Narodil se 14. prosince 1901 v Hodkách u Světlé pod Ještědem, v kraji spisovatelky Karoliny Světlé, jako prvorozený syn Václava Loudy, pekařského dělníka, a Marie Loudové, rozené Kabátkové, dcery chalupníka z téže obce. Pocházel tedy z chudého prostředí a rodina se později,ještě s dalším synem, přestěhovala z hor do Mnichova Hradiště, kde otec zakoupil starou pekárnu, z níž později vybudoval podnik, který pekařskými a cukrářskými výrobky zásoboval celé okolí. Ještě před první světovou válkou rodina měla čtyři děti, tři syny a jednu dceru.Válka do života Loudových tvrdě zasáhla, protože nebyl dostatek mouky a jiných materiálů pro výrobu a otec narukoval do války. Rodina živořila a mladý Josef Louda se rozhoduje, že začne studovat tříleté obchodní učiliště v Mladé Boleslavi, aby jako nejstarší syn rodině co nejdříve pomohl. V roce 1918 toto studium absolvuje a je pak zaměstnán jako účetní a Česko-německý korespondent u textiní firmy v Liberci. Pro funkci korespondenta je kvalifikován tím, že v letech 1913-1916 absolvoval německou měšťanskou školu v tehdy německé osadě Haida u České Lípy, dnes zvané Český Bor. Ale již za rok přechází k jiné textilní firmě v Mladé Boleslavi, kde pak setrvává několik let a kde se zapracovává do oboru obchodování s textiliemi. V létech 1921-1922 vykonává prezenční vojenskou službu v Turnově a v Mladé Boleslavi.
V této době se již zajímá o hermetismus a kabbalu. Dochází na hodiny hebrejštiny k místnímu rabínovi dr. Goldmannovi. Na sklonku roku 1929, vybaven solidními znalostmi francouzštiny, odjíždí na zkušenou do Francie, setrvává nejprve devět měsíců v Paříži a pak odjíždí do Bordeaux, kde nachází zaměstnání jako francouzsko-německý obchodní korespondent. Ve volných chvílích hodně cestuje, poznává Azurové pobřeží, navštěvuje Monte Carlo, Brusel a jiná místa. Studuje francouzskou hermetickou literaturu a množství knih, které si v Paříži zakoupil, si později přivezl domů, mimo jiné i téměř kompletní vydání úplného francouzského překladu kabbalistické knihy Zohar od de Paulyho z roku 1906, kterého bylo vydáno jen tři sta výtisků a patří dnes k velkým vzácnostem. Chyběl mu pouze pátý svazek, ale ten chybí téměř každému držiteli tohoto díla, protože byl po vydání kýmsi skupován. V době svého pobytu ve Francii se stává honorovaným dopisovatelem Národní politiky, tehdy předního českého deníku, do něhož přispívá zprávami o politických a kulturních událostech ve Francii. Předtím, než se vrátí do Prahy, kde má složit zkoušky jako lektor francouzštiny, navštěvuje ještě Lurdy a Španělsko. Záliba ve vyučování francouzštiny Abbovi zůstala po celý život, stále míval nejméně deset soukromých žáků a honoráře za toto vyučování mu pomáhaly překonávat pozdější trpký úděl důchodce buržoazního (!) původu.
Po krátkém pobytu v Čechách odjíždí roku 1931 znovu do Francie, ale téhož roku se také vrací zpět do vlasti, kde je pak zaměstnán jako textilní odborník u různých firem, až si konečně zařídil vlastní obchod textilem v Opočně pod Orlickými horami.V roce 1932 se oženil, ale roku 1959 bylo toto manželství rozloučeno a Abba od té doby žil osaměle, i když jeho styky s ženami, akcentované zvláštním lyrickým pojetím, nebyly vzácné.
Za druhé světové války podporoval francouzské válečné zajatce pracující v Opočně potravinami a oděvy a vysloužil si za to krátkodobé zatčení a výslechy na gestapu. Po „vítězném únoru” 1948 je nucen předat svůj obchod do národní správy a přijmout manuální práci. Později se však stává mzdovým účetním v cukrovaru v Českém Meziříčí, ale pracuje zde jen krátce, brzy nastupuJe zaměstnání v pobočce brněnské zbrojovky v Opočně, nejprve jako skladník, pak jako dispečer dílenské práce. Jako chemik se hlásí na rizikové pracoviště a pracuje jako galvanizátor. Důsledkem je však lehké astma, které ho trápí do konce života. Za práci dostává od vedení podniku pochvalu a v roce 1961 odchází do důchodu. Přilepšuje si finančně vyučováním francouzštiny, kterou soukromě vyučoval téměř stále, a usazuje se v Mnichově Hradišti. V roce 1973 se stěhuje do Terezína, kde po těžké nemoci 22. prosince 1975 umírá a kde je také pohřben.
Hermetismem se Abba intenzivně zabýval společně se svým nejlepším přítelem Josefem Pánkem z Mnichova Hradiště. To byl jeden ze dvou mužů, kteří po zatčení Kefera vynesli z jeho gestapem zapečetěné pracovny množství publikací Universalie a několik Keferových rukopisů. Společnou přítelkyni, která se později stala Pánkovou manželkou, paní Boženu Ferklovou,jež byla vynikajícím médiem, používali k nekromantickým operacím. Zde vznikly Abbovy „nadpřirozené kontakty” s Paracelsem, které daly později vzniknout jeho dílu o Tarotu, které je dodnes v rukopise. Ale v Mnichově Hradišti na zámku je také vynikající knihovna s množstvím vzácné hermetické a zvláště magické literatury, a tak mají oba, Abba i Pánek, zdroj her metických studií na dosah ruky.* U Pánka byla také po celou válku uložena literatura, zachráněná před gestapem z Keferovy pracovny. Paní FerklováPánková zachránila v roce 1 922 Abbovi život, když jasnovidně určila správnou diagnózu choroby, kterou Abba tehdy prodělával během své hospitalizace v nemocnici v Mladé Boleslavi. Lékaři stanovená diagnóza a terapie byla mylná a byla by vedla k osudné otravě organismu a k nevyhnutelné smrti.
Počáteční Abbův zájem o kabbalu a alchymii – laboroval také podle klasických receptů a věnoval mi později alchymistickou cestou vyrobené stříbro – je později vystřídán zájmem o Tarot, v němž právem spatřuje syntézu hermetického učení. Nejvyšším vzorem a později duchovním Mistrem, s nímž má psychurgický kontakt, je mu Paracelsus. Abba začal publikovat v časopise Logos a jeho příspěvky byly tak pozoruhodné, že jej Kefer zve k trvalé spolupráci do Prahy. Knižně, po dlouhých přípravách, vydává v roce 1939 u nakladatele Kočího, který byl příznivcem esoterismu a zejména mystiky, první díl své připravované trilogie Z odkazu proroků, nazvaný Alchymie ve světle chemie současné, a brzy nato druhý díl Výklad zjevení Jana Theologa, obě knihy pod pseudonymem Theophanus Abba. Třetí díl, věnovaný Tarotu, se mu už nepodařilo vydat, protože přišla nacistická okupace a s ní zákaz okultních publikací. Tento třetí díl uvedené trilogie, hluboká analýza Tarotu inspirovaná psychurgickými komunikacemi s „duchem” Paracelsa, byl však napsán a čeká v rukopise na vydání, které by bylo nesporným obohacením původní české hermetické literatury. Studie o Tarotu je psána ve formě dopisů Paracelsovi a je doprovázena vlastní rekonstrukcí dvaadvaceti velkých tarotových arkán. Jejich obrazy později nakreslil jeden zAbbových spolupracovníků a přátel, známý pražský malíř a grafik Martin Stejskal. V rukopisné pozůstalosti, kterou mi Abba před svou smrtí odkázal, je řada dalších cenných prací, které by bylo vhodné vydat knižně; mimo jiné syntetická práce o Duši světa, kabbalistická a hermetická „miscelanea” ,jak Abba nazval své drobnější práce shrnuté do dvou svazků rukopisů, v nichž mimo jiné tematizuje i problém homuncula a další.
Abbovu rukopisnou pozůstalost, kterou jsem dal k dispozici jednomu pražskému nakladateli, tvoří následující rukopisy:
- Praktická mystika (bez data) – Mystika
- Autopsychoterapie (1964-1967)
- Homunculus (1966)
- Vznik všemu iivému jen voda dala – esoterismus v umění (1968)
- Duše světa (1969)
- Kabbala (1970)
- Esoterická míscelanea, sv. I-II (1974)
- Dopisy Paracelsovi – 22 arkán Tarotu (bez data)
Na Dopisech Paracelsovi pracoval Abba až do konce života, neustále je doplňoval a přepracovával, posílal mi k nim různé dodatky a opravy téměř do posledních dnů . Abba však nepracoval jen teoreticky. Jak už bylo uvedeno, také alchymicky laboroval, a ještě roku 1975, v roce své smrti, chtěl u jednoho ze svých dalších pražských přátel, dr. Z. Rejdáka, na jeho parcele v Hodkovičkách s jeho pomocí vybudovat alchymistickou laboratoř pro fyzické transmutace a výrobu spagyrických esencí. Ale pro jeho rychle pokračující nemoc k tomu již nedošlo. Svou smrt vytušil. Zemřel v noci 22. prosince 197 5 ve svém bytě v Terezíně v tehdejší Gottwaldově ulici č. 21.
Abbovou každodenní zálibou byla četba v Zoharu, byl jeho skutečným znalcem a dovedl pozoruhodně vykládat i jeho nejtemnější místa. Ve své pozůstalosti zanechal množství poznámek a výpisků, které svědčí o tom, že studoval s velkou pílí a s velkým přehledem. Prostřednictvím Beatrice (D. Ferklové) se svým přítelem Pánkem pěstoval styk s transcendentními bytostmi. Jednou z nich byl génius Anael, projevující se v postavě malého chlapce. Abba sám výcvikem vysoké úrovně duševní koncentrace (sammásamádhí) vstupoval ve styk se svým duchovním mistrem Paracelsem i potom, co paní Ferklová-Pánková již nežila. Klasickou formou ceremoniální magie se nikdy nezabýval, může být označen spíše za alchymistu klasického typu, i když se intenzivně zabýval i studiem výkladu Tarotu, kabbalou a výkladem Apokalypsy. Metodou transcendentální gnoseologie, založené na výše uvedeném mentálním výcviku, kterou sám nazval „nadpřirozené sny”, získal podle svého vlastního doznání nejvíce nejhlubších poznatků. Zabýval se jí hlavně během svého pobytu v Kutné Hoře a v Mnichově Hradišti (v Kutné Hoře pobýval v létech 1957-1964).
Josef Louda-Theophanus Abba byl milý a živý člověk, příjemného zevnějšku a velmi distingovaného, ale vřelého vystupování, středně vysoký, štíhlý s úplně šedivými vlasy a vysokým lysým čelem. Charakteristickým rysem jeho osobnosti byly rychlé reakce, vlídné a přátelské vystupování, sklon k humoru, neobyčejná pracovitost, poctivost, spolehlivost a životní ukázněnost. Vážné onemocnění, které ho postihlo v roce 1974, a očekávanou těžkou operaci nesl stoicky, klidně pořádaje své dílo, a našel dost času i pro styk se svými pražskými přáteli, kterým imponoval svými nevšedními a velkými znalostmi a kteří ho milovali.
* Na zámku v Mnichově Hradišti je pozoruhodná sbírka středověké literatury o magii a kromě jiného též sbírka rukopisů Šalamounových klíčků.
Corpus hermeticum Theofani
texty z období 1933-1975
Theofanus Abba
- k vydání připravil Lukáš Loužecký.
- 1. vydání. — Praha : Vladimír Kvasnička
- Nakladatelství Vodnář, 2017. — 547 stran
- ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile ; 22 cm):
- ISBN 978-80-7439-123-1
Uvádím zde nezkrácený příspěvek pana L.N., který se vydal najít hrob Theofanuse Abby:
Osoba autora mě zaujala natolik, že jsem chtěl navštívit jeho hrob v Terezíně. První návštěva letos v červenci nepřinesla očekávaný výsledek, hrob jsem nenašel. Teprve teď, v září, jsem si udělal trochu času a vydal se znovu za Abbovým hrobem do Terezína. Původně jsem se řídil plánkem hřbitovní správy. Ten údajný hrob podle plánku a sdělení matriky a knihovnice byl skutečně starý, bez pomníku. Byla na něm dokonce cihlička s ručně vyrytým jménem „J. Louda“. Když jsem začal hrob trochu čistit, přišla ke mně paní a hned mi řekla, že tady pan Louda neleží a ukázala mi to správné místo v trávě. Byla to vnučka manželů, u kterých J. Louda v Terezíně bydlel (Dlouhá čp. 21, Viktor a Anna Krátkých). Chtěl být pohřben jen do země, bez hrobu. Proto to nyní zatravněné a slehlé místo. Je to hned ZA hrobem manželů, u kterých bydlel, nikoliv PŘED tímto hrobem, jak ukazuje plánek hřbitovní správy (hrob 76, 6. hrobové pole). Rodina (asi sourozenci) se pak přestala o hrob (resp. místo pohřbení) starat. Ta paní tam dala alespoň tu cihličku se jménem. Když místo zaniklo a zarostlo, dala cihličku alespoň na nejbližší (neoznačený) hrob (právě na č. 76, který uvádí plánek). Hřbitovní správa pak asi (později) vycházela jen z toho „viditelného“ určení a v plánku zanesla jméno k tomuto hrobu…
Uzrál ve mně plán místo viditelněji označit a nějak trochu propojit i místa, kde Th. Abba pobýval. Nechal jsem zhotovit kříž a cestou nasbíral prsť hlíny z několika lokalit – Opočno (měl zde textilní obchod), Mnichovo Hradiště (bydlel zde a navštěvoval zámeckou knihovnu), Hodky u Světlé v Podještědí (místo narození). To jsem pak vložil k patě kříže J.
Posílám pár fotek z „expedice“ mj. i pro vzpomínku na významného českého hermetika a alchymistu a pro lepší orientaci při případném hledání jeho hrobu…
Poznámka Dóv 24.12.2017: Na základě výše uvedené zprávy pana L.N. jsme obdrželi upřesnění a vzpomínku dalšího pamětníka Josefa Loudy. Přepisuji nezkráceně:
Od: ………..
Komu: zelene.slunce@seznam.cz
Datum: 24. 12. 2017 0:45:47
Předmět: pozn k panu Loudovi
“Dobrý den.
Se zájmem jsem si přečetl článek pana ,,L.N.” http://www.luzs.cz/josef-louda-theophanus-abba-1901-1975.html a mám k němu několik upřesňujících informací, které prosím touto cestou předejte panu ,,L.N.”:
Paní, která s Vámi mluvila na terezínském hřbitově, nebyla vnučka Viktora Krátkého, ale jeho snacha. Já jsem její syn, tedy vnuk Viktora Krátkého, v jehož domě byl ubytován pan Louda. Pamatuji se, že pan Louda měl pronajatu pouze jednu místnost v 1. patře domu (úzkou a protáhlou). Její jediné okno směřovalo do ulice ( na Vašem snímku je vpravo, přímo nad vchodovými dveřmi). Od září r. 1975 mne v této místnosti pan Louda jednou týdně soukromě vyučoval němčině. (V té době jsem byl žákem 1. stupně základní školy.) Vzpomínám si, že pan Louda na mne působil tím nejlepším dojmem – jako příjemný společník, moudrý a sečtělý člověk, trpělivý a klidný učitel. Vyzařovala z něj jakási pozitivní energie. Vzpomínám si také, že jsem se čas od času podíval na protilehlou stěnu, na které měl pověšenu grafiku (nebo její reprodukci) zvláštní dvojice – muže s vytřeštěnýma očima a nepřítomným pohledem, kterého objímá jeho milá. ( Později jsem zjistil, že šlo o grafickou verzi obrazu ,,Splynutí duší” od Maxe Švabinského. Na internetu jsem ji dohledal a v příloze zasílám.) V místnosti mne také zaujala velká keramická váza vytvořená v antickém řeckém stylu. Na výuku němčiny u pana Loudy jsem chodil rád a s rodiči jsem se dohodl, že se po vánocích přihlásím ještě na francouzštinu. K tomu však již nedošlo (v důsledku úmrtí pana Loudy).
Hrob pana Loudy zůstával po dlouhá desetiletí zcela bez označení. Cihličku se jménem na jeho domnělý hrob dal jakýsi další (neznámý) jeho příznivec, jen několik týdnů před Vámi. Vy jste tento první krůček navázal způsobem, který je nápaditý a důstojný. Za to Vám přísluší poděkování.
S pozdravem a přáním šťastného nového roku
J.K.”
Zdroj:
NAKONEČNÝ, Milan. Novodobý český hermetismus. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Eminent, 2009. 362 s. ISBN 978-80-7281-327-8.
Pan L.N.
J.K.
Obrázek: L.N. září 2017, archiv Lóže u Z.·.S.·.