Corpus Hermeticum

Soubor hermetických spisů, jichž původ spatřují hermetikové ve starém Egyptě a připisují je legendárnímu Hermu Trismegistovi (Třikrát mocnému Hermovi, což je řecké pojmenování egyptského zasvěcence Thovta). 

Jiní badatelé se domnívají, že tyto spisy  které jsou různě uspořádávᔑ ny  jsou sbírkou řeckých textů z II. a III. stol. po Kr. a že jsou produktem řeckoorientálního synkretismu z doby římského císařství. Většina těchto textů vznikala skutečně až v období helénismu, jsou psány řecky a nesou stopy vlivů různých filosofických systémů, zejména gnostických (v. Gnose).

Podle A. J. Féstugiéra (La Revolution d’Hermes Trismégiste, sv. I. 1944) je Corpus Hermeticum tvořeno dvěma řadami spisů obsahově odlišných. Jedna řada, patrně z 3. stol. př. Kr., se zabývá klasickými tajnými vědami a druhá, z období 2. a 3. stol. po Kr., obsahuje teologická a filosofická pojednání. Do „hermetického korpu” (Corpus Hermeticum je latinský název pro soubor těchto textů) není však badateli zařazován nejdůležitější, základní hermetický spis Tabula Smaragdina (v.), Smaragdová deska, spis, který hermetikové považují za jediný pravý spis Herma Trismegista.

V některých spisech „hermetického korpu” vystupuje Hermes přímo jako osoba rozmlouvající se svým synem Tatem, knězem Ammonem atd. Základní filosofické znaky dala „hermetickému korpu” slavná alexandrijská škola a pozdní antika. Korpus se také někdy nazývá podle prvního a nejobsažnějšího spisu tohoto souboru Poimandres (řecky Pastýř). Soubor těchto spisů je různými autory různě tříděn: Ménard jej třídí na 17, Chambers na 21, jiní většinou na 18 jednotlivých spisů. Ménardovo třídění je následující: Poimandres (14 částí), Zasvčcovací rozmluva (Asklépios), Kóré kosmón (Minerva mundi čili Sova světa). Hermes svému synu Tátovi (fragmenty).

E. Lévi pokládá z hermetického hlediska za nejdůležitější z těchto spisů spis Sova světa. Nejobsáhlejší spis Poimandres byl z podrfětu Cosima Mediciho přeložen do latiny v r. 1463 Marsigliem Fičinem a měl velký vliv na filosofii. své doby i následujících století. V XIX. a XX. stol. pak vznikly překlady do francouzštiny, němčiny a angličtiny. Hermetické spisy sebrané později v souboru Corpus Hermeticum přivezl z Makedonie mnich Leonardo da Pistoria r. 1460 a předal je Cosmovi Medicejskému, který je dal přeložit do latiny. Od konce XV. stol. se pak tyto spisy šířily Evropou a značně ovlivnily zejména renesanční filosofii i myšlení některých významných alchymistů.

Jádro hermetického učení je však v těchto spisech, tvořících „hermetický korpus”, překryto zejména gnosticismem, neopythagoreismem, neoplatonismem, Filonovou židovskou mystikou a dalšími vlivy. Nicméně Lactantius pokládal „hermetický korpus” za monumentální pomník staroegyptské teologie (L. Ménard 1866). Jeden z největších znalců „hermetického korpu”, v hermetismu orientovaný L. Ménard (1866) si klade otázku, zda neoplatonismus, neopythagoreismus, orfismus a další filosofické směry nebyly naopak ovlivněny hermetismem, a uznává proto „korpus” za pramen hermetického učení. Řekové, kteří seznamovali svět se staroegyptskou teologií, dávali jí „řeckou fyziognomii”.

Historická tradice Hermetického korpu sahá k neoplatonikům, kteří Hermovy spisy velmi oceňovali (Přoclus v V. stol. po Kr.). První soubor těchto spisů pořídil ‘patrně Patricius (Nova de universis philosophia, Venezia 1593). Další důležité prameny jsou: Ursinus: De Zoroastre Bactriano, Hermete Trismegisto etc. (Nürnberg 1661); Tiedmann: Hermes Trismegisťs Poemander, oder von der göttlichen Macht und Weisheit (Berlin u. Stettin 1781); Lenglet du Fresnoy: Histoire de la philosophie hermetique (Haag 1742).

Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
Obrázek: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.

Nadcházející události