S elektrickou baterkou v ruce klopýtáme podzemním labyrintem hluboko pod Jihlavou, starověkým hornickým městem v Českomoravské vysočině. Zahýbáme do dlouhé chodby, která je v zadní části zpevněna cihlovou vyzdívkou. “Tak jsme tady,” oznamuje náš průvodce podzemím. “Teď zhasnu a uvidíte sami.” Chvíli trvá, než si oči zvyknou na úplnou tmu, ale pak se pomalu začíná objevovat slabá nazelenalá záře. Vzrušením mi buší srdce. Je to tedy pravda! Tajemné světlo podzemní říše Agharti, o kterém jsem doposud pouze četl v legendách, skutečně existuje! Nazelenalé světlo vychází ze stěn i stropu všude kolem nás. Nevěřícně se dotýkám zdi, ale prsty nahmatávají jen vlhké cihly. vytahujeme citlivý luxmetr, ale jeho ručička se ani nehne. Světlo je příliš slabé. Nebo se nám to všem jen zdá?
Iluze nebo luminiscence?
Pozorování zelenkavé záře kolem objektů nebo osob je typické pro případy zážitků souvisejících s přechody do jiné reality, do světa přízraků a podivných bytostí za hranicemi našeho konvenčního světa. Za bariérou vytvořenou našim mozkem, která nás drží v „bezpečí“ každodenní zkušenosti a chrání před neznámem. Jsou to sice subjektivní zážitky pozorovatele, ale rozhodně to nejsou individuální halucinace, jak se mylně domnívá konvenční psychiatrie. Tyto zážitky kontaktů s jinými světy je možno vyvolat záměrně, například mystickými koncentracemi, šamanskými praktikami, magickými rituály a podobně, objevují se však i spontánně, obvykle v místech, kde jsou tzv. „brány“ do jiných realit, tedy tam, kde dochází z dosud nejasných důvodů k přechodu do změněného stavu vědomí. Do kategorie těchto zážitků pravděpodobně patří i cesty do podzemní říše Agharti, která je podle starých legend osvětlena právě takovým nazelenalým světlem, které ovlivňuje tok času. Agharti však asi není konkrétní místo pod povrchem země, kam by se mohla vydat speleologická výprava, ale fenomén, odpovídající jiné dimenzi, jiné astrální úrovni. Cestu do hlubin země tedy můžeme přirovnat k cestě do hlubin vlastního nitra.
Když mi v roce 1994 přítel speleolog řekl, že ví o podzemní chodbě, kde se světelná záře objevuje trvale a každému, nechtěl jsem mu zpočátku uvěřit.
„Objevili jsme ji jako mladí kluci v roce 1977 v jihlavských katakombách,“ vyprávěl. „Prolézat staré, polosesuté chodby pod městem bylo pro nás velké dobrodružství. Tu svítící chodbu jsme našli náhodou, byla totiž z obou stran skoro celá zazděná. Úzkou dírou jsme prolezli dovnitř a chtěli jsme se tam vyfotit.“
Tehdy jsem se vášnivě zajímal o záhady související s podzemní říší Agharti a tak jsem do Jihlavy ihned odjel.
Jihlavský podzemní labyrint je velice starý a váže se k němu spousta pověstí. Chodby začaly vznikat už ve 13. století, kdy sloužily hlavně jako sklepy, sklady, ale i samozřejmě jako úkryt před nepřítelem. Skoro všechny domy v centru města byly pod zemí vzájemně propojeny a únikové chodby vedly až za městské hradby. Při asanaci města v šedesátých letech byly některé chodby zazděny, zasypány nebo zality betonem, takže
dnes se už můžeme jen dohadovat, jaká tajemství se v podzemí skrývají. Svítící chodba je ale dodnes přístupná a tak jsem chtěl zjistit, jestli je zelená záře objektivní fyzikální úkaz nebo jen subjektivní iluze. Záhadou zpočátku bylo, že stěny údajně svítily samy od sebe a trvale, aniž by jim byla dodávána jakákoliv energie. Vysvětlovalo se to nejrůznějšími způsoby. Někdo se domníval, že to světélkuje fosfor z kostí mnichů, pohřbených nad chodbou, jiný to přikládal světélkujícím bakteriím, plísním či houbám. Mluvilo se i o radioaktivních horninách, přírodním fotoluminiscenčním minerálu wilemitu, ale nic z toho nebyla pravda. Světlo vychází pouze z bílého povlaku jakési měkké hmoty, pokrývající stěny chodby v délce asi šesti metrů. Zjistil jsem, že tato látka nesvětélkuje trvale, jak se dosud tvrdilo, ale pouze po předchozím ozáření světlem. Potom však dlouho září, i když se světlo zhasne, a její vlastní svit slábne velmi pomalu. Úplně vymizí až po hodině. Jinými slovy, je to nějaký fotoluminifor s extrémně dlouhým dosvitem. Látka s takovými vlastnostmi se v přírodě nevyskytuje, musela být tedy uměle vyrobena. Můj přítel a spolupracovník Walter Pavliš udělal na přírodovědecké fakultě její chemický rozbor a rentgenovou strukturální analýzu a ukázalo se, že to je luminiscenční nátěr Lichtgelb obsahující wurzit (ZnS), kterou vyráběli Němci za druhé světové války pro označování objektů, které měly být ve tmě viditelné, ať už jde o ciferníky leteckých přístrojů, nebo schodištní vypínače, znaky na budovách označující protiletadlové kryty apod. Proč s ní nacisté natřeli šestimetrový úsek podzemní chodby?
Duch mrtvého mnicha
Zelené světlo v chodbě je tedy fyzikální povahy a nemá nic společného s aktivací „oken do jiné reality“ a s astrálním cestováním. K žádným paranormálním jevům by zde tedy nemělo docházet. Přesto ale zrovna v tomto místě se návštěvníci katakomb často setkávají s podivnými přízraky. Popisují jakési stíny procházející chodbou a mizící ve tmě nebo dokonce přímo ve zdi. Strašidelné postavy jsou většinou malého vzrůstu a připomínají mnichy v kápích. Mluví se i o tajemných hlasech, ozvěně kroků či vzdálené chrámové hudbě. S přízraky se setkali nejen jednotlivci, ale i celé skupiny lidí. Dnes je totiž část chodeb včetně svítícího úseku (tzv. svítivky) zpřístupněna veřejnosti. Byly zde vybudovány betonové chodníčky a zavedlo se sem elektrické osvětlení, aby si podzemí mohli prohlédnout i turisté.
Nejpodivnější místo je hned na kraji svítící chodby. Ve skalní stěně těsně před vyzdívkou je jakýsi výklenek připomínající gotickou bránu. Senzibilové a proutkaři zde cítí jakýsi silný proud energie protékající napříč chodbou. Jakoby proti výklenku bylo jakési zrcadlo, soustřeďující energii na temný vstup „jinam“, na bránu do jiné reality. „Bylo to, jako bych se dotýkala předmětu pod napětím,“ líčila své pocity senzibilka ing. Marie Lővová. „Nikdy jsem se zatím ve své práci s takovým intenzivním pocitem nesetkala.“ Ve tmě vyvolává výklenek dojem volného prostoru a někteří lidé v něm spatřili jakési postavy, procházející se tam jako stráž. Z tohoto místa také nejčastěji vystupují a opět v něm mizí přízraky a tajemné stíny.
Televizní diváci byli šokováni
O mé výzkumy se tehdy začali zajímat novináři a brzy se do honu na duchy zapojila i televize NOVA. Její redaktor Stanislav Motl mne požádal o spolupráci a tak jsme vyslechli další svědky a do podzemí pozvali další senzibily. Abychom je předem neovlivnili, nic konkrétního jsme jim o strašidelných jevech neřekli. Spiritistka Jenny Nowak použila svou oblíbenou metodu pro zkoumání neznámého prostředí – automatickou kresbu. Na obrázku vytvořeném s vypnutým vědomím se samovolným pohybem ruky postupně objevila bytost s podivnou hlavou a zvednutou paží. Nedůvěřivému reportérovi to však nestačilo. Chtěl přízrak sám zahlédnout. Nedbal varování a u výklenku přenocoval. Aby zvýšil pravděpodobnost úspěchu, vybral si svatojánskou noc, magickou dobu příznivou pro navazování kontaktu se záhrobím. Procházel se s kamerou a ručním reflektorem podzemní chodbou a skutečně zažil podivné věci. Dvakrát nafilmoval jakýsi mlhavý obláček, který najednou s velkou rychlostí zmizel v boční chodbě. Z hlubin podzemí k němu dolehla rána s ozvěnou, jakoby se zabouchla železná vrata, a o půl páté ráno se vedle něj u výklenku objevil černý stín podivné postavy. Měla neuvěřitelně tenký krk a na hlavě jakousi přilbu nebo dlouhé vlasy, dole rovně sestřižené. Velice se podobala kresbě namalované senzibilkou Jenny Nowak. Stín se chvíli pohyboval a pak zmizel. Duchapřítomnému reportéru se ho však podařilo nafilmovat.
Televizní reportáž se záběrem záhadného stínu, odvysílaná v září 1997, všem divákům doslova vyrazila dech. Někteří věřili, že je to duch, jiní byli přesvědčeni o nějakém triku nebo podvodu. Reportér, který se o duchy nikdy před tím nezajímal, byl sám zmaten svými neobvyklými zážitky. Kde se tam ten stín vzal? Vždyť byl u výklenku a vlastně i v celém podzemí sám! Rekonstrukce případu provedená o měsíc později vyvrátila domněnky, že by to mohl být jeho vlastní stín. Neodpovídalo tomu ani umístění světla, ani tvar stínu. Při rekonstrukci se vůbec nepodařilo podobný stín se zřetelně viditelným tenkým krkem a tak podivnou hlavou vytvořit ani úmyslnou manipulací.
Experiment nacistických okultistů?
Televizní redakce byla zaplavena dopisy a telefonáty diváků, kteří pomáhali hledat vysvětlení. Objevily se i spekulace o tajných pokusech nacistických okultistů v jihlavských katakombách během druhé světové války. Tehdy byl totiž v budově přímo nad svítící chodbou usazen hlavní štáb Wehrmachtu, a někteří pamětníci tvrdili, že zde viděli Tibeťany v německých uniformách. Bylo by to možné. Málokdo totiž ví, že Adolf Hitler investoval nepředstavitelné sumy do okultních výzkumů a „archeologických“ expedic, které měly nalézt biblickou Archu úmluvy, Svatý grál, legendární magickou knihu Necronomicon apod. K tomu byla ustavena společnost Deutche Ahnenerbe a speciální skupina SS řádu Thule. Členové tohoto řádu, mezi nimiž byl Karl Haushoffer, Adolf Hitler, Heinrich Himmler a další vysocí nacističtí pohlaváři, hledali spojení na civilizaci „nadlidí“ z podzemní říše Agharti, aby se naučili ovládat skrytou sílu Vrill a stali se tak neomezenými pány světa. Za tím účelem se spojili s japonskou tajnou okultní Společností zeleného draka a se záhadným tibetským mnichem, přezdívaným „muž v zelených rukavičkách“, jenž byl údajně držitelem klíčů k Aghartě. Himmler dokonce vytvořil zvláštní zpravodajskou službu pro oblast nadpřirozena, která v celé Evropě, ale hlavně na území Čech, vyhledávala pověsti o permonících, podzemních rytířích a podobných tajemných bytostech z útrob Země. Ve starých dolech a katakombách pátrala po vchodech do Agharti.
Výsledky jejich výzkumu byly přísně tajné a po válce někam zmizely, takže se dnes můžeme jen dohadovat, co vše objevili. Zelená barva hraje v souvislosti s Aghartou a vůbec v praktické magii důležitou roli, a možná že právě pomocí umělého zeleného světla prováděli němečtí okultisté v jihlavských katakombách pokusy o navázání kontaktu s bytostmi z neviditelného světa. Kdo ví, zda se jim nepodařilo spustit nějaký, nám dosud neznámý proces, který se vymkl z kontroly, dodnes ve svítící chodbě funguje a občas otevře bránu do neviditelné říše podzemních přízraků.
Skrytá komnata
Ve výzkumu záhadného výklenku svítící chodby jsme samozřejmě pokračovali. Při dalším pokusu hlídala výklenek po celou noc citlivá kamera pro termovizi, která se s úspěchem také používá při zkoumání paranormálních jevů. Zjevování přízraků totiž bývá doprovázeno změnami teploty bez vnější příčiny. O půl páté ráno, tedy ve stejnou dobu, kdy se minule podařilo přízrak nafilmovat, poklesla ve výklenku teplota o jeden a půl stupně po dobu 6 minut. Pak se opět vrátila do původního stavu.
Bylo jisté, že se toto místo musí něčím lišit od svého okolí. Ale čím? Chodba je ražena přímo ve skále v hloubce 11 m pod povrchem země, a výklenkem prochází geologický zlom. Zkusili jsme prozářit skálu za výklenkem geologickým radarem, a byli jsme překvapeni. Radar odhalil pravidelnou čtvercovou dutinu, tedy jakousi skrytou komnatu nebo schodiště vedoucí někam dolů. To vypadalo nadějně. Rozhodli jsme se, že stěnu ve výklenku provrtáme a otvorem vsuneme do neznámé dutiny malou, dálkově ovládanou kameru. Co tam asi objevíme? Kostry mnichů? Tajné dokumenty a předměty po nacistech? Nebo něco zcela neočekávaného?
Když se vrták zakousl do skály, tísnili se v chodbě filmaři, novináři i zvědavci. Nikdo ze zúčastněných ale nechtěl uvěřit tomu, co následovalo. Podle zcela evidentního záznamu z radaru se mělo na dutinu narazit hned po prvním půl metru. Vrták byl však už v hloubce více než dva metry a stále nic. Pořád jen plná skála. další tři zkušební sondy na jiných místech dopadly stejně. Bylo to velké zklamání, ale také záhada. Co se to proboha v té zvláštní chodbě, označené Němci fluorescenční svítivou barvou, děje? Přízračné vidiny se tam zjevují nejen lidem, ale i technickým přístrojům. Videokamera zachytí stín bytosti, která neexistuje. Geologický radar zaznamená tajemnou komnatu, která také neexistuje. Možná, že zde došlo k něčemu podobnému, jako je EVP (Elektronic Voice Phenomena), tedy k přístrojovému kontaktu s „druhou stranou“. Místo zvukových nahrávek duchů však došlo ke spontánní projekci přízračného obrazu přímo do kamery nebo do záznamového zařízení radaru. Podobnou obrazovou komunikaci se světem mrtvých prováděl v roce 1990 cášský důchodce Klaus Schreiber se svým opto-elektronickým zpětnovazebním systémem, nebo Kenneth Webster s počítačem. Zda obraz pochází pouze z podvědomí člověka nebo skutečně z „jiného světa“ zůstává zatím záhadou.
© Autor článku: Ivan Mackerle
Zdroje:
http://www.mackerle.cz/news/brana-do-rise-agharti/
https://www.speleojihlava.cz/78-jihlavske-katakomby-zkoumali-naciste-s-tibetany
http://lovciparanormalnichjevu.mypage.cz/menu/paranormalni-jevy/ceske-prizraky/stin-z-jineho-sveta
MOTL, Stanislav. Strážce brány: tajemství jihlavských katakomb a jiné nevysvětlitelné příběhy. Vyd. 1. Praha: X-Egem, 2004. 215 s. ISBN 80-7199-080-9.
SVRČKOVÁ, Jaroslava. Záhada jihlavského podzemí aneb Čí rozmar prožíváme? Vyd. 1. Jihlava: E.M.S. 1998.
LENKOVÁ, Jitka et al. Velká kniha otázek a záhad. 1. vyd. Praha: Regia, 2002. 607 s. ISBN 80-86367-26-6.
Obrázky: Wikipedia, archiv Lóže u Z.·.S.·.