V době vlády Rudolfa II. v Praze (1583 – 1612) a pouze 3 roky poté co Jihlavu navštívil John Dee (21.3.1587) se zde odehrál zajímavý příběh, který prokazatelně dokládá, že knihy doktora Fausta byly čteny (a snad i praktikovány) též v Jihlavě. Na tyto souvislosti prozatím nikdo nepoukázal. Níže naleznete celý příběh a proces v nezměněné podobě dle dobových kronik (kurzivou).
John Dee
Nejprve úryvek z dochovaných deníků Johna Dee:
“… 19.března 1587: Pardubice; 20.března: Polná; 21.března: Triglas (pozn. tento tajemný a ojedinělý název musí dle trasy označovat Jihlavu). E.K. mi dal dalších 170 a z 200 kvůli výměně zbylo 60.; 22.března: Jindřichův Hradec; 23.března: Přijeli jsme do Třeboně.”
Dopis Augustina Hubera
“Přátelský pozdrav a službu vzkazuji nejprve, nejmocnější bože Lucyfere, zároveň nejmocnější pane a kníže tohoto světa, také nejmocnější pane a princi v Orientě, mocný pane a Bože od Východu až k Západu!
Já, Augustin Huber, jsem nemohl opomenouti, obrátit se k Vám se svými velkými žalobami, jak se mi tady na světě daří a jak jsem všemi svými přáteli opuštěn. Tak jsem si bezvýhradně předsevzal poddati se Vám, jako nejmocnějšímu Bohu a pánu Luciferovi, tělem i duší, krví i statky. Jestliže budete chtít dáti a poslati mi po svém služebníku dosti peněz pro mé potřeby, jsem připraven zapsati se Vám vlastní krví. Leč chci si vyhradit určitý čas od data tohoto listu a to po 34 léta. Budete-li si to přáti, tedy opovím nepřátelství všem věřícím křesťanům, ať v duchovních nebo ve světských věcech. Jakmile tato léta uplynou, budete mít nad mým tělem i duší plnou moc a nakládat s nimi podle své vůle. Tak tomu má být do Vaší věčnosti. Kromě toho hodlám také opovědět nepřátelství všem svatým andělům na nebesích i s jejich Bohem a pánem. Chcete-li tak učinit, tedy Vás prosím jako svého Boha a pána Lucyfera, abyste ode dneška, kdy dostanete tento dopis, do tří dnů položil na tomto místě odpověď, abych věděl, jak se mám zařídit. Stalo se v neděli po Bartoloměji [25. srpna] léta 1591. Augustin Huber, k Vašim službám po všechny časy připravený služebník.
Tento dopis nechť se dostane nejmocnějšímu Bohu a pánu Lucyferovi, zároveň nej-mocnějšímu knížeti a pánu tohoto světa od Východu až k Západu, princi v Orientě, mému vlastnímu Bohu a pánu, k vlastním rukám. V Pekle!”
Výslech a vyjádření fakulty
Nebylo snadné postavení městských radních, když rozhořčený kazatel Kašpar Stolzhagen, muž jinak vzdělaný, předložil tento list, žádaje pro viníka, „aut capitis supplicium, aut relegationem in perpetuum” – „buď ztrátu hlavy anebo zapuzení z města na věčné časy!” Ozval se rozumný hlas jiného kazatele, nabádající k mírnosti, ale nebylo jednoty. Rozhodnuto pak, aby se k věci vyjádřila teologická fakulta, zřejmě ve Wittenbergu:
“Blahorodí, šlechetní, urození, vysoce učení, milostiví a duchovní páni! Své ponížené a ochotné služby předem vzkazujem na všechny časy Vašim Milostem.
Když jsme obdrželi právní vyjádření Vašich Milostí ve věci Augustina Hubera, našeho spoluobyvatele, z 19. září právě minulého, vyšetřovali jsme dále s veškerou pílí tuto věc i pohovořili se samým Huberem, co mínil oním zapsáním se Ďáblu a jak se to všechno přihodilo, a to ve vší dobrotivosti, ale s plnou vážností. Jeho výpověď, kterou učinil, odpovědi na každý jednotlivý článek, jsme dali zaznamenati a nechceme opomenouti zaslati je pod literou C Vašim Milostem s další pokornou prosbou, abyste nám milostivě poskytli poučení, jak se máme dále zachovati proti zmíněnému Huberovi a taktéž proti Petru Stierovi, který také z téhož důvodu byl vzat do vazby, abychom v této věci nepodnikli příliš mnoho či snad příliš málo a abychom se tím neučinili účastníky cizího hříchu. Toto si chceme u Vašich Milostí ochotně a rádi zaslouží ti. Dáno 15. října léta 1591. Purkmistr a rada města Jihlavy.”
S Augustinem Huberem rokováno 4. října 1951.
1. Otázka: V jakém úmyslu napsal a na které místo položil ono psaní Ďáblu?
Odpověď: Nenapsal jsem to v žádném špatném úmyslu, leč jen proto, že jsem se dostal pro dluhy do vězení a byl jsem všemi svými přáteli a také svou vlastní ženou opuštěn, takže mi nechtěli podati ani kousek chleba. Proto jsem jim psal, že se chci odevzdati Ďáblu, neboť jsem byl zlým duchem těžce pokoušen. A poněvadž nic nepomáhalo, pořídil jsem si opis z tištěné knihy doktora Fausta, kterou četli k ukrácení chvíle také ostatní spoluvězni. Tím jsem se nedopustil ničeho špatného, neboť je-li dovoleno takové knihy tisknouti, proč by nemělo být dovoleno – praví vzdorně – takové knihy také čisti? Napsal jsem ten dopis v dobré vůli a rád. Dopis nezpůsobí mé zatracení; jsou zajisté větší hříšníci v tomto městě než já a milosrdenství boží je také větší než hřích. Já jsem se Ďáblu nikterak neoddal, nejsem jím také posedlý, jinak by na mě také nestačily tyto řetězy a pouta. Ono psaní jsem nepoložil na žádné místo, nýbrž nosil je u sebe a když jsem přišel ze šenkovny a podíval se na nadpis, pomyslel jsem si: Oj, cos to chtěl učinit a s takovou věcí si zahrávat? Dopis jsem potrhal a pohodil ve svém domě, takže se tak asi po čtrnáct dní
v domě povaloval, až naň přišla má žena, donesla svému otci a on se potom postaral, aby se dostal k panu Mistru kazateli, právě k onomu Mistru, který na mě v kázání zaútočil (nebyl bych se toho býval od něho nadál). Nikdo jiný nemůže prokázati, že bych se byl obíral takovými věcmi. Petr Stier mě sice poučil, že je třeba položit takové psaní na nějaké temné místo, neboť po třech dnech prý Ďábel přinese zase odpověď, a také že člověk se s ním hned nedohodne, jak dlouhou lhůtu života mu má ponechat. On totiž vždy slibuje méně než žádá druhý, až se oba nakonec o věci shodnou. Faustus si prý na to vzal krátkou dobu, totiž 24 let, ale usmlouval s ním prý o 10 let delší. Toto však Petr Stier, když mu byl postaven tváří v tvář, popřel a řekl, že spolu byli jednou na pivě a tam že Huber začal mluvit o Faustovi. Na to že on řekl jen tolik: „Četl jsem také ve Faustovi o podivných kouscích, jak snědl najednou jednoho sedláka s fůrou sena, koněm a vozem, ale Huberovi jsem nedával žádných rad, aby se zabýval takovými ďábelskými věcmi. To však nepopírám – praví Petr Stier – že když člověk čte ve Faustovi, napadá mu vždy něco zvláštního. Neboť když jsem šel jednou do Luk (je to tržní místo míli cesty od Jihlavy), přepadla mě taková hrůza, jako kdyby mi někdo říkal, že se mám zapíchnout. Nabyl jsem však rozvahy, odhodil zbraň a po modlitbě se mi trochu ulehčilo. Neviděl jsem také žádné strašidlo. Takovou podobnou knížku jsem zapůjčil kuchaři v obecní kuchyni a když si v ní jednou na cestě četl, přišel na něho takový strach, že nemohl jít přes jakýsi les, nýbrž musel se vrátit.” – Oba si tedy svými tvrzeními odporovali a žádný z nich nechtěl přiznati to, co mluvil druhý.
2. Otázka: Potom tázán, zdali psal Ďáblu vícekrát než jednou?
Odpověď: Nikoli, napsal jsem to jen jedinkrkáte. Kromě toho jsem psal svému tchánu Řehoři Postřihači z vězení a svěřil se mu, že se chci oddati Satanovi. Ale jeho žena mluví jinak: dopis, který nyní napsal Ďáblu, byl prý druhý. První prý ji dal přečíst. Na to mu řekla: „Milý Augustine, do jakých ďábelských věcí jste se to zapletl? Pomyslete raději na Pána Boha a pilně pracujte!” Potom prý dopis roztrhal a vyhodil oknem. Ona si prý však kus přečetla a zahrabala jej do hnoje. Druhý dopis, který je po ruce, prý položil ve své ložnici na okno a přikryl talířem. Byl později náhodou nalezen jeho služebnou a tak vyšel najevo etc.
3. Otázka: Potom tázán, poněvadž sám po mnoho let nechodil ke stolu Páně, proč zahrnoval svou ženu urážkami, když přistupovala k přijetí velebné svátosti?
Odpověď: On sám chodil prý vždy ke svatému přijímání dvakrát za rok. Chtěl to dokázat starým panem seniorem kazatelem, kdyby nebyl zemřel. Svou ženu prý dokonce plísnil, když s ním nešla, což musí sama přiznati. Ale jeho žena mluví jinak. Totiž jakmile se napil -v uctivosti řečeno – chrlil na ni urážlivá slova o večeři Páně etc. etc.
4. Otázka: Potom tázán: Zdaliž je tomu tak, že když se jednou obíral černým uměním, zjevil se mu Ďábel v mnišské podobě a poněvadž jeho kohout, kterého k tomu pilně a pečlivě choval, nechtěl kokrhati, utekl v hrůze v noční době z vlastního domu?
Odpověď: Přihodilo se asi před sedmi lety, že když ve svém domě v noci jsem přečetl asi osmou kapitolu Zjevení svatého Jana o smůle a síře, přišla na mě taková hrůza, jako by se mi to v hlavě pomátlo. Běžím ze světnice jen v košili, domnívaje se nejinak než že běžím ke své ženě do komory; tak jsem přišel ke svému tchánu Řehoři Postřihači a prosím pro smilování boží, aby mi dal modlitební knížku. A když jsem vykonal dvě silné modlitby, bylo mi lépe. Potom mě opět zavedli domů. Neviděl jsem žádného mnicha a neměl iádného kohouta. To je čirá báchorka. Ale jeho tchán Řehoř Postřihač říká, že jakmile k němu přišel, zavřel jej do jedné místnosti, a oknem cosi vyšlo, harašilo a hýbalo se, neslyšel však žádného hlasu a nic neviděl. Co se týče kohouta, řekl jeden měšťan jménem Gwitter, že prý o tom slyšel od samého Augustina Hubera.
Rozhodnuto, aby pro toto psaní nebyl zatracen, nýbrž nechť dojde útěchy podle milosrdenství božího a drahých zásluh Kristových. Neboť ačkoli list napsal, přece se nepoddal zlému duchu a také není jím posedlý; jinak by zde nyní neseděl a málo by k tomu byly ; platný i řetězy na jeho těle.
Poučení u pražského apelačního soudu
Nakonec hledáno poučení také u císaře a u pražského apelačního soudu. Takto o tom referoval český písař jihlavský, nadmíru vzdělaný pan Jan Hynek z Velínova, a jeho zpráva je zároveň ukázkou relace městského vyslance, jednajícího v městských záležitostech u císařského dvora:
“Službu svú vzkazuji, slovutné a vzáctné opatrnosti páni moji, mně laskavě přízniví, ; dobrého zdraví a v něm mého s Vašimi Opatrnostmi všemi šťastného shledání vinšujíc od Pána Boha přeji věrně rád.
Psaní Vašich Opatrností od posla včerejšího dne sem přijal a tejna Vaše Opatrnosti i nečiním, že celých těchto čtrnácte dní Jeho Císařská Milost audiencí dáti neráčil. Pan místokancléř odpuštěn jest na některý den na svůj statek. Jakž se navrátí – bohdá k tomuto pondělku příštímu – a nejprvnější audiencí pánu dána bude, musím na to pilný pozor míti, aby podle jiných věcí také ta relací pánův komisařův přednesena byla již té chvíli. Poně-vadž jinač býti nemůže, obvyknuto býti musí.
Kdež mi také psáti ráčíte z strany naučení o Augusty na Hubera, při předešlém poselství ještě vyřízeno nebylo. Před včerejším dnem sem je vyzdvihl, kteréž teď příležité i s přípisem otázky druhé Vašim Opatrnostem odsílám. Na to se pak to naučení vztahuje, pokadž by týž Huber sobě sám usmysliti chtěl a hříchu svého těžkého pykal a čím jest všecku církev pohoršil, aby pro příklad jiným církevnímu trestu a zjevnému pokání se podrobil. Pakli by toho přijíti nechtěl, jiné přísnosti proti němu užívati se musí. Bylo o tom mluveno, jak by to pokání dáti se mělo, totiž aby v kostele na zemi křížem rozprostřenými rukami ležel, ale potom z toho sešlo, aby nic in specie nebylo vyměřováno, nýbrž to při uvážení Vašich Opatrností a správců duchovních, což by se nejpříjemnějšího Vašim Opatrnostem vidělo, zanecháno bylo. Ta pak knížka Fausti má přísně zapověděna všem býti.
Ráčíte také míti (pokadž se pamatuji) v handfeštu jistý artykul, jaké jest zjevné pokání bývalo zlolejcův a ruhačův božích, De paena blasphemantis Deum et sanctos eius, za starodávních chvalitebných předkův Vašich Opatrností. To páni ráčí moci pro příklad dáti sobě přečisti.
Příležitě také Vašim Opatrnostem odpověď pánův Novoměstských z strany Jiříka Jozefa odsílám.
Koně zde zadržuji, neb ten jeden, ač se polepšuje, že mu bohdá nic nebude, však do konce zhojen není. A kdybych jej měl na cestu poslati, obávám se, že by zmrhán byL Šafář také jeho pilně hledá a šetří.
Že páni také na mou žádost ke mně se laskavě nakloniti ráčili, z toho velice děkuji. A na tento čas sobě poručené věci bedliv budu tak, aby nic v tom na mé pilnosti nescházelo. S tím Pán Bůh rač dáti mě s Vašimi Opatrnostmi všemi v dobrém zdraví šťastné shledání.
Dán v Starém Městě pražském v sobotu před svatými Simonisem a Judou léta Páně etc. LXXXXI [26. října 1591].
Vašim Opatrnostem povolný Jan Hynek, manu propria
Shrnutí kronikáře Martina Leupolda z Lowenthalu
Téhož roku [1591] se tady udál strašlivý příběh. Jeden muž, jménem Augustin provazník, se zapsal zlořečenému ďáblu na 34 let, aby od něho dostal množství peněz. Leč toto psaní bylo včas zachyceno a za ubohého hříšníka se konaly zde všude v kostelích obecné modlitby. On sám ve vězení nikterak nepopíral svůj zoufalý čin. Konečně od 2. února byl postaven po tři neděle po sobě v kostele před vysokým oltářem k veřejnému pokání, poněvadž svým špatným příkladem pohoršil všechnu obec. Když takto vykonal veřejné pokání, přistoupil o čtvrté neděli k přijímání. Poněvadž však nechtěl svého žití polepšiti, počestné radě zle lál, a poněvadž také házel do domu ustanoveného rychtáře pana Jakuba Pauspertela staršího velké kameny a jemu vyhrožoval, byl dne 7. srpna léta 1592 u sv. Jana sťat.
Zdroje:
DEE, John a FENTON, Edward, ed. Deníky Johna Deeho. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 589 s. Paměť; sv. 73. ISBN 978-80-200-2304-9.
HOFFMANN, František. Listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Vydání první. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1958. 169 stran. Minulost kraje; svazek 1.
Obrázky: Wikipedia, Pixabay