Transmutace

Pojem, kolem něhož se koncentruje celá alchymie (v.); ta je v podstatě naukou o přeměnách; v užším smyslu o přeměnách obyčejných kovů v ušlechtilé kovy stříbro a zlato, v antropologickém smyslu o duchovní přeměně člověka. 

Alchymicky pojatá fyzická transmutace má racionální jádro: také chemické prvky jsou složené substance a mohou se přeměňovat jedny v druhé. Vedle přirozených přeměn, které probíhají v organismech živočichů a rostlin, existují i přeměny umělé, probíhající v laboratořích. Chemické prvky jsou různé varianty jakési prasubstance  prvotní hmoty (prima materia  v.). Termín hmota, jímž chemie operuje, je nyní nahrazován termínem energie a vynořuje se otázka, zda existuje vůbec něco takového, jako je to, co bylo označováno za hmotu (masu). Ukazuje se totiž, že hmota je vlastně vybudována z vibrací, víření, kmitání, chvění energií, a lze proto říci, že hmota je formou energie, nikoli naopak, jak se tvrdilo. „Žádná hmota není skutečná, nýbrž skutečná jsou jen kmitání jako účinky neznámé síly. Víření vyvozená z této síly jsou pralátkou, z níž je veškerá hmota vybudována prostřednictvím evoluce. Tím představuje každá hmota koncentrovanou sílu a nová teorie relativity učí, že síla, energie se rovná mase násobené kvadrátem rychlosti světla a každá hmota může tedy zmizet tím, že se rozpustí v sílu nebo energii” (M. Retschlag 1921, s. 12). Alchymickými elementy nejsou prvky Mendělejovy soustavy, nýbrž trojice Rtuť (Merkurius), Síra (Sulfur) a Sůl (Sal); nejsou to látky, nýbrž vlastnosti či principy věcí. Alchymické operace pak probíhají dvěma směry: k získání prvotní hmoty a pak k proměně této prvotní hmoty v žádanou látku („filosofický kámen”), neboť prvotní hmota je něco, z čeho lze za určitých okolností vytvořit cokoli. V zásadě tedy jde u transmutace o proces, který lze schematizovat takto: prvotní hmota  působení na prvotní hmotu účinnou silou  získání žádané substance („filosofického kamene”, elixíru). To, co platí v rovině fyzické, platí i v rovině psychické, a tak je zásadně možná nejen transmutace hmoty, ale i transmutace duší. Důkazem proměn energií je možnost proměny světelné energie v teplo. Na přelomu XIX. a XX. stol. vypracovali E. R. Rutherford a F. Soddy vědeckou teorii transmutace. R. 1919 pak Rutherford provedl první umělou transmutaci atomu dusíku v kyslík a vodík: když bombardoval částicemi alfa jádro dusíku, dosáhl jeho přeměny na jádro kyslíku. Tím byla experimentálně prokázána možnost transmutace prvků a byly objeveny izotopy. R. 1934 pak manželé F. a I. Joliot Curieovi získali první umělý transmutační izotop a v letech 19391940 se podařilo laboratorně rozbít atomy. E. Canseliet tvrdil, že v září r. 1922 provedl v jisté laboratoři za přítomnosti malíře J. Champagne a chemika G. Sauvage transmutaci za pomoci projekčního prášku, který mu dal Fulcanelli, a získal sto gramů čistého zlata. V alchymii se transmutace uskutečňuje působením síly nazývané „ignis innaturalis” (nadpřirozený oheň) na prvotní hmotu (maíeria prima). Postup se realizuje ve „filosofickém vejci”, nádobě zvané „athanor”, v níž pak probíhá transmutace za působnosti obou principů pralátky, solární (teplé a mužské Síry) a lunární (studené a ženské Rtuti). Proces se odvíjí v několika fázích, vyznačujících se různými barvami: 1) „nigredo” (čerň černí), v níž se rozpouštějí protiklady výchozí látky; 2) „albedo” (bělost), v níž. je fixována nespalitelná Síra; 3) závěrečná „červená” fáze (ve filosofickém vejci se objevovaly červené páry a byl získán těžký prášek jasně červené barvy s vůní vlhké mořské soli). V procesu transmutace se uplatňovala řada vnějších zásahů: destilace, fixace, digesce, fermentace a multiplikace. El Geber (Džábir) pokládal za základní látku všech kovů olovo; zlato podle něj sestává z nejjemnějšího Merku ra a trochy červené Síry, měď z hrubého Merkura a nečisté červené Síry atd. (Summa perfectionis magisteři.) O transmutaci kovů psali dále Morienus (De transmutatione metallorum . ..), Artepius (Clavis maioris sapientiae), Albertus Magnus (Libellus de Alchymia, De rébus metallicis et mineralibus) a další. Albertus Magnus napsal: „Alchymie si počíná tak, že určité tělo rozloží, vyjme je z jeho druhu a nejpodstatnějšími jeho částmi pokryje tělo jiného druhu” (III. kniha spisu De rébus metallicis et mineralibus). V zásadě pak jde o „čistění Merkura a Síry” vařením a sublimací a pak o spojení obou s kovovým základem. Jiné předpisy k provedení transmutace podal ve XIII. stol. Villanovanus, který doporučoval, aby se začalo vypíráním amalgamu mědi (sestávajícího z jednoho dílu mědi a tří dílů rtuti) solí a octem, až se ocet zbarví do černá. Tento amalgam je pak rozpouštěn ve „vodě života” (alkoholu) a roztok je tak dlouho digerován, až se vytvoří černý povlak. Ten je opatrně sebrán a znovu digerován atd., až se povlak přestane vytvářet. Výsledkem je elixír v podobě tinktury, z níž se s pomocí rtuťového prášku dostane zahřátím konečný výsledek, „lapis philosophorum”. Uvádíme to jako jeden z mnoha předpisů k výrobě filosofického kamene, které byly v průběhu staletí v alchymii popisovány a nepochybně také realizovány, aniž ovšem v naprosté většině případů vedly k získání preparátu proměňujícího olovo ve zlato. Záhadný mnich Basilius Valentinus napsal o přeměně kovů 21 knih. Vycházel ze tří principů (Síry, Soli a Rtuti): Síru pokládal za „mužské semeno kovů”, Rtuť za „ženské semeno”. Podobně uvažoval v této dimenzi tří principů i Paracelsus (Opus paramirum). V historii alchymie existuje řada případů  historicky prokazovaných  zhotovení zlata pomocí „filosofického kamene”. Tak např. v Anglii v době křížových výprav byly údajně v kostele sv. Kateřiny poblíže londýnského Toweru zhotoveny zlaté dukáty, které pak byly vydány králem Eduardem III. a které měly být použity k financování křížové výpravy proti Turkům. Mince obsahovaly přes 23 karátů a nacházejí se v různých sbírkách. Je na nich zobrazen rytíř s mečem a štítem v rukách, sedící na lodi vyzdobené růží. Zhotovení alchymického zlata dosvědčuje i původní odpůrce alchymie lékař a chemik J. B. van Helmont. Přesvědčil se o tom, jak praví, na vlastní oči. Transmutacemi proslul pak Alexandr Seton zvaný Cosmopolita a Michael Sendivogius (Sendziwój), který tajemství transmutace získal od Setiona za to, že ho osvobodil z vězení, kam Setona uvrhl saský kurfiřt za to, že mu Seton tajemství přeměny kovů nechtěl sdělit. Sendivogius jednu z těchto transmutací provedl v Praze v laboratoři císaře Rudolfa II., který pak na Pražském hradě nechal na památku této transmutace vsadit proslulou pamětní desku (později bohužel odstraněnou). Dalším alchymistou, který provedl přeměnu olova ve zlato, byl údajně Johann Kunkel von Löwenstern, který byl rovněž ve službách saského kurfiřta Johanna Georga II. a působil jako ředitel drážďanského laboratoria. Při přeměně realizoval předpisy Sebalda Schwertzera z r. 1584 a postup popsal ve své knize Laboratorium chemicum. Z novodobých alchymistů se podrobně problémy transmutace kovů zabýval G. T. Tiffereau (1924), podle něhož je klíčem k této přeměně „kovová tinktura”: „kámen mudrců” je minerální ferment, tj. substance, která může měnit materiální stav rovnováhy v tělesech. Oficiálně uznávaná forma transmutace je radioaktivní přeměna látek. Většina prvků obsahuje nuklidy, které se rozpadají (radioaktivní izotopy). Přírodní rozpad prvků je základem radiokarbonové metody sloužící k určování stáří objektů organického původu (obsahujících uhlík): podle poločasu rozpadu nestálého izotopu se dá určit, jak dlouho předmět existuje. První transmutaci, jak již bylo uvedeno, provedl sir Rutherford (1919). Předcházel  tomu objev přirozené radioaktivity  jáchymovského smolince. Metoda, kterou Rutherford použil, však byla příliš drahá, takže se průmyslově neuplatnila, avšak v podstatě touto metodou byly později připraveny tzv. transurany. Z uranu se tak získává plutonium, v přírodě se nevyskytující  prvek, který je surovinou pro výrobu jaderných zbraní a má poločas rozpadu 25 000 let. V malém množství bylo nedávno připraveno i zlato, přičemž výchozí látkou byla rtuť, ale jeho výroba je opět nadměrně drahá — takto vyrobené zlato je asi čtyřicetkrát dražší než zlato přírodní.

Fyzická transmutace je tedy principiálně možná, alchymistická idea této transmutace proto nebyla pouhým snem. Umožňuje ji užití mocných energií vyrobených v cyklotronech, aby bylo zasaženo jádro prvku, který slouží jako východisko transmutace. V přírodě však probíhají tyto transmutace užitím energií nízkých. Lyonský badatel L. Kevran (Transmutation naturelle non radioactive 1968) vyslovil hypotézu, že v přírodě probíhají přeměny prvků cestou naturalizací jader, a to jak v živé, tak i neživé přírodě. V nerostné říši to trvá velmi dlouho. Slunečnice v sobě např. obsahují mikroskopické zlato, které získávají z půdy (10~6 gr). Sibiřští sobové mají ve své srsti rovněž stopové zlato, které získávají patrně z lišejníků, jimiž se krmí. Organismy jsou schopny v sobě transmutovat prvky : např. krab je schopen vyrobit si vápník, který potřebuje při poškození krunýře, i když je držen v prostředí, kde tento prvek chybí. K dosažení rovnováhy ve fyziologii nervové činnosti si tělo vyrábí draslík ze sodíku atd.

Klasická alchymie pracovala i v rovině fyzických transmutací s jemnými, ale účinnými energiemi spirituálního původu (o nich hovoří i jedna z tezí Smaragdové desky — v.). Alchymie fyzická tak byla současně i alchymií spirituální a naopak. Tyto účinné energie spirituálního původu byly celkem velmi výstižně nazývány „ignis innaturalis” (nadpřirozený oheň) a v alchymii samé se velmi zdůrazňovala práce s různými formami tepla. Klíčový alchymistický agens je tedy spirituální povahy; uplatňoval se zřejmě rozhodujícím způsobem v procesu putrefakce ve fázi „nigreda”, kdy původní látka „zemřela”, aby umožnila vývoj nové kvality. Předtím bylo nutno separovat a opakovaně přečisťovat solární a lunární principy výchozí „panenské hmoty” (materia virginis, což je jiný název pro prvotní hmotu). Čemu však odpovídají pojmy transmutace fyzické alchymie v rovině alchymie spirituální? Co je východiskem duchovní přeměny člověka, v co se mění jeho psychické dispozice? Tyto a mnohé další otázky spirituální transmutace dosud čekají na odpovědi, které jsou známy jen skutečným zasvěcencům.

Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
Obrázek: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.