Pokračování k předchozí lekci symboliky. Tentokrát písmena Kof, Reš, Šin, Tav. Samozřejmě včetně videa.
ק
Osmnáctým znakem alefbetu je ouško jehly — Kuf. Tohle ouško je takový malý háček. Na ucho (neboli sluchem) se bude chvíli plést s Kaf. Tvarově ovšem ne. Protože Kaf je přeci vyduté bříško „lžíce” alias „dlaň schystaná k nabrání vody”, kdežto Kuf je jakoby Kaf k vpředu doplněné o jakési „stékající” Jud. Jejich hebrejské názvy si možná zapamatujeme díky pomůcce lžičKA – KAF; oušKO – KOF. Nejlepším vodítkem nám však bude tvar, fantazie a příběh. Podíváte-li se na Kof q pozorně, skutečně do jisté míry připomíná horní konec jehly. A teď dobrý pozor. Vzpomínáte, co říká Ježíš v Novém zákoně na adresu bohatců? Snáze projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do království nebeského… A teď zpátky k alefbetu, který musel Ježíš pochopitelně znát, jako když mrská. Byl to ostatně taky Hebrej. Gimel /velbloud/ je přece bytost. Lidská „gimelná” bytost.. A ouško jehly je podle tradice svatost. Jak se to najednou rýmuje. Spíše se „gimelná” bytost dopracuje svatosti, než-li ten, kdo lpí na materii, jakéhokoli duchovního pokladu…. (I snědl jsem slova knihy té, a aj, byla jako med sladká… Nezačínají chutnat už i vám?). Dokonce můžeme jít ještě o kousek dál. Co kdyby Kof bylo nejen ouškem jehly, ale i ouškem háčku na udici – Cade, které jsme poznali předtím?
háček udice na “Nun” – צ — pomyslná udice ק (ouško k jejímu navlečení…)
Že by snad spravedlivý — * cadik byl nějak tajemně spojen se svatostí? … Kof dnes vyslovujeme jako české K a jeho gematrická hodnota odpovídá stovce.
ר
Reš je dvacátým znakem. Vyslovujeme ho jako R a jeho gematrie odpovídá dvěma stům. Jeho původní i symbolický význam znamená hlavu /mysl/. Ačkoli je to jeden z posledních znaků alefbetu, v judaismu je považován za „velké zvíře”. Vždyť v originálním zápisu Tóry následuje hned po Bet! Také je mu hodně podobné:
ב = Bet ר = Reš
Biblická zpráva o stvoření, jak ji známe z překladu Kralických: Na počátku….(stvořil….), zní v hebrejštině: Berešit bara Elokim … Můžeme ji ale číst také jako Be-REŠ… JUD – TAW bara Elokim. Tradice vypráví, že než došlo ke stvoření, B-h si všechno (jako správný řemeslník, který dvakrát měří a teprve potom řeže) promyslil v duchu a teprve potom přikročil k samotnému aktu stvoření. Výraz: be REŠ JUD TAW bara Elokim bychom tedy mohli přeložit také jako: H-spodin ve své mysli stvořil všecko /Taw/ pomocí deseti. /10 = číselná hodnota znaku Jud/. Proto ta úcta. U znaku Bet jsme si tuším také říkali, že jeho tvar vypráví příběh o tom, jak B-ží Jud letí prostorem takříkajíc v „ústrety” člověku, až v okamžiku Berešit, v okamžiku stvoření dopadne na „tvrdou realitu tohoto dolního světa” (na dolní břevno Bet.) Odmyslíme-li si je, zůstane nám právě jen ta „cesta letu Jud”, tj. tvar znaku Reš. Podívejme se také na „vývoj” dvojky od Bet až k Reš. Bet je smysl a podstata „skutečností” tohoto „dolního světa”. Je to dům a smysl toho co vnímáme lidskými smysly. Ovšem hlubším smyslem „reality” je neoddiskutovatelný fakt, že to všechno vzešlo a zároveň také svědčí o laskavé B-ží dlaní Kafk /vyšší dvojka; Kaf = 20/, která však byla „předpřipravena” kdesi dávno-šero-prapravěku v mysli Všemohoucího /Reš/!!! I tvarově se nám „materie” — tj. dolní břevno původního Bet čím dál víc vytrácí:
ב – Bet (břevno jako poleno), כ – Kaf (břevno ještě patrné ale již tolik neční), ר – Reš (po břevnu ani památky)
ש
Šin je Koruna alefbetu. Je tak svérazné, že si je budeme pamatovat velice snadno. Jeho původní význam představuje zuby. Stačí se jen pozorně podívat, nepřipadají vám ta tři Jud jako tři bílé zoubky zapouštějící své kořeny do „dásně” dolního břevna? A vzpomínáte, co jsme si říkali o ústech Pe? Všechny skutečnosti v tomto „dolním” světě musíme nějakým a pokud možno správným způsobem „přežvýkat”. Máme po ruce samozřejmě množství cest. Můžeme jen konzumovat, ale koho to baví dlouho? Může také analyzovat — ale abychom se nepoztráceli v bludišti -ismů a odborných způsobilostí. Můžeme ale také hledat to „světýlko”, světýlko Jud, které to má přeci všechno na svědomí. A to v přírodě (konzum) v poznání (akademismus) a v Tóře (život s Tatenju). Kojeňátko duše se samozřejmě vzpouzí a vehementně cuká, všemi myslitelnýmizpůsoby podporováno Hadem Samech. A tak mu musíme popřát „kašičky” přesně jako v životě. Jednu lžičku za tatínka, jednu lžičku za maminku … Jedno Jud v přírodě, jedno ve „výdobytcích ducha” a jedno v „šabesu duše”. Příroda není člověku nepřítelem /na rozdíl od člověka, který je vůči přírodě buď ustrašenou ovcí a furt by jí chtěl přeprat, poroučet jí a dobýt si ji; anebo je jí vlkem — rvoucím a kořistícím až do úplného vycucání/ Příroda a její zákony jsou člověku nástrojem potažmo zbraní Zajin. Jediné co je skutečně lidské jsou „výdobytky lidského ducha” na historické cestě Waw lidstva svou dosvadní historií. A Šabes, věci tušené a svaté, odpočinutí duše má v alefbetu opět znamení Zajin. Podívejte se na Šin. Nejsou to náhodou Zajin+Waw+Zajin směřující k jednotě spodního břevna? Šin je ovšem také plamen. Inu, vždyť je celkem dost plamenné. Následující příběh berte zatím jen jako med: Po pojedení ze Stromu života, dal H-spodin střežit cestu ke Stromu života dvěma cherubíny s plamennými meči. Naše prarodiče Adama a Evu poslal poznávat „dobré a zlé”, když jim ovoce toho stromu připadalo tak libé. Souhlasíte? Ale ještě před tímhle „průšvihem” proběhl první Šábes. A než si Pámbu zašel poprvé od stvoření světa do mikve, spokojeně si pochvaloval: A aj, všechno dobré… — Co tedy vyrazili Adam s Evou vlastně poznávat? Dobré a zlé? Nebo jen různé druhy „Dobrého”, moderně řečeno: dobro A a dobro B, či dobro s indexem 1 kontra dobro s indexem -1… Obě dobra jsou ale svatá. Pouze jim na počátku cesty /to je zase Waw/ chybělo to správné oko, aby viděli uprostřed dvou plamenných mečů harmonii Stromu života.
cesta ke Stromu života
1.plamenný meč + svatost A.- ש – 2.plamenný meč + svatost B.
A ta harmonie! Kdo jiný než by mohl být jejím dokonalým dárcem než právě Tate?. Proto Šin, které znamená původně zub a má gematrii tři sta znamená v duchovním smyslu Všemohoucího — Svaté jméno Šaddaj!
ת
Tímto znakem alefbet končí. Taw znamená v původním významu znak, má gematrii čtyři sta a symbolicky znamená naprosto všechno, totální absolutní konec (tj. nekonečno). Zajímavý je i jeho tvar. Jako by šlo o vzhůru nohama obrácené Jud, které se vrací anebo naopak opět znovu kane z Reš (mysli H-spodinovy). Tím jsme opět na začátku…. Taw odpovídá řeckému písmenu Omega. A v Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš o sobě prohlásil, já jsem ALFA a OMEGA. Kdyby to řekl (a on to také tak řekl, teprve později ho přeložili do řečtiny!) hebrejsky resp. aramejsky, musil by prohlásit já jsem ALEF i TAW. Alfa= Alef; Omega=Taw
ת – א
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Foto: Pixabay