Futhark

Runy byly vždy chápány nejen jako písmo, nýbrž i jako magické znaky. Runová magie byla dávno zapomenuta, dnešní pokusy jsou spíše jen moderní rekonstrukcí, která je však poměrně úspěšná. V Čechách začíná být používání run stále úspěšnější díky vzrůstajícímu návratu k pohanským kultům.

Historie runového písma

Původ runových zápisů je stále nejistý. Je zde mnoho dohadů na jakém základě runové písmo vznikalo. Jedna z teorií se zabývá původem z římské latiny, druhá se zase dokonce domnívá, že původ je potřeba hledat mezi Etrusky, třetí pracuje s myšlenkou že runy jsou řecká abeceda přetvořená starými Góty, další se zaobírá možností původu ze severoitalského území atd. Teorií je víc než dost, ale žádná se nezakládá na seriózním historickém důkazu. Zkrátka a jednoduše, všechny teorie o vzniku run pracují pouze s doměnkami a lze pouze vycházet z archeologických nálezů, které nám sice prozradí, kdy už se runy používaly, ale o původu, jak a kdy přesně vznikly se toho už moc nedozvíme.

Edred Thorsson k problematice historie run píše: „Historie runického systému se v podstatě rozkládá ve čtyřech epochách: 1. období starší, od prvního století nl. přibližně do roku 800 n. l.; 2. mladší období, které nás přivádí asi k roku 1100 n.l. (tato dvě období jsou projevy sjednocené runické tradice svázané v koherentní symbologii); 3. střední období, které je dlouhé a nesourodé a které bylo svědkem rozpadu vnější tradice a jejího upadnutí do nevědomí; a konečně, 4. období znovuzrození. I přes to všechno se runy dál používaly v nepřerušené (ale velmi poškozené) tradici v odlehlých oblastech Skandinávie, většina velkých runických prací se odehrávala v místech oživujících tuto školu po roce 1600 n.l..”

Je jasné, že se runové písmo používalo nejen jako značky s magickým významem. Runy byly vyřezávány nástrojem, většinou nožem a psaní run bylo považováno za tradiční řemeslo, které vyžadovalo mnoho let školení, než společnost důvěřovala novému runodělci, protože v sázce byla sociální pohoda a ochrana. Runy měly mnoho použití: psaly se s nimi básně, kouzla, používaly se jako amulety, totemy nebo značky. Byly informativní a ochranné, dávaly konkrétní fakta nebo odrazovaly zlé duchy.

Runy se psaly na válečné vybavení a byly hrdě neseny jako votivy nebo záruky. Jejich hlavním úkolem bylo vyvolat modlitby a proroctví. Samozřejmě se užívaly i nejrůznějšími světskými způsoby. Ačkoli dnes je možné zakoupit hotové sady run s brožurami popisujícími jejich použití, snadnost přístupu nebyla vždy taková. „Runy byly používány déle než 1000 let,” říká King, „před tím, než je řada křesťanských prospektů umístěných na těchto zjevných pozůstatcích pohanství donutila ustoupit do opozice a pak do podsvětí v jejich vlasti.” Příchodem křesťanství došlo k totalnímu vymícení pohanských kultů v Evropě a jen málo vědomostí se zachovalo jen díky některým jedincům, kteří se i přes pohrůžku smrti nebáli dále praktikovat pohanské rituály, ovšemže držené v absolutní tajnosti. Předávání runového vědění dalším generacím bylo tedy velmi obtížné a často nebylo předáno celé. Začaly vznikat nepřesné a neúplné kopie systémů písma a to vedlo k vzniku ruzných mutací Futharku.

Runová abeceda se nazývá futhark/futhork (dříve se runa Ansuz vyslovovala jako A, později jako O) a to podle prvních písmen (stejně jako a-be-ce-da) a je rozdělena na 3 sady (skupiny písmen), nazývané potom aettir = „rodiny“. Existuje několik druhů futharku, drobně se lišících ve vzhledu jednotlivých písmen, počtu písmen, nebo jejich významu. První futhark (germánský futhark prostý) obsahuje 24 znaků, druhý (anglosaský futhork) 28–33 znaků a třetí (vikinský futhork) jenom 16 znaků.

Runy sloužily nejen k zápisu textů, ale převážně k magickým účelům, jako je věštba nebo různé formule a talismany. Dnes umíme runové znaky rozluštit, smysl některých textů nám však zůstává utajen. Runy nerozeznávají rozdíly mezi dlouhými a krátkými samohláskami.
Znaky se obvykle ryly do kamenů či dřeva. V případě rituálního nebo magického použití pak byly dodržovány postupy popsané v básni Runatál, části ságy Hávamál (Výroky Vysokého), především pak barvení, které se provádělo též i krví pisatele.

Mytologie

Všechny runické básně, písně a legendy pocházejí z r. 800 – 1000 n. l., ale mohly být přeloženy z mnohem dřívějších originálů. Runy samotné byly jediný zdroj a forma psaného písma dostupného severním národům, právě v té době, kdy byly básně vytvořeny.

Runám se přičítá božský původ. Ságy praví, že bůh Ódin obětoval sám sebe na stromu světa, aby zemřel a znovu se narodil, díky čemuž dosáhl vyššího vědění. Tato historie je popsána v jednom ze základních děl severské mytologie, epické básni Runatál, která je částí rozsáhlého díla Havamálu.

Následující úryvek popisuje Odinovu oběť:

„On visel na větry
zmítaném stromě,
v neznámu co koření;
jsa proklán kopím
po devět nocí
moudrý Ódin sám sobě obětí.

Nejedl chléb a nepil nic,
jen hleděl v hlubin tmy,
pak zaplakal a runy vzal.
Konečně vrátil se.“

Podělil se pak o své vědění s elfy, trpaslíky, obry a dokonce i lidmi, což je detailně popsáno v dalším úryvku z Runatálu:

„Pro Ásy Ódin,
pro elfy Dain,
Dvalin pro trpaslíků svět,
Asvid pro obry ukrutné,
a teď je ryju já.
Než stvořen člověk, Thund je ryl,
Co rychle vzchází, uvadá.“

V Runatálu je rovněž obsažena část, popisující umění práce s runami. Jsou zde vyjmenovány jednotlivé úkony, které musí schopný runopisec ovládat:

„Umět je rýt, umět je číst,
vědět jak barvit, ověřit,
kterak se ptát a oběť dát,
odeslat je, i moc jim vzít.“

Bernard King nám říká, že „runy se učili a používali jednotlivci, kteří mohli být učenci, básníci, farmáři, čarodějové, válečníci, čarodějnice nebo dokonce právníci a diplomaté, nemluvě o obchodnících. Naučili se své runy od někoho, kdo je už znal. Magie na severu byla většinou vyučována ženami, ať už se jedná o matku, manželku, čarodějnici nebo královnu.”

Četli runy složené z větviček, tesali do skal a kamenů, vyřezávali je do dřeva, používali pro komunikaci na dálku a při zapisování skaldských veršů a samozřejmě při věštbách a zaříkadlech.

Runová magie – Seidr

Magii ovládaly v podstatě všechny bytosti skandinávské mytologie, a proto pro seveřany byla magie zcela přirozenou a v podstatě všední věcí. Magické praktiky nazývali slovem Seidr (vyslovováno „SAY-dr“), je to forma předkřesťanské seveřanské magie a šamanismu, která se zabývá ovlivňováním průběhu osudu a prací v jeho struktuře tak, aby změna přinesla kýžený effekt, ať už měl být jakýkoliv. Pro toto musel praktikující tuto metodu (se speciální rituální holí v ruce) vstoupit do extatického transu, aby mohl komunikovat se světem duchovním. Průběh této operace je podrobně popsán v eposu Voluspa.

Jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších skandinávců na světě, britský archeolog Neil Price, ve své knize napsal shrnutí: „Praktikovaly se tam seidr rituály pro věštění a jasnovidnost; pro hledání ztraceného, jak v tajemství mysli, tak i na fyzických místech; za uzdravení nemocných; pro přinesení štěstí; pro kontrolu počasí; pro volání zvěře a ryb. Je důležité také podotknout, že vše toto mohlo být použito i pro opak těchto věcí tzn. prokletí jednotlivce nebo akce; pro zpustošení země a učinit ji neplodnou; vyvolat nemoc; úmyslně odhalit falešné proroctví a tak poslat jeho příjemce na cestu ke katastrofě; zranit, zmrzačit, zabít v domácích sporech a zvláště v bitvě.”

Runový posismus

Jednotlivým runám odpovídají určité pózy a těm zase určité mantry. Pro bližší informace a obsáhlý popis jednotlivých run včetně jejich kvalit a úvodu do runové magie doporučujeme: Magie pro pokročilé od Josefa Veselého.

Spojené neboli vázané runy

Vázaná runa, nebo-li bindruna, je ligatura dvou nebo více run a jsou ve starobylých vikingských nápisech extrémně vzácné, ale byly zcela běžně používané v nápisech během časnější (pragermánštiny) a pozdnější (středověké) doby. Na některých runových kamenech jsou vytesané spojené runy, ale mají spíše okrasný důvod a nebo mají upozornit na jméno autora. Běžná forma vázané runy je tvořena dvěma (nebo třemi) navzájem sousedními runami, které jsou spojeny dohromady, aby vytvořily jeden spojený glyf, obvykle sdílející společnou vertikální čáru.

Thorsson o vázaných runách píše toto: „Když se vázané runy používají při psaní, mohou se spojovat dvě runy nebo i skupina run. Dělá se to proto, aby se představila dvě slova nebo i více v zakódované podobě, nebo aby se snížil celkový počet run v nápisu. Vázaná runa se vždy počítá jako jedna runa.”

Pomocí takovýchto vázaných run se vytvářejí mocné amulety, ve kterých jsou zakódovány i celé magické formule. Obvykle se u vázaných run považuje za nejlepší postupovat podle šablon používaných starověkými runorytci nebo řekněme runiky. Jedna z nejznámějších vázaných run je runa štěstí, která představuje a zastupuje magickou formuli gibu auja (předání štěstí) a často se vyrývá ᚷ ᚨ na talismanové či rituální zbraně. Na obrázku vidíme jak vázaná runa štěstí vzniká a doslova znamená „[Já] přeji [hodně] štěstí”.

Runová divinace

Stejně jako jakákoli forma věštění nebo čtení věštců zabere nějaký čas zvládnout a naučit se umění čtení run. K dispozici jsou knihy a příručky, které pomohou pochopit runové významy a jejich význam v životě a pomohou najít odpovědi na otázky a problémy, které jsou zkoumány. Ale jak postupovat při takovéto praxi?

Podle současných badatelů, je nejprve potřeba vyrobit sadu runových kamenů. Jako materiál na výrobu je nejvhodnější použít dřevo. Snadno se opracovává, barví a vyřezává. Lze také použít kameny, hlínu, nebo zvířecí kosti. Bernard King podotýká: „Pro začátek si řekněme, že ten kdo si někde koupil sadu runových špalků, je může rovnou vyhodit oknem. Sadu, s níž má smysl pracovat, si musíte vyrobit sami ze dřeva plodonosného stromu.” Tato sada se pak vrhá, podobně jako kostky na bílou látku, kterou položíme na stůl, na zem nebo nějakou podložku a z tvarů obrazce, který na podložce vznikne ze sady run, čteme význam věštby.

King uvádí přesnější návod: „Tacitus nás informuje, že metač run, držící runy připravené k vržení na bílou látku, pohlíží do oblak a odříkává modlitbu bohům. Modlitba je de facto výzvou, přičemž nejvhodnějším božstvem, k němuž se lze obrátit, je Odin, pán moudrosti a dárce run lidstvu. Doporučuje se proto vzývat jej prvními dvěma odstavci z Runatálu –

„On visel na větry
zmítaném stromě,
v neznámu co koření;
jsa proklán kopím
po devět nocí
moudrý Ódin sám sobě obětí.

Nejedl chléb a nepil nic,
jen hleděl v hlubin tmy,
pak zaplakal a runy vzal.
Konečně vrátil se.“

Runy vrhneme v okamžiku, kdy dokončujeme verš ,Konečně vrátil se.ʼ

Dnes se rovněž setkáváme s runami, které jsou nakresleny na papírových kartách. Práce s nimi však počítá se stejným přístupem, jako s tradičními runovými kameny.

Metody divinace

Je opravdu mnoho způsobů, jak k věštbě přistupovat. Můžeme číst ze všech 24 run, což je velmi složité a vyžaduje to několikaletou praxi, anebo pro začátek použít pouze jednu runu, tu vylosovat např. z koženého váčku a význam runy použít jako odpověď na otázku, kterou jsme kladli při losování, a postupně se tím naučit význam jednotlivých run.

Odinova runa
Vlož runy do plátěného pytlíku a promíchej. Sáhni dovnitř a vytáhni jednu z nich. Dávej pozor, abys runu nepřevracel jinak, než byla tažena. Runa odhaluje tvoji nynější situaci, nebo je základní odpovědí na tvůj dotaz.

Tři rozprostřené runy
Vlož runy do pytlíku. Vytáhni z něj tři runy a polož je do řady před sebe. Postupuj zleva doprava.
První runa: tvá přítomnost
Druhá runa: Výzva, stojící před tebou
Třetí runa: nejlepší možný výsledek.

Runový kříž
Vlož runy do pytlíku. Vytáhni šest run a umísti je v tomto sledu: První runa je uprostřed a je oblastí tvé práce. Prezentuje přítomnost. Druhá runa je po pravé straně od první. Reprezentuje minulost. Třetí runa je nalevo od první. Reprezentuje budoucnost. Čtvrtá runa je dole pod první. Tato runa odhaluje základ celé situace. Pátá runa je nahoře nad první . Tato runa znamená výzvu, stojící před tebou. Šestá runa je nahoře nad pátou. Znamenává nejlepší možný výsledek.

Pro více informací o věšteckých metodách, o mytologii a historii používání run nahlédněte do přiloženého PDF (zveřejněno se souhlasem autora):

Zdroje ke studiu runového písma a věštění

Základním zdrojem ke studiu run jsou již zmíněná díla tradiční severské mytologie, epická báseň Runatál, která je částí rozsáhlého díla Havamálu.

Ve starých grimoárech – Huldský manuskript a Galdabrok lze najít mnoho kouzelných formulí vzniklých právě kombinací run a dalších symbolů. V těchto zdrojích se objevují i dnes tak populární symboly, jako Vegvisír, Veldismagn apod.

Vedle historických pramenů lze čerpat z velkého množství publikací věnovaných runám, runové magii a věštění. Takovýchto publikací je na českém i zahraničním trhu nespočet, necháme proto na studentovi, aby si sám našel zdroje, které mu budou nápomocny při jeho práci.

Doporučujeme:
– Edred Thorsson: Runy v praxi – Futhark
– Igor Warneck: Runy – praktická kniha
– Paul Rhys Mountfort: Nordické runy
– G. von List: Tajemství run
– Bernard John Howard King: Runy

Zdroj:
Wikipedia
VESELÝ, Josef. Magie pro pokročilé. 2. vyd. Praha: Vodnář, 2009. 591 s. ISBN 978-80-86226-96-5.

NEZMAR, Daniel. Runová magie v západní esoterní tradici. Bakalářská práce. UK HTF: Praha 2019.
Obrázek: pixabay, pinterest, archiv Lóže u Z.·.S.·.