Alchymisté v českých zemích

Rozpracovaný obsáhlý článek zabývající se dějinami a osobnostmi alchymie v českých zemích. Článek je rozdělen na 10 kapitol od prvních nepřímých indicií z doby přemyslovské až po moderní éru. Na nedokončených kapitolách průběžně pracujeme.

  1. ÚVOD, CO PŘEDCHÁZELO, PRVNÍ NEPŘÍMÉ DOKLADY ALCHYMIE U NÁS, ÉRA PŘEMYSLOVSKÁ a KAROLINSKÁ
  2. PRVNÍ DOCHOVANÉ ZMÍNKY O ALCHYMII U NÁS A PRVNÍ ALCHYMISTÉ
  3. ÉRA LUCEMBURSKÁ, ALCHYMISTÉ Z VLÁDNOUCÍCH VRSTEV
  4. ÚTLUM, DOBA PARACELSOVA, POČÁTKY ÉRY HABSBUSRKÉ
  5. MECENÁT RUDOLFŮV
  6. MECENÁT ROŽMBERSKÝ
  7. DALŠÍ STŘEDISKA ALCHYMIE U NÁS té doby
  8. ALCHYMIE V UTAJENÍ – OBDOBÍ PO BÍLÉ HOŘE
  9. MODERNÍ ÉRA – po Lévim
  10. ALCHYMISTÉ DNEŠNÍ

1. ÚVOD, CO PŘEDCHÁZELO, PRVNÍ NEPŘÍMÉ DOKLADY ALCHYMIE U NÁS, ÉRA PŘEMYSLOVSKÁ a KAROLIN

Studium hermetických nauk (astrologie, alchymie, magie) se traduje již od dob krále Přemysla Otakara II. (+ 1278), jemuž byla údajně věnována sbírka astronomických přístrojů a arabských rukopisů.

Něco z alchymie určitě znal řád TEMLÁŘŮ – u nás v letech 1232-1309 – o tom se nám však z našeho území nedochovalo nic konkrétního, ani jediný spis či svědectví.
Pozn.: Jejich sídlem v Praze byl kostel sv. Vavřince – dnes odsvěcený kostel sv. Anny, a je zde centrum “Křižovatky” založené V. Havlem. Působil také v Uhříněvsi, v moravských Čejkovicích, které byly od počátku 90. let centrem řádu v Čechách, na Moravě a v Rakousku, Jamolicích, zde hrad Templštejn, a krátce také ve Vsetíně a okolí, zde vystavěli hrádek Freundsberg.

Předpokládá se, že první praktické alchymistické znalosti a spisy přivezli do Čech profesoři či studenti pařížských a italských univerzit na přelomu 13. a 14. století.

A také s rozvojem těžby drahých kovů v Českých zemích ve 13.stol. se dá předpokládat přítomnost lidí znalých alchymie u důlních prací —- co Jihlava — ??????? — BYLO BRZY!

Předpokládáme také vliv alchymie (i naopak) v oborech slévačství, sklářství, malířství, farmacie apod.

Další velký vliv na rozšíření alchymistických informací měly zřejmě církevní řády (hl. františkáni, dominikáni a cisterciáci) – to dosvědčují alchymické rukopisy v řádových knihovnách. Má to i logiku – kláštery byly centry vzdělanosti, měly některé zvídavé členy, do velké míry to byly svobodné zóny, měly zahrady, bylinky, měli čas, prostředky a klid… vše potřebné k alchymickému Dílu.

[ r. 1317 – 1. papežský zákaz praktikování alchymie, z důvodu penězokazectví ]

Bartoloměj z Chlumce (Mistr Klaret) napsal česko latinské slovníky (na jejich tvorbě se podíleli i další vzdělanci, arcibiskup Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, královský lékař Havel ze Strahova a snad dokonce i císař Karel IV.), z nichž Vokabulář, první z Klaretových slovníků (poč. 50. let 14. stol.) obsahuje i pojem: alchymie = czystarstvo. A potom Glosář, nejrozsáhlejší z nich (pol. 60. let 14. stol.), obsahuje pojmy: alchymie = alchymia cz[i]strna; alchimista = czistnar a další pojmy… názvy kovů a chem.látek. Též pojem: transmutatio = przy[e]m[y]enynye.
Pozn.: v díle Bartoloměje z Chlumce je zachována i nejstarší zmínka o české pohádce, jde o pohádku “O dvanácti měsíčkách” (která má vyloženě astrologicko alchymický podtext).

Podle Bohuslava Balbína (1644) se 1. český (pražský) arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297 – 1364) za svého mládí na italských studiích zabýval také (al)”chymií”. To však není nikde dobově doloženo.

F. M. Pelcl (1781) uvádí zájem císaře Karla IV. Lucemburského (1316 – 1378) o alchymii; říká, že za jeho panování byla alchymie v Čechách dosti rozšířeným jevem.

Karel Pejml v “Dějiny české alchymie” (1933) uvádí, že v Karlovi IV. věnovaném alchymickém traktátu, je v dedikaci uvedena zmínka o tom, že se císař sám pokoušel proniknout do tajů umění (alchymického). Jiný spis, “Elixir mudrcův”, byl zase věnován jedné z císařových manželek (nevíme však které z oněch 4).

Z té doby nejsou žádné přímé důkazy o alchymistické praxi, spisech či osobnostech, ale zároveň máme svědectví symbolická a pevnější než spisy: stavby s bohatou alchymistickou symbolikou, katedrálu V+V+V, hrad Karlštejn či další místa – i celá území – rozvrh Prahy atd. – což vše bylo pod inspirací a dohledem Karla IV. !!! – dá se tedy předpokládat, že jisté alchymické znalosti měly profesní cechy či mistři Petr Parléř (erb černo-bílo-červený) a Theodorik – alchymická výzdoba Karlštejna.
Oblíbená témata obecně té doby: umučení Kristovo = práce s kovy, vzkříšení Kristovo = Kámen mudrců, neposkvrněné početí Panny Marie = očištění prvotní látky, Korunovace Panny Marie Svatou Trojicí – pozdvižení hmoty, … atd…. Kristus jako úhelný kámen stavby i kámen nové stavby … kámen mudrců, též ženich nevěsty církve …

V. Podroužek (1960) upozorňuje na možné alchymistické motivy v Pasionálu abatyše Kunhuty (před r. 1321), jehož autoři jsou dominikán Kolda z Koldic a kanovník Beneš. Alchymistické motivy lze vidět v cizincově daru (koule), v zasnoubení princezny s princem a ve tvaru vězení (v parabole De strenuo milite). POZN: Pasionál lze brát i jako jakýsi středověký orloj. Kristus je pojat jako Slunce a jeho nevěsta (sama Kunhuta) jako Venuše. Andělé jsou hvězdy, ďábel – had je démon tmy a zimy nebo souhvězdí podzimního hada a Kristův kříž je pojat jako křížení nebeského rovníku a ekliptiky.
Pozn.: Kunhuta byla prvorozenou dcerou českého krále Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, byla mazovskou kněžnou (s knížetem Boleslavem II. Mazovským, s nímž měla 3 děti, se rozvedla), poté se stala abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, po smrti své pratety sv. Anežky se stala abatyší kláštera Na Františku.

2. PRVNÍ DOCHOVANÉ ZMÍNKY O ALCHYMII U NÁS A PRVNÍ ALCHYMISTÉ

První přímá česká zmínka o alchymii je známa ve skladbě “Nová rada” (1394) od Jana Smila Flašky z Pardubic a z Rychmburka (1350 – 1403), synovce prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic. Jan Smil sepsal poučnou báseň: “Rada, jak dělati zlato a kouzla a jiná umění”, takže ve 14. století museli být v Čechách adepti. Cit.: “Žádný kraloviče, oddej svú vóli a chtěnie i za všeliké uměnie čáry a zlato dělati.”

Tkadleček: Hádka milence s Neštěstím (1407): “Nauč se znáti kunšt a uměnie, jemužto alchymia řiekají, jenž z rozličných metallí, totížto z rozličné věci, jakožto jest mosaz a měď, čistec, olovo, síra, rtut, salnytr, arsenik bielý, hutrých a z kterýžto věcí smyšlených zlato a střiebro z sebe vydává.”

PRVNÍ DOLOŽENÝ ALCHYMISTA U NÁS:
Kněz Jan z Těšína / Těšínský (též Johann Tysinensius, přelom 14./15. stol.) – 1. spolehlivě doložitelný český alchymista a alchymistický autor. Jeho rukopisný traktát “Processus de lapide philosophorum” nese datum 1412.

Zikmund Albík z Uničova (1347, 1358 n. 1360 v Uničově – 1427) – studoval medicínu v Praze, byl osobním lékařem českého krále Václava IV. (syn Karla IV.), doktorát získal potom v Padově. V roce 1411 se stal arcibiskupem, avšak již v roce 1412 se úřadu vzdal – úřad vyměnil za hodnost probošta vyšehradského, která byla tradičně spojena s úřadem nejvyššího kancléře království českého a pro jeho osobu s titulem arcibiskupa caesarejského, věnoval se medicíně a učitelskému působení na univerzitě. Po smrti Václava IV. se pravděpodobně stal osobním lékařem jeho bratra krále Zikmunda Lucemburského, který ho za zásluhy povýšil do šlechtického stavu. Během husitských válek musel Albík uprchnout ze země a zanechal v Praze většinu svého majetku. Jako přední představitel medicíny a současně znalec filozofie byl Albík z Uničova povolán i za člena smírčí komise pro řešení sporu mezi Janem Husem (a jeho přívrženci) a jeho univerzitními odpůrci (Štěpánem z Pálče a další). Byl příznivcem alchymie, údajně laboroval v Roudnici nad Labem.

Konrád z Vechty (asi 1364 – 1431) – člen královské rady, mincmistr království českého, zemský podkomoří, od 1408 olomoucký biskup, od 1413 byl 7. pražským arcibiskupem (1425 zbaven úřadu – sympatizoval s husity) – listem poslaným z Čech ke koncilu kostnickému byl obviněn z provozování Hermova umění. Laboroval i v Roudnici nad Labem.

Konrád z Vechty (asi 1364 – 26. prosinec 1431) se narodil v měšťanské rodině ve vestfálském hrabství Vechta. Stal se knězem a protože byl schopný finančník, dostal se do služeb krále Václava IV. V letech 1398 – 1400 byl členem královské rady. Zabýval se s potěšením alchymií.
Roku 1401 se stal na přímluvu Václava IV. biskupem v dolnosaském Verdenu, ale biskupem nebyl potvrzen. Proto byl jmenován mincmistrem království českého, pak zemským podkomořím. V roce 1408 se dostal na olomoucký biskupský stolec jako Konrád II. V roce 1412 se stal administrátorem pražské arcidiecéze a 10. února 1413 byl papežem potvrzen jako metropolita pražský.
Roku 1416 se kostnický koncil zamýšlel, že povede Konráda k zodpovědnosti za nečinnost v souvislosti se situací v Čechách. Pražské arcibiskupství zápasilo s hospodářskými těžkostmi a Konrád byl nucen prodat řadu majetků. Po smrti Václava IV. korunoval Konrád Vechta Zikmunda Lucemburského českým králem. Ke králi však nepřimknul a 21. dubna 1421 se veřejně přihlásil ke Čtyřem artikulům pražským. Poslušnost mu odřekl olomoucký biskup Jan XII. Železný i litomyšlský biskup Aleš z Březí a arcibiskup Konrád byl dán papežem do klatby. Zřekla se ho svatovítská kapitula i všechno kněžstvo věrné církvi. V letech 1423 – 1425 zastupoval stranu podobojí při jednání s katolíky. V závěru svého života lavíroval mezi husity a katolíky. Odebral se nejprve do Roudnice a potom na hrad Helfenburk (u Litoměřic), kde 26. prosince 1431 zemřel. Byl pohřben patrně v tamější hradní kapli.
Dne 21. prosince 1425 byl papežem s konečnou platností zbaven úřadu.

Jan z Lazu; též z Laacu, Lasnioro nebo Lasnionoro (jde o přezdívku, kterou mu vynesla jeho poctivost – it.: laz nien oro = Laz žádné zlato) – autor 1. českého alchymického spisu Cesta spravedlivá (1457), svoje vědomosti o transmutaci získal v Itálii u Antonína z Florencie, pracoval pro císařovnu Barboru v Mělníce, než poznal, že jde o podvodnici (VIZ JEHO HODNOCENÍ – NÍŽE).

{neúplné} Jan Černý, lékař v Litomyšli, známý alchymista. Napsal spis Proces alchymický, vydal herbář.
Jan Černý (Niger) se narodil okolo roku 1456 v Praze, zemřel před rokem 1530. Uznávaný litomyšlský lékař, člen Jednoty bratrské. Roku 1479 získal titul bakaláře na Pražské univerzitě. Poté odchází k Českým bratřím do Litomyšle, kde si založil lékařskou praxi. Stal se dokonce osobním lékařem Viléma z Pernštejna. Černý je autorem prvního českého tištěného herbáře. Ten vyšel roku 1517 v Norimberku u tiskaře Hieronyma Höltzela, nákladem boleslavského lékaře Mikuláše Klaudyana. Herbář byl určen pro prostý lid a měl být užíván hlavně jako domácí lékařská kniha. Černý omezil i citace antických autorů a soustředil se především na praktické využití rostlin. Až do vydání českého Mattioliho překladu byl Černého herbář nejpopulárnější medicínskou knihou u nás. Botanické popisy rostlin jsou velmi zdařilé a dokazují, že Černý byl dobrý pozorovatel. Sám dokonce přidal rostlinu z naší flóry, která se konvenčně ve starších herbářích nevyskytovala – křivatec. Méně dokonalé jsou ilustrace herbáře. Rostliny na nich postrádají individuální znaky, takže tvoří v podstatě siluety. Často se opakuje jeden obrázek pro více druhů současně. To ovšem není nedostatek Jana Černého, ale spíš nakladatele Klaudyana. Na některých místech dokonce nerespektuje Černého popisy rostlin. Jako v kapitole o mandragoře, kde Černý kritizuje tradiční mýty o podobě jejího kořene: A jakož bájí, že by kořen na sobě měl podobenstvie člověčí, klam jest. Žertýři to z kosatce formují a zase dadí ruosti v zemi. Potom strojí dodatečně ten obraz pro šálení peněz. Naopak Klaudyan přiřazuje obvyklé zobrazení mandragory jako muže a ženy. Novodobě vyšel herbář v reedici v nakladatelství Academia (1981).

{neúplné} Vahn – chebský měšťan laboroval v letech 1458-77 v komnatě s komínem nad kaplí chebského hradu

{neúplné} opat Jiří Angelus – působil na Chebsku, pomocí alchymického zlata prý zbudoval 300 kostelů a kaplí a ještě po něm zbyl zlatý poklad.

3. ÉRA LUCEMBURSKÁ, ALCHYMISTÉ Z VLÁDNOUCÍCH VRSTEV (

Barbora Cel(j)ská (1395 – 1451) – manželka cís. Zikmunda Lucemburského (1368-1437), zajímala se o spisy alchymické i o praxi. Měla ve svém vdovském sídle v {•©•} Mělníku, kde žila v letech 1531-51, vlastní laboratoř. Pod jejím vedením Jan z Lazu tavil společně zlato, stříbro a jiné kovy, což bylo pak prodáváno za čisté zlato – poznal v Barboře podvodnici, ona jej za to chtěla uvěznit, on ale uprchl.

Jan z Lazu vypravujeť o korunované alchemistce toto: “Dověděv se, že choť zvěčnělého krále Zigmunda zná se v naukách přírodních, dal jsem se k ní uvésti a vyptával jsem se na rozličné věci umění našeho. Odpovídala mi po žensku zchytrale. Po té vzala před očima mýma rtuť, arsenik a jinou věc, kterouž sama toliko znala. Z toho učinila prášek, jímž bělela měď. Tato byla na kameně průbéřském jako stříbro, ale nemohla se kovati.) Tím podvedla mnoho lidí. Po té zas posypala rozpálenou měď práškem, kterýž vnikl do ní a dal jí podobu stříbra samočistého. Ale když se roztápěla, byla zase mědí jako prvé. Podobných podvodných praktik ukázala mi více. Jindy zas míchala Crosus martis (kysličník železilý = C. m. astringens), měď, vápno a j. prášky vespolek a cementovala s tím rovné podíly zlata a stříbra. Kov měl pak ovšem vně i vnitř vid zlata, ale když se roztopil, pozbyl zase barvy zlaté. Směsí tou ošidila mnoho kupců. Vida při ní samou lež a šalbu, neváhal jsem ji z toho pokárati. Tím rozezlila se na mne a chtěla mne do vězení uvrhnouti, ale pomocí Boží vyvázl jsem ještě bez úhony.”

{neúplné} hrabě Václav z Opavy (z opavské větve Přemyslovců) – podporoval alchymii jednak v Hradci Králové a jednak v Praze, kde jeho dům dosud stojí na Karlově náměstí – Faustův dům.

Václav II. Opavský (1397 – 1445/1449) byl od roku 1420 pán na Hlubčicích a Fulneku, od roku 1433 kníže opavský.

Václav II. byl nejstarším synem knížete Přemysla I. Opavského a Anny Lucké. Narodil se okolo roku 1397 a knížetem se stal roku 1433 ještě za otcova života. Tím způsobem se chtěl Přemysl I. vyvarovat dalšího zbytečného dělení už tak nevelkých panství ve Slezsku. Vlastní úděl měl Václav od roku 1420, a to Hlubčice, a také dům knížat opavských v Praze, pozdější Faustův dům.
Po výbuchu husitství Václav podobně jako jeho otec zpočátku podporoval Zikmunda Lucemburského, např. roku 1421 se účastnil výpravy ve východních Čechách. Od roku 1428 ho husité donutili k podpoře jejich strany. Spříznění s husity neuchránilo knížete od ničení jeho majetku.
Po smrti otce se Václav II. snažil vyhnout decentralizačním tendencím ze strany mladších bratří Mikuláše IV., Viléma I., Arnošta a Přemysla II. a ponechal jim toliko formální moc.
Roku 1440 Václav II. z finančních důvodů zastavil opolskému knížeti Boleslavu V. místa Cukmantel a Edelstein.
Václav II. byl ženatý s blíže neznámou Alžbětou z Kravař, která mu porodila dva syny: Jana III. a Hanuše a dceru Annu (zemřela 15. května 1505, vdaná za Jana Zajíce z Hasenburka). Není známo, kdy Václav zemřel, ale stalo se tak mezi lety 1445 a 1449.

Zakladatelem opavské linie Přemyslovců se stal Mikuláš I. Opavský, nemanželský syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu (jde o první historicky doloženou milenku českého panovníka), pro kterého Přemysl vytvořil Opavské knížectví (jako knížectví ovšem definitivně až od 1318, předtím v pramenech jen zdůrazňováno vydělení opavské provincie). Přestože se Přemyslu Otakaru II. podařilo u papeže vymoci uznání Mikuláše za svého syna, nepodařilo se prosadit Mikuláše jako dědice českého trůnu. Pravděpodobně i proto nikdy žádný z opavských Přemyslovců, pokud je známo, nevznesl nárok na českou korunu, a to ani po roce 1306, kdy se Mikuláš II. Opavský stal významným diplomatem ve službách Jana Lucemburského a později i Karla IV. V roce 1338 získal za své služby do držby i ratibořské knížectví, které rodu zůstalo až do jeho vymření. Zajímavostí je, že v majetku rodu byl mimo jiné také dnešní Faustův dům.
Smrtí Mikuláše II. (1365) skončila největší doba slávy rodu, nadále byli v jeho řadách spíše nevýrazní jedinci. Z ekonomického hlediska byla pozice rodu oslabována zvykem převzatým z piastovského Slezska, podle kterého se doména dělila mezi všechny mužské dědice. V roce 1377 tak vznikly větev ratibořská opavských Přemyslovců a vlastní opavská větev. Po husitských válkách ztráceli zástupci rodu také na politickém významu. Kníže Arnošt Opavský byl natolik zadlužen, že Opavské knížectví prodal českému králi Jiřímu z Poděbrad. Ten území koupil pro své syny, Viktorín z Poděbrad odtud ale utekl před uherským králem Matyášem Korvínem. Nemanželští Přemyslovci tak zůstali pouze ratibořskými knížaty, a to až do roku 1521, kdy se jejich posledním zástupcem stal Valentin Hrbatý.

{neúplné} Hynek z Poděbrad, kníže Minsterberský (1452 – 92) – nejmladší syn krále Jiřího z Poděbrad, měl od r. 1480 v Kutné Hoře alchymistickou laboratoř. Psal milostné básně a překládal renesanční literaturu. Pořádal turnaje a hostiny nebo se jich hojně účastnil. Byl znám svou slabostí pro ženské pohlaví. Je prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou.

4. ÚTLUM, DOBA PARACELSOVA, POČÁTKY ÉRY HABSBURSKÉ

Philippus Aureolus Paracelsus (1493 – 1541), vl. jm. Theophrastus Bombastus von Hohenheim – chemik, alchymista, lékař, zakladatel iatrochemie, “Druhý Hermes”.
??? Poté, co odešel z Mnichova do Eferdingen u Lince, zastihlo jej tam pozvání nejvyššího dědičného maršálka Království českého Jana III. z Lipé…???
Roku 1536 léčil pana Václava ze Žerotína, jenž trpěl následky mrtvice, zánětem pohrudnice a dnou. Léční bylo zřejmě úspěšné, protože tento šlechtic doporučil jeho služby nejvyššímu dědičnému maršálkovi Království českého Janu III. z Lipé, který sídlil na zámku v Moravském Krumlově. Jan z Lipé trpěl vodnatelností a paralýzou, byl na tom již špatně, Paracelsus nemohl než mírnit obtíže. Byl ctěn jako vážený host, ve sklepení pod severním rohem zámku si mohl zřídit laboratoř. Věnoval se psaní – napsal zde 3. díl “Velké chirurgie”, “Sedm obran”, “Labyrint zbloudilých lékařů” a rozepsal své poslední velké (ale nikdy nedokončené dílo) “Astronomia magna..”. Byl zde téměř 2 roky, mezitím (snad) navštívil r. 1537 Kroměříž, zde pobýval také u Jana z Lipé, měl tady i alchymickou laboratoř.
Do sporu mezi Paracelsem a Janem ohledně neúspěšné léčby se musel vložit i císař Ferdinand I. Habsburský, nakonec se asi dohodli. Ferdinand I. pozval Paracelsa do Prahy i Vídně, a ve Vídni jej měl skutečně i 2x přijmout – za jeho služby jej i ocenil zlatým řetězem – nejsou pro to však spolehlivé důkazy. Pozn.: Než odjel do Vídně, byl Paracelsus v září 1537 v Prešpurku (Bratislavě), tam byla uspořádána večeře na jeho počest.
Ferdinandův osobní lékař a velký Paracelsův kritik Johannes Crato von Krafftheim prý slyšel od Bertolda z Lipé (syn Jana z L.), že léčba Jana z Lipé jen ještě zhoršila jeho zrak na jednom oku, dále, že lék, který Paracelsus podal ženě barona Jana ze Žerotína, vyvolal záchvaty, na které nakonec zemřela – to prý donutilo Paracelsa utéct. Také prý býval obvykle opilý. A také prý jej císař nazval podvodníkem, protože 2x odmítl disputace s místními lékaři. Zase mu prý ale císař předal bednu knih, které zůstaly v Moravském Krumlově.

JINÝ TEXT:
Paracelsus se už v Basileji dostal do styku s našimi krajany (např. Zikmundem Hrubým z Jelení). Když roku 1536 pobýval v Augsburku, navštívil jej Václav ze Žerotína, pán na Napajedlech, a požádal o vyšetření a léčení. Paracelsus se ujal léčení Žerotínovy dny, následků mrtvice a zánětu pohrudnice, vyšetřil i jeho manželku a dceru a doporučil jim léčení. Když následujícího roku onemocněl Jan z Lipé, pán na Moravském Krumlově, a jeho lékaři mu nemohli pomoci, poradil mu pán ze Žerotína Paracelsa. Vyslaný posel přivedl v dubnu 1537 Paracelsa na moravskokrumlovský zámek. Léčení pána z Lipé nebylo snadné, snad šlo dokonce o malárii se zvětšením sleziny a vodnatelností, žaludeční potíží a žlučníkovou koliku. Víme, že se stav po Paracelsově léčbě, o nichž se zachovaly podrobné záznamy zlepšil a pán z Lipé přežil i Paracelsa.
Paracelsus v Moravském Krumlově sídlil zřejmě v přízemí velké věže, pracoval zde i na některých svých spisech, snad i provozoval alchymii. Bohužel, syn pána z Lipé Berthold, který měl jakousi vadu na oku, přes Paracelsovu léčbu na toto oko oslepl. Nepříznivě dopadla i Paracelsova konzultace u paní Jany z Pernštejna na Strážnici, která zemřela v těžkých křečích.
Paracelsus po této nešťastné příhodě odjel z Krumlova do Bratislavy, kde byl 29. 9. 1537 uvítán a pohoštěn městskou radou, jak dodnes dokládá pamětní deska na primaciálním paláci. Z Bratislavy se Paracelsus odebral do Vídně, kde byl přijat císařem Ferdinandem I, ale jeho přání, aby byly ve Vídni vytištěny některé jeho spisy, se nesplnilo. Z Vídně jel Paracelsus do Korutan, zastavil se roku 1538 ve Villachu, kde už roku 1534 zemřel jeho otec. Poté se odebral na pozvání arcibiskupa Arnošta r. 1540 do Salcburku. 24. září 1541 však umírá, pravděpodobně po těžké nemoci.

TEXT:
Konsilium sepsané za pobytu v Moravském Krumlově.
„Zpráva a sdělení doktora Theophrasta z Hohenheimu jak jednal s blahorodým pánem Janem z Lipé na Moravském Krumlově, nejvyšším dědičným maršálkem království Českého v roce 1537, též životospráva a pořádek, dle kterého se má jeho Milost dále říditi:
Jedná se o čtyři choroby:
a) předně zimnice (malárie) se zvětšením sleziny a vodnatelku,
b) za druhé znečisštění žaludku a žluče, což vede k břišním kolikám a ochromení končetin,
c) dále nahromadění táloviny ve střevech, což působí velkou plynatost,
d) a konečně zacpání jater a porušení moče.
Vaše Milost je od přirozenosti zdravého založení, v němž horkokrevnost je ve správném poměru s chladnokrevností, avšak i dobrou komplexi možno zkaziti nevhodnými pokrmy, nevčasným uléháním, nebo dlouhým vyspáváním za dne a brzkým ženěním.
Mládež má býti držena do 24 let od žen a denně cvičit, aby se tělo povyrazilo. Protože tomu zde tak nebylo, vyrostla Vaše Milost ve špatném ovzduší a jelikož nebyla od přírody zrovna nejsilnější a nepořádně spala, jedla a pila, upadla do nemoci.
Je proto nutno zachovati tato pravidla:

  1. přesně chodit spát v devět hodin a ráno nezůstávat na lůžku po šesté hodině,
  2. po celý den pak se zaměstnávat procházkami, jízdou na koni nebo voze a vyhýbati se odpolednímu spánku,
  3. jíst jen o desáté hodině a v půl šesté navečer maso mladé, ne tučné, proto ne hovězí ani vepřové, bez koření s vyjímkou šafránu, skořice a květu muškátového ořechu a vše jen mírně soleno,
  4. k pití je nejlepší staré víno, červené i bílé, ne silné, řidčeji pivo,
  5. každých čtrnáct dní bráti potní lázeň a každý měsíc pouštět žilou na zádech na dvě baňky, v květnu a na podzim na noze ve znamení Vozu, Berana nebo ubývajícího měsíce.
    Pro zachování zdraví je dále nejpřednější, aby se Jeho Milost zdržovala rok nebo během léta a zimy od žen. Jen tak lze zase nabýti životní síly a odvrhnouti slabé přirození, které bylo příčinou všech nemocí. Důvěřuji se v Boha, že jsem se o Vás postaral a dolehne-li opět něco na Vás, dejte mi zprávu a já chci slušně a čestně léčení dokončit.
    Nyní se však chci s Vámi rozloučit a s Vaším dovolením dále cestovat. Jestliže mě Vídeň vlídně nepřijme, budu hledět delší čas u Vás zůstati.
    Z Vašich služeb provždy nerozlučný: Aureolus Theophrastus von Hohenheim“

Georgius Agricola (1494 – 1555) – vlastním jménem Bauer, rodák ze severní strany Krušnohoří, lékař, přírodovědec a metalurg; cesty na Moravu, městský lékař v Jáchymově (v letech 1527-33).

Johannes Mathesius (1504-65) – jáchymovský evangelický farář a kronikář, a jeho syn.

Johannes Mathesius (24. června 1504 Rochlitz, Sasko – 7. října 1565 Jáchymov, Čechy) byl evangelický kněz.
Studoval v Norimberku a Ingolstadtu. V roce 1529 se seznámil s Lutherem a v roce 1541 přijel jako evangelický kněz do Jáchymova a šířil zde Lutherovo učení. Téhož roku se oženil se Sibyllou Richterovou, na svatbě jim byli hosty i Jeroným a Jáchym Šlikové. Roku 1545 se stal pastorem a kázal v kostele sv. Jáchyma a sv. Anny. Od roku 1532 byl rektorem Latinské školy, založil v roce 1531 matriku sňatků, která je nejstarší dochovanou matrikou v Čechách a byl kronikářem města (od jeho založení až po autorovu smrt).
dílo:
30 svazků obsahujících 1 500 kázání
Sarepta – 16 kázání z let 1552–1562. Vyšlo tiskem v Norimberku. Do roku 1679 tato kniha vyšla 14x.
Kronika města Jáchymova – 1510–1565

{neúplné} Ferdinand II. Tyrolský (1529 – 95) – syn římskoněmeckého císaře, českého a uherského krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské, strýc Rudolfa II. V letech 1547–1567 místodržitel v českých zemích, v Praze vedl malý, ale skvělý dvůr. V nově vybudované oboře na Bílé hoře dal postavit lovecký zámeček Hvězdu podle vlastního návrhu. Především jeho zásluhou se Praha stala známou svou kulturní úrovní ještě před Rudolfem II. V době svého pobytu v Čechách se stýkal především s Vilémem z Rožmberka, u něhož na Krumlově často pobýval a s nímž měl mnoho společných zálib.

NOVÉ NADĚJE:

Šimon Hájek, též “Šimon Bakalář” (1485 – 1551) – bakalář svobodných umění pražské univerzity, pražský měšťan a učenec. V srpnu 1584 byli v jeho domě ubytováni John Dee a Edward Kelly. Dee píše ve svém deníku: “15. srpna, středa, začali jsme na den Nanebevzetí Panny Marie ve skvělé malé komůrce či pracovně v domě, který mi zapůjčil dr. Hájek, stojícím poblíž Betlémské kaple, kterážto pracovna, jak se zdálo, byla v minulosti (anno 1518) studovnou nějakého studenta nebo adepta svatého kamene. Na různých místec htéto studovny bylo vyvedeno zlatým a stříbrným písmem jméno Simon Baccalaureus Pragensis. A kromě dalších různých věcí byly ve studovně nade dveřmi překrásně psané verše a přemnoho hieroglyfických filozofických značek, jako jsou ptáci, ryby, květy, plody, listy a šest nádob, jakoby určených pro práci filozofa. … na jižní straně studovny bylo ve třech horních řádcích napsáno: Toto umění je drahocenné, pomíjivé, jemné a vzácné. Naše učení je chlapeckou hrou a ženskou lopotou. Vy všichni synové tohoto umění, vězte, že nikdo nesmí sklízet ovoce našeho elixíru, leda pomocí základního kamene, a pokud by hledal jinou cestičku, nikdy tu cestu k cíli nenajde ani nedosáhne cíle.”
Pozn: jeho syn, který Deea v domě ubytoval, byl Tadeáš Hájek z Hájku, a stal se největším a nejznámějším českým vzdělancem 16. století.

{neúplné} Tadeáš Hájek z Hájku (? 1525 – 1.9.1600) – největší český vzdělanec 16. století – přírodovědec, botanik, lékař, kartograf, astronom a astrolog, matematik a alchymista, překladatel, básník; osobní lékař Rudolfa II. Byl přímo ředitelem alchymistických laboratoří (přezkušoval uchazeče) a často musel čelit podvodníkům. Nesměle se mluví o tom, že i on sám provedl transmutaci. Sám Hájek se držel české pivní tradice učeným pojednáním O pivu (De cerveceria), které vyšlo v roce 1554 a Hájek v něm dospěl k jedné z prvních teorií oxidace. Kromě jiné vědecké činnosti přeložil do češtiny několikasetstránkový herbář, který se zasloužil o rozvoj lékařství v našich zemích. Hájkovou zásluhou byl k práci na dvoře císaře RII. pozván známý dánský astronom, Hájkův přítel, Tycho Brahe. Rovněž J. Kepler přišel ke dvoru z jeho popudu. Toho se však Hájek již nedožil. Na jeho pohřbu v Betlémské kapli byl i Tycho Brahe.
1553 – první setkání s Vilémem z Rožmberka.
studia – Vídeň, Praha, Boloň, Miláno. Prof. matematiky a astron. v Praze. Lékař ve Vídni, polní ranhojič v Uhrách. Od r. 1571 – zemský lékař král. českého. Os.lékař a vědecký poradce RII. – byl vlastně v čele alch.lab. Byl největší vědeckou autoritou své doby u nás.
Přeložil a pro Čechy uzpůsobil Mathioliho herbář. Jako jeden z 10 lidí na světě pozorovali novu – a napsal o ní.
Byl tajným přívržencem Jednoty bratrské.
Na podzim 1575 v Řezně se sezn. s Tychonem Brahem při říšské korunovaci R II. – dík němu se v únoru 1599 Brahe trvale usídlil v Čechách.
Ve svém domě na Betlém.nám. ubytoval na zač. pobytu v Čechách Johna Deeho a Edwarda Kellyho.
O alchymii se zajímal už jeho otec Šimon – viz deník J.Deeho ???
Je po něm pojmenován kráter na Měsíci Hagecius a také planetka.

{neúplné} Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (? 1526 – ? 1592/1600), nejvýznamnější český alchymista – VIZ 7.

Rodovského. vrstevníkem byl alchymista a naturfilozof {•©•} Kryštof Paušle, autor traktátů o kameni filozofů.

{neúplné} Václav Vřesovec z Vřesovic (1532 – 1583) – český šlechtic a alchymista
VÁCL.VŘESOVEC Z VŘESOVIC
Páni z Vřesovic jsou starý český vladycký rod, který počátkem 17. století povýšil do panského stavu. Jejich předkové pocházeli z Moravy.
K jejich předkům patřili Medvídkové z Vřesovic, kteří se uvádí v I. polovině 14. století. Jeden z jejich potomků, Jakub žil v Čechách během husitských válek a patřil mezi hejtmany husitských vojsk. V roce 1426 se účastnil vítězství v bitvy u Ústí nad Labem, v roce 1434 vedl vojenské bratrstvo z Žatce, Louny a Slaného. Po bitvě u Lipan se podvolil Zikmundovi, který mu daroval Chomutov, Toužim, Ploskovice či Kostomlaty. Poté podporoval Jiřího z Poděbrad. Zemřel okolo roku 1478.
Jakoubkových pět synů rozdělilo rod do pěti větví: Brozanské, Vřesovské a z Doubravské Hory, Kostomlatské, Kyšperské a Žlutické. Drželi majetek hlavně v severních a severozápadních Čechách.
Jindřich koncem 16. století sloužil jako místosudí a místokomorník. Václav působil jako komorník u arciknížete Ferdinanda. Volf (1532-1569) vykonával funkce hejtmana Pražského hradu, nejvyššího písaře a nakonec se stal prezidentem královské komory. Řídil komis, která se zabývala revizí zemského zřízení a jejíž závěry vydal vlastním nákladem v roce 1564.
Václav z Vřesovic (1532-1583) byl luteránské víry a stál v čele komise, která měla vypracovat návrh znění České konfese. Text si tajně doma vytiskl v roce 1579, čímž upadl v nemilost u císaře Maxmiliána II. Musel se stáhnout a věnoval se literatuře, alchymii a chystal se sepsat práci o českých dějinách zaměřenou na Přemyslovce.
Vilém a jeho bratr Volf Ilburk v roce 1607 povýšili do panského stavu. Vilém díky katolické víře a věrnosti císaři po Bílé hoře získal i hraběcí titul a podíl na konfiskacích, ve kterých levně koupil Bělou, Nekmíř, Podmokly.
Poslední příslušník rodu Jan z kostomaltské větve zemřel v roce 1755.
+
Z dalších Vřesovců vynikl v 16. století VÁCLAV Z VŘESOVIC (+ 1583), rada komorního soudu a komorník arcivévody Ferdinanda Tyrolského, místodržícího v Čechách. Hlásil se k luteránsky orientovaným novoutrakvistům, tedy k evangelické většinové církvi v Českém království, a energicky si počínal jako člen komise, jejímž úkolem bylo vypracovat návrh znění České konfese, jejíž text dal r. 1579 vytisknout, čímž upadl v nemilost císaře Maxmiliána II. Stáhl se proto do politického ústraní, věnoval se alchymii a literatuře, pořizoval si historické a genealogické výpisky k chystané práci o českých dějinách. Původně husitský a protestantský rod se v 17. století přiklonil na katolickou a habsburskou stranu.

Jehuda Löw ben Becalel (1520 – 1609) – rabín, teolog a kabalista, znalec tajemných židovských věd – v Praze napsal většinu svých vysoce ceněných náboženských a pedagogických spisů. Vyznal se i v matematice, astronomii a astrologii, řídil v Praze vysokou talmudskou školu, znal se s Tycho de Brahem a Johanem Keplerem, sám císař Rudolf II. ho navštívil v jeho domě. Klidný život v židovské čtvrti je přičítán moudrému rabínovi. Praha v té době byla patrně třetí největší židovskou komunitou v Evropě, největší byl Amsterdam. Rabín jako soudce vyžadoval nestrannost a přísnost. Podle něho musel být soudce zcela nezávislý. Prosazoval vzdělání u všech dětí. Jeho jméno je uváděno do souvislosti s Golemem – hliněným umělým člověkem, kterého všemocný rabín dokázal oživovat zázračnou formulí, a ten mu pak musel sloužit; golem znamená hebrejsky sluha. Pověst o Golemovi vznikla ve skutečnosti až později v Haliči a byla přenesena zpět do časů rudolfínské Prahy. Oživení uměle vytvořeného člověka bylo jedním z cílů alchymie. Golema prý rabín stvořil na ochranu židovské čtvrti před pogromem – v rudolfínské době spíše pouličním násilím.

5. – 10. KAPITOLA – zpracováváme texty a zdroje


© Zpracoval: Tabris, Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2014-2020


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události