zranění, zlomenin a sečných ran vyžadovalo speciální znalosti, trepanace byla ještě náročnější. Tyto dovednosti patrně doprovázelo kouzelnictví, zaříkávání a magie, které vnějším efektem přispívaly k zlepšení psychického stavu pacienta, jenž je pro uzdravení velmi důležitý. 

Zároveň zdůrazňovaly vážnost a jedinečnost léčitele a operatéra.
Slované sbírali léčivé rostliny, znali i omamné látky a jedy. Podle starých českých pověstí to byla Kazi, která dobře znala léčivé rostliny a uměla pomáhat nemocným. Takových žen s rozsáhlými léčitelskými vědomostmi a schopnostmi bylo nepochybně více a vesměs se těšily vážnosti a úctě.

U léčivých rostlin nejde jen o to znát jejich účinky, ale je nutno vědět kdy a jak je sbírat a zpracovávat a v jakém množství podávat. Nejčastější byly patrně čaje, masti a extrakty v podobě tinktur, které se získávaly různorodým vyluhováním nebo i kvašením. Archeologie ani paleobotanika však zatím nejsou s to podat přesnější obraz o    někdejších lécích a léčebných prostředcích. Něco napovědí pozdější zprávy a středověké herbáře, něco etnografie, dále nálezy rostlin I v hrobech nebo na sídlištích, pokud se vyskytly opakovaně ve větším množství. Nejvýrazněji vystupuje úloha černého bezu, jehož léčitelské vlastnosti byly v lidové slovanské kultuře vysoce ceněny a jsou oceňovaný dodnes.

Zajímavou situaci zjistili botanikové na slovanských hradištích v Meklenbursku. Dodnes tam rostou některé rostliny domácí flóře jinak cizí. Je pravděpodobné, že je tam kdysi pěstovali na zahrádkách Polabští Slované. Po zániku hradišť rostliny zplaněly, ale udržely se. Kromě česneku ořešce, česneku medvědího a dobromysli obecné, zvané též majoránka lesní, které sloužily nejen jako léčiva, ale i jako koření k ochucování pokrmů, to byl sléz léčivý, třezalka tečkovaná, kozinec sladkolistý, vlaštovičník, divizna a další. Různé léčivé rostliny se uvádějí v Capitulare de villis Karla Velikého z počátku 9. století a v jiných historických pramenech. Byly to např. divizna, heřmánek, máta, meduňka, proskurník (ibišek). Čaj z květů divizny a heřmánku, z natě meduňky a máty a z kořene proskurníku si může vyzkoušet každý. I když jde o prameny neslovanské, germánské, je pravděpodobné, že Slované tyto rostliny také znali a užívali.

Z byzantských pramenů 6. století z doby postupu Slovanů na Balkánský poloostrov se dozvídáme, že Slované napouštěli hroty šípů jedem. Přírodních jedů bylo možno získat i v našem podnebním pásmu dostatek. Také omamné nebo halucinogenní látky a narkotika byly v přírodě k dispozici, ale jejich získávání a výroba zůstávaly patrně tajemstvím, které se dědilo a předávalo jenom v určitých kruzích.

Zdroje:
BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Druhé vydání. Praha: Libri, 2015. 311 stran. Historická řada. ISBN 978-80-7277-538-5.
Obrázyk: pixabay a archiv Lóže u Z.·.S.·.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události