Alchymie – Lóže u Zeleného Slunce

Původ slova alchymie

Původ slova není zcela jasný, ale zdá se, jak tvrdí někteří znalci, že je odvozen ze staroegyptského výrazu „khemi”, tj. černý, nebo přeneseně Egypt (země Khemi), protože alchymie byla nazývána též „egyptské umění” a starý Egypt byl pokládán za zemi, kde byla alchymie intenzívně pěstována, nebo kde dokonce vznikla. Velmi intenzívně byla však pěstována též v Číně a jinde. Podle jiných autorů je slovo alchymie odvozeno z řeckého „chymos”, tj. šťáva — Řekové se v Egyptě seznámili s výrobou léků a barviv, které byly často ve formě tekutin. Jiní autoři podávají jiný etymologický výklad, ale nejpravděpodobnější je vysvětlení, které podal již Plutarch, odvozující slovo alchymie z arabského „al-kemia” (černá země, tímto názvem byl označován Egypt).

Alchymie ve starém Egyptě

Ve starém Egyptě patřila alchymie k tajným chrámovým vědám, jejichž původ je připisován legendárnímu Hermovi Trismegistovi (Thotovi či Thovtovi), a byla proto nazývána také „hermetickým uměním” nebo „hermetickou filosofií” (teoretická alchymie se s touto filosofií skutečně v podstatě kryje).

Pohled vědy na alchymii

Nesprávné je stanovisko oficiální vědy, která chápe alchymii jako jakousi primitivní chemii, jako historický předstupeň vědecké chemie, neboť alchymie byla, široce vzato, esoterní vědou o životě a jeho proměnách. Esoterně a velmi úzce pod vlivem prakticky založených arabských alchymistů, zejména ve středověku, byla chápána jako tajná nauka o přeměně obyčejných kovů ve zlato a jako taková naplnila dějiny lidstva nesčetnými dramatickými příběhy marného hledání tajemství přeměny obyčejných kovů ve zlato. V pojetí alchymie se nicméně objevují dva extrémy: jednou je chápána jenom jako „vaření zlata” a jindy jako proces individuace (v.), tj. spojování protikladů v nevědomí člověka, aby bylo dosaženo vnitřní duševní rovnováhy (tak chápal alchymii C. G. Jung).

Roviny alchymie

Ve skutečnosti má alchymie, tak jako vše existující, tři aspekty nebo tři roviny:

fyzickou
mentální
duchovní

Dnes se však poněkud zjednodušeně hovoří jen o fyzické a spirituální alchymii: první usiluje o proměnu hmot, druhá o proměnu člověka jako bytosti psychické a duchovní. Fyzická a spirituální alchymie probíhají paralelně, neboť k alchymické transformaci či transmutaci hmot (nejen kovů) je třeba indukce určitých duševních a duchovních potencí člověka—alchymisty. Proto také pouhé vaření zlata bylo jen beznadějným snažením suflérů a nevedlo nikdy k cíli. Paracelsus ztotožnil v podstatě alchymii se spagyrií (v.), tj. se zhotovováním léčivých kvintesencí, a až teprve v polovině XVI. stol. G. Dorneus (Clavis alchimiae) hovoří jasně o spirituální alchymii a dotvrzuje tak tezi starých alchymistických zasvěcenců: Aurum nostrum non est aurum vulgi — Naše zlato není obyčejných zlatem. Tímto symbolickým zlatem je duchovní proměna člověka, mystické spojení jeho protikladů (coniunctio oppositorum) v dokonalou jednotu (unio mystica). V kabale je tento mystický proces vyjádřen přeměnou Adama—Beliala (člověka po pádu) v Adama—Kad-mona (člověka božského); proto také vynikající český badatel Jiří Ryšánek chápe spirituální alchymii jako druh mystické praxe. Tato praxe se ostatně neobejde bez duchovní exaltace, jak to zdůraznili N. Flamel, Basilius Valentinus, ďEspagnet a mnozí další, včetně Dornea (Theatrum chemicum, 1602), který vyslovil názor, že alchymii nelze porozumět bez božího osvícení a jistého nadšení. To platí i pro studium kabaly (v.), které vede k poznání jen na základě zvláštního duševního povznesení — proto J. Helmond (1963) nazývá pravou alchymii kabalistickým uměním.

Hledání kamene mudrců v alchymii

Také rosekrucián R. Fludd (Utriusque cosmi maioris, 1617) píše: chceš-li poznat pravý kámen mudrců, hledej v sobě samém a začni tím, že poznáš sám sebe — alchymii pak označuje za „tajemnou boží moudrost, jež byla skryta”. Na základě toho, co zde bylo dosud řečeno, se zdá, že nejvhodnějším, dosti širokým vymezením alchymie, zachycujícím její skutečnou podstatu, je to, které podal P. J. Faber (Compendium secretorum chy-micorum, Chymische Schriften, Hamburg 1713): „Alchymie učí o božské substanci, která je spirituálně přítomna ve všech věcech. Prostřednictvím alchymických operací pak demonstruje, jakým způsobem má být extrahována a separována ze směsi rozložitelných elementů, aby dosáhla téměř nekonečně mnohých sil, které jí jsou propůjčeny Stvořitelem. Proto tedy právem zasluhuje jména jediné přirozené filosofie, neboť je oporou, základem a kořenem všech stvořených věcí a přitom nám zároveň podává návod, jak je máme očistit a povznést.” V tomto smyslu je možno alchymii chápat jako esojerní syntézu všech forem života, jako syntézu transempirické biologie a transempirické fyziky, neboť vše jsoucí (i věci a minerálie, ideje a stavy mysli) jsou živé prvky — prvotní hmota, řecky „hýle”, je živá substance ještě nediferencovaná, počátek všech věcí (alchymisté ji nazývají též Adamah, Terra rubra, „bahnitá voda” atd.). Ačkoli zasvěcencům v alchymii bylo známo, že v ní jde především o duchovní znovuzrození člověka (v.), byl to teprve švýcarský psychiatr C. G. Jung, který na počátku našeho století rozpoznal, že alchymistické pojmy mohou být srovnávány a dokonce identifikovány s termíny analyticky pojaté psychologie, resp. psychoterapie a že tedy vyjadřují proces psychické přeměny člověka, formování jeho duchovního vývoje k psychicky jednotné (integrované) osobnosti, vnitřně zcela harmonické.

Alchymie dnes

Dnes, kdy je technicky možná (byť drahá) výroba umělého zlata, je alchymie chápána především jako záležitost psychologická, resp. spirituální, bereme-li spagyrii, zhotovování léčiv dle alchymistických principů, jako samostatnou vědu. Vedle zhotovení kamene mudrců (červeného prášku či tinktury k proměně obyčejných kovů, zejména olova, ve zlato), řešila fyzická alchymie ještě osm dalších problémů:

alkahest neboli univerzální rozpouštědlo
separace tzv. „ducha světa”, látky nasycené všemi planetárními vlivy
quintessence, extrakce působivých částí látek z rostlin, kovů atd.
aurum potabile (tekuté zlato), lék propůjčující odolnost proti všem nemocem
elixír života, látka způsobující omlazení těla a prodlužování života příprava hermetických léků (tzv. arkan)
palingeneze, tj. rekonstrukce organismů z jejich popelu
homunkulus, tj. vytvoření živé bytosti, resp. živého člověka (P. de Lasenic, 1936, s. 7 n.)

Výše uvedené alchymické problémy jsou většinou dále probrány v jednotlivých příslušných heslech. Vrcholným cílem alchymie bylo zhotovení kamene mudrců, filosofického kamene (Lapis philosophorum), který byl též nazýván Velkým magistériem, či prostě Velkým dílem a jinak.

Alchymie – M. Retschlag

Přesně vyjadřuje tuto vrcholnou snahu alchymistů M. Retschlag (1934, s. 89): „Mistrovským dílem alchymie je uskutečnění hermetické myšlenky vývoje, proměny nečistého v čisté, nižšího ve vyšší, nedokonalého v dokonalé, relativního v absolutní. Velké dílo je univerzální, zahrnuje materiální, astrální a duchovní plán, v materiální rovině účinkuje ve všech říších, kamenné, rostlinné a zví-řecí, a ve zcela zvláštní míře v člověku.” Teoretickým podkladem Velkého díla byla hermetická filosofie, kondenzovaná v tezích Smaragdové desky (v.). Prakticky se uskutečňovalo jako dlouhodobý proces, řízený operacemi s živly, principy a specifickými alchymistickými činiteli (např. lázněmi, ohněm atd.), přičemž jeho subjektem je vždy člověk-alchymista. V rovině fyzické alchymie probíhá tento proces jako postupné, na sebe navazující a zákonité změny výchozí látky, tedy jako postupná transmutace první hmoty; v rovině spirituální alchymie probíhá tento proces jako postupné psychické přelaďování jedince ve smyslu zduchovnění tělesně pudové stránky osobnosti.

Legendární původ alchymie

Legendárně je původ alchymie přisuzován egyptskému božstvu Thotovi (nazývanému též Thovt, Tehuti, Taat, řecky Hermes Trismegistos — Hermes Třikrát mocný), který byl pokládán za učitele ísidy, ochránce chrámových knihoven, vynálezce písma a věd a autora posvátných knih; byl bohem míry a počtu a je pokládán též za autora základního hermetického textu, Smaragdové desky (v.), v němž je zhuštěně podáno celé hermetické učení, tj. i celá alchymie. Egyptských alchymistických textů se dochovalo jen málo (např. tzv. Leydenský papyrus a jiné), protože na konci III. stol. je dal Dioklecián vyhledat a spálit. Řada dobře zachovalých papyrů, uložených patrně v hrobce egyptského hermetika, byla z velké soukromé sbírky postoupena r. 1828 holandské vládě a je uložena v Leydenu. Jde o papyry psané většinou řecky — tedy již o Řeky zprostředkovanou staroegyptskou alchymii z III. stol. po Kr., uchovanou jen ve zlomcích.

Slovo alchymie použil jako první patrně sicilský astrolog Firmicus Maternus, žijící ve IV. stol. po Kr. Z této doby pochází též klasický pramen, připisovaný neprávem Demo-kritovi, Physika kai Mystika, v němž se o alchymii hovoří jako o „egyptském umění”. Dědicem Hermovým měl být Agathodaimon (egyptský Chnubis, bůh s hlavou skopce, Řeky zobrazovaný jako had), jemuž jsou rovněž připisovány alchymistické traktáty. Velmi důležitým pramenem staroegyptské alchymie a hermetismu vůbec je řecky psaný dopis ísidy jejímu synu Horovi.

Dále jsou to spisy řeckých alchymistů Olympiodora (V. stol. po Kr.), kde je mnoho citátů z Herma a Agathodaimona a Zosima (zhruba z téže doby), který studoval v Alexandrii a jehož spisy mají vysokou hodnotu esoterní. Olympiodoros některé Zosimovy spisy komentoval. Velkou pohromou pro prameny egyptské i řecké alchymie bylo zničení Serápisova chrámu v Alexandrii r. 390 po Kr. Asi v VIII. stol. po Kr. shrnul vysoký byzantský dvořan Theodoros spisy řeckých alchymistů do tří velkých antologií, které jsou souhrnně nazvány Corpus alchimisticum.

Alchymie a M. Berthelot

Podrobně o rané etapě dějin alchymie pojednal zejména M. Berthelot (Les origines de 1’alchimie, 1885), který též ve spolupráci s C. S. Ruellem shrnul ve třech svazcích staré řecké alchymistické spisy (Collection des anci-ens alchimistes grecs, 1887—1888).

Šíření alchymie

Alchymii kromě Řeků šířili též poslední dobyvatelé Egypta Arabové. Z arabských pramenů je nejdůležitější dílo Geberovo (Džábírovo) z VIII. stol. po Kr., které obnáší 22 alchymistických spisů, především o „životě kovů” a zásadách fyzické alchymie. Arabští alchymisté se kromě toho věnovali zvláště problémům přípravy elixírů (v.). Geberovo dílo velmi silně ovlivnilo evropskou středověkou alchymii, která byla v podstatě pěstována především jako „výroba zlata”.

Arabská alchymie pronikala do Evropy zejména přes Španělsko, především zásluhou Averroese (Ibn Rošd) na konci XII. stol. po Kr. Jeho současníkem byl velký hermetik a alchymista, přírodovědec, filosof a teolog Albertus Magnus, který je prvním klasikem středověké evropské alchymie. V téže době žil i významný filosof a hermetik Roger Bacon a arabský alchymista a lékař Avicenna (Ibn Sína, autor cenné filosofické encyklopedie; ten je však mnohdy pokládán za odpůrce alchymie).

Křesťané ze západní Evropy se seznamovali s arabskou alchymií na univerzitách, jež Arabové koncem VIII. stol. po Kr. založili v Cordobě, Seville a Toledu. V některém z těchto středisek učenosti vznikl významný alchymistický spis, jehož autor není znám, Porada o sňatku boha Slunce s Měsícem, kde jsou již naznačeny základy spirituální alchymie a jehož symbolika měla velký vliv na pozdější spisy o alchymii.

Arabové zprostředkovali západní Evropě též znalost Smaragdové desky. Arabské alchymistické spisy pak byly překládány do latiny (např. Geberův spis De alchimia, 1529, a jiné). Dominikánský mnich a řezenský biskup Albertus Magnus (Albert von Bollstaedt, 1193 — 1280) je pokládán za klasika křesťanské středověké alchymie a je mu sporně připisována řada alchymistických pojednání (např. Liber de alchimia); jeho nesporné dílo De mineralibus ovšem prozrazuje hluboké znalosti alchymie. Jeho anglický současník Roger Bacon (1215—1294), františkán a velký přírodovědec, je mimo jiné autorem alchymistického spisu Speculum alchymiae (Zrcadlo alchymie) a řady dalších pojednání o alchymii.

Alchymista Arnaldi de Villa Nova

Významným italským alchymistou byl Arnaldi (Arnaldus) de Villa Nova (Villanovanus; 1235/1240-1312), proslulý lékař, znalec všech hermetických věd, pronásledovaný katolickou církví za své spisy i okultistickou praxi. Studoval arabskou alchymii přímo ve Španělsku, zabýval se destilací a připravil značný počet léčebných prostředků, mimo jiné „aurum potabile”. Napsal řadu významných alchymistických pojednání, z nichž nejdůležitější je Rosarium philosophorum (Růžová zahrada filosofů). (Arnaldi de Villa Nova Chymische Schriften, Frankfurt und Hamburg 1683, obsahující devět jeho nejdůležitějších alchymistických spisů.)

Alchymista Raymundus Lullus

Dalším známým alchymistou středověku byl žák de Villa Novy a R. Bacona, teolog a dobrodruh Raymundus Lullus (1235—1315), jemuž je neprávem přisuzováno množství alchymistických spisů velmi rozdílné hodnoty. Jedním z největších středověkých alchymistů byl benediktinský mnich Basilius Valentinus, který žil kolem poloviny XV. stol., pravděpodobně v klášteře v Erfurtu. Je autorem proslulého díla O velkém kameni prastarých mudrců, které je též — pro dvanáct kapitol, z nichž sestává — nazýváno Dvanáct klíčů hermetické filosofie (Fratris Basilii Valentini Tractat von dem grossen Stein der Uhralten …, Hessum 1612). Spolu s dalším proslulým spisem Triumphwagen des Antimon a dalšími je jeho základní dílo obsaženo ve sbírce deseti traktátů (Basilius Valentinus Chymische Schriften …, 3. vyd. Ham-bourg 1700).

Alchymista Nicolas Flamel

Významným francouzským alchymistou byl Nicolas Flamel (1330—1418), žijící v Paříži, pravý adept a jeden z mála těch, kterým se podařila skutečná transmutace obyčejného kovu ve zlato. Díky tomu značně zbohatl, ale věnoval mnoho peněz na charitativní účely a stavbu kostelů. Transmutaci provedl v poledne dne 17. ledna 1382 v Paříži ve svém domě a v přítomnosti své ženy Perenelly, která mu pomáhala rozluštit okultní spis, jejž náhodou získal a v němž objevil tajemství transmutace. Ze jmění, které získal několika transmutacemi, založil pak se svou ženou čtrnáct nemocnic a nechal v Paříži postavit tři kaple a sedm kostelů. Tajemství transmutace bylo zachyceno v alegorických scénách na portálu kostnice pařížského Hřbitova neviňátek a existuje dnes v mědirytinové kopii. Flamel zanechal řadu alchymistických spisů (Flamel N.: Chymische Werke …, Hambourg 1681), z nichž nejvýznamnější je enigmatická Kniha hieroglyfických figur. Flamelovo dílo přetiskl a komentoval významný francouzský znalec alchymie A. Poisson (Nicolas Flamel: sa vie, ses fondations, ses oeuvres, Paris 1893.)

Theophrastus von Hohenheim – zvaný Paracelsus

Za nejvýznamnějšího alchymistu středověku, ač byl spíše spagyrikem, je pokládán německý lékař Theophrastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus (1493—1541). Jeho učitelem byl údajně sponnheimský opat Tritthemius, jeden z největších znalců okultismu té doby. Paracelsus hodně cestoval a na svých cestách se mnoho naučil a získal mnoho praktických zkušeností. Ačkoli byl znalcem hermetické filosofie, chápal alchymii, kterou ztotožňoval se spagyrií, spíše prakticky a omezoval se na zhotovování spagyricky připravených léčiv, která nazýval arcana. Napsal řadu alchymistických spisů, které vyšly v četných reedicích jeho sebraných spisů.

Alchymie na dvoře Rudolfa II.

Rájem středověkých alchymistů byl pražský dvůr císaře Rudolfa II. (1583—1611), který byl proto zván „knížetem alchymistů”. Kromě většiny podvodníků, jakými byli např. A. Scotta i pověstný Eduard Kelley, zde působili skuteční zasvěcenci jako třeba lékař Michael Maier (jeho spis Atalanta fugiens patří k pokladům alchymistické literatury), přírodovědec John Dee a polský alchymista Sendivogius (Michal Sedziwój), kterému se v Praze podařila transmutace olova ve zlato.

John Dee – alchymie

Velikým znalcem alchymie a okultních věd vůbec byl zmíněný anglický přírodovědec a lékař John Dee (1526—1608), vlastník jednoho z nejcennějších alchymistických rukopisů, tzv. Rukopisu oxfordských alchymistů, který je patrně totožný s rukopisem z Deeovy pozůstalosti uloženým v knihovně v Kasselu (Codex Casselanus). Dee spolu s jinými alchymisty působil též u dvora českého šlechtice Viléma z Rožmberka, který dal v Českém Krumlově, Prachaticích a Třeboni zřídit alchymistické laboratoře.

Významná jména alchymie

V dějinách alchymie vystupuje řada dalších významných jmen, spojených s autorstvím cenných alchymistických spisů, jako: Elias Ashmole, Georg Ripley, Bernard Trevisan, J. B. van Helmont, E. Philaletha (Thomas Vaughan), M. Rulandus, Jean ďEspagnet, Dom Pernety a další, až po novodobé badatele jako J. Jovilet-Castelot, E. A. Hitchcock, Mary J. Atwoodová, tajemný Fulcanelli a jeho žák E. Canseliet a mnoho dalších.

Alchymie – K. Ch. Schmieder

Základní ideu zjednodušeně pojaté fyzické alchymie vyjadřuje její historik K. Ch. Schmieder (1832) ve dvou následujících tezích:

„Existuje přípravek nejjemnějšího složení a červené barvy, zvaný kámen mudrců. To je ten velký elixír, veliké magistérium, červená tinktura, která se lije na tekuté stříbro, rtuť nebo olovo a proměňuje dotyčný kov ve zlato”
„Týž přípravek, užitý vnitřně jako lék, léčí nemoci, omlazuje, prodlužuje život, ba je i s to propůjčit mu věčné trvání a nazývá se, protože musí být užíván v roztoku, aurum potabile, tj. tekuté zlato.”
Obě tyto teze však vyjadřují jen „alchymii” profanovanou věčnými tužbami lidstva po bohatství, zdraví a mládí, i když uvedené cíle byly různými adepty sledovány i z nadosobních důvodů.

Kámen mudrců a alchymie

Konečnou metou fyzické alchymie měl být tedy kámen mudrců (v.), preparát, který jako „Červený lev” nebo Magistérium Magnum měl proměňovat určité kovy ve zlato a sloužit současně jako univerzální všelék (panacea) a elixír mládí a života, a jako „Bílý lev”, „malé magistérium” či „malý elixír”, měl proměňovat obyčejné kovy ve stříbro. Východiskem alchymického zhotovení kamene mudrců byla tzv. prvotní hmota (prima materia — v.) či „massa confusa”, což nebyla snad hmota v pravém slova smyslu, nýbrž způsobilost hmoty měnit se v jiné formy. Tato materia prima nebo též „materia lapidis” (hmota kamene) nebyla nikdy přesněji a srozumitelněji popsána — co to vlastně je, zůstalo alchymistickým tajemstvím. Ve scholastické filosofii se pojmem materia prima rozuměla „hmota o sobě”, tj. podstata hmoty. V alchymistických traktátech bývá označována též jako „panenská země” či jako „filosofické vejce” a mnoha dalšími termíny, z nichž některé byly anagramem slova vitriol. Praktikující alchymisté pokusně identifikovali tuto výchozí substanci s různými látkami, např. s krví, slinami, močí, ale i s hlínou a jinými hmotami. G. Meyrink dokonce vyslovil hypotézu, že tato substance, která byla též popisována jako zvláštní „žlutý kámen”, je totožná se ztvrdlými fekáliemi, protože prý bývala často nacházena v místech starých sídlišť. V rovině spirituální alchymie je touto výchozí substancí astrální tělo alchymisty. Pravidla fyzické transmutace platí i pro duchovní transmutaci. Vlastní proces alchymické proměny vycházel z teze Solve et coagula (odděluj a zhušťuj) a byl v podstatě neustálým procesem očisťovacího rozkládání a skládání proměňující se původní látky za působení alchymických činitelů, jimiž byly různé druhy alchymického ohně (k nim patřily i vodní lázeň a hnití) a alchymických nádob (tavičích, destilačních, cirkulačních atd.) a pecí, z nichž nejdůležitější byl tzv. athanor (v.), základní pec, jíž v rovině spirituální alchymie bylo vlastní tělo alchymisty.

Alchymie a filosofické vejce

Prostředí, v němž se nacházel předmět alchymických operací, se nazývalo „filosofické vejce”. Alchymistických úkonů či operací byla dlouhá řada, od abluce (omývání látky ve vodě nebo jiné tekutině) až po několik způsobů destilace a fermentace (kvašení), sublimace, purifikace a další.

Azoth

Podstatným činitelem byl tzv. azoth či alkahest (v. azoth), rozpouštědlo, které uvolňovalo v dané látce její určité kvality a které vzniklo „přeměnou létajícího Draka ve vnitřní oheň”. Velice důležitým činitelem bylo hnití (putrefactio); podle R. Bacona: „Putrefactio est omnium rerum mater” (hnití je matkou všech věcí). Bylo ho dosahováno různými způsoby, ale co znamená putrefakce ve spirituální alchymii? Katolický mystik sv. Jan od Kříže popsal proměnu mystických stavů, které zažil, a ta podivuhodně odpovídá popisu jednotlivých fází transmutace (barevné vize a barvy proměňující se substance a další). Rosekrucián M. Maier (Symbola aurea mensae) upozornil na podobnost průběhu alchymické transmutace s průběhem katolické mše a s osudy Ježíše Krista.

Alchymistická transmutace

Východiskem alchymické transmutace, v níž se původní látka měla posléze změnit v červený prášek či tinkturu kamene mudrců, bylo působení na tuto látku nadpřirozeným ohněm. Počátkem tedy byla interakce dvou entit: prima materia a ignis innaturalis. Interakce se uskutečňovala ve „filosofickém vejci” (athanoru), přičemž se uplatňovala působnost obou principů pralátky: solární, teplé a mužské Síry a lunární, studené, ženské Rtuti (Merkuria). Transmutace pak probíhala v několika fázích, které se vyznačovaly různými zbarveními manipulované látky. Nejdůležitější z těchto zbarvení byla: nigredo („čerň černí”, za níž se rozpouštěly protiklady výchozí látky) a albedo (bělost, za níž docházelo k fixaci nespalitelné Síry). Ve spirituální alchymii, jak už víme, bylo východiskem Velkého díla astrální tělo alchymisty samého, zvané Próteus, „Zelený lev”, „saturnská Sůl”, siderické tělo, „evestrum” (Paracelsus) a jinak. Tato astrální substance existuje i v rostlinách, zejména v jejich éterických olejích (což je východiskem spagyrie), a u člověka a zvířat je přítomna hlavně v krvi. Vlastní Dílo pak spočívá ve vytažení (extrakci) „ohnivého ducha” či „vody života” (Bílého draka či Orla) z fixované „saturnské soli”. V extraktu je skryt jemný olej, „prchavý oheň přírody”, a extrahování se děje pomocí destilace a sublimace (J. Helmond). Celý tento výchozí, základní krok alchymické operace je však velmi zatemněn. Extrahovaná „voda života” či „vlhký oheň” („červený Merkur”) se vrací zpět k zemi v podobě oplodňujícího zlatého deště. V rovině spirituální alchymie je to jakási transmutace emočně-pudové složky lidské osobnosti. Nejzákladnější ze čtyř alchymistických ohňů je přírodní solární oheň, „archaeus” přírody, který pohybuje hmotou, ale je v ní jaksi ztlumen, a musí být proto probuzen, má-li dojít k vývoji; je to tedy vlastně oheň in potentia, který je probuzen a rozdmýcháván vnějším ohněm. Tento Oheň je pak pravým Světlem přírody a činitelem duchovní dynamizace. Centrální oheň má čtyři stupně horkosti, které jsou doprovázeny barvami: černou, zelenou, bílou a červenou. Dvojitý oheň je „hermafro-ditní duch”, který je současně chladný a teplý, suchý a vlhký. Okultní činitelé alchymie azoth a ignis (oheň) zmnožovaný interakcí centrálního a sekundárního ohně („zeleného” a „červeného lva”) jsou základními podmínkami transmutace, v níž se stále tělo spojuje s duchem, černé se mění v bílé a bílé v černé.

Alchymie – C.G.Jung

Podle C. G. Junga promítali alchymisté do hmoty stavy vlastního nevědomí (personálního i kolektivního — v. archetypy), což je projekce psychického dramatu hledání jednoty a boje se svým nevědomím — je to tedy projekce individuace (v.), která může mít psychoterapeutické účinky. Proto je T. Burckhardtovi (1981) alchymie „transmutací duše”. Tato transmutace je však současně slučováním protikladů, a proto ji rosekrucián V. Andreae výstižně nazval „chemickou svatbou”.

Solve et coagula – alchymie

Vlastní proces alchymické transmutace vycházel z teze Solve et coagula (odděluj a zhušťuj), jejímž ideogramem je dvojitá spirála. Charakterizuje základní pohyb všeho, co se děje: expanzi a její opak, kompresi, ale na vyšší vývojové úrovni, čili rozvíjení a svíjení, jak to označovali staří okultisté. Proces transmutace byl skrytě vyjádřen ve slově „Vitriol”, což je akrosti-chon věty: „Visitas Interiore Terrae Rectificando In-venietis Occultum Lapidem” (resp. Veram Medicínám nebo Verum Metallum). Jinou variantou je věta: „Visitas Inferiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem” („Vyhledej spodní zemi, zdokonal ji a najdeš skrytý kámen” — v předchozí verzi je místo „spodní zemi” uvedeno „vnitřní” nebo „vnitřek země”). Teze Solve et coagula znamenala, že je nutno nejprve rozložit výchozí substanci na živly, které ji skládají, očistit je, potom zhustit a fixovat její kvintesenci, tj. podstatu a v ní sloučené očištěné živly.

Alchymie a kovy

Alchymisté zabývající se fyzickým aspektem Velkého díla, tj. transmutací kovů, věřili, že kovy žijí svým vlastním životem, který je analogický životu člověka, a že všechny kovy vyrůstají ze rtuti a vyvíjejí se jako dítě v mateřské děloze. Proměna kovů se pak děje aktivací jejich spirituálních elementů, přičemž východiskem je spojení mužského a ženského principu, Síry a Rtuti, v řeči alchymie „krále a královny”, což je nejčastěji vyjadřováno obrazem kohabitace (koitu) nebo hermafrodita. Kámen mudrců je pak produktem „filosofické Síry” a „filosofického Merkura” (Rtuti), tedy produktem spojení metafyzického Ohně a metafyzické Vody. Vlastní proces alchymické transmutace měl pak několik fází a probíhal za velmi přísně dodržovaných podmínek, které byly pro laborujícího alchymistu značnou fyzickou a psychickou zátěží, která měla zřejmě dynamizující smysl, jako je tomu v praktické magii. První fází Díla byla putrefakce (hnití, rozklad), v ní byla výchozí substance rozložena; vyústila v tzv. nigredo, černý stav látky, v němž byla materia prima rozložena na primární hmotu a její vitální podstatu, která vystoupila ve formě páry nebo dýmu. Toto stadium se nazývalo „havraní hlava”, „černé slunce” a jinak. Vitální podstata pak byla kondenzována v tekutinu a působila na vývoj další fáze, zvané albedo neboli zběleni. Konečně poslední fází bylo rubedo, tj. zčervenání dané látky, která byla již červeným práškem nebo červenou tinkturou kamene mudrců. Alchymista Dorneus (Speculativa philosophia, Philosophia chemica, 1594) se pokusil převést řeč fyzické alchymie do řeči alchymie spirituální: např. proces putrefakce chápe jako proces rozjímání apod. Další pokusy tohoto druhu učinil zejména C. G. Jung (1944 a později), ale ani řeč fyzické, ani řeč spirituální alchymie nebyly dosud rozluštěny. Alchymická transmutace se děje v athanoru neboli v „peci filosofů”, jejíž teplota musí být pečlivě udržována na určitém předepsaném stupni, a probíhá jako již zmíněná „chemická svatba”, tj. jako postupné vydělování a slučování protikladů (Arnalďus de Villanovanus — též Villa Nova — Rosarium philo-sophorum).

Alchymie a archetypické jednotky a TAROT

Alchymická transmutace může být chápána jako cesta hledání archetypické jednoty a tak může být identifikována s obsahem dvaadvaceti velkých arkán tarotu (v.). Podle J. Winckelmanna (1962) pak může být popsána takto:
Alchymista se rozhoduje začít Velké dílo
Klíč k němu, materia prima, je všude, ale je těžké ji oddělit
Nebeská voda — moře příčin: v látce se rozlišuje Sůl, Síra a Rtuť; Sůl vykazuje pevný stav prvotní hmoty, tvoří její tvar a nachází se v nebeské vodě
Síra je princip utvářejícího Ohně, hoří v centru věcí, jimž propůjčuje trvalost a obsahuje životní teplo
Rtuť či Merkur je všudypřítomné fluidum nepředstavitelné jemnosti, které proniká všechny věci a podléhá koncentrické síle Síry, jejíž Oheň podržuje; je dárcem života a všemu uděluje sílu — alchymista, který poznal podstatu „filosofického Merkura” (Rtuti), je připraven k praxi
K tajemství vedou dvě rozličné cesty: jedna je vlhká, druhá suchá; jsou to cesty citu a rozumu; na cestě k filosofickému „zlatu” se adept rozhoduje pro jednu z nich
Osíridův vůz (VII. karta tarotu) je nástroj „zduchovněné duše”, je to snad „triumfující vůz antimonu” Basilia Valentina — nelze se odchýlit ani vpravo, ani vlevo od vyznačené cesty, adept musí kontrolovat a usměrňovat svou dvojitou přirozenost
Hermetické umění respektuje přírodní zákony a stojí ve službách přírody — adept je ovládá v souladu s moudrostí vesmíru
„Poustevník” (IX. Karta tarotu) je experimentující adept — transmutace se vztahuje na to, co je vrozeno, nikoli na to, co bylo již vytvořeno; suflér pracuje s mrtvými látkami, alchymista působi na živé
Alchymista neztrácí zájem o věci tohoto světa, i když jeho říše (kabalištička sefira Malkuth) neni z tohoto světa, vstupuje do ni, až když udeři jeho hodina; (ll)Abychom ve vhodný okamžik správně jednali, musíme znát síly vstupující do hry; kdo se nepřipraven dává, nemá, co by dal; musí být silný, tj. musí se ovládat — sila je dar, který klade odpor svedeni
Tarotový „Viselec”: dokonání Velkého dila v sobě samém: vlastní-li alchymista poklady, má je dát těm, kdo je sbírají, opovrhuje smysly, získává odvahu k zapomenutí sebe sama a oddanost k působivé lásce
Dílo na černo (nigredo): látka umírá a rozkládá se, smrt odděluje jemné od hrubého, osvobozuje ducha od hmoty; jsme vězni v těle, dokud jednáme podle svých smyslů, které nám odhalují pouze vnější stránku věci a jejich mrtvý stín
To, co stoupá z mrtvé látky, se ve výšce zhušťuje a padá zpět jako déšť na mrtvolu, která je tím očištěna — voda duše čistí a zmnožuje to, co se vymykalo jejímu vlivu; hmota se rodi k novému životu
Tarotový „Ďábel”: očištěni lze dosáhnout jen tehdy, když je ovládnut Oheň (tj. pozemský ďábelský žár pudu); alchymista užívá ďábla, aniž mu podléhá
V praxi se vyskytují chyby, experiment odhaluje jak se jich zbavit; neopatrnost přivádí Oheň k explozi, ctižádo-stivost vede ke katastrofě
Alchymista neni netrpělivý, pozoruje nebeská znamení a s klidem očekává, až příroda dokončí podíl práce na Velkém díle; jestliže sám jen počítá, získá hubený výsledek; bez pomoci hvězd jedná Člověk jako slepý v noci
Dílo na bilo (albedo) odpovídá vlastnictví symbolické pravdy (stříbra), které je však teprve branou k filosofickému zlatu: hvězdy blednou, když měsic vydává jas, ale je to jen odražené světlo, pozorováni vnímatelného
Osíridovo slunce: rozlišení světla, které ozařuje ducha — zlato symbolizuje pravé, člověku pochopitelné zbavení se všech omylů a zdání; abychom získali kámen mudrců, musíme vědět jak proměnit omyl v pravdu
Z inteligence a dokonalého rozumu se rodí náboženství ducha, v němž oživuje mrtvá víra -působením projekce se vše, co je proménitelné, stává zlatem
Vše je ve všem: Velké dílo je dokončeno, svět je přizpůsoben božskému ideálnu, neboť vše je harmonické — říše boží přichází s multiplikaci, jíž působila
Tarotový „Blázen”: zlato je substanci, která je kořenem všech věcí; prapůvodní Sůl všech ostatních Solí má za symbol prázdný kruh; vše povstává z ničeho a k „Ničemu” se vrací, ale toto „Nic” je velké tajemství, arkánum všech arkán, před nimž zůstává rozum stát: „Blázen pokořuje svou hrdost, která klepe na moudrost.”
Pravda fyzické alchymie, mnohými považovaná celá staletí za bláznovství, byla dnes fyzicky prokázána (Rutherford). Nověji L. Kévran (1968) uvádí možnost chemické přeměny prvků na subatomární úrovni, která probíhá při vynaložení malé energie a která má pak důsledky na úrovni atomární. V přírodě probíhá přirozená přeměna prvků neustále rozpadem radioaktivních izotopů prvků a kromé toho probíhá transmutace prvků v živočišných organismech. Avšak aíchymie byla a je vlastně fascinující filosofii esoterně pojatého života, je jeho okultní metafyzikou a odhaluje podivuhodné, strhující analogie dějů jednotlivých úrovní života: vše žije v dokonalé trojjedinosti. ale nedokonalé shodě vnitřních principů, neboť v plánu života člověka je i možnost pozemského znovuzrození a tedy možnost cesty ke zdokonalení.

Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 2., rozš. vyd. Praha: Ivo Železný, 1995. 372 s. ISBN 80-237-2400-2.
LASENIC, Pierre de. Alchymie, její teorie a praxe. 2. vyd. Praha: Půdorys, 2007. 112 s. ISBN 978-80-86018-26-3.
MATULA, Vlastimil. Hledání kamene mudrců. 1. vyd. Praha: Orbis, 1948. 103, [8] s., [32] s. obr. příl. Knihy osudů a práce; sv. 44.
Obrázek: Pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.