Elixír

Alchymistický termín pro kámen mudrců (v.) připravený v tekuté podobě jako všelék (tzv. panacea) a prostředek k omlazování a prodlužování života. U Indů tzv. soma (v.). 

Ve starověku a středověku byl často zaměňován s afrodisiaky (prostředky stimulující libido a pohotovost k sexuálnímu aktu), protože sexuální potence byla brána jako ukazatel vitality. Příprava elixíru, který byl také označován „pitné zlato” (aurum potabile), byla totožná s přípravou kamene mudrců (ten měl ve formě červeného prášku nebo drobných granulomů způsobilost měnit kovy ve zlato). Existovaly však také elixíry zhotovované spagyrickou extrakcí „kvintesencí” (tj. astrální substance) z různých přírodnin.

Zhotovování elixírů k prodloužení života, resp. k omlazení bylo známo již starým Egypťanům a objevuje se i ve staré Indii a Číně. V těchto kulturách byl ovšem elixír něčím specifickým, nebyl vždy totožný s kamenem mudrců. U indických a čínských spagyriků byl oblíbenou součástí elixíru kořen ženšen (ginseng). Tajemství prodloužení života bylo přisuzováno taoistům, kteří je spatřovali v zadržování a transmutaci spermatu. Ve výrobě elixírů proslul na začátku XIII. stol. Arnoldus Villanovanus, jehož spisy však byly zničeny inkvizicí. Na jeho dílo navázal Paracelsus, jenž proslul svými spagyrickýrni přípravky k prodloužení života, které nazýval „arkána” (lat. tajemství). Připravil řadu receptů na elixíry, jejichž podstatou byl alkohol. Tak byl např. znám jeho Elixír proprietatis Paracelsi, který se skládal ze dvou dílů aloe, dvou dílů myrhy, jednoho dílu šafránu a dvaceti čtyř dílů zředěného alkoholu. Jako prostředků k omlazování a prodlužování života se používalo také tzv. mumií, což byly výtažky z těl mladých a zdravých osob, které byly zaživa utopeny a rozpuštěny v medu.

Jiným vyhlášeným prostředkem k omlazování byla krev, které se používalo ve formě koupelí (proslulá „čachtická paní”, hraběnka Báthoryová). Konečně, kromě různých bylin, se používalo  jak se o tom zmiňuje bible (I. kn. kr. I, 1 4)  tělesného tepla mladých panen, které byly ukládány do lože starců (tzv. sunamitismus, podle krásné dívky Abizag Sunamitské, která byla položena do lože stárnoucímu králi Davidovi, aby mu její tělo vrátilo životní sílu). Věřilo se, že životní síla může být předávána dotykem i neúmyslně  někteří černí mágové, tzv. arivisté, prý takto uměli jiným osobám životní sílu „vysávat”. Obranou proti tomu bylo gesto „rohů” nebo „fíku”, tj. namíření sevřené pěsti se vztyčeným malíčkem a ukazováčkem (resp. palcem sevřeným mezi prostředník a prsteník) proti arivistovi.

Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
Obrázek: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.

Nadcházející události