První díl sedmidílného seriálu výuky symboliky hebrejských znaků, tzv. “Ivritu”. Autor textu je výborný Jaroslav Achab Haidler, který taktéž provází video-výukou. Jeho forma podání a výkladu je skvělá a zábavná, doporučuji opravdu ke shlédnutí, i když se do hebrejštiny nechcete pouštět hlouběji. V tomto prvním díle probereme Alef, Bejt a Jod a úžasný příběh prvních deseti písmen. Jako učební pomůcku doporučuji stáhnout “Hebrejské pexeso” ZDE!
א
V pořadí prvním znakem alefbetu je Alef. Jako souhláska nemá v latince žádný ekvivalent, je jen jakýmsi věšákem na „zpívané” samohlásky. Je trochu smůla, že hned první znak s sebou nese takové komplikace. Ale obraťme se znovu na tradici i na to, co už víme o trojí „kvalitě” každé skutečnosti. Tj. sefer, sofer a sippur. Řekli jsme si, že sefer je jakási „latentní přítomnost” každé skutečnosti (tedy i Alef) kdesi v „pra-bazénu” veškerého stvoření. Česky řečeno. „Sefer” je cosi předstvořeného, to co dávno pradávno existuje, je připraveno obléci si svoji „existenci” tak, abychom to mohli zavnímat (a zkousnout) i my obyčejná lidská stvoření. Napíšeme-li tvar Alef nebo jeho číselnou hodnotu, jako bychom vytvořili jeho sofer, (představte si to jako nádobu aneb „tělo” pro jeho existenci a konání mezi námi), a teprve až ho vyslovíme, dáme-mu jeho význam (včetně citového zabarvení) tj. jeho sippur. Tímto způsobem uvažuje judaismus o naprosto všech dvaadvaceti znacích alefbetu. Podíváme-li se nahoru k Jud – יוד ,dalo by říci, že vidíme pouze tři věšáky na samohlásky. Jeden, který se vyslovuje J, druhý V a třetí D. Teprve když jim vdechneme vlastního ducha (tak jako kdysi pánbůh nám v Zahradě) tj. když je „rozezpíváme” vlastním dechem a „samohlaskami” podle vlastního uvážení, „stvoříme” nějakou skutečnost. Použiji-li hebrejské J+W+D, abych stvořil ruku (nebo její duchovní obraz) pověsím na jeden z věšáků A, zazpívám áčko a vznikne Jawd (hebrejsky „ruka”). Pověsím-li tam ale O, má duše „zazpívá” Joud (hebrejsky název písmene Jud). A zazpívám-li dokonce U+A, vznikne Juda (biblické jméno). Alef se tedy od ostatních znaků ničím nevymyká. Jenom mu neumíme přidělit žádnou odpovídající „souhlásku” na rozdíl od většiny zbývajících znaků alefbetu. Číselná hodnota Alef je jedna. Hebrejské slovo Alef znamená v prvním plánu býka, vůdce stáda, v přeneseném významu /Aluf/ vůdce, vynikajícího učitele, předního z národa Izraele a vlastně Dárce nauky vůbec. V duchovním smyslu představuje Alef – Jednička Ho-spodina v okamžiku před stvořením. Tedy absolutního, nekonečného a věčného B-ha.
Ne nadarmo se Izrael pod Sinajem klaněl zrovinka Zlatému teleti tj. mladému býčkovi. Stejně tak není náhodou, že ústřední vyznání judaismu zní : Šema Jisroel, Adonaj Elokejnu, Adonaj Ejchod … Slyš Izraeli, naším Bohem je H-spodin, (jedině) H-spodin je (Šéf, vůdce, Počátek a..) Jediný. Rovněž tak není náhodou, že Písmo začíná teprve druhým znakem alefbetu, znakem Bet. Neboť zpráva o stvoření je podle tradice především svědectvím o některých pro člověka a jeho cestu Životem nezbytných skutečnostech, nikoli historickým nebo dokonce rádoby vědeckým pojednáním , zda-li to skutečně začalo před těmi pouhými /a pro většinu totálně směšnými/ pěti a půl tisíci let, nebo daleko dříve. To judaismus vůbec neřeší. Podle tradice se první Mojžíšova kniha Berešit (my ji známe spíš pod názvem Genesis) zabývá především otázkou, jestli se náhodou nevyplatí žít raději ve světě obrazů a ve společnosti symbolů, než pouze tvrdě logickém světě boje mezi Světlem a Tmou, Dobrem a Zlem, ve světě rozděleném na „tady” a „tam, zkrátka ve světě tzv. duality (Dvojnosti)?. Že je možná lépe chápat svět jako přítele a prostor, jemuž máme vdechnout duchovní rozměr, nikoli jako nepřítele, který pána tvorstva neustále atakuje zimou, strachem, nocí, pohromami a nepřízní „Osudu”.) Znakem Alef naopak začíná Kodex všech mravních kodexů — desatero: Ani Ha-Šem, Elokejcha… „Já jsem H-spodin, B-h tvůj…” tím chce být, podle tradice, řečeno, že na prvním místě je duchovno a teprve potom následuje starost o záležitosti onoho prostoru, který nám byl k obývání, žití nebo jenk pouhému přežití do okamžiku dožití poskytnut čímsi nebo kýmsi nesrovnatelně vyšším. Podle Sefer Jecira je Alef jednou ze tří „matek”, jedním z trojice znaků. na nichž stojí celý „dolní” svět. Tvarově vychází Alef ze zjednodušeného „náčrtku” býčí hlavy. Pro nás je důležitý jak ten býk, tak i ta hlava. S hlavou se totiž v příbězích Alefbetu setkáme ještě jednou, a to u písmene Reš. Zkusme si představit, jak by býčí hlavu nakreslilo dítě. S největší pravděpodobností jako kolečko s „rohy”. Kabalisticky je Alef tvořeno dvěma Jud, mezi nimiž je lomítko. Dalo by se říci, takové stranově obrácené “svaté” procento:
א
Vzpomeneme-li si na vše, co reprezentuje Jud, na vše, co učí kabala o počátku počátků, tedy o původní b-ží pohnutce „tvořit”, a vezmeme-li v úvahu také notoricky známé tvrzení esoteriků: Co je nahoře, je také dole, dostává najednou i Alef velice zajímavý rozměr. B-h je všude kolem mě a také ve mně. Neexistují dvě reality, ale jen jedna jediná. Můžeme nakrásně říkat „nahoře” a „dole”, ve skutečnosti je to vždycky „tady”. A je i velice na pováženou, kam vlastně obracet svoji víru v B-ha. Jestli vzhůru k nebesům, nebo dovnitř, do srdce… ? Z kabalistického hlediska představuje „horní” Jud Alefu transcendentní záři, světlo (mimochodem první „věc”, kterou B-h „nařizuje” a „zařizuje” ve světě, který je nám dán k obývání – říkejme mu svět Berešit, je také světlo) tj. světlo b-ží přítomnosti v Univerzu, „dolní” Jud boží jiskřičku v nás. Znak *alef je tvořej vlastně dvěma *judy a jedním *waw. Gematrická hodnota odpovídá 26, tj. dvěma třináctkách, tj. gematrické hodnotě Adonaj (ve formě tetragramatonu) anebo dvojnásobnému Echad, tak jak to čteme ve vyznání *Šema Jisroel, kde stojí: Adonaj (26) je tvůj B-h (jakoby první Echad = 13), Adonaj je Echad (13)
Alter rebbe se ke tvaru znaku *alef vyjadřuje melodickou jiddiš. A pintele fun ojbn, a pintele fun untn, a kav be ’emca – tj. tečička nahoře, tečička zespodu a to co vede (jakýsi etalon) mezi nimi…., čímž také jako by jen potvrzoval vše, co jsme si o mikro- a makrokosmu stačili naznačit, a zároveň i filosoficky hodnotí vztah člověka v harmonii a k Tate-zisn (jisvorach)
Rebbe dále poněkud rozvíjí symboliku vůdčího býčka *alef. Upozorňuje na hebrejsko-aramejský výraz *ulfana, který znamená učitele a školu životu, (jakoby tedy Tate-zisn měl být učitelem lidstva, vyučujícím humanity a základní měrou poznání a školou veškerého života). A také na názor Bal Šem Tova, že čteno obráceně – je tvořeno *alef obsahově také složkou „pele” – zázračný, divuplný, – a který v úvodu svého díla Keter Šem tov (Koruna dobrého jména) vyslovuje téměř stejnou myšlenku, s jakou se setkáváme v NZ – tedy „až bude po celém světě kázáno euangelium všemu stvoření na svědectví.” – Bešt to samozřejmě verbalizuje pro judaismus schůdněji, tj. až i divuplné obsahy Tóry (pele) proniknou a zaplaví i profánní svět.
Ale obrazy stíhají obrazy. Ona diagonála *waw vedoucí mezi oběma *jud má gematrickou hodnotu šesti (6). Znamená také šest milénií, šest tisíc let vývoje lidstva a humanity. První dva tisíce let odpovídají (symbolicky) Adamovi a jeho myšlenkovému dědictví. Adam byl aluf, byl prvním stvořením, byl vůdcem veškerého stvoření a byl prvním, kdo směl být Vznešenému partnerem. Další 2.000 let je jakoby obdobím Abrahama, patriarchů a Mojžíše -obdobím formování judaismu a uplatnění humánních zásad Tóry. Toto období odpovídá druhému obrazu znaku *alef, – obrazu ulpana; patriarchové pochopili, že je potřeba studovat „Zákony a návod k použití tohoto vesmíru” a pochopili, že jsou obsaženy v Tóře.
Poslední období světových dějin (z pohledu případného Plánu Spásy) je období pele, tj. zázračného příchodu Mesiáše. Protože jedině H-spodin (jisvorach) může zkrze tvé *Alef a zrkze zázrak mesiášova příchodu změnit exil (gola) ve spasení (geula). Vy už nejspíš znáte symboliku všech znaků (anebo ji vbrzku poznáte). Tak jako JUD lze napsat znaky *jud + *waw + *dalet, lze napsat ALEF znaky *alef + *lamed + *pe – kde ALEF reprezentuje toho Prvního (Adam kadmon), LAMED – ono „studium” – a PE – jednak „ústa” ohlašující Vykoupení (mesiáše) a jednak Pe hebrejského „pele” zázrak. A když se zřetelně podíváte na to, jak se hebrejské PELE píše, jsou to tytéž znaky jakými píšeme ALEF – jenom v obráceném pořadí. Až dojde k dějinnému ZVRATU – tzv. tešuvě (návratu) – tj. až se Adam s Evou zase „vrátí” ke Stromu života:
אלפ (Alef)
פלא (Pele)
ב
Bet je v pořadí druhým znakem Alefbetu. Vyslovujeme ho jako B nebo V. (Vzpomeňme si například na azbuku, která si také brala „vzor” ve starších abecedách: a, b, v, g, d, ě… Alef, Bet (Vet), Gimel, Dalet, He…..). Jeho číselná hodnota je dvě. Význam — v prvním plánu dům, v přeneseném slova smyslu podstata, smysl, naplnění. Tímto znakem začíná biblická zpráva, neboli H-spodinův dopis jednomu každému z nás. Bet vypadá také tak trochu jako závorka. Lze tomu rozumět i tak, že tento dvojkový – dualitní svět je vlastně domem bytosti zvané člověk, která má šanci dát svému domu (Bet) podstatu a smysl ( další Bet). A to, co bylo před závorkou, je sice nesmírně zajímavé, ale náš vlastní život to vyřešit nedokáže. Znovu připomínám, že je důležité zaujmout k „domu světa” patřičný vztah. Nepatří totiž nám. Resp. je náš, ale nejen náš, neboť stojí psáno: I udělají mi svatyni, dům H-spodinův, abych bydlil uprostřed nich. /Ex 25:8/ Výrazu „dům H-spodinův” se také hojně užívá v šesté kapitole První knihy králů popisující stavbu Šalamounova chrámu. Třetí nanejvýš pozoruhodnou „cestu” člověka. Sestupuje proto, aby bylo uprostřed Izraele, aby mu dalo smysl /dům/. Tradice dodává, že „horní” Jud má být připomínkou směru, odkud se to tady všechno vzalo. Bible tomuto povědomí říká bázeň b-ží, přičemž vůbec nemá na mysli nějaké bigotní „skutkaření”, ale v podstatě tak velikou úctu k samotným principům Života, aby dokázala „porazit” všechny naše „dolní” strachy. Zároveň je i připomínkou, že nepanujeme ale máme šanci správcovat. Shora (nebo-li od severu — viz větrná růžice) má také přijít Mesiáš. (Podle Iz 41:25: Vzbudím od půlnoci, ten přitáhne….; dtto Jb 37:21) a ten také „uzavře” cyklus otevřeného Bet, jehož levá strana je dnes obrazně „naplněna” tórou. Mesiáš je podle všech mesiánských poukazů (proroctví) bytostí z masa a krve. Člověkem, synem člověka… Pro toho má *alef-bejs symbol *waw. Přečteme-li tedy Izaijášův verš v symbolice znaků *bejs a *waw tj. vzbudím od půlnoci /seshora/ skutečnosti, které vás zasáhnou tam dole na „vaší” cestě (bejs); pošli vám mesiáše, který bude člověkem z masa a kostí (waw)
ו (člověk) + ב (uzavírá bet = מ (…vzniká znak Mem)
Tím vznikne písmeno Mem (dnes symbol plynutí času a časnosti vůbec), jímž slovo mesiáš Mašiach začíná… Číselně je Bet jakožto dvojka reprezentantem dvojnosti – duality přírody, tj. zdejšího „dolního” domu, ale také počátkem multiplicity, tak jak je psáno: Ploďtež se a rozmnožujte a naplňte zemi, abyste ji spravovali… /Gn 1:28/Zároveň představuje dvě Alef. Alef ve slově „bytí” — ehje; a Alef ve slově B-h — el. Skutečné bytí = B-h, který se rozhodl bydliti v domě „u prostřed synů Izraele”…
י
Sefer Jecira vysvětluje, že veškeré skutečnosti povstaly z B-ha, jeho slovem. A všechny se promítají ve vzájemných vazbách mezi třemi, sedmi, dvanácti, deseti – zkrátka dvaatřiceti. Nebo také, že v každé skutečnosti lze vidět jen jinou “kvalitu” B-ha. B-h sám (tak jak ho můžeme pochopit tady) je kapičkou duchovního semene – Jud י. A Jeho přirozeností je konání, tvůrčí akt – He ה.
Tradice, která filosofuje méně okatě, má po ruce jiné vysvětlení: Je něco tiššího, kratšího, nenápadnějšího a přeci tak důležitého pro život, jako je nádech? Jud odpovídá nádechu. Je kratičké, je nenápadné a v přeneseném slova smyslu život přeci „vdechuje” spermie! Waw je zase výdech. Je delší, má svoji cestu, na něm se nese „ospravedlnění” nádechu, podle Waw poznáme ovoce nádechu. Obě skutečnosti (nádech a výdech) spojují akty ה život. Nelze se jenom nadechnout a nekonat. Nelze ani jen jednou vydechnout, nanejvýš „naposled”, ale jinak vždy následuje další nádech. Základním předpokladem života je tedy koloběh nádechu a výdechu. Nádech (Jud), akt vydechnutí (He), výdech (Waw) a znovu akt nadechnutí (He) = JHWH tj. H-spodin יהוה.
Je-li Jud primárním projevem B-ha a pouze se přetváří a formuje na „úroveň” dalších jedenadvaceti znaků alefbetu a na „úrovni” desíti sefir, čili je-li přítomno v každé ze dvaatřicíti „stezek moudrosti”, jsme někde u kořene všeho. Jud je vlastně zákon. Tóra i B-h; život. A především se ocitáme na začátku našeho příběhu…
Pokračuje-li Jud svojí cestou „prostorem” může nabrat nejrůznější „formy” a směry – tj. vlastní „ příběhy”. Vydá-li se b-ží jiskra „na cestu dolů za člověkem” – vznikne skutečně cesta, nebo též spojení, vztah – písmeno Waw (první zleva); „spočine-li na pevné základně” a ještě se „ukotví” na otočném čepu vznikne jakési křídlo „brány k poznání(?)” -¬písmeno Dalet; „zastřeší-li” Jud prostor, resp. výhled na nebesa (silné břevno třetího znaku) — slunce „přestane svítit”, nastane tma a s ním spojený chaos — písmeno Chet atd.
cesta Waw; brána; chaos tmy; dlaň; cesty se dělí; shora dolů; tři Jud;
JUD – יוד
Jud je tajemství prostoru, tajemství skromnosti, tajemství zrodu. Podle tradice reprezentuje kapičku semene, prvopočáteční plamínek b-žího světla; je zkratkou fyzického stvoření (deseti stvořitelských aktů) i zformování morálky (desatera).
Tajemstvím prostoru je proto, že vlastně symbolizuje bod, přímku i plochu. Bod י je „zrcadlem” nekonečna. I moderní člověk byl ve škole učen, že bod je „nekonečně” malinký, že přímka je tvořena nekonečným počtem bodů a nejinak je tomu i s plochou. Totéž učí i „geometrie” kabaly. Tvrdí totiž, že výše uvedené věty jsou jednoduše přímo obsaženy ve jménu písmene Jud. Hebrejsky se Jud píše třemi znaky, Jud+Waw+Dalet (asi tak jako se české Áčko píše pomocí znaků A+Č+K+O) a tyto tři znaky vypadají tvarově:
י
ו
ד
kde י = bod, ו = přímka a ד = symbol plochy.
י <- bod (Jud); ו <- bod protažený do přímky (Waw); ד <- náznak úseče plochy (dalet) = יוד <- znak JUD
Tajemstvím skromnosti, protože navzdory tomu, že obsahuje naprosto vše, je nejmenší. Podle tradice „malý, který mnoho drží”… Jud čteme jako J a jeho číselná hodnota odpovídá deseti.
Prvních deset
Judem vstupujeme, jak již bylo řečeno, do vyšší “kvality” do kvality desítek. Podle kabaly opouštíme zemi (dolní břevno Bet) a vstupuje do prostoru “mezi nebem a zemí”. Je-li TET lůno, pak je Jud alias jad/ruka/ čímsi, co se z tohoto lůna (v přísně duchovním smyslu!) narodí. Příběhy znaků následujících od Jud výše tedy budou příběhy o čemsi jiném. Příběhy o hledání B-ha. Představme si v duchu dosud poznanou část alefbetu a zkusme si ji probrat jako “katechismus”.
Absolutní B-h, ono EJN SOF OR, Absolutno, Všemohoucno a Vševědoucno Alef tvoří v čase “alef” tento svět.. Podle tradice se absolutní Nekonečno stáhlo do jediného bodu *cimcum (znázorňuje ho dolní “Jud” znaku Alef) a začíná stvoření. Stvořený svět je jednou z myriád emanací B-ha a zároveň jeho jedinečným zrcadlem (tj. svět vznikl jako prostor pro bytost “podobnou” B-hu svou kreativitou — pro člověka). Tento svět je domem a smyslem našeho bytí — Beth. My sami ve své fyzické podobě jsme bytosti (sice z celé živočišné říše nejvýše vyvinuté a organizované) nicméně nijak zvlášť odlišné od ostatních “hovádek b-žích” — Gimel. Díky tomu, že jsme ale dostali i dar myslet, neleží nám u nohou pouze svět pudů a přírodních daností, nýbrž hotová pokladnice a snad i chrám, stačí jenom otevřít jeho dveře — Dalet. Ty otevíráme díky našemu speciálnímu vybavení pro hospodaření na tomto světě: fyzickému ustrojení (jaký obdivuhodný dar je např. chápavá ruka s vratiprstem, vztyčená poloha apod.) a schopností poznávat. To vše tvoří, jazykem Bible, náš “kožený oděv” BeGeD. To, co se od nás očekává, je čin — He. Čin nás ovšem připodobňuje B-hu (naplňujeme svoji kreativitu), odlišuje nás od hovádek “gimelných”, doslova nás staví na nohy a na cestu Waw za poznáním a k B-hu. Podle našich skutků, nebo-li činů /He/ lze také naši cestu životem / Vaw/ hodnotit. A podle kvality cesty se pozná i vztah k B-hu.. Cesty lidí však zdaleka nevedou přímo. Spíš ode zdi ke zdi, podobně jako se vlní svislá “nožička” Zajin. Zajin je ovšem také symbol odpočinutí — jako si i klikatá cesta životem /Waw/ vyžaduje tu a tam stop-time na oddych. Oddych ovšem není ani relaxace ani nicnedělání, protože oddychnout si můžeme jedině tam, odkud klid pramení – v B- hu. Zajin je tedy také symbolem B-ha, respektive b-žího odpočinku. Abychom si ale mohli odpočinout v B-hu, musíme si ho nějakým způsobem “v těle” připustit. Uvěřit nebo jen smířit se s b-ží existencí je pak provázeno temnotami chaosu — Chet , kdy váháme, zda uvěřit nebo ne, jestli to náhodou není slabost, zatvrzelé lpění na starých dogmatech nebo jen laciný únik, a co nadělat s tím dědictvím agnosticismu a bezvěrectví. Rozhodneme-li se z hlediska Nebes správně, pak se chaos /chet/ stane žírným lůnem — Tet — víry, z něhož se narodí ten správný plamínek — Jud — B-ha H-spodina, s jeho desaterem (morálním kodexem) který je zároveň i Stvořitelem, dárcem a udržovatelem přírodních zákonů (bod-přímka-plocha) i prapůvodním plamínkem a kapičkou Veškerenstva.
י-ט-ח-ז-ו-ה-ד-ג-ב-א
Všemohoucí -> tvoří dům -> pro bytost -> jež otevírá dveře -> činem. To je cesta. K “osobnímu Bohu”. Následuje chaos -> a zrod -> světla.(Nebo také zavržení plamínku, a pak zůstáváme v čase Mem, který končívá “lůnem Smrti” neboli hrobem, což znak TET symbolizuje také.)
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Foto: Pixabay