Protokol inkviziční ve věci kacířství v děkanátu jihlavském u sedmnácti farníků brtnických, z kacířství dílem podezřelých, dílem usvědčených, se seznamem zakázaných knih, které byly od vyšetřovaných přineseny. Níže naleznete zkrácený záznam procesu v nezměněné podobě dle dobové kroniky (kurzivou).
Inkvizice konána ve faře brtnické Xaverem Kuschelem z řádu premonstrátského, kanovníkem řádovým královské kanonie strahovské, apoštolským notářem a přísežným děkanem jihlavským dne 15. března 1762.
Vavřinec Pokorný Pavel Smolík
Tomáš Smolík Vavřinec Chlupáček
Dorota Šmolková Jakub Kolář
Matouš Chlupáček František Kružík
Veronika Pavlíčková Justina Pisaurková
Václav Pokorný Matouš Kabelka
Matěj Čudka Jan Vlna
František Smolík Marie Anna Chlupáčková
Martin Řídký Alžběta Šmolková
Podrobné výslechy “kacířů” naplnily silný spis. První byl na řadě Vavřinec Pokorný ze Střížova, povoláním švec:
[7.] Jaké knihy máte? – Nic nemám, krom dvou katolických.
[8.] Jaké ste knihy měl? – Nebožtík Koranda, pan farář, mně některé vzal, ale nevím, kolik jich bylo…
[10.] Od koho ste ty knihy dostal nebo koupil, co žena dala? – Já jsem je dostal od toho Rampla z Čech…
[13.] Vy, Vavřinče, nezapírejte, darmo jest. Já vím jistotně, že máte knihu Spanenbergra jmenovanou. – Co mám zapírat! Byl sem pohnutý ze slov jejich, mám ji, a já tu přinesu…
Po tomto přiznání v příštích otázkách statečně zapíral dále. Posléze však připustil, že “syn Václav má ještě Zákon”, prozradil, odkud knihy dostal, a Václav je přinesl. Výslech však pokračoval:
[23.] Jaké ste pak víry, poněvadž tolik knich ste měl, a máte ještě? – Já nezapírám, žc sem posavad v tom vězel; a ten blud následoval, ale chci se polepšit…
[26.] Nyní mně povězte, v čem ste nejvíc pochyboval a jakým článkům ste odporoval? – Předně sem nevěřil, že za duše v očistci se modliti máme. Za druhé, aby se česl obrazu činila. Za třetí svatých přímluvu sem nepřipouštěl a protož sem se na růženec nemodlil. Dvé svátostí sem toliko myslil býti a slovem všem článkám [!] víry katolický sem se protivil, jakož i spověd a pod jednou spůsobem přijímati sem nevěřil. A to uměni sem se od smrčenského koláře Chromého naučil, kterej již také obnešený jest k něms panu faráři…
[28.] Co ste pak o papeži, o církevních přikázáních soudil, a co o odpustkách? – I tomu sem nevěřil, přiznávám se…
[30.] Litujete pak všeho vašeho provinění, že jste pochybil a slibujete sebe i vaše dět s manželkou napravovat? – Lituji a slibuji se polepšit. Jak sem víru katolickou na křti přijal, tak chci ji i skončit.
Potom slíbilo nápravu i pět dcer Vavřincových. Tento kacíř však ustupoval jen kroku krokem. Teprve když se domníval, že byl usvědčen spoluviníky, vydal se synem Václaven další zakázané knihy “duplicem precatorium Přemejšlování dictum.” Další knihy zapírá dále.
[33.] Povězte, jaké knihy ste viděl? – Martínek má jednu, jmenuje se Příprava, in octavo. Item v Komárovicích má cera má Přemejšlování, item Zákon má ve Smrčnýn řezník a modlitby rychtář.
[34.] Víte-li pak o takových lidech, které byste v kacířské víře jako vy ste, vyznat mohl? – Slyšel sem od dvouch puklických ševců, jeden se jmenuje Farkačka, umí číst, je na hospodě, druhý jest Leopold, nahoře zůstává, že taky sou takové víry jako já. Měli snu skrze tu víru řeč před rokem, byla řeč skrz očistec, skrz škapulíř, že tomu tak nejni. Sen hotov jim to do očí říct a mluvit…
Tady již Vavřinec mluvil více, než bylo nutno. Musíme si však představit za uhlazenýn písemným záznamem výslechu množství naléhavých otázek i hrozeb, posléze také autorita vznešeného děkana, a pochopíme, že přemýšlivý, ale přece jen prostý švec podlehl a znovi slíbil, že se polepší.
Potom byl “zkoumán ” Tomáš Smolík, obyvatel rychlovský, povoláním zedník:
[5.] Jaký vy knihy máte aneb od koho pocházej? – Mám evangelium obyčejný, vej roční písničky, svatých otce [!] pláč, z jednou chodí chlapec do školy, já mám misionářský knihy, žena ale Velkou štěpnou zahradu.
[6.] Jaké ste knihy měl anebo vydat musel panu faráři? – Měl sem biblu in folio koupil sem ji od jednoho Čecha a když sem byl citirovanej od pana faráře, tak sem ji dal.
[7.] Pověste nám, jaké ste knihy měl ve vašem domě, co ste v Rychlově? Neměl ste nikdy žádnejch vypučenejch? – Já sem jiných žádných v mým domě neměl, krom tona kterých sem povídal, nevypučil sem nic od žádného.
[8.] Vy, Tomáši, já vám radím, přiznejte se o druhých knihách, které máte! – Já žádné nemám, ani o nich nevím.
[9.] Abyste nemyslil, že jenom hádám, tak vám povím, jaké knihy máte. Máte Spanenberga? – Povím. Měl jsem ji, ale jest juž spálena.
[10.] Jaký svědky máte aneb jaký nějaké znamení s tej spálené knihy? – Nemám žádné svědky, ani znamení.
[11.] Kdo vám věřiti bude, obzvláště poněvadž ste předkem povídal v numeru sedmým, že ste jakživ žádných jiných kněch ve vaším domě neměl krom jmenovaných, že ste tu spálil? – Já sem pobloudil, však jinač řícti [!] nemohu, než že sem ji spálil…
[17.] Poslední vás napomínám, přiznejte se! – Račte mně v tichosti zachovat, mám ji, ale mínil sem ji spálit…
Tak se přiznal i tento kacíř, litoval bludu, odevzdával se trestu, sliboval věřit, co církev katolická nařizuje a též v katolické víře umřít. A jeho výpověď pomohla usvědčit i jeho manželku Dorotu. Na řadě byl krejčí Matouš Chlupáček:
[3.] Byl ste již někdy skrze víru povolaný a dal ste taky nějaký knihy? – Byl sem juž dvakrát: ponejprv před šestima lety, podruhy před třema lety. Ponejprv sem dal jedny mod-litby žitavský jako Přemejšlování a potom jako Ministranci. Po druhý sem dal písničky a při nich byly modlitby ranní a večerní, modlitby na prst tlustý, písničky maličko tlustější.
[4.] Jaké ještě knihy máte? – Krom toho Špalíčka, co nyní žena přinesla, nemám žádný krom domácích obyčejných, mám Nebeský budíček, Evangelium, Žalmy, který ráčili vidět.
[5.] Proč ste mně ten Špalíček neukázal, když sem u vás byl? – Žena na mně mrkala, abych jej nedal a s ním mlčel…
[11.] Máte-li pak ještě nějaké knihy? Já vím, že Zákon u vás ještě vězí aneb Kancionál! – Aby mně všechni čerti vzali na tom místě, již nevím o ničem, ani nic víc nemám.
[12.] Nezapírejte, z vaším zapíráním nic nedokážete, ani se vašemu přísahání věřit nebude. – Aby mně Bůch na tom místě skazil, juž o ničem nevím, ani nemám…
Přiznal se však i tento “kacíř”, “srdečně litoval bludu ” a již nejméně potřetí sliboval, že chce “jedině v katolický víře umřít”.
Zedník František Smolík ze Střížova zapíral stejně jako jeho bratr. Jeho kacířství však bylo pružné a někde jen lépe ospravedlňovalo větší vykořisťování čeládky. Znal příkaz sobotního půstu, jedl však jitrnice s bratrem, prý až po půlnoci.
[8.] Proč jste proti svěcené vodě mluvil, že jest nechutná taková a aby děvka třebas ze žbera vody nabrala a do kostelíčka dala, že je to jedno? – Já sem to špásem říkal, že jest voda svěcená, ale neměl sem zlou omysl [!] ani nevěřím…
[ 11.] Vy jste říkal na svatého Jakuba, když děvka vaše vám pracovat musela, že svátky nejsou od Boha? – To jsem řekl anebo neřekl…
Dalšímu střížovskému Smolíkovi, Pavlovi, který byl sedlákem a rychtářem, vyslýchající zvláště vytýkali jeho provinění, neboť především on měl dohlížet na jiné. Vavřinec Chlupáček, krejčí, rovněž ze Střížova jako jeho příbuzný Matouš, přiznal, že pobloudil pochybnostmi, “že katolická víra a její články nejsou spasitedlný”. Střížovský chalupník František Kružík prozradil na svou ženu, že má knihy od “zdejšího knihaře ” a dále doznával:
[3.] Jaképak ste ještě jinší knihy měl? – Měl jsem písničky Voršily podruhyně a potom ty žalmy, které sem již dal. Měl sem Kancionál Kaldců. Item sem měl od starýho Smolíka zlatou kníšku jmenovanou, kterou zdejší nynější pan starý dal těm misionářům. Item sem měl potrhaný Zákon aneb co bylo od Kabelky, jest na dva prsty tlustá kniha…
Na jednu z dalších otázek popřel, že “mluvil proti svatým, že ty obrazy jest věc ničemná”, ale slíbil polepšení jako ostatní. Z výslechu dalšího kacíře Kabelky, o kterém se zmírúk Kružík, uveďme alespoň jednu otázku, která o obviněném prozrazuje víc než jeho odpověď:
[5.] Když ste vy křesťan katolický, proč řeči proti očisci vydáváte, že je tolik za duše se modlit, jako by scíplému koni ovsa nasípal? – To sem neříkal…
Je pozoruhodné, že mezi obviněnými “kacíři” převažovali řemeslníci. Z Brtnice st mezi nimi octl krejčí Jan Vlna. Z jeho výslechu jsou nejzajímavější odpovědi prozrazující další skryté “kacíře”:
[11.] Kteří jsou ještě takoví v Brtnici? – O Syndikusovi a Mydláři jistě vím a mou duši sázím, že nejsou katolíci.
[12.] Jak o tom víte? – Mydlář před rokem se smál těm, kteří se před krucifixem modlej, a prál: Co jim to pomůže? To sem na mé vlastní uši slyšel. O Syndikusovi mně sedlác povídali, kterých já neznám, že jedenkráte Mydlář měl knihy na stole a četli je ze Syndykusem a Wenclem pekařem. Já to můžu přísahem potvrdit…
Tak byli vyslechnuti všichni obvinění “kacíři”. Všichni zapírali, všichni se vymlouváli, ale nakonec se všichni přiznali ať již ze slabosti, anebo z nezbytí, když byli usvědčeni Všichni slibovali polepšení a ujišťovali o své věrnosti víře, církvi katolické a o návratu k tomu, co “církev katolická věřiti nařizuje”. Ale to všechno bylo jen ve slovech a ve tváři
jak to nejlépe vystihuje otázka a odpověď Matouše Chlupáčka, který u podobného “examenu ” nebyl poprvé:
[3.] Vy ste v prvním examinu povídal, že jste před šesti lety vyznání víry dělal. Kde pak vás nyní do toho bludu zavedl? – Že jsem vyznání víry dělal, to jest pravda, však alj v srci sem měl blud nezanechal [!] a proto taky mně nyní žádnej nezavedl…
Výslechy odkryly překvapující počet tajných nekatolíků a množství tajně propašovat ných knížek ukrývaných mezi lidmi. Vavřinec Pokorný prozradil 34 osob jen z farnosti loucké a seznam kacířských knih vydal plné čtyři strany.
Obsáhlý protokol z března nestačil a musel být proto ještě v červnu doplněn dalším výslechy. Rozsudek z Olomouce přišel v září:
Jeho vysoce knížecí Milost nejdůstojnějšího a vysoce osvíceného knížete a pána pana Maxmiliána, biskupa holomouckého, vůdce svaté řmské říše, knížete královské české kaple a z Hamilton [!] hraběte etc. v duchovních věcech náměstek neb vicarius generalis et cfficialis Leopold Antonín svaté římské říše hrabě Podstadcký, svobodný pán z Prusínovic, dčdičný pán na Šlakově a Starey Vsi, hlavního knížecího kostela holomouckého infulírovaný prelát scholasticus, archibiskupského saltzburského kostela kanovník scholasticos a kolegiálního kostela Panny Marie Sněžney tam probošt, a celá biskupská holomoucká konsistoř,
známo činíme, kterak synové temnosti Vavřinec Pokorný, Matouš Chlupáček a František Smolík, farníci pirnitští a obyvatelé třížovščí, nejen proti těžkému církevnímu přikázali knihy kacířské po napomínáním [!] a dva první po účine z poručení našeho víry vyznalí, opět zadržovali a četli, ale taky skutečně v kacířstvo jsou upadli.
(1)Primo Vavřinec Pokorný, kacířské chyby dle vlastního přiznání v tom záleží, když věřil, že modlitba za mrtvé ničemná jest a že žádného očistě [!] není, orodování svatých a zpověď zavrhoval, jedině dvě svátosti připouštěl a slovem všem článkům víry katolické se protivil tím způsobem.
(2)Secundo Matouš Chlupáček v očistec, odpustky a přímluvu svatých nevěřil, a že církev svatá katolická ve víře pochybiti může a chybila, soudil podobně.
(3)Tertio František Smolík očistec a orodování svatých za ničemný pokládal a z tej příčily také mimo svatých apoštolů a s. Františka žádné jiné zasvěcené svátky nesvětil a sobotního dně jitrnice požíval.
A tak všechni tři skrz svůj nepravý a kacířský život pravověřícím křesťanům veliké pohoršení dali, ano co k oplakávání jest, i jiné nevinné duše z cesty samospasitedlné víry dábelským způsobem zvedli a jedem kacířským nakazili. Poněvadž tehdy skrz nadřečené přehrozné nepravosti již skutečně klatbu církevní na sebe uvedli a takoví, kteří církev slyšeti nechtějí, dle s. evangelium za pohané [!] a publikány držáni, ano aby ovce Kristové vlky, kteří v oděvu ovčím k nim přicházejí, rozeznali, a nakaženi nebyli, také od ovčince Kristového a zhromáždění pravověřících odloučeni býti mají, pročež my mocí ouřadu biskupského Vás Vavřince Pokorný, Matouši Chlupáčku a Františku Smolíku, tímto duchovním ortelem za kacíře a z církvi boží vyobcované vyhlašujeme, všem vůbec oznamujíce, kterak všem křesťanům zakázáno jest, mimo potřebu, s nimi jednati a zacházeti, církevní modlitby na mše jim přivlastňovati, je k přijímání jakékoli svátosti a mši svaté připustiti, a jestliže v kladbě umřou, na posvátném místě je pohřbíti.
Rozvažte nyní, vy, synové temnosti, v jaké zlořečenství ste upadli, od kterého spíšej prostředkem rozhřešení osvobozeni býti nemůžete, leč vzláštní záměny pokání a budoucí stálosti ve víře v budoucím žaláři dokážete neb ačkoli ste před lety pro kacířské knihy káráni byli a polepšení života, stálost ve víře ste slibovali, a jak nadřečeno takovou skrz vyznání víry potvrdili, nicméně ste osten kacířstva ze srce vašich nevyvrhli, anobrž při poslední inqvisici skryté knihy zapírali a skrz to zatvrzelé a netající srdce a náchylnost k bludům kacířským vyjevili a pročež byste dále skrz lživé pokání církev boží neoklamali [!], věčího a veřejního důkazu obrácení vašeho než před tím zapotřebí jest, aby veškeren lid, kterému od vás pohoršení dáno jest, z pokání vašeho uznal, že hodni ste milosrdenství a smilování církevního, a to dle duchovního práva.
Decisum in curia episcipali Olomucii die 6. Septembris 1762 [Rozhodnuto ve dvoře biskupském v Olomouci dne 6. září
762].
Leopold Antonín hrabě Podstacký L. S.
Filip Weisbach, asesor a notář
Zdroj:
HOFFMANN, František. Listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Vydání první. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1958. 169 stran. Minulost kraje; svazek 1.
Foto: Wikipedia (Francisco de Goya – Escena de Inquisición)