Morana

Marzanna (v polštině), Morė (v litevštině), Morana (v češtině a slovinštině), nebo Morena (ve slovenském a ruském jazyce), nebo také Mara, Marzena, Morana, Morena, Mora nebo Marmora je slovanské bohyně spojená s rituály založenými na myšlence smrti a znovuzrození přírody. 

Je spojována se smrtí, zimou a nočními můrami. Některé středověké křesťanské zdroje, jako je Česká Mater Verborum z 9. století, jí srovnávají s řeckou bohyní Hekaté, pojící ji s čarodějnictvím. Spolu s Živou a Vesnou-Lada tvoří trojici bohyň, které jsou v souladu s jednotlivými životními etapami životního cyklu ženy, tedy za archetyp panny (mladé dívky), matky a stařeny. Obdobnou trojici tvořily v Řecku bohyně Démétér, Persefona a Hekaté, v hinduismu to pak jsou Sarasvantí, Lakšmí a Párvatí.

ETYMOLOGIE

Původ slova má indoevropský kořen *mar-, *mor-, – “umříti”, i *mr-wo – “smrtelník, mrtvý”. Toto indoevropské sloveso je obsaženo téměř ve všech evropských jazycích. Její jméno souvisí s praslovanskými výrazy mrěti a morъ, která odkazují na smrt, a má mnoho variant jako Mora, Morjana, Morěna, Marzana a další. Marayati (sanskrt) – mořiti, zabít, viz mříti, umořiti. V některých ruských dialektech slovo “Mara” znamená “fantom”, “vizi”, “halucinace”.

RITUÁLY MORANY

  • Obřad vynášení Moreny, také Morany, Mařeny, Smrti, Smrtholky je znám z celého západoslovanského prostředí s přesahy i na Ukrajinu a do Běloruska. Tento lidový obyčej, přežívá v České republice, Polsku, Litvě a na Slovensku. Záznamy o něm hovoří již od 14. století. Koná se většinou na Smrtnou nebo Květnou neděli vždy před Velikonocemi (20. – 21.3.).
  • Tento rituál představuje konec temných dnů zimy, vítězství nad smrtí, a vítání jara znovuzrození.
  • Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami nebo kraslicemi. Z barev se používala především bílá a černá. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou. Jinde byla dělána z tyči obalené slámou.
    Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Poté se všichni rozutekli a věřili, že ten kdo doběhne do vesnice poslední, do roka zemře. Součástí slavnosti bylo také koledování. Házení do vody že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do kterého je vodní tok branou.
  • V Lužici byla smjerć oblečena do košile člověka, který ve vesnici zemřel jako poslední a závoje poslední nevěsty. Figuru nesla nejsilnější dívka a ostatní po ní házeli klacky a kameny. Někdy byla Smrt místo do vody házena na pozemek sousední vesnice což vedlo ke konfliktům.
  • Roku 1366 synoda v Praze mluvila o obyčeji vynášet z osady v postě na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady pověrečnými k řece. Tam smrt s křikem potopovali a vysmívali se, že jim uškodit nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena.
  • Podobné rituály pohřbívání či spalování různých figur se provádějí také během masopustu, týká se to například českého Bakcha nebo ruské Maslenice. V období letnic je zase v Rusku pohřbíván Kupalo nebo Kostroma, u jižních Slovanů German či Kalojan. Jarní vynášení smrti bylo u východních a jižních Slovanů nahrazeno oslavy jara na sv. Jiří, na kterých se více podepsal křesťanský vliv. Římskou obdobou rituálu byla slavnost Argei.
  • Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi: buďte páni veselí, s červenými vejci, s žlutými mazanci. Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec. Buďte páni veselí, na tu smrtnou neděli smrt jsme Vám odnesli, nové léto přinesli. Vítej líto líbezné, obilíčko zelené!

ŘÍKADLA

  1. Ide paní z lůky, nese misu můky, přidajte nám více na pěkné střevíce. Naša smrť je bledá ona by jedla; až ona sa nají, už nás neudáví.
  2. Nesem, nesem kyselo, čtyry leta viselo, na pátý rok spadlo, jak spadlo, hned zvjadlo. Smrť, smrť ukrutná ksyelico nechutná; kyselicu zíme a smrť utopíme.
  3. Přišlo jaro do vsi, kde si, zimo, kde si? Byla zima mezi nama, a včil už je za horama, hu, hu, hu, jaro už je tu!
  4. „Neseme Morenu na vrchu červenú, na spodku zelenú, pěknú, pěknú, pěkně přistrojenú….,“
  5. „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede.“
  6. Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi! Co nám léto přinese ? Obilíčko zelené a vajíčko červené.
  7. Nesem léto zelený a vajíčka červený. Hody jsou,hody jdou, nesou léto před sebou.
  8. Leto, leto, kdes tak dlouho bylo? U studánky, u studánky, ruce, nohy mylo.
  9. Na tu Květnou neděli, zase jsem k vám přišla, dejte mě kus perníku, já jsem koza mlsná.
  10. Líto, líto nesu, až se celá třesu. Ráno jsem nic nesnídala, protože jsem pospíchala, abych něco dostala.

ATRIBUTY

Předměty: kosa nebo srp, lebka
Rostliny: narcis, smuteční vrba, kapradí, oměj, rulík,
Zvířata: netopýr, havran, ropucha, hyena

Zdroje:
TÉRA, Michal. Perun – bůh hromovládce: sonda do slovanského archaického náboženství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. 380 s. Russia Altera; sv. 8. Slavica; sv. 3. ISBN 978-80-86818-82-5.
VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. 280 s., [32] s. obr. příl. Stopy, fakta, svědectví. Velké civilizace. ISBN 80-7038-187-6.
BERANOVÁ, Magdalena. Slované. 2., přeprac. vyd., V Libri 1. Praha: Libri, 2000. 311 s. Historická řada (Libri). ISBN 80-7277-022-5.
PITRO, Martin a VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Vyd. 1. Praha: ISV, 2002. 206 s. ISBN 80-85866-91-9.
PROFANTOVÁ, Naďa a PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 259 s. ISBN 80-7277-011-X.
www: starisloveni.com; rodnavira.cz; wikipedia.org; indija.hr; rodobogie.org

Obrázky: commons.wikimedia, pixabay


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události