Historie přírodního léčitelství I.

Obsah prvního dílu: Prehistorický člověk; Zvířata a rostliny; Magie vůní; Metoda pokusu a omylu; Vzdálené civilizace – podobné léčivé rostliny; Pocta vědmám; Císař Šen-nung a Kniha klasických bylin; Dživaka a Védy; 10 000 léčivých bylin.

Prehistorický člověk

V roce 1991 se turistům v italských Alpách podařilo v ledovci, který v důsledku vyšších teplot výrazně odtál, nalézt mrtvé tělo. Ukázalo se, že jde o přirozeně mumifikované tělo prehistorického člověka z doby asi před 5 300 lety, jehož pozůstatky se zachovaly zamrzlé v ledu.
„Muž z ledovce”, jak byl nazván, je od té doby předmětem výzkumu archeologů, antropologů a patologů. Neznámý měl na sobě slámou vystlané kožené boty, kožený oděv, silný kapat upletený z trávy a kožešinovou medvědí čepici. Při sobě měl dřevěný luk, kožený toulec se šípy s kamennými hroty, z pazourku vyrobený nůž, bronzovou sekyru s dřevěným topůrkem a váček s potravinami obsahující zbytky sušeného jeleního masa a švestek. Ve váčku se však našlo ještě něco: dva záhadné útvary velikosti vlašského ořechu z materiálu připomínajícího korek, provrtané a spojené řemínkem, což naznačuje jistou cenu předmětu. Při bližším prozkoumání se zjistilo, že jde o dva kousky houby cizopasící na kmenech břízy (Piptoporus betulinus). Známe ji jako jeden z nemnoha druhů „chorošů” vyskytujících se na břízách. Tento druh obsahuje kyselinu agarovou, což je silné projímadlo, a olejovitou pryskyřici, která hubí některé bakterie a střevní parazity.
Vědecký tým zkoumající „Muže z ledovce” neměl potuchy, proč by muž měl s sebou nosit kousky choroše, a to až do roku 1998, kdy pečlivá patologicko-anatomická pitva jeho zažívacího traktu zjistila u řitního otvoru vajíčka střevního parazita Trichuris trichiura.

Tento parazit způsobuje bolesti břicha; „Muž z ledovce” zřejmě o svém onemocnění věděl a kousky houby užíval jako lék. Když uvážíme její projímavé a protiparazitní účinky, je docela dobře možné, že mu pomáhala.
Tento objev je nejstarším dokladem léčitelství a naznačuje, že se prehistorický člověk v medicíně vyznal mnohem lépe, než se až dosud soudilo. Každopádně buď sám „Muž z ledovce”‘, nebo někdo jiný, dokázal stanovit správnou diagnózu a naordinovat vhodný přírodní lék – a to již 3 300 let př. n. l.

Zvířata a rostliny

Co je to tedy „léčivka”? Samo anglické slovo herb je odvozeno z latinského herba, což původně označovalo trávu. Zjednodušeně by se dalo říci, že to jsou ty rostliny, které mizí s podzimem – to jest jiné než stromy či keře. Nicméně přírodní medicína využívá i rostliny vytrvalé a dřeviny (např. vrbu bílou, řešetlák počistivý, čajovník). Pro bylináře je tedy termín „léčivka”, „léčivá rostlina” a často nesprávně botanicky užívaný výraz „bylina” označením pro každou rostlinu s léčivými vlastnostmi.
Podle archeologických nálezů z prehistorických sídlišť neandrtálců v Iráku byly léčivé rostliny jako řebříček obecný, proskurník lékařský a jiné užívány už před 60 000 lety. Jak je tehdejší lidé odhalili?
V tomto případě sehrálo klíčovou roli pravděpodobně chování zvířat. Prehistorický člověk byl bystrý pozorovatel, neustále nucený sledovat okolní svět.
Náš dávný předek si musel povšimnout, že některá zvířata jevící se jako nemocná vyhledávají a konzumují určité rostliny, jichž si zdravá zvířata nevšímají. Lidé začali tyto rostliny zkoušet sami na sobě a odhalili jejich podivuhodné účinky: některé vyvolávaly ospalost, jiné naopak nespavost, další měly účinky projímavé, jiné působily močopudně atd. Nejprve se byliny staly základem prehistorického šamanizmu, později byly využívány v lékařství.
Šamanizmus přežívá dodnes a je z části založen právě na odpozorovaném vztahu zvířat k rostlinám.

Magie vůní

Dávné lidi přitahovaly i vůně jednotlivých rostlin, které byly považovány za léčivé samy o sobě. Silně vonící rostliny se vtíraly do kůže za účelem ochrany před hmyzem a překrytí tělesného pachu a tím utajení před zvířaty, která člověk lovil, anebo se před nimi skrýval. Vonné byliny se používaly také jako zkrášlovací prostředky s cílem zvýšit zájem druhů či družek opačného pohlaví.
Aromatické rostliny se staly základem prvních voňavek a balzamovacích směsí. Poptávka po nich živila tehdejší obchod. Ve středověku, kdy bylo koupání považováno za nemravné a nezdravé a kdy domácí zvířata často žila s lidmi v jedné místnosti, se směsí sušených vonných bylin sypaly podlahy, aby se obydlí provonělo. V současné době se za stejným účelem prodávají košíčky a balíčky se sušenými květinami. Dodnes získává voňavkářský průmysl většinu základních surovin ze zajímavě vonících rostlin.

V historii využití léčivých rostlin však sehrály hlavní roli vůně nikoliv příjemné, nýbrž vůně výrazně nepříjemné. Lidé totiž začali původně používat rozmarýn, tymián, kopr a vlastně veškeré současné kuchyňské koření, aby zamaskovali nepříjemný pach rozkládajícího se masa. Dnes používáme koření kvůli ochucení, ale pro prehistorického člověka bylo v první řadě přípravkem konzervačním.
Chlazení tehdy neexistovalo, a maso z ulovené kořisti rychle podléhalo rozkladu. Tak přicházely nazmar cenné potravinové rezervy. Pravěký člověk se brzy poučil, že požívání zkaženého masa může přivodit nemoc nebo i smrt. Nepochybně nějaká prehistorická hospodyňka jako první uložila kus masa do natrhaných voňavých bylin – máty, šalvěje, bazalky či jiné – v naději, že jejich vůně překryje jeho pach, což se také stalo, a navíc se ukázalo, že se maso v bylinách tak rychle nekazí.
Maso se tedy začalo obalovat bylinami, což mělo za následek další objev: Ti, kteří jedli maso s bylinkami, byli zdravější a maso bylo navíc chutnější. Z toho museli naši předkové vyvodit jediné – a to, že voňavé byliny v sobě mají kouzelnou moc. V průběhu věků, kdy magie začala pronikat do náboženství, se pro dávné civilizace staly „kouzelné byliny” darem bohů. Proto hrají některé rostliny tak význačnou roli ve starých mýtech a náboženstvích. Rozluštění přinesla až moderní věda: rostlinné oleje, které rostlinám dodávají charakteristickou vůni a chuť, působí zároveň baktericidně na řadu bakterií jak hnilobných, tak choroboplodných.
Konzervační schopnost takového rozmarýnu nebo šalvěje je srovnatelná s účinky v obchodech prodávaných konzervačních prostředků typu BHA a BHT.

Metoda pokusu a omylu

Vlastnosti rostlin zjišťovali naši dávní předkové především metodou pokusu a omylu. To, že některé rostliny léčí a jiné jsou jedovaté, je naučila zkušenost. O, podstatě materiálního světa ani o vlastním těle toho mnoho nevěděli, vždyť tehdejší průměrná délka života byla sotva 30 let.
Protože žili život tak nebezpečný a často plný fatálních překvapení, je jenom pochopitelné, že cokoli, co činilo budoucnost více předvídatelnou, získalo v jejich očích nádech něčeho zázračného, magického — a také léčivého.
Není náhoda, že šamani dodnes značně využívají účinků některých rostlin, jako např. řešetláku, ipekakuanhy (hlavěnky dávivé) či pelyňku pravého, protože dokážou vyvolat zvracení, průjem a halucinace. Každý předpověditelný účinek je pro šamana lepší než žádný a schopnost vyvolat zvracení, průjem nebo vidiny utvrzuje ve víře v jeho čarodějnou moc a získává mu přívržence.
Kouzlo předpověditelného ovládalo medicínu po celá tisíciletí. Rostlinné drogy navozující zvracení (emetika) a průjem (laxativa) byly lékaři běžně používány až do devatenáctého století. Působivý účinek vyvolává silný dojem – nicméně naši předkové si povšimli i méně nápadných pozitivních vlastností léčivých rostlin. Nikdy se nedovíme, proč si kdysi dávno jakýsi čínský venkovan uvařil čaj z nevzhledných drobných stonků rostliny ma huang, efedry čínské, ale před pár tisíci lety to někdo musel zkusit. Podařilo se mu tak náhodou objevit jeden z nejstarších a nejúčinnějších léků, jehož laboratorní obdoba, pseudoefedrin, je dodnes součástí léků proti nachlazení.
Stejně tak nevíme, kolik kořenů museli dávní obyvatelé Asie vykopat, než objevili kořen zázvoru. A jak přišli domorodí Američané na využití ploštičníku hroznovitého v gynekologii. Všude na světě lidé odjakživa vyhrabávali, sušili, drtili, žvýkali, třeli a vařili nejrůznější části rostlin ze svého okolí. Tímto způsobem byly objeveny mnohé léčivé účinky bylin, které používáme dodnes.

Vzdálené civilizace – podobné léčivé rostliny

Důležitost metody pokusu a omylu vynikne ještě více, když si uvědomíme, že se dávné civilizace rozvíjely vzdáleny od sebe tisíce kilometrů – a přesto používaly tytéž druhy léčivých rostlin, jež objevily nezávisle na sobe. Podle zemí původu rozdělujeme starodávné přírodní léčitelství na čtyři hlavní okruhy: medicína čínská, ajurvédská (v Indii), evropská (k ní patří i lékařství starého Egypta) a medicína původních obyvatel Ameriky. Asijské rostlinné druhy jako česnek, zázvor a skořice v Evropě zdomácněly díky čilému obchodu s kořením už před dvěma tisíciletími. Navíc někteří bylináři, jako například Rek Dioskorides v prvním století n. 1., hodně cestovali a šířili tak znalosti po celém tehdy známém světě. Přesto se kultury čínská, indická a evropská kvůli zeměpisně vzdálenosti vyvíjely izolovaně. V dnešní době si to dovedeme jen stěží představit: vždyť až do prvního století našeho letopočtu trvala obchodníkům s kořením výprava z Řecka do Indie pro černý pepř tam a zpět plné dva roky! Dokonce i v současné éře globálního propojení fungují jednotlivé školy přírodního léčitelství relativně izolovaně.
V 70. a počátkem 80. let 20. století byl už jinan dvoulaločný, ginkgo biloba, uznávaným lékem a ve Francii a Německu jej lékaři předepisovali na neduhy spojené se stářím. Objem jeho prodeje dosahoval v těchto zemích až 500 milionů dolarů ročně. Řada lékařských škol v Americe už měla k dispozici pozitivní informace o jeho účincích z francouzského a německého tisku, nicméně američtí praktičtí lékaři ginkgo ignorovali až do let devadesátých. Umíte si tedy představit, jaké spojení mezi sebou mohly mít lékařské školy starověku.

Pokud bychom chtěli uvažovat o vysoce nepravděpodobném pronikání přírodní medicíny z Evropy do Ameriky, je třeba si uvědomit, že pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou, kde dnes leží Beringová úžina, zanikl už před 10 000 lety. Civilizace Starého a Nového světa zůstaly téměř zcela izolovány až do objevu Ameriky v 15. století – a přesto se v Evropě i na obou amerických kontinentech používaly k léčení tytéž rostlinné druhy! Pro příklad si můžeme uvést:
•    Andělika a lékořice: obyvatelé Asie, Evropy i původní obyvatelé Ameriky — ti všichni je používali na totéž: k léčbě onemocnění cest dýchacích.
•    Chmel a různé druhy máty: ve všech civilizacích byly používány k podpoře trávení.
•    Maliny, borůvky: na celém světě se používají proti průjmu.
•    Medvědice lékařská: v Asii, Evropě i u původních obyvatel Ameriky byla známá jako močopudný lék proti vodnatelnosti.
•    Vrba bílá: všechny školy přírodního léčitelství využívaly její kůru k léčení bolesti a zánětů.    
V 19. století zavedli přírodní léčitelé všech škol tzv. „konvergenci”, tj. jednotné označení těchto rostlin, z nichž se stala první oficiálně uznávaná léčiva. Podle časopisu Science se ocitá v centru pozornosti velkých farmaceutických firem až 75 procent extraktů z léčivých bylin, protože se osvědčily v průběhu dlouhých věků.

Pocta vědmám

Psaná historie lékařství oslavuje povětšinou jen přínos velkých mužů: Hippokrata, otce medicíny, Galena, nejvýznačnějšího lékaře Říma, Williama Harveye, který popsal krevní oběh, Edwarda Jennera, průkopníka očkování, jenž zvítězil nad pravými neštovicemi, Louise Pasteura za jeho teorii choroboplodných zárodků, Alexandra Fleminga za objev penicilinu. Myšlenkový přínos všech jmenovaných nepochybně změnil svět. Nicméně od starověku po dnešek zůstává počet mužských reprezentantů medicíny, autorů zásadních objevů či významných lékařů slavných osobností jen nepatrným zlomkem v porovnání s celými zástupy žen-léčitelek, které se staraly o zdraví zbytku lidstva.
Ženám-léčitelkám se říkalo různě: porodní báby, báby kořenářky, vědmy, čarodějky, “moudré ženy”, pečovatelky. Lékaři jejich práci zlehčovali a oficiální medicína lidové léčitelství zavrhovala jako „babské pověry”.
Faktem ale zůstává, že i v současnosti je většina primární péče poskytována ženami v lékařství nevzdělanými. I ve Spojených státech většina pacientů považuje poradu se školeným lékařem až za poslední možnost. Lékařská profese sice prosazuje koncepci tzv. rodinného lékaře jakožto poskytovatele primární péče, avšak jak ukazuje průzkum, potenciální pacienti až v 90procentech žádají o radu nejprve někoho z okolí – příbuzné, přátele a známé. A funkci těchto neformálních poradců plní nejčastěji právě ženy.
Již před více než 2 000 lety byla oficiální role žen uznána v Hippokratově přísaze, kterou studenti medicíny recitují dodnes: „…a nepředepíši pesar (prostředek proti početí) ani nepodám prostředek k vyvolání potratu”. Bojovníci proti umělému přerušení těhotenství se tohoto odstavce chytli a interpretují ho ve smyslu odsouzení potratů. Ve skutečnosti má však znamenat že muži-lékaři na tomto poli přenechávají iniciativu ženám-porodním bábám, a to včetně zařizování potratů.
Ať už je váš názor na umělé přerušení těhotenství jakýkoli, jisté je, že v historii ženy vždy usilovaly o kontrolu porodnosti. Koneckonců úmrtí v souvislosti s těhotenstvím a porodem bylo až do doby zhruba před 150 lety nejčastější příčinou úmrtí žen.

Tak zůstala gynekologie i porodnictví výhradní doménou žen, porodních bab, až do doby přibližně před sto lety. Není náhoda, že se jako prostředky k uklidnění dělohy, vyvolání menstruace či potratu, k povzbuzení či naopak utlumení sekrece mléka a k léčbě kolik a nakažlivých průjmů novorozenců (dodnes hlavní příčiny úmrtí novorozenců v zemích třetího světa) používaly tradičně léky rostlinného původu.
Někdy žena-kořenářka, v medicíně neskolená, mohla poučit i studovaného lékaře, jako v případě účinku náprstníku, Digitalis purpurea, na činnost srdce. Většinou ale pohlíželi lékaři na „vědmy” svrchu, měli za to, že jsou neznalé, a provozují pochybné a nedůležité léčení.
Přesto sehrály ženy, léčitelky, v historii medicíny významnou, avšak jen velmi nepatrně zdokumentovanou roli. Jako se zapomnělo na rostlinný původ mnoha současných léčiv, byl ignorován i přínos celých zástupů žen-léčitelek, které dovedly na základě tisícileté zkušenosti využívat léčivých vlastností rostlin a naučily to i náš současný farmaceutický průmysl.
Doménou „moudrých žen kořenářek byla hlavně antikoncepce. Uveďme si příklad: Kolem roku 700 před Kristem byli na popud věštby vysláni řečtí kolonisté na pobřeží dnešní Libye, kde založili osadu Kyréné. Okolí města bylo sice nehostinné, suché a neúrodné, ale k bohatství kolonistů záhy přispěla místní léčivá rostlina s latinským rodovým názvem silphium, blízce příbuzná fenyklu.
Silphium se ukázalo jako velice účinný prostředek proti početí. Žena, která ho užívala, neotěhotněla. Jeho užívání se rychle rozšířilo po celém Středomoří; rostlina byla zobrazena i v rukou ženské postavy na kyrenejských mincích a dokonce opěvována básníky. Vinou intenzivního sběru však došlo posléze k jejímu úplnému vyhubení.

Císař Šen-nung a Kniha klasických bylin

Počátky čínského přírodního léčitelství se ztrácejí v hlubinách věků. Podle legendy někdy kolem roku 3400 př. Kr. (v době, kdy žil „Muž z ledovce”) bájný čínský císař Šen-nung, „božský pěstitel”, vynalezl zemědělství a objevil léčivé vlastnosti mnoha druhů rostlin. Traduje se, že zkoušel jejich účinky sám na sobě a po požití příliš velké dávky jedné z nich, smrtelně jedovaté, zemřel.
Čínská medicína přiznává Šen-nungovi autorství velkého herbáře, tzv. Pen-cchao-ťing, tj. Knihy klasických bylin. V ní se uvádí 237 receptů využívajících desítky rostlin včetně efedry, rebarbory, máku setého.
Většinou se však autority shodují na tom, že Kniha byla sepsána mnohem později, až za dynastie Han někdy kolem roku 100 po Kr., a uvádí patrně nejen poznatky mytického císaře Šen-nunga, ale vědomosti celých generací bylinářů staré Číny.
Číňané se zasloužili o objev účinných vlastností celé řady rostlin: ženšenu, čaje, sezamu, česneku a skořice. Přibližně od roku 500 našeho letopočtu se stalo dobrým zvykem, že Kniha klasických bylin byla na pokyn císaře pravidelně doplňována. V průběhu staletí byla postupně přepracována tak, až si na některých místech začala i protiřečit. V roce 1590 pak bylo vydáno stěžejní dílo čínské medicíny, Li Ši-Čenův Katalog léčivých rostlin (Pen-cchao-kang-mu), vydaný v 52 svazcích – uváděl již 1 094 druhů léčivých rostlin a úžasných 11 000 bylinných receptů.

Čínská medicína dodnes z Liova Katalogu čerpá, ale recepty byly podstatně zjednodušeny. Pracuje se přibližně se 300 druhy léčivých rostlin, z nichž 150 je považováno za nenahraditelné. Patří k nim čínská andělika (dang gui), lopuch, kopretina, skořice, česnek, pampeliška (smetanka), hořec, zázvor, ženšen, hloh, lékořice, lotos, máta, rebarbora, šišák stranokvětý, senna (kasie pravá) a čaj.
Od poloviny 19. století začali evropští kolonisté zavádět v Číně západní medicínu; čínské přírodní léčitelství a akupunkturu přitom zavrhli jako pověry a nesmysly. Stejné mínění však měli Číňané o lékařském umění „cizáckých ďáblů”, a tak zůstávaly oba systémy’ v nesmiřitelné opozici. Až krátce po ustavení Čínské lidové republiky v roce 1949 usoudila oficiální místa, že by čínský lid, až dosud přežívající bez jakékoli zdravotní péče, mohl mít užitek ze spojení obojího. V současnosti provozují praxi na mnoha místech v Číně jak lékaři se západním vzděláním, tak tradiční léčitelé a akupunkturisté. Mívají společné pacienty, konzultují spolu navzájem léčebné postupy.
Zlom v postoji k čínské medicíně v USA způsobila první návštěva prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972. Televize tehdy vysílala šokující záběry operace břicha jisté Číňanky prováděné za plného vědomí, kdy jedinou anestézií bylo několik akupunkturních jehliček v ušních boltcích a na chodidlech. Zpravodaje listu New York Times Jamese Restona, který byl členem prezidentova doprovodu, tehdy v Číně postihl zánět slepého střeva a musel být operován. Po operaci si dal aplikovat akupunkturu proti bolestem a výsledek ho příjemně překvapil. Jeho svědectví uveřejněné na stránkách nejprestižnějších amerických novin tak přispělo k popularizaci akupunktury a čínské medicíny ve Spojených státech vůbec.

Dživaka a Védy

Kolem roku 1 200 př. n. 1., přibližně v období útěku Židů z Egypta, se podle legendy chudý indický chlapec jménem Dživaka vydal na studia k velkému Atréyovi Punarvasovi, zakladateli první lékařské školy při univerzitě v Taxile v Paňdžábu. Protože nemohl za studium platit, nabídl Dživaka učiteli, že mu bude sloužit. Když uplynulo sedm let, tázal se Dživaka učitele, kdy bude jeho učení završeno. Namísto odpovědi ho Atréya vyslal ven do krajiny s příkazem, aby utrhl a přinesl každou rostlinu, která se mu bude zdát z hlediska medicíny neužitečná. Dživaka putoval dlouho, až se nakonec vrátil smutný a s prázdnýma rukama. Učiteli hlásil, že žádnou neléčivou rostlinu nenašel. Atréya odpověděl: „Teď můžeš jít! Znáš vše, co budeš jako lékař potřebovat.”
Starověká indická civilizace, rozvinuvší se v údolí Indu poblíž nynější indicko-pákistánské hranice, byla poměrně značně vyspělá. Archeologické nálezy z lokalit Harappa a Mohendžo-daro, datující se do doby asi 2500 let př. n. 1., odhalily vodovodní a kanalizační systémy, které byly důmyslnější než podobné systémy postavené Římany o 2000 let později.
Staří Indové dali svému léčitelství jméno ajurvéda (ze slova ajur, život, a véda, vědění, znalost). Ajurvédská medicína se opírá o učení véd, čtyř knih klasické indické moudrosti.

Nejstarší z nich, 4 500 let starou Rig Védu, tvoří sbírka 1 028 hindských chvalozpěvů, předávaných kolem roku 2500 př. n. 1. pouze ústním podáním a písemně zaznamenaných o 1 000 let později. Najdeme v ní pozoruhodně přesný popis operace oka, amputací končetin a lékařské recepty využívající 67 druhů rostlin včetně zázvoru, skořice a senný. Mnoho druhů léčivých rostlin zmiňuje i další kniha véd, 3 500 let stará Atharva Véda.
Někdy kolem roku 700 př. Kr. sepsal ‘Charaka, profesor taxilské univerzity, první lékařskou encyklopedii ajurvédské medicíny. Jmenovala se Charaka Samhita a obsahovala 500 bylinných receptů. O století později další významný ajurvédský učenec, Susruta, vydal dílo, které rovněž klade důraz na léčení rostlinami – Susruta Samhita.
Kolem roku 250 př. Kr. konvertoval indický vládce Ašóka k buddhizmu a přibližně od té doby se datuje počátek zlatého věku ajurvédské medicíny, trvajícího 1 000 let. Ašóka rozeslal po celé zemi buddhistické mnichy-léčitele, aby léčili nemocné a obraceli je na buddhistickou víru. Po celá staletí pak přicházeli do Indie za ajurvédským léčením poutníci ze vzdálené Číny a Persie.
Jedním z objevů ajurvédských lékařů je rostlina Rauwolfia serpentina, jejíž účinná látka resperin byla v západním světě ještě donedávna používána k léčení vysokého krevního tlaku.
Po roce 600 po Kr. se začal v ajurvédské medicíně uplatňovat vliv medicíny arabské, která v sobě slučovala přínos starého Řecka, Říma i kultur Středního východu a Asie. Arabští učenci naopak zase přenesli některé ajurvédské praktiky do Evropy.
V19. století začali Britové zavádět západní medicínu do Indie; nicméně dodnes většina obyvatel Indie a Pákistánu spoléhá na medicínu ajur-védskou a homeopatii – oba tyto směry upřednostňují rostlinné léky před továrně vyráběnými syntetickými léčivy západního typu.

10 000 léčivých bylin

Území v Malé Asii nacházející se mezi řekami Eufrat a Tigris bylo kdysi kolébkou starověkých národů – Sumerů, Asyřanů, Babyloňanů a Peršanů. Staří Sumerové lékaře neměli. Nemocní se shromažďovali na náměstích a kolemjdoucí jim udíleli rady. S rozvojem sumerské kultury šel ruku v ruce i pokrok v medicíně. Podle legendy seslali bohové lidem lékaře jménem Thrita, spolu se zlatým nožem, deseti tisíci léčivými rostlinami a věděním, jak je užívat. Vůbec nejstarší psaný lékařský recept je nápis na hliněné tabulce z doby kolem roku 2 100 před Kristem, uvádějící několik léčivých rostlin, mezi jinými i mák setý, myrhu a cypřiš.
Staří Asyřané měli v období kolem roku 1000 př. n. l. tři druhy léčitelů: bylináře (internisty), „lékaře nože” (chirurgy) a „lékaře slova” (psychiatry). Nejpočetnější a nejváženější byli bylináři – také proto, že v sousedství Asýrie procházela starověká Stezka koření (jinak též Hedvábná cesta) z Asie do Egypta. Archeologický objev starověké asyrské lékárny vydal svědectví o 230 druzích léčivých rostlin včetně mandlí, anýzu, kmínu, koriandru, jalovce, šafránu, sezamu, kurkumy a vrby bílé.

Jak Asyřané, tak později i Babyloňané a Peršané sehrávali vedoucí úlohu v obchodu s kořením, jedním z nejstarších obchodních artiklů. Koření mělo oproti dalšímu zboží mnohé výhody. Největší poptávka byla po vzácných rostlinách, vyvažovaných někdy zlatem, protože přinášely velký zisk. Správně usušené a uskladněné koření se dalo převážet na velké vzdálenosti, aniž podléhalo zkáze. Také nebylo třeba je živit jako otroky nebo zvířata a zabíralo jen velmi málo místa.
Proto není divu, že poté, co byl biblický Josef bratry prodán do otroctví, cestoval: „od Gileádu [Jordánsko] přichází karavana…; jejich velbloudi nesli arabskou gumu, balzám a myrhu…” (Kniha Genesis, 37:25).

pokračování ….. 

Zdroj:
CASTLEMAN, Michael. Velká kniha léčivých rostlin: klasický průvodce nejlepšími přírodními léčivy představující ty nejlepší – časem i vědou prověřené – léčivé rostliny. Překlad Jitka Černá. 1. vyd. Praha: Columbus, 2004. 635 s. ISBN 80-7249-177-6.
Obrázky: archiv Lóže u Z.·.S.·., fr.wikipedia.org a Pixabay