Pokračování k předchozí lekci symboliky. Tentokrát písmena Nun, Samech. Samozřejmě včetně videa.
נ – ן
Jsme do jisté míry zajatci času. Svého vlastního i toho neexistujícího věčného času. Stali jsme se zajatci proudu, zajatci Mem aniž bychom si dost silně uvědomovali, že ho můžeme ovládnout. Protože ve vodách praoceánu plavával i velryb Leviathan, podivné bájné stvoření podobné obrovité hado-rybě. Židovské pohádky vyprávějí, že H-spodin musel Leviathana časem usmrtit (v okamžiku, kdy se lidé stali otroky dvojnosti -čili, jak praví někteří, po “pádu do hříchu”), protože jinak by se Leviathan začal množit a spolykal by celý svět. Obdobně se vyjadřují i legendy řady dalších světových kultur. Co je tak démonického a nebezpečného na Leviathanovi? Jen jeho olbřímí rozměry?
Nun (symbolický Leviathan) je “nová” zkušenost, nová kvalita. Ne však ve smyslu nového řádu (charakterizovaného chaosem v Chet), ani nového, ale pořád ještě “dolního” pohledu na “věci mezi nebem a zemí”, tudíž i na existenci či neexistenci bohů ( v Jud). Nun je nová realita! Je to moc čarodějů a mágů, je to schopnost léčit a uzdravovat jako Ježíš, nebo zastavit slunce. Je to definitivní vítězství nad časem. Proto, když Adam s Evou zvolili poznání namísto poklidné rajské blaženosti, musel být symbolický Leviathan symbolicky utracen, a jeho maso je schystáno k závěrečné hostině spravedlivých. Co by asi bylo, kdyby Leviathani zůstali naživu? Nestačí snad bohatě, co dokáže člověk “natropit” i bez leviathansky úplného vědění a znalostí všeho “Nového”, jež odpovídalo vele-rybě Leviathanovi. Je pozoruhodné, že učitel Židů a dárce písemného Zákona – Tóry se jmenuje Moše. Vytažený z vody. Mojžíš jako by měl být na čas postaven mimo čas, minimálně mimo společenskou éru, kdy vládce byl zároveň božstvem a ostatní lidské bytosti jen různě nízkými podstupni plně sloužícími jeho vůli a choutkám. Ovšem jen na čas vytažen z času. Mojžíš přeci do zaslíbené země nevstoupil. Ten, kdo Izrael vede přes Jordán, je Jozue /Ježíš/ syn Nun. Nun tedy symbolizuje novou kvalitu. Podobně jako první Jozue vstupuje do země Kanaán, aby zde spolu se zbytkem lidu Izraele a ruku v ruce s pohany ochotnými uznat, že H-spodin je pravý bůh, zřídil nové “království”, království bez model a fyzických bohů, přichází i druhý Jozue (Jošua) a káže o “království, které není z tohoto světa”. A co je zajímavé, gematrie Leviathana i království /heb. malchut tvklm/ se shodují. A ještě jedna “drobnost”. Nun je v pořadí čtrnáctým znakem alefbetu. Gematrii čtrnácti má i jméno David — dvd, židovský král, který položil základy jednotného židovského “království” a připravil vše pro stavbu Prvního chrámu..
Tvar Nun má připomínat onu hado-rybu. Ale zkusme to v duchu jen s úhořem. Dokud je ve své živlu, ve vodě, připomíná trochu písmeno J. Když ho nakonec z vody vytáhneme — Nun sofit — natáhne se i had:
נ – j <- Nun ve své “vodě” se podobá písmenu J
ן <- Nun soft vypadá jako natažený úhoř
Zpočátku nám možná bude dělat trochu potíže rozlišovat mezi Jud, Waw, Zajin, Gimel a Nun. Ale pokud si vštípíme jejich symbolické významy , bude to daleko snazší. Jud je vlastně středobod Vesmíru, prvotní plamínek. Je tedy ze všech nejmenší. Waw je přeci cesta. Vedoucí z bodu Jud kamsi. Do neznáma nebo k cíli. Zajin je pravda o naší cestě životem, která se přece klikatí ode zdi ke zdi. V textu ho prozradí právě jeho klikatice. Smyslem Gimel je připomenout nám, jak málo se lišíme od bytostí “gimelných”, vlastně jenom svým darem chodit po zadních téměř celý život a schopností chránit zbytek stvoření. Větší chrání menšího, jako by velké Waw kráčelo těsně za maličkým Jud. Nun od Gimel odlišuje jeho celistvost. I když je to také bytost, je to bytost sama pro sebe. Je dokonalejší než bytost “gimelná” a to, co vypadá jako “hovádko” je v podstatě Jitřní píseň, Jozue, Ježíš — vše na J. Nun je takové hranatější J.
נ + ן = Konc.Nun + Nun
ג + נ = Nun + Gimel
ז + ו = Waw + Zajin
זין = slovo „Zajin”
Vaše první slovíčka:
גן = Gimel + Nun sofit = Gan (zahrada)
גג = Gimel + Gimel = Gag (střecha)
דן = Dalet + Nun sofit = Dan
יין = Jud + Jud + Nun sofit = Jajin (víno)
דוד = Dalet + Waw + Dalet = David
דוב = Dalet + Waw + Bet = Dov (medvěd)
זיב = Zajin + Jud + Bet = Zejv (vlk)
יון = Jud + Waw + Nun sofit = Javan (helén)
דג = Dalet + Gimel = Dag (ryba)
ינה = Jud + Nun + He = Jonah (holubice)
יוד = Jud + Waw + Dalet = Jud
יהודה = Jud + He + Waw + Dalet + He = Jehuda (Juda)
יהוה = Jud + He + Waw + He = Adošem 1) (H-spodin)
1) Svaté jméno se nahlas příliš neříká. Naši Staří ho opisují výrazy “To Jméno” Ha-Šem nebo kombinací výrazů Pán /Adonaj/a Ha-šem = Adošem…
ס
Vodní had. Šedesátka čili velká šestka. Anebo cesta (WAW), která se točí pořád dokola… Vzpomeňme si, kdo vlákal člověka z věčnosti do času? Had. Had je nejen Pokušitel a zároveň „náš” čas, respektive náš strach z času. Ostatně ten druhý symbol pochopíme, myslím, docela snadno. Jak často se stresujeme tím, že nemáme dost času. Na sebe, na vlastní děti, na vlastní koníčky, natož na B-ha a na studium. Lze nemít něco, co neexistuje? Spíš než čas nám chybí vědomí, vědění a chtění, což maskujeme nedostatkem času, abychom si nemuseli přiznat, že naše vědomí je domnívání se, vědění jsou poznatky a chtění pouhé chtíče. Je jen a jenom teď, v němž se uzavírá jeden cyklus a rodí cyklus nový, se všemi důsledky, které z toho případně vyplynou. Čas a jeho koloběh znázorňují i staří alchymisté symbolem Urobora — hada požírajícího svůj vlastní ocas.
Ačkoli původní symbolika Samek je taková “hadí” a navíc tento znak svojí číselnou hodnotou šedesát představuje takříkajíc “vyšší šestku”, nemusíme se ho tolik štítit. Vždyť B-h při stvoření na Počátku prohlásil o svém díle ono nadějné: “A aj, bylo dobré!” … Samech se přeci podobá také snubnímu prstenu, který měl milence spojit “na věčnost”, a v kruhu života je každý konec zároveň i počátkem. Bráno cestou Středu, tj. cestou duchovní zkušenosti, sami nejlépe víte, že teprve až si člověk udělá sám v sobě jasno ve vztahu – “můj pozemský čas /Mem/ a B-h” — a až pochopí novou zkušenost věčného života /Nun/, teprve tehdy se stává pro Hada /Samech/ rovnocenným partnerem. Dokud žijeme na úrovni tvorů “gimelných”, má to Had vlastně zadarmo, protože s ničím víc než s hrobečkem na konci cesty ani nepočítáme. Běda, když nám ale svitne, že by to takhle skončit nemuselo. To pak okamžitě přicházejí ta “poctivá” pokušení, kolikrát stejně bolestná jako ta Jóbova. Ale je tu naděje. Každé setkání s Hadem je vlastně počátkem konce.
Tak se začalo schylovat i ke konci “rajské existence” našich prarodičů v Zahradě, tak začínal také konec Ježíšova pobytu “v těle” syna obyčejného tesaře — (Ježíš předtím, než začíná kázat, odchází na čtyřicet dní /na potřebný čas!/ na poušť a tam se ho Had pokouší pokoušet.)
Je to často těžké a bolavé chápat setkání s hadem pozitivně, ale pokud nás pokouší, můžeme mít jistotu, že jdeme správně “cestou vyšší šestky”. Odplata za hřích je smrt. /Řím 6:23/ S tím se nedá nic dělat. Ale nikde v Písmu není psáno, že smrtí všechno končí. Snubním prstenem Samech se duše zasnubuje se smrtelným tělem. Ale tyto zásnuby mohou být také počátkem konce samotné Smrti. Nenechá-li totiž tělo zemřít duši na cestě “vyšší šestkou”, duše mu to na jejím konci oplatí. Lidstvo tak má díky Uroborovi možnost ujít celý kruh Samech ne jako kruh ale jako spirálu a stanout pak možná o něco poučenější u těch samých dveří, kde to všechno začalo…
Samech však není pouze vodním hadem, ale také oporou. A co si bere poutník s sebou na cestu, aby se opíral? Hůl. Kus lískového keře. Který v řezu (jako každá hůl) vypadá jako O (jako samech). A kolik toho dokázal s obyčejnou holí Mojžíš. A všimli jste si v tanachu (v bibli) že se nikdy neopakoval – během manipulace s holí v průběhu desíti egyptských ran, jde vždy o úroveň výš !!
A to je třetí důležitý symbolický význam znaku SAMECH. Spirála versus kruh. Každý S-tereotyp a každé S-tádce lze symbolizovat kruhem. Nezřídka bludným kruhem. Kdežto spásná „evoluční” spirála je přesně to, čemu talmud říkává: „Furt vejš!” Nezůstávat v kruku, ve stereotypech, nestát se příslušníkem stáda.. to je také symbolika cesty, která vede cyklem : jaro – léto – podzim – zima, anebo cyklem : mládí – zralost – stáří – smrt. Pak velice dobře pochopíme, co je to „pokop” umírajícího času (viz níže) a v čem je do spirály stočený vodní had pozitivním přínosem pro nalezení svobody i B-ha.
Při studiu se nám bude ze začátku Samech plést s koncovým Mem -Mem sofit. Ale jen do té doby, než se naučíme rozlišovat mezi “sarkofágem a nadějí”. Koncové Mem jako svým tvarem přikrývalo (a konzervovalo!) cestu člověka / dolní břevno Bet/ neprodyšným poklopem. Podobně jako skleněný poklop na tvarůžky na hokynářském pultu. Kdo se rozhodl pro život v čase a počítá, že jeho cesta povede jenom od zrození ke smrti, jako by se přiklopil podobným poklopem. Má nad sebou sice dostatek prostoru pro tzv. “nadstavbu”, ale naděje zůstala za sklem. Takže jeho život i při vší své pestrosti v prostoru od základny ke “sklu” je nalinkován celkem přímo. Kruhový tvar Samech dává obrovskou naději, že jsme součástí Urobora, součástí důležitého a věčného cyklu.
ם <- nalinkováno a pod poklopem (koncové Mem)
ס <- zaoblení kruhu věčnosti (Samek)
Abychom dokázali utéci z bludného kruhu Hada natolik úspěšně, že se kruh Samech stane spirálou, potřebujeme prozíravé oko, posvěcená ústa a pokoru. Tyto kvality symbolizují následující tři znaky alefbetu — Ajin, Pe a Cade.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Foto: Pixabay a Wikipedia