Ústřední pojem alchymie (v.), neboť vyjadřuje nejvyšší cíl alchymického umění. Byl též nazýván „kamenem filosofů” (Lapis philosophorum), „poslední hmota” (Ulíima mateři a) či jinak. Je to konečný produkt tzv. Velkého díla (Magnum opus), případně Magisteria Slunce a existuje ve formě červeného prášku (resp. zrnek nebo granulomů) či tinktury.
Má schopnost proměňovat prosté kovy ve zlato nebo stříbro (zejména olovo nebo rtuť) a má také vlastnosti univerzálního všeléku (tzv. panacea — všelék), resp. životního elixíru, jímž se udržuje život a mládí. Protože byl ztotožňován s elixírem života, byl též nazýván „pitné zlato” (Aurum potabile). V oblasti spirituální alchymie odpovídá kameni mudrců dosažení vnitřní jednoty protikladů (coniunctio oppositorum), tj. duševně a duchovně dokonalého jedince. Postup výroby kamene mudrců je vrcholným tajemstvím fyzické i spirituální alchymie a ve fyzické alchymii se jej přes nesčetné snahy podařilo vyrobit jen nemnohým (např. Flamelovi, Sendivogiovi a dalším). Dnes je již přeměna kovů možná a byla též prakticky provedena, avšak postup je velmi nákladný, takže se tato transmutace nevyplácí. Ve skutečnosti práce na výrobě kamene mudrců ve smyslu fyzickém byla i prací na sobě samém. Byla vyslovena hypotéza, že fyzické transmutace kovů se dosahovalo prostřednictvím psychické energie laborujícího alchymisty, který se v průběhu své práce sám měnil a jehož psychická proměna dynamizuje jeho dílo. Fyzická a spirituální alchymie tak tvořily jednotu; dokladem toho je život a dílo Nicolase Flamela a jeho ženy Perenelly. Alchymisté se domnívali, že kovy žijí a principy transmutace kovů platí tedy i pro transmutaci duchovní. Většina pokusů o tuto transmutaci kovů však zůstala jen v rovině fyzické a byla také neúspěšná.
Podle R. Federmanna (1964) se při transmutaci jednalo o následující postupy:
- Calcinacio: vylučování nadbytečné vlhkosti mírným zahříváním nad ohněm (proces je řízen Merkurem a je spojen s oxidací).
- Putrefakce (hnití, tlení): je spojena s mortifikací (umrtvením); jednalo se o vybavení nižších životních principů, aby se docílilo vyššího působení duchovních principů v hmotě uzavřených (P. de Lasenic); proces byl řízen Saturnem a zobrazován havranem.
- Sublimace (zjemnění, druh tzv. „suché destilace”): zobrazováno ptákem vylétajícím z poháru nebo havraní hlavou, na níž sedí menší ptáček světlé barvy (sublimát); proces byl řízen Jupiterem.
- Solutio (rozpuštění): alegoricky zobrazováno mytickým ptákem Nohem jako jezdeckým zvířetem „stříbrné královny”; proces řízen Lunou.
- Destillatio (oddělení tuhého od tekutého): proces řízen Venuší.
- Coagulatio (zhuštění nebo fixace): alegoricky zobrazováno dvouhlavými zvířaty nebo androgynem, či setkáním jednorožce a jelena; proces byl řízen Martem.
- Extractio (vytažení): proces byl řízen Sluncem.
- Digestio (rozložení): proces „oddělení jemného od hrubého”, neboli vydělení substance.
- Ceratio (růst): dosažení bělostného stavu látky.
- Fermentatio (kvašení): spojení dvou protikladných principu pomocí kvintesence.
- Multiplicado (zmnožení): zvětšení kvanta látky.
- Projectio (promítnutí): látce jsou vštípeny substance jiné látky, tj. olovu vlastnosti zlata, takže dojde k transmutaci.
Při uvedených postupech muselo být dbáno přísných předpisů (mimo jiné také astrologických konstelací). Je nutno rozlišovat kámen mudrců či filosofů a Velké dílo: Kámen byla látka, jíž se použilo posléze k výrobě zlata, jak tvrdil Albertus Magnus, byla již hračkou, neboť stačila pouhá aplikace „prášku”, obvykle na olovo, a po dvouhodinovém vaření vzniklo údajně zlato. Východiskem laborace byla tzv. Materia prima (prvotní hmota). Celý proces se odehrával ve „filosofickém vejci” (ovum philosophicum) za účasti alkahestu či azothu (v.), tajemného „rozpouštědla”. S filosofickým vejcem byly spojeny tři symboly: chlapec mající na hlavě symbol Slunce, dívka se symbolem Luny a Neptun sedící na trůně a držící v ruce trojzubec, který symbolizoval azoth. V prvních týdnech laborace měla hmota, s níž se pracovalo, neurčitou barvu — byla to etapa „království Merkura”. Potom látka zezelenala a zčernala — to bylo „království Saturna”. Potom dostala látka barvu bronzu a „ohrožovala se”, což se dělá v „království Jupitera”.
V další fázi, zvané „království Diany”, dostávala látka barvu zářící běli a bylo již možno použít ji k přeměně kovů ve stříbro. Pracovalo-li se dále, látka opět zezelenala, modrala („království Venuše”) a potom dostávala oranžový odstín („království Marta”) a vykazovala se jako načervenalé páry. Nyní bylo nutno „filosofické vejce” ochladit, aby se páry srazily. Laborace vstupovala do konečné fáze, do „království Apollóna”, dostala tvar malých zrnek a konečně barvu jasně červeného prášku s chutí mořské soli — to byl kámen mudrců či filosofů, který pak mohl být použit ke konečné transmutaci, obvykle olova nebo rtuti ve zlato (Z. Zwožniak 1978). To byl proces na úrovni fyzické. Jak tento proces probíhal na úrovni duchovní? Celý proces se analogicky odehrával v nitru alchymisty. Důležitým činitelem činnosti alchymisty bylo tzv. „imaginatio”, duchovní akt „tvoření obrazů”, který alchymistu spojoval jak s vnější látkou, s níž laboroval, tak se sebou samým, s vlastním nevědomím.
Toto nevědomí, jak se zdá, bylo „prvotní hmotou” spirituální alchymie, jejímž Velkým dílem byla „mystická svatba”, tj. spojení protikladů mužského a ženského, ďábelského a božského, těla a duše v jedinci. Jistou paralelou tohoto procesu jsou např. vize mystika sv. Jana od Kříže v pověstné „noci smyslů”, etapě mystické cesty k bohu. U C. G. Junga je touto „chemickou svatbou” proces individuace (v.), tj. ono „mystérium coniunctionis”, v němž je třeba „očistit” nevědomí, zejména jeho nejhlubší vrstvy (lidské „brontosauří já”), ale současně z jeho hlubin i vyzdvihnout božské archetypy a integrovat je v jednotu duchovního „nadjá” (Jung používá termínu „Selbst”).
Rosekrucián Elias Ashmole zdůrazňuje, že existuje několik druhů „kamene”, a totéž uvádí starý Herme-tický slovník (Dictionaire hermetique, Paris 1695). Je to především „minerální”, „vegetabilní”, „animální” a také „magický” kámen filosofů: vegetabilní dává růst rostlinám, minerální mění kovy ve zlato, magický propůjčuje moc nad lidmi a ovládání řeči zvířat atd. Zmíněný Hermetický slovník (s. 135) obsahuje důležitou pasáž: „Dílo Kamene je hra dítěte neboli práce ženy.” Citát poukazuje k důležitému faktu, že i Velké dílo, tak jako každá iniciace, se uskutečňuje a dokonává ve dvou, není to tedy dílo jedince, nýbrž muže a ženy. Potvrzuje to zejména život a dílo jednoho z největších alchymistů vůbec, Nicolase Flamela (1330—1418) a jeho ženy Perenelly. Flamel sám popisuje, jak dosáhl transmutace olova ve zlato: „Stalo se to jednoho pondělí, 17. ledna v poledne v mém domě, jen v přítomnosti mé ženy Perenelly, ve svatém roce 1382 . ..”, a když popisuje další transmutaci rtuti ve zlato, zdůrazňuje, že se to stalo „opět jen v přítomnosti Perenelly”, a dodává: „Učinil jsem to třikrát s pomocí Perenelly.”
Alchymicky vyrobené zlato pak oba použili k založení nadací a zbudování čtrnácti nemocnic a sedmi kostelů v Paříži, jakož i k podpoře vdov a sirotků. V alchymických pracích na Velkém díle vystupují a působí dva záhadní činitelé: prasubstance a praenergie. Michael Sendivogius ve svém proslulém Traktátu o kameni filosofů (1604), který byl též původně vytištěn v Praze v latinském originále, hovoří o dvou činitelích: o přírodě a semeni; v přírodě je dána ona prasubstance, v semeni je skryta ona praenergie. Avšak jak z přírody získat onu prasubstanci a ze semene onu praenergii, je hermetickým tajemstvím.
Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
Obrázek: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.