Městský poustevník Knorr

Kdo chodíval v padesátých letech ulicemi mezi jihlavským náměstím a hlavním nádražím, mohl potkat podivného člověka, který na první pohled vypadal jako poustevník. Pomalu kráčel celou tou dlouhou několikakilometrovou cestou od nádraží, kde bydlel, z kopce až k řece, pak do kopce do města a zase zpět domů. 

Bydlel poblíž oploceného prostranství, kterému se říkalo Knorrova ohrada. Později byla na protilehlé straně ulice postavena budova, sloužící jako kasárna Vnitřní stráže, ještě později jako učiliště.

Vždy, když uslyším nebo si přečtu slovo „kráčel”, vzpomenu si na tohoto pána, vzbuzujícího respekt. Rozvážně jako on kráčel snad jen Kristus suchou nohou po vodách.
Bydlel jsem tenkrát s rodiči v ulici, kterou podivný pán často chodil, a pokaždé, když jsem ho z okna zahlédl, pozoroval jsem ho celou dobu, kdy byl vidět. Podařilo se mi potkat pana Knorra, jak se tento podivín jmenoval, jen málokdy ve městě. Nakupoval velmi zřídka, snad jenom něco k jídlu, protože si prý dělal doma většinu potřebných věcí sám. Věřím, že čepici, pěknou bílou plátěnou kapuci, kterou nosil v létě i v zimě, si opravdu dělal sám. Měla tvar sáčku od cukru, a kdyby na ní měl namalovaný kříž, mohli si ho lidé splést s Mikulášem. V ruce míval dlouhou rovnou hůl, ale asi jen jako doplněk svého svérázného ustrojení, protože oporu při chůzi nepotřeboval. Šel důstojně, a kdyby jeho dlouhá hůl byla na horním konci zakroucená dokolečka, dojem Mikuláše nebo biskupa by byl dokonalý. Přes rameno nosil volně přehozený plášť také z plátna. Plátěná byla i mošna, nesená přes druhé rameno.

V létě chodil v opánkách, v zimě ve vysokých šněrovacích botách. Jinak na svém oblečení nic neměnil. Obličej měl schovaný pod dlouhými bílými vlasy a za stejně dlouhými a bílými vousy, takže kdyby se ostříhal, oholil a převlékl, vsadil bych se, že by ho nikdo nepoznal. Někdy se pan Knorr zastavil s někým známým -těch asi mnoho neměl, byl samotář – prohodil pár slov, ukázal holí nějakým směrem a šel dál. Nikdy nespěchal. Občas se zastavil, rozhlížel se po okolních domech a zase kráčel dál. Na pozdravy zdvořile odpovídal. Nás kluky nikdy ani nenapadlo nějak se mu posmívat nebo ho provokovat. Takovou měl u nás autoritu. Snad také proto, že jsme z doslechu věděli o jeho osobních nesnázích. Zaslechli jsme od dospělých, že měl potíže, týkající se milované ženy, kterou nakonec dostal někdo jiný, a majetku, o který ho připravil jeho příbuzný. Zatrpkl, zanevřel na svět a uzavřel se do sebe. Žil skromně a nenáročně, přestože chudý vůbec nebyl. Nové šaty z kvalitní látky, které mu věnoval jeho bratr, rozstříhal a použil jako materiál k výrobě doplňků svého poustevnického obleku. Jeho zábavou nebo snad koníčkem bylo malování. Vědělo se, že v bytě má po stěnách rozvěšeno plno svých obrazů. Jeho sousedé tvrdili, že krásných.


Od podzimu, když začala zamrzat řeka, nosil v mošničce kousky chleba nebo rohlíky a krmil jimi divoké kachny a labutě, čekající pod nízkým mostem přes řeku na něco dobrého do zobáku. Tenkrát byl most v místě, kde se říká U Jánů, velmi frekventovaným přechodem přes řeku. Uprostřed mostu stával pan Knorr u zábradlí a házel drobty několika labutím, obklopeným hejnem divokých kachen. Než labuť svým dlouhým zakrouceným krkem zalovila na hladině po hozeném rohlíku, byla o sousto obrána rychlejšími kachnami. Zvláště pěkně vybarvení a vypasení draví kačeři nenechávali nikoho na pochybách, kdo na řece vládne.
Tahle vodní havěť se houfně shromažďovala a prala o nejvýhodnější pozice pod mostem, jakmile se nablízku objevila postava důstojného kmeta. Jenže rohlíků a kousků chleba bylo málo a zájemců o ně příliš mnoho. Dobrodiní nestačilo pro všechny a labutě většinou přišly zkrátka. Pan Knorr si ale věděl rady. Zvolil při krmení taktiku, jejímž cílem bylo odlákání a odpoutání kačen od labutí, aby se na důstojné, ale neohrabané labutě také dostalo. Do velkého půlkruhu, kam až dohodil, rozházel po řece kousky chleba, na které se vrhli kačeři, a pak přesnými hody naservíroval nalámané rohlíky opuštěným labutím až před zobák. A tak byli všichni spokojeni. Dobrodinec i obdarovaní.

Zdroj:
MUSIL, Bohumír. O Jihlavě a Jihlavanech s humorem i vážně. Vyd. 1. Jihlava: B. Musil, 2009. 239 s. ISBN 978-80-254-6110-5.

Foto: Pixabay


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nadcházející události